Ohlasy na úmrtí emeritního papeže Benedikta XVI.

Thomas J. Reese (nar. 1945) je americký katolický jezuitský kněz, spisovatel a novinář. Studoval na univerzitě v St. Louis (B.A. a M.A.), na jezuitské teologické fakultě v Berkeley (Jesuit School of Theology, Santa Clara University, získal titul M.Div.) a na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát z politických věd (Ph.D.). Do jezuitského řádu vstoupil v roce 1962. V roce 1974 obdržel kněžské svěcení. V letech 1975-1978 pracoval ve Washingtonu jako spisovatel a lobbista za daňovou reformu. Jeho jméno je spojeno především s jezuitským časopisem America, ve kterém v letech 1978–1985 působil jako zástupce šéfredaktora a v letech 1998–2005 jako šéfredaktor. Během svého působení ve funkci šéfredaktora časopis podporoval důslednou etiku života (consistent life ethic / consistent ethic of life / whole life ethic, vychází z předpokladu, že veškerý lidský život je posvátný a měl by být chráněn zákonem, tj. staví se proti potratům, trestu smrti, asistované sebevraždě a eutanazii, ale i proti válce), jak ji prosazoval kardinál Joseph Bernardin (1928–1996), podporoval učení církve o sociální spravedlnosti, vystupoval proti invazi do Iráku v roce 2003, informoval o případech sexuálního zneužívání v katolické církvi a podporoval diskusi o problémech, kterým čelí církev. To nakonec vedlo k jeho odvolání z místa šéfredaktora v roce 2005, jak o něm níže píše.

V letech 1985–1998 a 2006–2013 působil jako výzkumný pracovník v Teologickém centru Woodstock. Woodstock Theological Center je nezávislý, jezuity sponzorovaný výzkumný ústav sídlící na University of Georgetown ve Washingtonu, který se zabývá teologickou a etickou reflexí palčivých problémů. Vychází z římskokatolické tradice, ale je ekumenicky otevřený, multidisciplinární a spolupracuje mimo jiné s podnikatelskou sférou, vládou, různými náboženskými skupinami, univerzitami, dalšími výzkumnými centry a médii. Historicky navazuje na jezuitský seminář, který existoval ve Woodstocku ve státě Maryland západně od Baltimoru v letech 1869–1974 (Woodstock College). Jednalo se o nejstarší jezuitský seminář ve Spojených státech amerických. V roce 1969 se škola přestěhovala do New Yorku, kde působila ve spolupráci s Union Theological Seminary a Jewish Theological Seminary až do svého uzavření v roce 1974.

Během svého působení v teologickém centru v 80. a 90. letech napsal Reese vysoce ceněnou trilogii o organizaci a působení katolické církve na diecézní, národní a celosvětové úrovni.¹ Editoval dva sborníky: jeden se věnoval analýze prvního návrhu Katechismu katolické církve, druhý biskupským konferencím.² Později vydal komentář k encyklice papeže Františka o životním prostředí.³

Od března 2013 do června 2017 byl vedoucím analytikem National Catholic Reporter (NCR). Od roku 2017 je analytikem Religion News Service (RNS). Píše a vystupuje i v jiných médiích. Jeho texty a komentáře, především o dění ve Vatikánu a v katolické církvi, jsou velmi kvalitní a respektované.

V květnu 2014 byl Reese jmenován prezidentem Barackem Obamou do americké Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (US Commission on International Religious Freedom, USCIRF), nezávislé komise federální vlády USA, která přezkoumává fakta a okolnosti porušování náboženské svobody a vydává politická doporučení prezidentovi, ministru zahraničí a Kongresu. V květnu 2016 byl znovu jmenován na další dvouleté funkční období. Od června 2016 do května 2017 byl zvolen předsedou komise. V letech 2010–2020 zároveň působil jako hostující vědec (visiting scholar) v centru pro aplikovanou etiku na Santa Clara University (Markkula Center for Applied Ethics)

Thomas J. Reese publikoval článek o emeritním papeži Benediktovi XVI. na webových stránkách National Catholic Reporter už dne 22. února 2022. Jmenoval se „Papeži Benediktovi odpouštím. Doufám, že to dokáží i ostatní.“ (I forgive Pope Benedict. I hope others can too) a popisoval v něm svoji zkušenost a setkání s kardinálem Josefem Ratzingerem. V závěru psal o požadavku na jeho odchod z místa šéfredaktora jezuitského časopisu America začátkem roku 2005:

Brzy poté přišla zpráva od Ratzingera, že Reese musí odejít. Z různých důvodů mi tato zpráva byla sdělena až po jeho zvolení papežem. Nebyl jsem překvapen, když jsem se to dozvěděl. Dospěl jsem k závěru, že je čas odejít. Vzhledem k mé zkušenosti s Ratzingerem bylo nyní, když se stal papežem, pro jezuity a časopis nejlepší, abych se stáhnul. I když jsem tuto práci měl rád, byl jsem po sedmi letech neustálé kontroly unavený. Pravda, byl jsem naštvaný a deprimovaný. Brzy se však ukázalo, že jakmile už nejsem šéfredaktorem, nikoho v Římě nezajímá, co říkám nebo píšu. Byl jsem svobodný. Svou kariéru po odchodu z časopisu America jsem si užíval jako autor Religion News Service (RNS) a National Catholic Reporter (NCR). Zvolení papeže Františka v roce 2013 mě zbavilo deprese.

Stárnu, tak chci nyní Benediktovi odpustit. Chci to už nechat být. Myslím si, že skutečně nedospějeme, dokud nejsme schopni odpustit svým rodičům jejich selhání. Benedikt mě o odpuštění nepožádal. Pochybuji, že si pamatuje, kdo jsem. Pravděpodobně stále věří, že to, co udělal mně a mnoha teologům, bylo pro církev správné, ale já mu přesto chci odpustit. Nemohu trvat na tom, aby mu odpustili ostatní, zejména ti, kteří byli zneužiti kněžími. V počátcích krize se choval jako každý jiný prelát, ale časem se polepšil, a to rychleji než mnozí jeho kolegové. Nakonec pomohl církvi zlepšit její reakci na krizi zneužívání. Moje zkušenost se v žádném případě nedá srovnat s bolestí, kterou zažili oni.

Benedikta zkrátka vnímám jako svatého, ale chybujícího člověka, který dělal to nejlepší, čeho byl schopen. Pro nás všechny je to to nejlepší, co o něm můžeme říct. Měli bychom odpouštět tak, jak bychom chtěli, aby bylo odpuštěno nám. Nakonec, jak řekl, „soudit může jen náš Pán“.

Ve svém textu, publikovaném na stránkách National Catholic Reporter bezprostředně po úmrtí Benedikta XVI. dne 31. prosince 2022, zopakoval mnohé ze svého únorového článku. Začal svojí vzpomínkou na první setkání s kardinálem Ratzingerem v červnu 1994, když Reese psal svoji knihu „Inside the Vatican“.

Málem jsem rozhovor zmeškal. Kardinál Ratzinger byl v den naší schůzky nemocný. Když jsem dorazil, byl jsem dotázán, zda se chci setkat se sekretářem kongregace. Souhlasil jsem, protože jsem si myslel, že je to lepší než nic. Když jsem se ocitl v jeho přítomnosti, nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo, když na mě sekretář arcibiskup Alberto Bovone⁴ zaútočil otázkami: "Kdo jste?" "Co tady děláte?" "Já rozhodnu, zda se můžete setkat s kardinálem Ratzingerem." "Ale kardinál už souhlasil, že mě přijme," koktal jsem. To pro něj nic neznamenalo; dožadoval se seznamu otázek, které jsem mu chtěl položit. Pak mi přidělil mladého dominikána, aby mě vyslechl. Výslechy jezuitů dominikány pracujícími pro inkvizici mají dlouhou a neblahou historii. Na druhou stranu nám dominikáni také přišli na pomoc. Když v roce 1775 zemřel generální představený jezuitů Lorenzo Ricci, kterého papež uvěznil v římském Andělském hradu, byl nejvyšší dominikán jediný, kdo byl ochoten předsedat jeho pohřbu. Od té doby se v této tradici pokračuje.

V každém případě jsem byl předán dominikánovi, který, jak se zdálo, už byl na mé straně. Během mého výslechu, který vedl Bovone, se za sekretářovými zády tvářil a koulel očima. Místo aby mě vyslýchal, radil mi, co mám dělat. "Napište dopis kardinálovi. Vysvětlete mu, že koncem týdne odjíždíte a že byste se s ním rád na patnáct minut setkal." "To je v pořádku," řekl jsem. Dopis jsem napsal hned, jak jsem se vrátil na pokoj, odfaxoval ho na Kongregaci pro nauku víry a dostal termín nové schůzky. Ratzinger souhlasil, že se se mnou sejde odpoledne, kdy jsou vatikánské úřady obvykle zavřené. Rozhovor trval více než hodinu.

Ještě před začátkem rozhovoru jsem se o Ratzingerovi dozvěděl mnoho zajímavého. Byl milý a ochotný vyjít vstříc mladému vědci, a to i v době, kdy se necítil dobře. Na druhou stranu to, že měl za svého muže číslo 2 tyrana (tj. výše zmíněného sekretáře kongregace – pozn. MV), svědčilo buď o Ratzingerově slepotě, nebo o nezdravé závislosti na lidech, kteří sice byli loajální, ale na svou práci se nehodili. Ani jako prefekt, ani jako papež si neuměl dobře vybírat své podřízené.

Když jsme si sedli k rozhovoru, Ratzinger se mě zeptal, zda ho chci dělat v němčině, nebo v italštině. S panikou v hlase jsem řekl: "Angličtina by byla mnohem lepší". Souhlasil se slovy: "Moje angličtina je velmi omezená." Ve skutečnosti byla výborná. Pouze jednou během rozhovoru zápasil s nějakým slovem.

Řekl mi, že zpočátku nebyl rozhodnutý, zda místo prefekta Kongregace pro nauku víry přijme. Papež Jan Pavel II. se ho musel třikrát zeptat, než řekl ano. "Dejte mi čas, Svatý otče," řekl Janu Pavlovi. "Jsem diecézním biskupem, musím být ve své diecézi." Nakonec souhlasil, že se v roce 1982 přesune do Říma.

V našem rozhovoru mluvil o podpoře dialogu mezi teology a jeho úřadem, ale teologové, kteří kvůli němu přišli o práci nebo byli umlčeni, to tak nevnímali. Rozčilovaly ho urážlivé útoky na jeho úřad, i když se nad situací dokázal pousmát. Měl jsem si na to vzpomenout o několik let později, když jsem se v jednom úvodníku časopisu America pošetile zmínil o "inkvizičních" postupech jeho kongregace.

Z dnešního pohledu bylo na rozhovoru nejpozoruhodnější jeho přiznání: "Nemám charisma na strukturální problémy". Jinými slovy, Ratzinger byl v jádru učenec, nikoli manažer, ale v Římě se stal hlavou miliardové organizace s hierarchickou strukturou a složitou byrokracií.

V roce 1998, po vydání mé knihy, jsem se stal šéfredaktorem časopisu America, který jezuité poprvé vydali v roce 1909. Mým cílem bylo vytvořit z něj "časopis pro myslící katolíky a ty, kteří chtějí vědět, co si katolíci myslí". V úvodnících jsem si téměř vždy dával pozor, abych se držel vatikánské linie. Přesto jsem se domníval, že bych mohl v názorové sekci časopisu publikovat alternativní názory za podmínky, že tyto články nutně nemusí reprezentovat postoje časopisu. Koneckonců jsme byli názorový časopis.

Během mého sedmiletého působení ve funkci šéfredaktora Kongregace pro nauku víry zveřejňovala důležité dokumenty, k nimž jsem žádal příslušné odborníky o vyjádření. Ti obvykle chválili ty části, které se jim líbily, a kritizovali ty, které se jim nelíbily. Kritické reakce na tyto články jsem vždy rád publikoval. Zveřejnil jsem také články mnoha biskupů a kardinálů, včetně tehdejšího arcibiskupa Raymonda Burka. Toho jsem pozval, aby vysvětlil, proč by církev měla katolickým politikům, kteří podporují legalizaci potratů, odepřít přijímání eucharistie. Mnohokrát jsem žádal chicagského kardinála Francise George, významného konzervativce, aby pro nás něco napsal, ale vždy odmítl.

Vrcholem časopisu jako fóra pro dialog byl příspěvek kardinála Waltera Kaspera, vedoucího vatikánského ekumenického úřadu (tj. Papežské rady pro jednotu křesťanů – pozn. MV), který kritizoval ekleziologii kardinála Ratzingera. Když šel článek do tiskárny, poslal jsem jeho kopii Ratzingerovi s výzvou k odpovědi. Nejprve odmítl, ale později změnil názor a poslal odpověď v němčině, kterou jsme nechali přeložit a zveřejnili. Měli jsme radost, že dva významní kardinálové debatují o důležité otázce na stránkách časopisu America, ale později jsem se dozvěděl, že kardinál George si na tuto výměnu stěžoval a požádal vatikánského státního sekretáře, aby kardinálům řekl, aby v Americe nediskutovali, protože to pohoršuje věřící.

Navzdory mým pokusům o spravedlnost se ukázalo, že ani Jan Pavel II., ani kardinál Ratzinger nestáli o názorový časopis, pokud neodrážel jejich názory. Po dvou a půl letech ve funkci šéfredaktora jsem se od generálního představeného jezuitů Petera-Hanse Kolvenbacha dozvěděl, že Vatikán není spokojen s článkem o AIDS a kondomech, který napsali jezuitský teolog James Keenan a jezuitský lékař Jon Fuller. Rád bych zveřejnil protiargumenty od kohokoli z Vatikánu, ale přímo od kongregace jsem nikdy nic nedostal. Kongregace se mnou vždy komunikovala prostřednictvím mých jezuitských představených.

V červnu 2001 mi bylo sděleno, že kongregace považuje "způsob kritiky Svatého stolce a zejména kongregace ze strany otce Reese za agresivní a urážlivý". Zejména jim vadil náš úvodník o řádném procesu v církvi (9. dubna 2001). Obvinili nás, že jsme proti hierarchii. Koncem února 2002 otec Kolvenbach uvedl, že Kongregace pro nauku víry se rozhodla "na žádost amerických biskupů a nuncia" zavést v časopisu America komisi církevních cenzorů. Cenzory měli být tři američtí biskupové. Nejenže to byl špatný nápad, ale byl i naprosto nepraktický, protože jsme vycházeli týdně.

V dubnu jsem dostal seznam věcí publikovaných v časopisu America, které se kongregaci nelíbily. Patřila mezi ně recenze jezuitského historika Johna O'Malleyho na knihu „Papežský hřích“,⁵ článek Keenana a Fullera, článek o homosexuálních kněžích od jezuity Jamese Martina a články o dokumentu Kongregace pro nauku víry Dominus Iesus od Francise X. Clooneyho, Michaela A. Faheye, Petera Chirica a Francise A. Sullivana. Zdálo se, že Ratzingerovi vadila hlavně kritika dokumentů z dílny jeho kongregace. Zmíněny byly pouze dva úvodníky: jeden o Dominus Iesus (28. října 2000) a druhý o "potratové pilulce" RU-486 (14. října 2000). Odsoudili jsme potratový lék, ale naznačili jsme, že je možná načase přehodnotit církevní učení o kontrole porodnosti jako způsobu, jak snížit počet potratů.

Zajímavé je, že o rozsáhlém a důrazném informování časopisu America o krizi sexuálního zneužívání se kongregace nikdy nezmínila, ačkoli jsem věděl, že se to některým americkým biskupům nelíbí. Ratzinger, ačkoli nebyl dokonalý, byl v tomto tématu lepší než kdokoli jiný v Římě.

Nikdo mi nedokázal říct, kteří američtí biskupové si vyžádali cenzurní komisi. Věděl jsem, že na zasedání Konference katolických biskupů USA se o tom nikdy nemluvilo. Podle mých zdrojů (mezi nimiž byl i arcibiskup Thomas Kelly, který byl v té době členem výboru) se o tom nejednalo ani na zasedání výboru konference. Když jsem se na to zeptal biskupa Donalda Trautmana, předsedy výboru pro nauku, rozzuřilo ho, že cenzurní komise byla zřízena bez konzultace s jeho výborem. Hodlal proti tomu důrazně protestovat.

Konzultován nebyl ani americký arcibiskup John Foley, vedoucí jednoho z úřadů pro komunikaci ve Vatikánu. Řekl, že kdyby byl požádán, řekl by, že je to špatný nápad. Sám sebe žertem označil za "levé křídlo římské kurie". Požádal jsem o pomoc arcibiskupy Kellyho, Johna Quinna a Daniela Pilarczyka, ale všichni řekli, že jim Řím nedůvěřuje, takže jejich podpora by nebyla k ničemu dobrá. Quinn a Pilarczyk byli předsedy Konference katolických biskupů USA. Kelly byl generálním sekretářem konference a zaměstnancem papežské nunciatury ve Washingtonu.

Obrátil jsem se na jezuitského kardinála Averyho Dullese, který považoval cenzurní komisi za hrozný nápad. Slíbil, že se za mě u Ratzingera přimluví. "Zveřejněte mě," řekl velmi pravověrný kardinál. Někdy před koncem července 2003 se Kolvenbach s Ratzingerem sešel a podařilo se mu zavedení cenzurní komise rozmluvit. Kolvenbach mě varoval, že kongregace bude sledovat, jak časopis America zareaguje na připravovaný dokument Kongregace pro nauku víry o manželství homosexuálů. Požádal jsem zástupce šéfredaktora Jamese Martina, který o homosexuálech v církvi hodně psal, aby o dokumentu nic neříkal. Chtěl jsem chránit jeho i časopis. Souhlasil.

Náš první článek na toto téma vyšel 7. června 2004 a napsal ho monsignor Robert Sokolowski, filozof z Catholic University of America ve Washingtonu, který byl rozhodně proti homosexuálnímu sexu a homosexuálním manželstvím. Musel jsem ho přemluvit, aby vypustil odstavec přirovnávající homosexuální sex k sexu se zvířaty. Není divu, že jeho článek vyvolal silné reakce, z nichž jedna přišla od Stephena Popea, profesora teologie na Boston College. Přestože jsem Popea přiměl, aby článek trochu zmírnil, a přestože jsem Sokolowskému dovolil, aby na Popea reagoval ve stejném čísle, už když šel článek do tiskárny, věděl jsem, že by to mohl být poslední hřebíček do mé rakve. Ačkoli jsem se k tématu nikdy nevyjadřoval ani jsem nebyl redaktorem, bylo jasné, že pouhé povolení diskuse o některých otázkách v časopisu America je víc, než by byl Ratzinger ochoten tolerovat.

Téměř okamžitě po vydání čísla 6. prosince 2004 si můj americký nadřízený vyslechl stížnosti od papežského nuncia ve Washingtonu. Stěžoval si také na článek o politicích, potratech a přijímání eucharistie od člena Sněmovny reprezentantů USA Davea Obeye, kterému Burke přijímání odepřel. Bylo shledáno, že jsme publikovali články obou stran „hostiové války“ (wafer war).

V roce 2005 se svět soustředil na nemoc a smrt Jana Pavla a na konkláve, které zvolilo Ratzingera papežem Benediktem XVI. V této době jsem se věnoval práci s médii, která vysvětlovala a komentovala aktuální dění. Před konkláve, na jedné neformální večeři s několika novináři v Římě, jsem byl dotázán: „Jaká by byla vaše reakce, kdyby byl Ratzinger zvolen papežem?“. Odpověděl jsem: „Jak byste se cítil, kdyby vaše noviny převzal Rupert Murdoch?“.

V den Ratzingerova zvolení jsem již slíbil, že vystoupím v pořadu PBS Newshour. V pořadu jsem nevýrazně poznamenal, že některým lidem se výsledky budou líbit, jiným ne. Poté jsem na dotazy tisku odpovídal „no comment“, protože jsem se domníval, že jeho zvolení je katastrofa, ale jako jezuita jsem to nemohl říci. Když jsem 19. dubna 2005 slyšel na Svatopetrském náměstí oznámení o Ratzingerově zvolení, věděl jsem, že mé působení ve funkci redaktora časopisu America skončilo. Pro dobro časopisu i jezuitů jsem musel odejít. Navíc jsem toho měl po sedmi letech, kdy jsem byl sledován, dost. Přestal jsem poskytovat rozhovory a opustil Řím.

Když jsem se vrátil do New Yorku, ostatní jezuité v časopise mi nedovolili rezignovat. O několik dní později jsem se setkal se svým nadřízeným, předsedou jezuitské konference. Dozvěděl jsem se, že můj čas ve funkci redaktora skončil. Teprve pak jsem se dozvěděl, že už v březnu Ratzinger generálnímu představenému jezuitů řekl, že musím odejít. Z různých důvodů se k tomu nedostali, aby mi to řekli. Tak jsem rezignoval.

Moji jezuitští nadřízení mě vždy velmi podporovali v mé práci, ale věděl jsem, že mě nakonec nemohou ochránit, pokud nebudu ochoten slevit ze svých hodnot jako redaktor. Nedokázali ochránit řadu jezuitských teologů, kteří byli disciplinárně potrestáni Kongregací pro nauku víry. Když se zpráva dostala do tisku, byl jsem vykreslen jako první Benediktova oběť. Pravda byla taková, že jsem byl poslední obětí kardinála Ratzingera. Protože jsem byl tak dobře známý médiím, která mě často využívala jako zdroj informací, bylo zpravodajství vůči novému papeži rozsáhlé a negativní. Ohlasy byly tak špatné, že Vatikán ustoupil od plánovaného odvolání jezuitského redaktora německého časopisu „Stimmen der Zeit“. Nechali ho ve funkci redaktora do konce jeho funkčního období.⁶

Kdybych byl ojedinělým případem, byl by můj příběh zajímavý, ale pro posouzení odkazu Josepha Ratzingera by nebyl důležitý. Bohužel můj případ je jen jedním ze stovek příkladů potlačování svobodného psaní novinářů a teologů během pontifikátů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Několik měsíců před mou rezignací nám Jacques Dupuis (1924–2004), významný teolog, který byl Ratzingerem disciplinárně potrestán, vyprávěl svoji vlastní zkušenost. Poté, co Kongregace pro nauku víry odsoudila jednu z jeho knih, připravil tento postarší (a nemocný) teolog dvousetstránkovou odpověď. Když se setkal s Ratzingerem a členy kongregace, překvapili ho tím, že ho požádali o odpověď. Když ukázal na dokument, který před nimi ležel na stole a který mu zabral měsíce práce, vysmáli se mu: „Snad si nemyslíte, že to budeme číst?“. Dupuis zemřel nedlouho po našem setkání.

Zda jsem měl či neměl pravdu, je irelevantní. Důležité je, že prostor pro otevřenou diskusi po II. vatikánském koncilu byl v době pontifikátu Jana Pavla II. Ratzingerem omezen. Pokud jste s Vatikánem nesouhlasili, byli jste umlčeni. Bez otevřené diskuse se však teologie nemůže rozvíjet a reformy nemohou být prováděny. Bez otevřené diskuse nemůže církev najít způsoby, jak hlásat evangelium způsobem srozumitelným lidem 21. století.

Papežství papeže Františka znovu otevřelo okna církve, aby do ní mohl vniknout svěží vánek Ducha. Rozhovor a debata je opět možné, dokonce je možné i nesouhlasit s papežem. Na rozdíl od svých předchůdců František své kritiky neumlčuje. Pro mnohé v církvi nedojde ke změně dostatečně rychle, ale umožnění rozvoje vzájemného rozhovoru je pro přípravu reformy zásadní.