Kolik je svátostí?

Výraz svátost (mystérion) se v Novém zákoně nevyskytuje s výjimkou Ef 5,32, kde je takto označen vztah Krista a církve a analogicky k tomu vztah muže a ženy v manželství. Církevní Otcové rozšiřují pojem mystérion na liturgické slavení, kterým je aktualizováno boží spásné dílo v Kristu. Tak Ignác z Antiochie v listu Magnesijským hovoří o „mystérion, skrze které jsme přijali víru“, a má tím na mysli křest. Mystérion není tedy jakousi záhadnou, tajemnou, neproniknutelnou naukou, ale božím činem směřujícím ke spáse člověka. Účinným znamením tohoto mystérion je svátost (sakramentum). Tento latinský pojem se užívá pro jednotlivé úkony, jejichž počet v historii církve kolísal mezi 2–30. Ve 12. století se počet ustálil na sedmi. Tento počet závazně stanovil až Tridentský koncil jako reakci na reformaci, která zredukovala svátosti na dvě – křest a večeři Páně.

Symbol

Symbol spojuje dvě věci, aby patřily dohromady. Jedna zapadá do druhé. Ve starověku chápali symbol tak, že je v něm věc zhuštěna, že ji obsahuje. Symbolicky znamenalo reálně. V novověkém významu slova „je to jenom symbol“ je velký posun.

Antický pojem symbol umožňuje přesah, má schopnost propojit naši lidskou rovinu s rovinou transcendentní. Symbol nese duchovní obsah. Je to vnější znamení s vnitřním smyslem. Svátost je symbolem spásného božího jednání.

Obnovit širší pohled na svátostné dění, vrátit se k biblickému a patristickému chápání se pokusili ve 20. století zejména Karl Rahner a Edward Schillebeeckx. Z tohoto pohledu je Kristus prvotní svátostí (Ursakrament). Samotná osoba Krista-Ježíše — boho-člověka je základem a vzorem symbolického jednání v liturgii. Způsob spojení božského a lidského v Kristu, který je hlavním aktérem liturgie napomáhá přijmout i ostatní dílčí svátostná znamení. Božské v Kristu (neviditelné) s lidským (viditelným) není ani promíšeno, ani odděleno, ale spojeno v jednotu (unio hypostatika). Církev je chápána jako základní svátost (Grundsakrament). V církvi je propojena viditelná, lidská, hříšná společnost s eschatologickou Kristovou přítomností. Církev je znamením božího jednání v tomto světě, je „svátostí světu“. V tomto pojetí, kdy z Krista vychází svátostný pohled na církev a z církve jednotlivá svátostná znamení, není podstatné, kolik znamení se využívá.

Počet svátostí

Tridentský koncil anatematizoval ty, kteří tvrdí, že od Krista nepochází sedm svátostí. Dnes můžeme tvrdit, že současná podoba některých svátostí zcela určitě nepochází od Krista. Např. ušní zpověď nebyla známá několik staletí, uzavírání manželství nebylo opět několik staletí církevním obřadem atd. To je však nikterak nedegraduje. Jiné úkony, které naproti tomu byly ustaveny Kristem, jsou účinným znamením božího spásného jednání a mohly by být „svátostmi“, za ně považovány v současné době nejsou (např. mytí nohou). Minimálně jedno tisíciletí byly za svátosti považovány mnohé úkony, které jsou dnes „svátostinami“. Např. přijetí do řeholního stavu, žehnání („svěcení“) opata apod.

Eulogie jako jednotící prvek různých slavností

Tridentský koncil definoval počet sedmi svátostí, když předtím v historii počet podobných slavností kolísal. Jedná se o obřady velmi různého charakteru a původu (např. archetypální jednání vyjádřené iniciačními či přechodovými rituály). Díky znovuobjevení eulogií mohou mít dnes svátostné liturgie společného jmenovatele v eulogiích. Eulogie se zachovaly v liturgiích křesťanského Východu, ze kterých můžeme dnes čerpat inspiraci.

Výrok Tridentina, že všechny svátosti pocházejí od Krista, se pokoušel dát váhu obřadům, které reformace opouštěla. Dnes můžeme říci, že zcela určitě některé podoby svátostné praxe nepochází od Krista, ani z prvních křesťanských staletí. I trvat na přesném počtu není rozhodující. Diskuse o tom, zda je určitý obřad svátostí či nikoli, náleží systematické teologii či církevnímu právu. Pro liturgickou teologii to není tak důležité. To skýtá silný ekumenický potenciál. Je možné např. sestavit ekumenické svatební obřady mající všechny náležitosti z pohledu široké ekumény, ať již považujeme manželství za svátost či nikoli. Tou částí, která liturgie sjednocuje, je zejména eulogie, tj. centrální modlitba, která vyjadřuje obsah slavnosti.

Souvislost eulogie s liturgickým konáním

Eulogická modlitba zpravidla souvisí s liturgickým jednáním podstatným pro danou slavnost. U některých obřadů eulogie následuje po příslušném liturgickém jednání (ordinace, manželství, řeholní slib, instalace opata, liturgie světla). U některých obřadů eulogie jednání předchází (eucharistie, křest, svátost nemocných, pohřeb), někde dokonce předchází dlouhou dobu, jako v případě biřmování, kde je žehnání („svěcení“) křižma vyhrazeno biskupovi a děje se jednou ročně. Protože však eulogie by neměla nikde chybět, vkládá se těsně před označením křižmem jakási „malá“ eulogie – „modlitba nad biřmovanci“.

Eulogie se obrací k Otci (skrze Syna v Duchu svatém). Řídké výjimky se vyskytly v protiariánském období, kdy byly některé modlitby adresovány k Ježíši Kristu, aby se zdůraznilo jeho božství.

Formou dobrořečení přednášená modlitba je anamneticko-epikletická, tj. obsahuje dvě hlavní části: anamnézi, ve které jsou připomínány (za základě biblického poselství) velké boží činy týkající se daného tématu; epiklézi, která je prosbou o Ducha svatého, aby se velké boží činy, zmíněné v anamnézi staly zřejmými i teď. Tyto dvě hlavní části jsou uvedeny stručným oslovením (anaklézí) a uzavřeny chvalořečením Trojice (doxologií). U některých typů modliteb (např. eulogie nad vodou) na jednotlivé anamnetické myšlenky hned navazují epikletické. Eulogie jak pak sadou jakýchsi „minianamneticko-epikletických“ modliteb.

Eulogii přednáší jménem shromáždění předsedající (obvykle kněz). Zpravidla ji improvizoval. Zachovalé písemné prameny sloužily jako příklady, jako zásobárny myšlenek. Některé eulogie jsou vyhrazeny biskupovi (např. v rámci ordinace či žehnání křižma), jiné (např. Exsultet) jáhnovi. Souhlas s přednesenou modlitbou shromáždění vyjadřuje aklamací Amen. Aklamací může být řada, ať již jedna vícekrát se opakující či různé.