Mor, meč a hlad

Biblické úvahy na téma pandemie

¹

Název tohoto článku je převzat z knihy Jeremjáš (Jr 21,7). Prorok zvěstuje králi a jeho dvoru, že zemi brzy přepadnou Babyloňané, že království bude stiženo nemocemi a válečnými útrapami a národ nakonec padne do rukou krále Nebúkadnesara. Sám Pán se dá ústy proroka poznat jako původce všech těchto hrůz, jimž bude jeho lid vydán. Ohlášená soužení jsou přitom ona klasická trojice, kterou nacházíme u Jeremjáše i na jiných místech, ale též u Ezechiela a v obou Knihách kronik. První slovo se vztahuje k dýmějovému moru, který se od antiky objevoval všude. Lze mu ale rozumět i v širším smyslu jako označení pro všechny těžké infekční choroby postihující celý svět, tedy pro to, čemu dnes říkáme pandemie.

Hebrejský výraz pro „mor“ je dèbèr. Zajímavé je, že zní dost podobně jako dabar, což znamená „slovo“. I když mají tato dvě slova odlišné kořeny, jejich zvuková blízkost – která v Bibli nikdy není náhodná – má rozhodující význam. Skrze mor (dèbèr) dává Bůh zaznívat svému slovu (dabar). Pohromy nepřicházejí jen tak, vždy něco ohlašují, vždy lze čekat nějakou změnu. Právě tento biblický pohled bych zde rád poněkud objasnil. Bible prostřednictvím strhujících líčení naznačuje, že svět, na nějž tyto hrůzy dopadly, už byl plný zmatení a bezpráví. Bůh dopouští, aby mor, meč a hlad sužovaly lidi, a tím jasně ukazuje, že společnost trpí krizemi. Pandemie tyto signály takříkajíc zesiluje a jako náhlá horečka vyjevuje nepravosti, které v určité společnosti doutnaly už dlouho.

Biblické pandemie?

Dalo by se říci, že v Bibli se mluví o pandemii docela často, pokud tomu slovu rozumíme v širším smyslu. V 2. knize Makabejské (kap. 3) čteme, že za časů velekněze Oniase III. byl jeho kancléř Héliodóros pověřen, aby zabavil cenné předměty údajně se nalézající v jeruzalémském chrámě a rovněž peněžitý majetek vdov a sirotků v chrámě uložený. To způsobilo mezi obyvateli Jeruzaléma zděšení. Vyšli z domů a veřejně se ve společné modlitbě obraceli k Bohu. Septuaginta mluví doslova o úpěnlivém volání všeho lidu („epi pandemon iketenai“; 2 Mak 3,18).

V knize Deuteronomium (verze Septuaginty) se říká, že kdyby se některé izraelské město odvrátilo od Hospodina a sloužilo jiným bohům, má být zničeno jako oběť jedinému Pánu: „Celou kořist z něho shromáždíš na jeho prostranství a město i celou kořist z něho spálíš jako celopal pro Hospodina.“ (Dt 13,17) Když se zde mluví o celé kořisti, je to překlad původního řeckého textu, kde na místě slova „celá“ najdeme výraz pandemei, používaný spíše v souvislosti s osobami; míněn je tedy celý, veškerý lid.

Bylo by jistě problematické chtít pojem pandemie v dnešním smyslu srovnávat s oněmi biblickými událostmi – ty nelze klást na jednu úroveň s bleskově se šířící infekcí. Na obou zmíněných místech Starého zákona se slovo pandemie týká celku: ten má být v jednom případě zcela zničen, v druhém zcela zachován – a pokaždé přitom hraje roli Bůh. Modlitba celého národa přinese plody, neboť Hospodin použije veškerou svoji moc k záchraně svého chrámu; celá kořist bude zničena, prokáže-li se, že se nějaké izraelské město od svého Boha odvrátilo.

Znamenají naše dnešní pandemie, postihující velkou část obyvatel Země, pouze zkázu, anebo umožňují najít pod tlakem podobných pohrom nový životní styl? Neměli bychom navíc revidovat představu globality, kterou nám pojem „pandemie“ sugeruje? Když už pandemie postihuje tolik lidí, nemůže snad dát některým šanci distancovat se od davu a ze zkušeností druhých a z nových výzev čerpat poučení? Pandemie by pak byla příležitostí tu a tam něco z toho, co se stalo zbytečným, spálit – tak jako v Dt 13. Mohla by nám připomenout osvědčené formy socializace, při nichž slovo určitých lidí otvírá nové obzory – tak jako ve 2 Mak 3.

Deset ran egyptských – co říkají dnešku

Egyptské rány, o nichž vypráví kniha Exodus (kap. 7–12), dnes můžeme chápat jako něco pozoruhodně aktuálního. Tyto pohromy, popisované jako obrovské katastrofy postihující životní prostředí a zdraví lidí, jsou pokaždé předem oznamovány, takže jejich příchod lze očekávat. Dalo by se jim zabránit, ale protože se centrální moc rozhodne nebrat varování vážně, je katastrofa neodvratitelná. Těžko najit podobenství, které by lépe zobrazilo postoj některých současných politiků vůči změně klimatu, ekologickým kalamitám a hrozícím pandemiím. Po desáté „ráně“, usmrcení egyptských prvorozenců, faraon kapituluje a nechá Izraelce odejít. Jenže brzy si to rozmyslí a dá je znovu pronásledovat (Ex 14,5–10).

Řekněme si ještě pár slov o pobití prvorozenců, což je záležitost, kterou vytěsňujeme nebo zlehčujeme tím, že ji řadíme do historického kontextu, „který se nás už netýká“. Jakmile si ale tohle místo přečteme ještě jednou a zamyslíme se nad ním, uvidíme leccos jasněji. Mojžíš oznamuje faraonovi, že zemi postihnou pandemie a vážné klimatické změny, že lidé, zvířata a celá příroda budou trpět. Nedosáhne tím ničeho. Faraon sice pokaždé o něco ustoupí, ale jen na chvíli, a pak se vrátí ke své politice zotročování Izraelců. Nezapomínejme také, že to byl on sám, kdo jako první dal příkaz zahubit všechny hebrejské novorozence mužského pohlaví, aby tím zlomil početní převahu Izraelců. Proti tomu naštěstí zasáhly dvě porodní báby – postaraly se, aby chlapci přežili. A faraonovi to zatajily (Ex 1,15–22).

Pobití egyptských prvorozenců je tedy ohlášeno po neúspěchu předchozích devíti pohrom. To podle mého názoru ukazuje děsivou logiku jistého způsobu politického uvažování: Pokud žádná katastrofa, žádná pandemie radikálně nezmění postoj určité skupiny ke světu, pak je ohroženo přežití této skupiny, což může způsobit totální kolaps. Skutečnost, že se dnes mladí lidé v mnoha zemích snaží svými demonstracemi přimět vlády ke konkrétním opatřením na ochranu klimatu a k zodpovědnému zacházení s přírodními zdroji, vypadá jako ozvěna biblických slov. Příští generace se cítí vážně ohrožena, jestliže současné vlády v této nebezpečné situaci nic nepodniknou. Mohli bychom říci, že prvorozenci nové generace se snaží odvrátit vlastní záhubu, která je nevyhnutelná, neskoncujeme-li s destruktivním nepořádkem, který nám zanechaly minulé generace.

Hospodinova plodná lítost

Jedno téma má v knize Exodus i jinde v Bibli zcela zvláštní význam: zatvrzelost srdce. Doslova čteme: „Hospodin zatvrdil srdce faraóna“ (Ex 14,8). Tato věta jako kdyby obviňovala Boha ze sadismu, jako kdyby Bůh sám zablokoval člověkovu schopnost chápat – a pak ho chtěl potrestat za to, že má tvrdé srdce! Ale tak tomu není. Zatvrzelost srdce není způsobena Božím zásahem zvnějšku. Je to vnitřní postoj mnoha lidí, kteří nechtějí nic slyšet, nic vidět. Čím častěji je prosba opakována, čím přesvědčivější jsou skutečnosti, které ji doprovázejí (např. rány egyptské), tím méně je takový člověk ochoten naslouchat, pochopit a změnit své chování. Aby Bůh ukázal nepřístupnost lidského srdce, sám se k němu přibližuje. Ale ti, kdo nechtějí nic slyšet, nic vnímat, uzavírají se před ním ještě rozhodněji.² Právě s takovou zatvrzelostí srdce vůči slovu nebo lidem jsme se setkali i v průběhu současné covidové pandemie. „To je jen taková malá chřipečka,“ řekl představitel jednoho státu při první masivní vlně covidové nákazy. A jiní prohlašovali: „Není třeba činit žádná mimořádná opatření. Brzy se vše samo vrátí do starých kolejí.“

Pandemie je v tomto ohledu velmi poučná, veřejně odhaluje, kdo je kdo. A mezi těmi, které v této situaci poznáváme, se objevují i jedinci, které bychom nečekali, které jsme dosud neznali. Ve Starém zákoně nacházíme pojem niham, označující něco velmi osobního, co by nás nenapadlo, co se ale v krizových dobách může vyskytnout. Toto slovo se většinou překládá „litovat“. Když Bůh za časů Noemových vidí, co se stalo s lidmi, „lituje, že na zemi učinil člověka“ (Gn 6,6). Když vidí, že Saul se od něho odvrátil a řídí se raději příkladem králů v sousedních zemích, „lituje, že ustanovil Saula králem“ (1Sam 15,11). Zároveň je zřejmé, že navzdory lítosti Hospodin od svého původního plánu neupouští. Uskutečnit jej však mají noví, dosud neznámi lidé. Termín niham neznamená, že se Bůh svého plánu vzdává, odkazuje naopak k počátku nové cesty, po níž mají vykročit lidé, z nimiž se nepočítalo. Slovo niham naznačuje „objížďku“ v Božím plánu. Hospodin nedosahuje svého cíle očekávanou cestou, nýbrž s pomocí nových lidí.

Noví lidé v krizových dobách

Pandemie jsou takříkajíc podnětem pro niham. Pomoc a neočekávaná solidarita nepřicházejí vždy z očekávané strany. Objevují se noví lidé a jednají – každý podle svých možností – ve prospěch druhých.

Jak stojí v Genezi (kap. 6,5–7), všichni lidé páchají zlo, ničí sami sebe (Gn 6,11 – hebrejské sloveso shahat je zvratné). Ale uprostřed zmatku se vynořuje jeden člověk – Noe. Na témže místě také čteme, že Noe „našel u Hospodina milost“, a to bezprostředně poté, co bylo řečeno: „Bůh litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,7–8). Totéž v případě Saulově: „Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem“ (1 S 15,11.29.35). Ze Saulova stínu však vystupují lidé dosud skrytí a dávají se do služeb Božího plánu – Saulův syn Jónatan (1S 14), David (1S 16nn), izraelské ženy, které oslavují Davida (1Sa 6–7), nebo Anna, která oznamuje příchod Mesiáše (L 2,36–38). Ve chvíli Hospodinovy lítosti se zároveň zjevuje nová, dosud skrytá skutečnost, která je „podle jeho srdce“ (1 S 13,14).

V knize Jeremjáš, zmíněné na začátku tohoto článku, čteme o potrestání nevěrného lidu, ale zároveň o nových osobnostech, které pracují pro dobrou věc: o Jeremjášovi, jeho podporovateli Achíkamovi (Jr 26,24) nebo Urijášovi, který „prorokoval stejnými slovy jako Jeremjáš“ (Jr 26,20). A pohlédneme-li dál, uvidíme další, např. Ebedmeleka, etiopského eunucha, který rozpoznal Jeremjášovu velikost a s velkým rizikem jej vytáhl z cisterny, do níž byl uvržen (Jr 38,7–13). Zachránění Jeremjáše bylo takříkajíc příslibem budoucí spásy pro všechny lidi (Jr 39,15–18).

Řečeno stručně: Boží lítost zjevně otevírá cestu do budoucnosti, v níž je navzdory jakýmkoli protivenstvím možno jednat v souladu s Božím záměrem. Znovu a znovu se objevují schopné osobnosti, které uskutečňují Boží plán a svým nasazením pro druhé pracují ve prospěch života.

Slovo a pandemie

Už jsem se zmínil o praotci Noemovi a o potopě světa. Podle církevních otců se příběh o potopě týká každé lidské generace a nejrůznějších katastrof, které ji postihují. Takže se týká také nás a naší doby!

Celý dlouhý popis stavby archy a následující potopy (Gn 6–8) neobsahuje jediné slovo z Noemových úst. Když se ovšem k tomuto příběhu vrací 2. list Petrův, nazývá Noema „kazatelem spravedlnosti“ (2 Pe 2,5). To by znamenalo, že Noe byl hlasatelem, i když nepromluvil. Dalo by se říci, že jeho svědectvím, jeho „slovem“ byla archa. Noe dal slovu, které přijal od Boha v nejistém světě, jenž je světem Božím, viditelnou podobu. A tato podoba Božího slova vytvořila prostor, v němž Noe a jeho rodina a všechna zvířata země mohou přežít. Zdá se mi, že tohle by se mohlo stát východiskem pro vážnou reflexi pandemie a krize: Je nutno otevřít prostor, kde se dá žít, když jsou životní možnosti omezeny, a kde můžeme hovořit a odpovídat na slova, která jsme kdysi slyšeli a která jsou naší záchranou. Archa je zhmotněním tohoto prostoru, jenž umožňuje rozmluvu. Povšimněme si, že v arše jsou „komůrky“ (tak se zpravidla překládá významově bohatší hebrejské slovo „hnízda). V arše mají všichni svůj vlastní prostor, kde se odehrává jejich intimní život, nežijí pohromadě. To, co jsme zažili za pandemie, ten totální lock-down, se může stát paradoxní zkušeností: Člověk se ocitá v rozhovoru s Bohem, takříkajíc mezi čtyřma očima. Snadné to samozřejmě není.

Proto se Bůh pokusí zkušenost, kterou udělal s Noemem, opakovat, jak čteme v následující knize. Tak jako kdysi Noema vybízí teď Mojžíše, aby začal stavět; tentokrát jde o přenosnou schránu, kterou má Mojžíš vzít s sebou na dlouhou cestu pouští s veškerým lidem. V dlouhých kapitolách – ve kterých Mojžíš nepromluví, nýbrž jen naslouchá – udává Bůh rozměry demontovatelného Božího stánku, který má být postaven, aby se izraelský lid mohl svému Bohu přiblížit. Kolem tohoto stánku se bude zřizovat tábořiště, odtud bude Bůh mluvit k Mojžíšovi a všemu lidu. Boží slovo, adresované Mojžíšovi a dělníkům stavějícím tento nomádský chrám, tak dostane hmatatelnou podobu. Bude vykládáno, stane se předmětem úvah a nastoupí cestu ke všem.

Ještě mnoho by se dalo říci o slovu vyšlém od Boha, které si buduje příbytek. To, co bylo právě řečeno, rozhodně není pouhá metafora. Stavby zřízené na příkaz Boha naznačují, že každé Boží slovo určené lidem je vyslovováno na určitých místech, že ono způsobuje, že takové místo vznikne a že lidé k němu přicházejí. Odvážit se promluvit znamená tedy přiznat, že žijeme v nejistém světě – na pokraji potopy, uprostřed pouště – a že je možné pozvat druhé k rozmluvě, abychom mohli v tomto ohroženém světě existovat.

I když vůbec není lehké žít a něco uskutečnit, dalo by se říci, že každá pandemie se může stát dobrodružstvím, při němž se setkáváme s druhými na virtuálních nebo materiálních místech a přitom víme, že podobně jako v Noemově arše každý z nás zůstává ve své „komůrce“ – tam, kde si hledá příbytek i Boží slovo.

Kristovská pandemie

Existuje prudce nakažlivá choroba, která budí děs od antiky až po dnešek: malomocenství. Když se v Bibli (zejména v knize Leviticus, kap. 13–14) mluví o malomocenství, označují se tím různé kožní choroby, nikoli jednoznačně to, co současná medicína nazývá leprou. Tato nemoc se rozšířila ve Středomoří ve 3. století př. n. l., když se vracely armády Alexandra Velikého z Orientu. Choroba, zavlečená vojáky nakaženými v Asii, dostala nepochybně tehdy jméno lepra. Zmínky o malomocenství a malomocných v evangeliích se tedy mohou vztahovat na jakoukoli kožní chorobu, anebo i na lepru v dnešním slova smyslu. V každém případě museli být všichni nakažení vyloučeni ze společnosti, aby se zabránilo infekci a vzniku pandemie.

Po této krátké vsuvce bych se rád soustředil na text týkající se přesně fenoménu nákazy. Jde o dvě poslední Ježíšovy večeře, o nichž píší Matouš (kap. 26) a Marek (kap. 14). K nejúžasnějším rysům těchto vyprávění patří podobnost obou událostí, tedy poslední večeře v Jeruzalémě a předposlední večeře v Betanii. Obě scény jsou těsně spojeny, nelze mluvit o jedné bez druhé. První se odehrává v domě Šimona Malomocného. Jakým druhem malomocenství byl Šimon stižen? Byl už z nemoci vyléčen a zbylo mu z ní jen příjmení? Odpověď v textu nenajdeme. Co je však zajímavé, je provázanost dvou „nákaz“. V pasáži o předposlední večeři v Šimonově domě, kdy Ježíše maže žena vzácným olejem, připomíná nákazu slovo „malomocný“. Při následující večeři Ježíš rozděluje chléb, který je jeho tělem, učedníci pijí víno, které je jeho krví a „prolévá se za mnohé“. Je tu hluboká souvislost: Jeden výjev se odehrává ve znamení možného šíření choroby a druhý ve znamení neomezeného šíření spásy. Když Ježíš vchází k člověku slabému, malomocnému, bere na sebe riziko smrtelné nákazy; při své poslední večeři ustavuje svátost určenou k šíření po celém světě, životadárnou pandemii. Užití slova pandemie v této souvislosti je zcela namístě: Ježíšova krev se prolévá „za mnohé“, za obrovské množství lidí; je to „krev smlouvy“, o níž mluví Mojžíš, když s ní kropí lid (Ex 24,8).

Z časopisu Concilium 2022/2 přeložila Helena Medková