Angelo Giuseppe Roncalli (Jan XXIII.)

Angelo Giuseppe Roncalli se narodil 25. listopadu 1881 v Sotto il Monte v italském Bergamu jako třetí z třinácti dětí v chudé rolnické rodině. V roce 1892, v 11 letech, vstoupil v Bergamu do chlapeckého semináře, v roce 1895 do kněžského semináře, kde v letech 1898–1899 přijal nižší svěcení. V roce 1895 si začal psát poznámky, ve kterých pokračoval až do své smrti, byly vydány pod názvem Deník duše (Il Giornale dell'anima). V září 1900 vykonal pouť do Říma u příležitosti jubilejního roku. Začátkem roku 1901 mohl díky stipendiu pokračovat ve studiu a kněžské formaci v římském semináři sv. Apolináře, přerušené roční vojenskou službou v Bergamu (od listopadu 1901 do listopadu 1902). V roce 1904 získal doktorát z teologie a přijal kněžské svěcení. Následujícího roku se stal sekretářem nově jmenovaného biskupa v Bergamu Giacomo Maria Radini-Tedeschiniho (1857–1914), jehož pastorační činnost měla spolu se studiem spisů Karla Boromejského (1538–1584) na Roncalliho výrazný vliv. Zároveň na diecézním semináři v Bergamu vyučoval v letech 1906–1914 církevní dějiny, k nimž časem přibyla apologetika a patrologie. Přitom využíval díla Louise Duchesneho (1843–1922), francouzského kněze a historika, jehož kniha o raném křesťanství byla v době boje proti tzv. modernismu za pontifikátu Pia X. (1903–1914) zařazena na seznam zakázaných knih, takže i Roncalli byl později obviněn z náklonnosti k modernismu. Na podzim 1906 podnikl pouť do Svaté země. V prosinci 1907 na přednášce představil svoji první vědeckou práci o církevním historikovi Cesare Baroniovi (1538–1607), autorovi slavného díla církevních dějin Annales Ecclesiastici. Začal psát do místních novin a díky kontaktům svého biskupa měl možnost setkávat se s významnými osobnostmi církevního života. Silně vnímal sociální problémy v diecézi, zvlášť těžký úděl dělníků v místní továrně, jejichž padesátidenní stávku v roce 1909 biskup i jeho sekretář podpořili a přispěli svými penězi na jejich podporu. V Římě byli takovým jednáním biskupa pohoršeni. V té době už byla diecéze v Bergamu pod drobnohledem římské kurie, probíhala zde vizitace. Spolu s přibývajícími úkoly Roncalliho v diecézi rostlo i napětí a pocit nedůvěry ve vztahu k Římu. Krátce po smrti papeže Pia X. zemřel i bergamský biskup (1914).

Se vstupem Itálie do první světové války v roce 1915 byl povolán do vojenské služby jako kaplan. Po odchodu ze služby v roce 1918 byl jmenován spirituálem semináře. V roce 1921 byl prefektem Kongregace pro šíření víry povolán do Říma, aby se věnoval práci společnosti pro šíření víry v Itálii. Roku 1925 byl jmenován apoštolským vizitátorem (od roku 1931 delegátem) v Bulharsku a obdržel biskupské svěcení jako titulární arcibiskup Areopole. V roce 1934 byl povolán do Istanbulu, aby se stal apoštolským delegátem Turecka a Řecka. Působil v zemích, kde byli katolíci výraznou menšinou. Jeho ekumenické zkušenosti a kontakty byly ještě obohaceny poté, co byl v roce 1944 jmenován nunciem v Paříži, aby pomáhal v nelehkém poválečném úsilí o obnovu katolické církve ve Francii, jejíž představitelé čelili kritice za spolupráci s vichistickým režimem. Stal se prvním stálým pozorovatelem Svatého stolce při UNESCO, kde v letech 1951 a 1952 promluvil na jeho generálním shromáždění. V roce 1953 byl jmenován kardinálem a stal sel patriarchou v Benátkách. Očekával, že tam stráví poslední roky svého života pastorační prací a historickým studiem.

V konkláve v říjnu 1958 byl ve svých 77 letech zvolen papežem a přijal jméno Jan XXIII. Což bylo stejné jméno, které měl papež z pisánské linie v 15. století, zařazené ještě začátkem 20. století v oficiálním seznamu papežů v papežské ročence. Přes svůj vysoký věk překvapil svými reformními kroky. Hned při prvním jmenování kardinálů v prosinci 1958 překročil dosud předepsaný maximální celkový počet 70 kardinálů. V lednu 1959 oznámil chystanou reformu kodexu církevního práva, svolání synody římské diecéze a konání ekumenického koncilu. Jeho diplomatické zkušenosti a kontakty s nekatolickým prostředím přispěly k tomu, že za jeho pontifikátu se začaly rozvíjet ekumenické vztahy a katolická církev se zapojila do ekumenického hnutí, ke kterému se dříve stavěla odmítavě. Při přípravě II. vatikánského koncilu byl v roce 1960 vytvořen Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů, ze kterého se později stal trvalý vatikánský úřad rozvíjející vztahy s nekatolickými církvemi a s judaismem (dnes Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů). Dokončení II. vatikánského koncilu, jehož vizi představil ve svém slavném úvodním projevu Gaudet Mater Ecclesia 11. října 1962, se nedožil. Zemřel 3. června 1963. Dne 3. září 2000 byl prohlášen za blahoslaveného, 27. dubna 2014 za svatého. Jeho svátek se slaví 11. října, v den zahájení II. vatikánského koncilu.