Úterý po 4. neděli v době postní

Obnova vědomí cíle a cesty (2008)

vlastní výběr textů: Ž 31, 1-16 nebo 31, 1-8; Mi 7, 1-9; Jk 5, 7-16; J 3, 14-21

Mezi stěžejními tématy přípravy na obnovu křtu nemá chybět reflexe, kam, do jakého cíle míním investovat svou schopnost důvěřovat. Bez schopnosti důvěřovat cíli i cestě nikdo cíle dosáhnout nemůže.

Náboženství nabízí solidní cesty, ale vůbec ne lehké. Bůh tu nenařizuje NIC, jen jeho Syn Ježíš nabízí tu svou. Také není nejlehčí. A tak každá příprava velikonoční obnovy křtu vyžaduje zkontrolovat zvolené přístupové cesty k jednotě s Trojicí.

Jak líčí Micheáš, lze se v našem nespolehlivém světě postavit radikálně: s nikým nespolehlivým a lásky nehodným se nedružit. To je černé jako dno Jóbovy životní zkušenosti. Jenže: jóbovský osud vyžaduje jöbovsky zralou osobnost, podobně i Micheášovu nebo Jakubovu cestu. A my všichni – anebo aspoň já - jsme obyčejní lidé, zdá se mi, že jsme těm formátům životního stylu z křtitelovské pouštní spirituality nedorostli. Taková kázeň by nás zdrtila, nepozvedla. Potřebujeme být milováni a potřebujeme se těšit vědomím, že naše láska dělá někoho zcela konkrétního šťastným.

Cesta náboženská a nenáboženská

Pak tedy zbývá jen poslední autentická cesta, ta nenáboženská a zároveň autenticky a ověřeně do božího království mířící. Také se osvědčila ne méně než cesty náboženské zkušenosti. Ovšem má háček: Ježíš, který naplno svobodně žil, byl ve jménu náboženství umučen a pohřben.

Je třeba poctivě rozlišovat:

Lze brát náboženství na lehkou váhu a věnovat se současné nabídce trhu prožitků všeho druhu. To nebyl případ Nazaretského, ten rozhodně náboženstvím nepohrdal ani je u přátel nepomlouval. Razil cestu lepší. Kdo jí dokáže důvěřovat jako Dobré zprávě, nebude souzen, tvrdí Ježíš.

Lze přijímat náboženství a takříkajíc „nepřehánět to“. Tudy se valí převážná většina lidstva; většina lidí na cosi spoléhá a důvěřuje všelijakým mocnostem – třeba penězům, známostem mezi politik nebo mezi svatými na nebi. Nejde o fanatiky a nejde o bigoty, také mnoho ctihodných katolíků jde právě tudy. Tací patří k církví a většinu náboženských povinností plní, pokud nemají zrovna jiné starosti nebo nabídky významných prožitků. To je cesta k soudu, protože se musí ozřejmit, zda a nakolik tenhle životní styl člověka a jeho velikost i malost unese. Anebo v zájmu pravdy vrhnout světlo na fakt, že takový soud byl už prohrán dávno za života. Říká o takových Janovo evangelium, že netřeba takové odsouzené trestat, stačí, že smysl jejich životů nelze zachránit, protože všechny skutečné perly stihli už naházet před svině.

Lze konečně vsadit na osvědčené náboženství podobně jako Jakub; tak dokázal dokonce udělat v církvi kariéru, je to cesta dobře propracovaná, ale chce to vsadit vše a neohlížet se od pluhu. Každá světská kariéra má dnes podobné neúprosné parametry. I takové čeká soud, čekají, že bude zveřejněn jejích úspěch, konec konců mají nač být hrdi, tuhle cstu davy nedokáží.

Co že bude hodnoceno na tomhle posledním soudu náboženské existence? Oceňuje se lidská zralost, stoicky rozuměné umění ctnosti. Kdo z nás je práv Jakubově zbožnosti den ze dne, rok po roce? Jakub je vzorně náboženský, Jakub věří ctnostem; nemýlí se, ctnost se osvědčila ve všech stoletích. Ale kdo z nás chce tohle kritické posuzování zralosti božího stvoření vyhrát?!

Ježíš přišel, aby s ubožáky a nedochůdčaty jedl a pil za jejich stolem. Přišel je nejen povzbudit, ale realizovat s nimi bohoslužbu způsobem, na který mají. Křesťané tomuhle říkají po svatém Pavlu: vykoupení. Ježíš ten shluk otroků koupil, aby z něhu vyšlechtil svůj lid. Vykoupení se už stalo, a v prvé části záměru se stalo realitou. Otrok je sice stále ještě víc otrokem než svobodným, ale odpovědnost už za něj před nebesy i zemí převzal Pán. Druhá část projektu se děje: Tkví v tom, do jaké míry budem ochotni a schopni být Ježíšovým lidem, jeho shromážděním, jeho ekklesia, jeho synagogou.

Znamení spásy po cestě roztroušená; víra a naděje

Jakub našeho listu sice důvěřuje evangeliu o takovém vykoupení lidu nezbožného, ale cestu ke spáse spáse, ale osvědčená tradice Izraele mu připadá přece jen důvěryhodnější. Je to cesta praotců, cesta Davidů, Jošíjáhů, Ezdrášů a Nehemjášů.

Ne každý z nás je svou náturou pokřtěn do tvůrčího společenství s Pavlem z Tarzu. Jsou i Jakubové, Tadeášové, Apollové. Ctihodní, protože solidní. A tak jim naše srdce dokáže důvěřovat bezvýhradněji než nenáboženské cestě Nazaretského.

Je velmi významný výběr osvětlení na vlastní scéně duchovního života. Právě tam se rozehrávají a zrají nebo umírají všechny vztahy našeho já vůči všem možným Ty i všem možným Ono. Poctivé osvětlení je totiž také riskantní.

Většinou hraje roli světelného zdroje některá ze spiritualit. Ta je záležitostí osobní. Ovšem blažený, kdo hledá a nalézá svoji vlastní identitu nikoli v singlu, ale opřen a vkořeněn do církevního společenství lidi své krevní skupiny.

Člověk chtěně a veřejně se s nějakou církví identifikující může ten svůj důležitý nástroj ve společenství lidí podobné krevní skupiny kriticky tříbit, čistit, reformovat, obnovovat. S těmi dokáže člověk komunikovat i beze slov, a proto se snadněji naučí komunikovat beze slov také s Bohem. A právě to je naším eschatologickým cílem: komunikovat jednou bez zábran nejen s tajemnými láskami svého dnešního já, ale také s neviditelným a jinou než lidskou řečí komunikujícím životem božské Trojice.

To, co nás čeká, je odvážit se komunia přesahujícího lidské meze. Šanci má, kdo nachází ve svém církevním společenství svého Parakléta, zastánce, sótera.

Tak to tedy je, moji milí: Každý kdo stojí nejen o velikonoční slavnost, ale také o obnovu svého křtu, měl by si také kriticky promýšlet, v jakém společenství dokáže on sám, ona sama nacházet Krista a jeho tvůrčího Ducha. Máme na to 40 dní příprav.