6. neděle velikonoční A

Síla milosti, láska a přenos, iluze

Sk 8, 5-8.14-17; J 14, 15-21

Zdálo by se, že "zachovávat přikázání" je v příčinné souvislosti s láskou tak, že kdo zachovává přikázání, automaticky také miluje. Jenže celé to dnešní čtení z evangelia, ba dokonce obě čtení vypovídají právě opačně. Stručně řečeno: Přikázání dovede zachovávat jen ten, kdo miluje. Nikdo jiný to prostě neumí.

Kde který farizej si myslí, že to přece jen umí, spěje prý k dokonalosti, velice se snaží. Je to možné, asi se opravdu snaží. Ale míjí se s tím, co do toho přikázání náš Pán vlastně vložil. A tak se míjí i smyslem toho svého činu, možná docela obtížného, ale přece jen činu bez budoucnosti.

Boží slovo tedy dnes ve dvou sekvencích ukazuje: umím-li zachovávat přikázání, pak je moje láska nikoli iluzí, nikoli snem romantika nebo nirvánou po droze, není pouhým přenosem mých vlastních představ na nějaký objekt, ale je realitou. To je důležité; Každý z nás už zkusil někdy sám sebe přemluvit, že máme kohosi rádi. Jde to snadno, tenhle opiát vstřebává naše vědomí rádo a snadno. Své představy obdivujeme snadno, třeba i s bohatým citovým doprovodem. V kázáních ostatně často slyšíme, jak se ten či onen sám sebe chválí, že my křesťané prý milujeme bližní, milujeme dokonce prý i jinověrce. Druhého má rád až ten, kdo se smí odlišit od našeho ideálu a není pak za to nenáviděn. Milujeme až toho, kdo smí na nás klást požadavky; nepřipadají nám neschůdné, a kdyby i byly, rádi do nich investujeme úsilí. Požadavky milovaných nám nepřipadají scestné. (A pokud přece jenom se nám zdá, že to není moc rozumný požadavek, nerozčilujeme se, ale smířlivě se smějeme a tu radost mu přece uděláme.)

Je v tom dnešním úryvku skryt také paradox disciplíny: o pár veršů před dnešní perikopou bychom se dozvěděli, že ten tolik úspěšný Filip byl původně pověřen apoštoly k něčemu docela jinému. Vkládáním rukou jej přece povolali autoritativně ke službě u stolu - a my jej dnes slyšíme kázat, evangelizovat daleko od těch stolů v Jeruzalémě. Dnešní katolík by ovšem měl velký průšvih, kdyby jej jeho autority přistihly při činnosti jiné, než ke které dostal pověření. A opravdu, Filip nejenže už neslouží těm vdovám, které reptaly, že nedostávají jídlo. On jde do Samaří - do ciziny - a tam hlásá Slovo boží. Hlásání si přece podle textu Písma vyhradili pro sebe apoštolové. Kupodivu nenásledují hromy ani blesky, naopak. A tak se pozoruhodně potvrzuje apoštolskou praxí táž myšlenka, která zazněla v evangeliu: Kdo miluje Pána, ten "zachovává přikázání" i tak, že ostatní mají někdy dojem neposlušnosti. To není hra se slovy, to je táž pozoruhodná praxe, kterou Ježíš neváhal "naplnit" sobotu.

A nepřehlédněte, prosím: Kdyby ti apoštolové svého Pána neměli rádi, tak by v takové situaci tloukli do stolu a křičeli na Filipy: K tomu jsme tě nepověřili, musíme tě potrestat. Jenže právě proto, že měli svého Pána doopravdy rádi, tak byli také doopravdy rádi, že jeho dílo kvete i díky jiným, díky jakýmsi nekonformním Filipům. A tak - aniž mudrovali, naplnili zákon Kristův přímo v jeho podstatě. A má to ten spásný účinek: zachráněno pro boží slávu je i to, co by bez té lásky na obou stranách bylo objektivně jen čirou neposlušností.

Ti apoštolové nejen nevyčítají Filipovi, ani nepotřebují aspoň formálně něco z jeho hlásání poopravit. Apoštolové Kristovi jdou a to dílo svým charismatem dokončí. Milost boží se tu setkala s milostí lidí, milost autorit nese milost boží jako základ. To je pak krása! Takto jedná milující církev.

Katolíci se v promluvách i v dekretech často zabývají morálkou - tím, co kdo smí a co nesmí. Co smějí dělat manželé a co nikoli. Co se smí rukou a co ústy. Zkoumáme, dělá-li se co podle kodexu, aniž se ptáme, zda je tím oslaven Pán. A pokud udělá někdo něco neprávem, tak autorita nečeká na Pána a pro jistotu potrestá.

Zdá se mi, že naše praxe i teorie jsou sice logické, ale už příliš nezávislé na tom, co čteme sobě i druhým při liturgii jako boží slovo. To je podivné nedorozumění. Jako by se Zákon dostal na trůn, který po vtělení Slova už patří milování. Po Ježíšově životu, smrti a vzkříšení už přece platí, že všechny zákony mají smysl právě jenom jako lakmusový papírek toho, zda svého Boha miluji doopravdy, anebo iluzívně, nebo dokonce ani nechci milovat. Ten, kdo Boha miluje, umí plnit ta přikázání - na prvý pohled možná všelijak kulhavě, ale to přece není rozhodující. A také naopak: kdo nemiluje svého Boha, neumí splnit Kristovo přikázání, třebaže mu kázeň jde jako když bičem mrská, třebaže je sám se sebou spokojen a třebaže mu jiní pochlebují, jak je dobrý. V našem vztahu k Bohu jde jen o jedno jediné: Aby bylo pro mne radostí a záchranou, že Bůh je ve mně a já v něm.

Jde o to, aby člověk obdařený milostí byl z té milosti lidsky opravdově šťasten, natolik šťasten, aby podobně jako kdysi Nazaretský dokázal učinit z boží milostivosti šťastnými i některé své bližní. Na tom se zakládá nebe už zde: Že jeden druhého a všichni dohromady - jak to říká Apokalypsa, že starci a 144 tisíc znamenaných - ti všichni se vzájemně ujišťují, jak je krásné, že nás Bůh skutečně přijal.

Aby to člověk vůbec pochopil, aby to uměl přijmout s úlevou a potom i s nadšením, že je přijat, na to se musí tady naučit toho Boha milovat právě na těch procesech, které jsou člověku hluboce vlastní.

Každý člověk by měl posuzovat ty druhé podle toho, jakou radost z nich asi má milující Bůh; ne ten spravedlivý, ale ten Bůh milostivý. Ne ten, který ví, co se má a co se nemá, ale ten milující.

Když občas vidíme nějakou mámu, která vleče za sebou malé dítě, mnoho nám to napoví: To dítě chodit neumí, žvatlá strašlivě, špatně vyslovuje, nohama plete. Ale milující matka je z těch prapodivných pokroků nadšená, vidí daleko za ně, věří dítěti a doufá i v to, co ještě není ani v náznaku. My diváci víme, co dítě neumí. Nadšený dovede být z těch chabých výkonů právě jen ten, kdo má to dítě rád. A to je problém našeho vztahu k Bohu. Toto je smysl přikázání. A toto je smysl naší zbožnosti.