Úterý po 2. neděli v době postní

Bronzový had jako znamení záchrany (1992)

Nm 21, 4-9; J 8, 21-30;

V závěrečném odstavci evangelia jsou dvě významná sdělení, významná dodnes: "teprve až Syna člověka povýšíte, poznáte, že jsem to já"; to druhé je neméně silný tabák: "...poznáte, že sám od sebe nedělám nic".

Osud lidí, obdařených kterýmkoli z velkých charismat (mají např. veliké poslání, třeba prorocké nebo zachraňující, pastýřské), bývá pozoruhodně podobný. Buď se establišmentu podaří proroka či nebo kněze nebo pastýře zpacifikovat tím, že jej zařadí do nějakého náboženství, anebo mu udělá ze života peklo.

V našem úryvku jsme právě svědky toho procesu "začleňování"; farizeové se pokoušejí Ježíše zařadit do svého náboženství. Třeba do náboženství, které funguje ještě v prvním dnešním čtení. Všimněte si: Reptat je v každé lidské společnosti obvyklé, také boží lid nebyl výjimečný Jakmile si však uvědomují, že tím mohli možná popudit Hospodina, pospíchají za nějakým odborníkem, v našem případě za Mojžíšem, aby to u Hospodina zase spravil. Nelitují vlastních řečí ani postojů, litují vlastně jen sebe - co když si na nich vyleje Hospodin zlost? To je jedna z typických funkcí náboženství: chlácholit rozhněvané mocnosti. Každé náboženství pak má na všechno fundované lidi, kteří dokážou vzniklý malér zažehnat anebo kanalizovat, aby neměl nepříjemné následky.

Farizeové se s Ježíšem také dohadují; potřebují totiž zjistit, jak na něho. Možná je to prorok, a toho je třeba včas získat na svou stranu; možná se to nepodaří, a pak je nutno vnutit mu statut lžiproroka, a toho je třeba včas demaskovat a zneškodnit. V každém případě nutno zjistit, kam jej mají zařadit. Také Ježíš chápe moc dobře tuto potřebu náboženských vůdců. Jenže stejně dobře chápe, že nemohou pochopit, o čem je to řeč: "Dokud mne neuvidíte prapodivně vyvýšeného, nemůžete porozumět, kdo jsem."

To je aktuální napomenutí pro všechny další náboženské profesionály, kteří budou po staletí zkoumat, zda a jak lze Nazaretského zařadit. Jedni budou jistě mít chuť udělat z něho, co není, třeba strašně mocného, kdo může všechno, co jen koho napadne; jiní jistě budou potřebovat, aby v jejich systémech nezacláněl a odloží jej do skladiště soch svatých. Jen ten, kdo se s ním setká na kříži, ten vidí správně. Až tam je k dispozici správná optika: "veškerá moje moc je od Otce; když Otec nedá, tak já jsem bezmocný"; a také teprve na kříži lze vidět, co znamená, že Otec své nikdy neopouští. Tím se zároveň odhaluje i smysl Ježíšovy existence.

Díky událostem kolem Ježíše také porozumíme, že něco podobného se pokouší vyjádřit už prvé čtení, i když tam najdeme právě tu náboženskou hantýrku.

Ježíš "musel být pověšen na kůl". Přeloženo do civilní řeči: musel být proklet. (To je vzájemně rovnocenné vyjádření: Kdo byl pověšen na kůl, byl proklet Bohem i lidmi, říká Deuteronomium.) Ten měděný had musel být oficiálně náboženským rituálním gestem proklet, stal se "svatým"; a tím zároveň ztratil tu svou zhoubnou, démonickou moc. Typicky náboženské řešení maléru.

Je samozřejmě velice pozoruhodné, že tento ritus skutečně fungoval. Snad to fungovalo proto, že chtěl -li kdo udělat, co od něj Mojžíš vyžadoval, musel se jaksi mimochodem vzdát svého reptajícího postoje. (Ty zástupy totiž reptaly rozumně a důvodně; už toho putování pouští měli po krk a opravdu měli hlad; právem si kladli nahlas otázku, jestli nebylo nakonec líp kdysi v tom Egyptě.) Mojžíš potřebuje, aby změnili smýšlení. Volí na to cestu šokem: Izrael se musí ve své důvěře v logiku věci trochu zviklat; měl by si uvědomit znovu, že síla i sláva Izraele je v tom, že je Hospodinovým lidem. To je těžko dokazatelné, tomu lze jen věřit či nevěřit. Tedy změna smýšlení, ke které nikdo neměl chuť, ta byla bezpodmínečně nutná; Nemá -li si putující Izrael zpackat své další dějiny dřív, než je otevře, musí znovu pochopit, co bude motorem jejich dějin. Tím motorem není - jako u jiných národů - jejich vtip, lest, ale milost. Ta je zdarma, zato není na ni nárok, nelze ji rituálně vynutit.

Dodnes je velkým pokušením náboženských profesionálů snaha získat moc nad spásou, odpuštěním. Vytvářejí se spolehlivé instituty, rituály, svátosti, aby se tak či onak získala moc nad milostí. To pokušení je tím silnější, že to opravdu jako by funguje: svátosti skutečně udělují milost. A tak je velice snadné udělat i z křesťanství také fungující náboženství.

Kdykoliv tato tendence v historii křesťanství nabude vrchu, volí Hospodin léčbu šokem. Tak jako léčil zbožné farizeje šokem ukřižování Ježíšova, léčí v dějinách i Ježíšovu církev. Možná, že i to, co prožíváme my, je také léčba šokem.

Koncil silou Ducha Svatého otevřel a zpřístupnil nové prostory, nikdo však je nenavštěvuje. Stále jedeme zaběhnutými osvědčenými náboženskými kolejemi. Možná, že proto musíme prožívat tyto veliké otřesy. My se totiž musíme znovu naučit prožívat tu základní pravdu : jsme božím lidem, ale ten lid je opravdu boží, my jsme si přináležitost k božímu lidu ani nevyrobili, ani nezasloužili. Je to milost Boží, která nás činí božím lidem a toto vědomí v nás musí už začít nést přiměřené plody. Jinak zapomeneme, odkud a kam jdeme. Právě to se přihodilo Izraeli a musel pak čelit hadům.

Boží lid je vždy jenom na cestě, je to putující boží lid. To je jeho osud, milostivý osud. Tak se děje i jeho spása, pokud se děje. Poslední ekumenický koncil to znovu naléhavě připomněl, protože současná teologie v to vidí jeden z klíčů k pochopení smyslu církevních dějin. Jsme na cestě a ta cesta občas jakoby ztěžkne, že se zdá nad síly těch putujících; pak nezbývá nic jiného, než se znovu upnout na toho, kdo jakoby putuje před námi: buď na Hospodina v tom oblaku, který vedl Hebrejce.

Anebo se musíme znovu přimknout k Ježíši, který nás předešel na kříž coby záchranné znamení. Znamení toho, že člověk je vždycky veliký i malý zároveň, veliký tím, že ho miluje Bůh a malý je kdykoliv je ponechán jen sám sobě, svému rozumu, chytráctví, anebo svému zoufalství.

Jak to připomíná Janův Ježíš v dnešním úryvku: sami od sebe neučiníme nic, co by stálo za řeč. Jen v jednotě s Otcem je síla té církve; hraje -li si na samospasitelnou, Otec nejedná. Tehdy jsme slabí, tehdy jsme bezmocní, tehdy nemůžeme vůbec nic. A tehdy také naše náboženství dříve tak úspěšné úplně zklamává. To je čas, kdy je třeba znovu probudit víru.