Beatrix z Nazareta

Beatrix patří do bohatého života vlámské církve 13. století, v němž se tvůrčím způsobem prosazovaly ženy, například v hnutí bekyň. Narodila se v roce 1200 v Tienen nedaleko Bruselu. V sedmi letech ztratila matku a na výchovu byla dána k bekyním v Léau a později do cisterciáckého kláštera v Bloemendaalu, který založil její otec. V šestnácti letech složila řeholní sliby, pak prošla klášterem v Maagdendaalu. V klášteře Naší Paní z Nazareta (1236/1237) poblíž města Lier, který rovněž založil její otec, byla až do své smrti v roce 1268 představenou. Beatrix napsala ve staré vlámštině vlastní životopis, popisující události do roku 1236. Své vyprávění prokládá asketickými a mystickými reflexemi. Originální text se nám ztratil, dochoval se jen latinský překlad (Vita Beatricis), který je ale pozdějším přepracováním. V původním vlámském jazyce se zachoval krátký traktát Seven Manieren van Minne (Sedm způsobů lásky).

Beatrix byla vzdělaná žena, která usilovně a vytrvale četla Bibli, přátelská a otevřená, citlivá i pozorná vůči potřebám svých bližních. Vášnivě milovala Boha, už jako mladičká se mu chtěla zalíbit přísnými asketickými cvičeními, která zmírnila až poté, co zakusila milost sjednocení s Bohem. Četná vidění, spojená s četbou Písma a s prožíváním liturgie, prohloubila její láskyplné poznání trojjediného Boha a Ježíše Krista (zejména jeho utrpení, jeho srdce a jeho přítomnost v eucharistii).

Pojednání o sedmi způsobech lásky popisuje duchovní zkušenost samotné autorky, byť ne v první osobě. Podtitul zní: Láska má sedm podob, které pocházejí z vrcholu bytí a k témuž vrcholu se zase vracejí. Beatrix pak každou z podob lásky představuje vroucím a jasným stylem.

První způsob spočívá v „aktivní touze po lásce“: původ této lásky je v osobě člověka, který chce sloužit Pánu „v čistotě, důstojnosti a svobodě“, protože právě proto Bůh člověka stvořil k svému obrazu a podobě. U druhého způsobu lásky Beatrix podtrhuje nezištnost: duše nebo osoba „chce sloužit našemu Pánu bez odměny, chce ho prostě milovat, bez jakéhokoli proč“ (typické vyjádření osvojené později představiteli porýnské mystiky). Třetí podoba lásky se vyznačuje touhou milovat Boha úplně a dokonale. Člověk je ochoten vykonat cokoli, „aby sloužil, uctíval a miloval Lásku, jak to odpovídá její důstojnosti“. Byť si duše jasně uvědomuje, že absolutní dokonalost je mimo její možnosti, nehodlá se s tím spokojit. „Zdá se jí, že umírá, aniž by zesnula, a v tomto umírání zakouší peklo […] Nevidí žádné naplnění, žádné uspokojení.“ Jen sám Pán může způsobit, že duše z tohoto stavu vyjde; každá lidská snaha je tu k ničemu. Ve čtvrtém způsobu lásky dochází k obratu: nyní je to Pán, kdo probouzí hnutí duše, jež jeho působení pasivně přijímá. Láska se ukazuje bez jakékoli lidské příčiny, rozpaluje srdce a duše už „není ničím jiným než láskou“ (někdy proto ztrácí tělesné síly i smysly). Pátá podoba lásky spočívá v okouzlení lásky. Duše v tomto stavu přijímá obrovskou energii a schopnost jednat; může být ale láskou i přemožena a cítí, že srdce i tělo brzy puknou. „Snoubenka“ (výraz se poprvé objevuje až na tomto stupni) prožívá trýzeň: čím více dostává, tím mohutnější je i její touha přijímat. Při šestém způsobu lásky snoubenka Páně poznává, že v ní vládne láska, a tak může v lásce jednat i odpočívat. Všechno jí připadá snadné díky „opatrnosti, moudrosti, sladkosti a síle lásky“. Ocitá se na prahu věčného života, jakoby na vrcholném stupni lásky. Beatrix však připojuje sedmý stupeň: duše se nalézá na hranici – pociťované jako štěstí i bolest zároveň – definitivního stavu v Bohu a v Trojici (až na tomto stupni se setkáváme s výrazy jako „Milovaná“, „Milovaný“ či „Ženich“). Na zemi vnímané jako vyhnanství snoubenka touží po Kristu (srov. Flp 1,23) a po „tom, až bude moci vroucně hledět na Toho, jehož tak něžně milovala […] a jemuž věrně sloužila.“ Pak bude definitivně „sjednocena se svým Ženichem“.

V Beatricině mystice nacházíme důraz na pozitivní chápání lidské osoby a její bezmezné lásky k Bohu Stvořiteli. V dynamickém růstu lásky, která pochází výhradně z Lásky, a nikoli z povinnosti či bázně, je jasný patrný přechod od jednání k přijímání Božích darů i snubní charakter sjednocení s Pánem. Zcela v souladu s důrazem na lásku k Ježíšovu lidství žila Beatrix činnou lásku k bližním jako nezbytné znamení cesty ke sjednocení s Bohem.

Slovníkové heslo S. Cantoreové přeložil Ctirad Václav Pospíšil