Jste zde

7. neděle velikonoční A

autor: 

(2005)

RCL: Sk 1, 6-14; Ž 68, 1-10.32-35; 1P 4, 12-14; 5, 6-11; J 17, 1-11

Z pozoruhodných témat dnešních perikop vyberu jen dvě; chci s vámi nahlas přemýšlet, co že je to jednota církve. Církevní jednota totiž nemůže být prostě jednotou jakoukoli, třeba jako jednota stejnokrojů nebo jednotné lyžařské vybavení předepsané pro konkrétní kurs. V případě církve musí být podle vůle Krista Ježíše, žádná jiná v té souvislosti prostě nemá smysl;

Druhé téma s tím úzce souvisí nejen v Janově evangeliu, ale svou přirozenou podstatou. Je to téma církve zůstávající ve světě.

Tisíc let se pokouší křesťanství v západním římském patriarchátu o mocenské sjednocení všech pokřtěných pod jediným velením.

Už tisíc let víme, že jednotě neslouží nesmiřitelnost idejí, neváhající jménem prý absolutní pravdy exkomunikovat jakékoli odlišné názory, tradice a jistoty. Jenže moc vyhánět jiné, dokazovat jim svoji mocenskou převahu, to je pokušení tak silné, že vyvolává znovu a znovu vynalézavé převleky pro taková dramata.

Je to pod nejroztodivnějším zdůvodněním „jen pro dobro církve“, slyšíme i čteme. A svědectví Janova evangelia zní hluchým uším. A tak mohu jen doufat, že s novým papežem Němcem se uzavře to druhé militantní tisíciletí církevních dějin.

Dnes je jednota božího lidu všech do Krista pokřtěných rozbitější než na počátku Řehořových reforem. Nemohlo to dopadnout jinak, navzdory všem nesmírným obětem, zásluhám, modlitbám, náboženským válkám. Boží lid je totiž povolán zrát do svobody, tak rozuměl prolité Kristově krvi apoštol Pavel.

Jednota, ke které Ježíš našeho evangelia poukazuje, to je jednota dynamická, křehká, riskantní. Má vzor v jednotě velmi různých a zcela svéprávných osob Trojice. Jenže leckdo má v Kristově církvi docela jiný názor, jak vystihl už kdysi Dostojevský v Bratrech Karamazových, v Ivanově příběhu Velkého Inkvizitora.

Nechť jsou jedno jako my, vysvětluje Ježíš. Taková jednota nevymáhá poslušnost pod kanonickými tresty. Syn Otci poslušnost daruje znovu a znovu proto, že má dost důvodů Otce respektovat a být s ním ve shodě.

Teologie komunia rozvinutá po posledním koncilu snesla pro radikální změnu kursu církevní disciplíny i církevního sebe-vědomí dost argumentace. Tahle teologie říká, že spásou neboli záchranou smyslu existence nás pokřtěných nejsou nějaké zbožné skutky (třeba účast na svátostech, modlitbách), ale umění sjednocovat tak ohromně rozdílné póly vzájemných vztahů. Myslí se tím vztahy mezi Bohem a člověkem, člověkem a ostatním stvořením, a samozřejmě i vztahy mezilidské.

A nejede při tom jen o vzájemnou snášenlivost, jakou vyžadují třeba ekologové. Jde o to, proměnit vzájemnou toleranci ve vzájemnou úctu, úctu zase v touhu po sounáležitosti.

Ta touha po jednotě musí být natolik pravdivá a silná, že nás donutí hledat společně srozumitelný jazyk, aby naše touha po komunikaci dostala konečně šanci sdílet vzájemně svoji různost podobně jako blaženě sdílí svoji různost milující žena s milujícím mužem.

Teologie komunia je přesvědčena, že takové vzájemné sebesdílení napříč hranicemi mezi stvořením a napříč hranicemi mezi stvořeným a nestvořeným je záchranou smyslu naší lidské existence. Naše vztahy, tedy konkrétně lásky, naše utrpení, naše úzkosti i naše hříchy dostanou v takovém ovzduší vzájemnosti smysl hodný trvalého dynamicky fungujícího „nového věku“ – ne ovšem New Age, ale toho, co měl na mysli už starověký neznámý autor listu Kolosským a Efezským: nového aiónu, jak tenkrát říkali.

Vyhovět Ježíšově přání jednoty jeho přátel nelze vyhovět lacinějšími metodami, jako jsou roubíky v ústech teologů, nebo tabuizace některých témat. Nelze tomu Ježíšovu přání vyhovět žádnými triky, jako když se kritické dialogy nahradí monologem jednoho monarchy.

Jak známo už od dob apoštola Pavla, různost i v oblasti náboženské je legitimní. Apoštol o svém osobním povolání a vyslání vůbec nepochyboval, ale nežárlil na tradice, které vnášel do jeho misie třeba Apollo nebo Petr. Vyžadoval, aby se každý trpělivě smiřoval s růzností v poctivých pokusech zvěstovat evangelium.

Kdo chce vytvářet jednotu ještě lepší než Ježíš našich evangelií, je buď snílek, anebo slouží jiné církvi než je ta Kristova. Není divu, že se to nepodařilo ani po deseti stoletích úsilí vyjadřovaného ohněm a mečem, kletbami i kanonizačními procesy.

Některé příklady? Každý pokus jednotu různých nahradit uniformitou, každý pokus zakázat jiné jazyky v bohoslužbě, jiné formy liturgie, jiné formy církevní služby je tohoto druhu. Pro některé militantní duše je ideálem jeden jediný družinový pokřik, jedna jediná hymna, jedno jediné úřadující pohlaví.

Taková jednota duchů nepohoršujících se nad jinakostí druhých je ovšem uměním. List k Židům prozrazuje, že takové moudré a svobodné poslušnosti Otci i znamení doby se musil učit v pláči (!) i sám Kristus Ježíš. Je proto jistě na čase, abychom sebrali odvahu a začali se už konečně učit na vlastní kůži podobné poslušné svobodě a svobodné poslušnosti typu: “člověk není pro sobotu, ale sobota pro člověka“.

Ovšem, nesmí nám při tom uniknout ze zřetele další vymezení Ježíšova přání církevní jednoty, jak je slyšíme z jeho modlitby. Ježíš říká: Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Tedy rozuměli jsme: Ježíš poslal své učedníky nikoli nad svět, nikoli jako ty, kteří mají svět a své spoluvěřící mistrovat, zatímco Ježíš myl svým přátelům nohy. Církevní autority prý smí poroučet i nebesům, jak neváhal publikovat papež Pius IX., nedávno blahoslavený, díky jistým mocichtivým kruhům.

Svět je to místo, ze kterého byl Ježíš vyzdvižen na nebesa. Nemáme lepší startovní plochu pro věčnou jednotu s Otcem než tento svět. Ne jiný svět, ale svět nemocný na mnoho způsobů, které znal tak důvěrně i Nazaretský Ježíš.

Jan sám rozuměl svému poslání jako poslání lékaře, kterého nepotřebují ti zdraví, ale ti nemocní. Nenutil ten nemocný svět, aby se před tím zázrakem uzdravení změnil na nebeské království. Umožnil svojí přítomností, svojí inkarnovanou přítomností, aby svět ochutnal, co že jim slibuje boží vláda, boží království, Basileia.

Přeloženo: Ježíšovo poselství má zaznít v Africe skrze africké zvyklosti a porozumění světu, podobně v Čechách na český způsob a v Grónsku na způsob grónský: Zatím jsme svědky tlaků právě opačných. Naše stále ještě prý Matka církev vyžaduje, aby kdokoli na světě používal jen slov a gest s razítkem Made in Roma.

Zdá se vám to světem iluzí? Zdá se vám, že církev prostě jiná nebude než ta, kterou formovali z papežovy svrchované vůle vrchní inkvizitoři a z dopuštění těchto oficiálů mnoho větších i menších samozřejmě anonymních inkvizitorů ve svatém městě i v diecézích celého světa?

Pokud chceme zůstat církví Kristovou, budeme muset brát evangelium ještě vážněji, než bere svoji důstojnost a moc nad dušemi papež, biskupové, kněží i kdekdo pověřený v církvi nějakou službou. Budeme muset brát jako výzvu ke změně smýšlení i to, co jsme dnes spolu směli slyšet v rámci liturgických čtení.