5. neděle v době postní A

Lazar; rozvažte jej

Ez 37, 12-14; J 11, 1-45

Poslali k Ježíšovi se vzkazem proto, že věděli, že ho má rád. Jak vlastně reaguje ten Kristus Ježíš, který má někoho rád? A prosím, nepřehlédnout: Jak reaguje ten, který má rád nejen kriticky ohroženého, ale i jeho žijící sestry? Počkal. Jako by nedělal vůbec nic. Je to hodně překvapivé, čekali bychom od divotvůrce cosi jiného.

Ježíš na sebe vzal to napětí panující v těžce zasažené rodině. Pochopitelně se něm vybilo. Vyčítají mu všichni, přátelé i lidi rodině blízcí. Všichni si to představovali docela jinak: Ať divotvůrce sáhne do kapsy a udělá nějaký zázrak, vždyť jich už udělal tolik a u cizích.

Jenže Ježíš slouží docela jiné dynamice dějin. A není divu, že jej střet těch dvou rovin, očekávaní zástupu a jeho důsledná slušnost času kairos zasahuje citelně. Znovu a znovu jej vzrušuje, když slyší ty poznámky, evangelista to výslovně konstatuje. Prý měl Lazara zachránit, už je z toho nárok a jakási povinnost divotvorce.

Možná si Ježíš s lítostí říkal: Ani po létech jste nepochopili, k čemu vlastně míří všechna ta znamení o hledání a nalézání božího přátelství, o pravidlech lásky v božím království. A se samozřejmostí předpokládáte,že mám riskovat život, když se objevím v blízkosti měta Velerady, odměnou bude, že ten div by šel od úst k ústům…

Ježíš nepatřil mezi ty, kteří potřebují publicitu své osoby coby dobrodince. Evangelista připomíná, že Ježíš při té příležitosti, kdy aspoň někdo může mít uši ke slyšení, doprovází příchod Lazara mezi živé s poukazem na skutečného dárce každého života na zemi: Otče, děkuji ti,že jsi mne vyslyšel.

Důležitější než návrat Lazara je pro všechny ty přítomné i pro nás pochopit, že Otec je Otec, je: dobrotivý Otec, který dobře rozumí,co kdo potřebuje víc a co méně.

To nám dnes předkládá boží slovo těsně před velikonocemi, kdy leckdo soucítící s Ježíšem trpícím a umírajícím jakoby bez Otce potichu vysílá k nebi zbožné výčitky. V každém nás už je leccos odumřelého a pochopitelně s tím neumíme zacházet tak, jak se pro dědice božího království sluší: oplakáváme mrtvé, zatímco křtem jsme už povoláni k životu bez těch odumřelostí. Už, ale ještě ne. Proto je milosrdné, že v této situaci nasloucháme prazvláštní útěše božího slova v úderné kombinaci slov evangelisty spolu se slovy proroka.

Poselství Ezechiela není adresováno někomu mrtvému, není to pohádka o suchých kostech, naléhá tak na ty, kteří jsou (už a ještě ne) povoláni z babylonského relativně slušného jakoby života do drsné reality života pravého daleko ve zpustlé vlasti. Ta vlast pod pracujícíma rukama jednou rozkvete, ale dnes ta situace vyvoleného lidu vypadá jako navěky zalita do betonu.

I tihle přesídlenci o naději připravení jsou vlastně z mnoha hledisek mrtví, protože vyvolenost Izraele už patří jen mezi prastaré zkazky. Ezechiel jim tedy z Hospodinova pověření slibuje, že moc Boží je stále ještě na straně vyvoleného lidu. A vzkřísí jej jeho vyvolení.

Slyšeli jsme mnohokrát, že k naplnění proroctví došlo. A slyšeli jsme také, že záchrana proběhla zcela jinak, než čekali ti, kdo se k Hospodinu modlili. Dost ta historie připomíná vzkříšení Lazara. Vzkříšením nenastal žádný návrat starých časů, vše bylo jinak. Něco z toho vzkříšení vyvoleného lidu Ezechielova čekalo až na dobu Nazaretského a podobně i vzkříšení Lazara ještě bude mít důležité dohry v dalších dějinách spásy.. Bůh totiž neopravuje dějiny stvoření, Bůh tomu nedozírnému celku života garantuje smysl.

Lazar byl vzkříšen jako znamení Ježíšovým přátelům i nepřátelům. Ježíš nepolemizuje, ale deklaruje, že Otec nás všechny znovu učiní živými. Nejen jednou, nejen kdysi na konci času; i vzkříšení zde a teď je pro Stvořitele nového života stejně těžké i stejně lehké jako povolat život do těch vyschlých kostí. Není nijak bláznivé doufat, že nás vzkřísí i z naší momentální smrti.

Ještě něco bychom neměli přeslechnout. Ježíš říká jako významný pokyn, kterým má boží gesto korunovat lidská ruka. Říká o Lazarovi: Rozvažte ho a nechte ho odejít. To, co přál Lazarovi jeho přítel Ježíš, to byla svoboda milovaného. To je mnohem víc než návrat životodárných fysiologických funkcí. Možná umíral Lazar s pocitem vysvobození z bolestí těla a světa. Pro takové je návrat do života nejen nadějí, ale také hrozbou.

Člověk vydrží i velké utrpení, ale musí tušit jeho smysl a musí se s ním vyrovnat, nikoli pod břemenem padat.

To, co dá smysl i Lazarovu vzkříšení, je osvobození od pout a úvazků minulosti:

Rozvažte ho. Tady pracuje Ježíš jako přítel Lazarův: Rozvažte jej a nechte odejít. Pak může návrat do života přivítat i Lazarem samotným. Právě tohle platí i o nás.

Oč v takové mezní záležitosti jde a co je naopak postradatelné, to lze vidět na biblické dvojici Marta - Marie. Marta tentokrát Ježíšovi odpovídá jako správný katechismus, samé řádně uvědomělé, brilantní pravdy ortodoxně smýšlejícího člověka. A přesto ji nakonec vyděsí, že ty učesané pravdy tak snadno plynoucí z ortodoxních rtů mohou fungovat. Člověk by čekal, že poté,co vyznala svou víru v Mesiáše, v Boha a ve vzkříšení, bude připravena na vše, tedy i na kaboth Jahve. Přesto se tato uvědomělá Marta zděsí Ježíšovým nápadem otevřít hrob. Už přece páchne. Jako bychom tu zaslechli obavy všech těch, kteří na svoje třpytné ideologie nespoléhají. I víra Marty byla jistě upřímná, ale její srdce spoléhalo na jiné jistoty. To se ovšem nestává jen Martám, umíme to všichni.

Má proto smysl připomínat si s tím i té dobré zprávy mezi řádky: tenkrát, i dnes Je možné poučit se v umění věřit u druhé sestry Lazarovy. Také ona prožívala smrt svého bratra společně se sestrou, ani Marie nerozuměla, proč Ježíš dovolí Lazarovu smrt a Ježíšovi to vyčítá. Ale nejen vyčítá. Také padá Ježíšovi k nohám. Vyčítá, ale pláče. A Ježíš pláče s ní. Událost ty dva sjednocovala.

Ve věřícím světě je mnohem víc Mart než Marií. Marty jsou velice potřebné, bez jejich praktického realismu bychom často nejedli, neměli kde hlavu složit. Ale kdyby se měl Ježíš řídit pravdami precizní víry Mart, Lazar by nevstal, počkalo by to a všeobecné vzkříšení..

Ježíš nepřišel předložit k věření něco málo dalších dogmat. Ježíš je tady i dnes proto, aby všem těm prý přátelům zemřelého řekl se vší naléhavostí: Když už má žít, rozvažte ho a nechte ho odejít.