Překvapivě dlouhý pontifikát papeže Františka

„Mám pocit, že můj pontifikát bude krátký, čtyři nebo pět let, nevím, možná také dva nebo tři. Dva roky už uběhly. Je to jakýsi vágní pocit. Je to možná jako psychologie hazardního hráče, který sám sebe přesvědčí, že prohraje, aby si nečinil iluze, a když vyhraje, je rád. Nevím. Mám však pocit, že mne sem Bůh umístil na krátký čas. Nic víc. Ale je to jen pocit. Nechávám tedy stále možnosti otevřené…“ Tak zněla slova papeže Františka v rozhovoru, který poskytl Valentině Alazrakiové z mexické televizní stanice Televisa odpoledne 6. března 2015 a odvysílán byl v Mexiku 12. března v předvečer druhého výročí pontifikátu.¹

Mezi konkláve v letech 2005 a 2013

Úvahy o volbě papeže „z konce světa“ v roce 2013 jsou zajímavé ve srovnání s předchozí volbou. Zatímco při konkláve v roce 2005 se stal 68letý arcibiskup z Buenos Aires kardinál Jorge Mario Bergoglio kandidátem kritiků stylu vedení katolické církve a hlavním konkurentem vlivného německého prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Josepha Ratzingera, který byl nakonec zvolen papežem Benediktem XVI., před konkláve v roce 2013 již k favoritům nepatřil. Bylo mu více než 76 let, již v prosinci 2011 podal povinnou rezignaci na svůj úřad s ohledem na dosažení kanonického věku 75 let a těšil se na důchod. Navíc se ve Vatikánu moc dobře necítil.²

V roce 2013 ani neexistovala zformovaná skupina kardinálů a biskupů podobná té, která se od poloviny 90. let scházela ve švýcarském St. Gallen na pozvání tamního biskupa Ivo Fürera (1930–2022), dlouholetého generálního sekretáře Rady evropských biskupských konferencí (v letech 1977–1995) a blízkého spolupracovníka italského kardinála, milánského arcibiskupa a jezuity Carla Maria Martiniho (1927–2012).³ Původně měl být v roce 2005 kandidátem této skupiny tehdy 78letý kardinál Martini, který se na konci života proslavil vyjádřením, že církev zůstala pozadu o 200 let, ale pro nemoc už kandidaturu odmítl, tak padla volba na jiného jezuitu.⁴ Nakonec byl v roce 2005 zvolen oproti Martinimu jen o dva měsíce mladší kardinál Ratzinger, se svými 78 lety nejstarší papež od volby Klementa XII. (1730–1740).

Osm let pontifikátu Benedikta XVI. (2005–2013) sice přineslo v některých ohledech posun oproti předchůdci, například v postupu proti případům sexuálního zneužívání, přičemž neustále vyplouvaly na povrch další kauzy a hrozivá fakta ohledně tohoto fenoménu, ale v době jeho rezignace se zdálo, že jeho nástupce čeká řada problémů a otázek.⁵ Přes určité snahy o nápravu problémy v kurii neustávaly a v závěru pontifikátu Benedikta XVI. se ještě zintenzívnily. Podle dostupných informací panovala letech 2011–2012 v římské kurii velmi neutěšená situace a docházelo k různým skandálním událostem. Patří k nim i v našich zemích pozorně sledovaná kauza odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka v červenci 2012. Závažnější kauza se týkala Institutu pro náboženská díla (tzv. Vatikánské banky), jejíž dozorčí rada vyslovila v květnu 2012 nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, který byl později soudně očištěn a z finančních manipulací byli naopak obviněni členové dozorčí rady. V květnu 2012 byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, komorník Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů, tj. v případu nazývaném Vatileaks.⁶ Od ledna 2012 se začaly ve zpravodajství objevovat úniky z vatikánských dokumentů, které vyvrcholily v květnu 2012 vydáním knihy, jejímž autorem byl italský novinář Gianluigi Nuzzi. Případ ukázal nejenom velké napětí uvnitř římské kurie, ale její skutečné problémy (např. finanční machinace, soupeřící frakce v kurii atd.). Přesto se např. John L. Allen vyjádřil, že více než obsah těchto dokumentů byla závažnější skutečnost, že k úniku došlo.⁷ V materiálech se mimo jiné objevilo jméno tehdejšího apoštolského nuncia v USA a pozdějšího hlasitého kritika papeže Františka Carla Maria Vigana.⁸ Výsledky vyšetřování úniku dokumentů, které papež Benedikt XVI. v dubnu 2012 svěřil třem kardinálům, zaplnily stovky stran.⁹ Později, v březnu 2020 v rozhovoru s italským novinářem Gian Marco Chioccim, papež František vzpomínal, jak od svého předchůdce převzal „štafetu a pokračoval v jeho díle“ ohledně postupu proti korupci: „Téma korupce je hluboký problém, sahající do hloubi staletí. Na začátku svého pontifikátu jsem byl navštívit Benedikta XVI. Když mi předával takovou velkou krabici, řekl: »Tady uvnitř je všechno. Jsou tam akta s těmi nejkomplikovanějšími situacemi. Já jsem došel až sem (ukázal), intervenoval jsem a poslal dotyčné pryč, a nyní... je to na tobě«.“¹⁰

Po Benediktově překvapivé rezignaci v únoru 2013 bylo jasné, že jeho nástupce bude muset řešit řadu problémů spojených s římskou kurií.

Hlavním tématem evangelizace

Čteme-li o problémech, které zaměstnávaly papežství a římskou kurii v závěru pontifikátu Benedikta XVI., může překvapit rozhodnutí kardinálů a jejich volba argentinského arcibiskupa, který nerad jezdil do Vatikánu a opakovaně říkal, že se církev nemá zabývat sama sebou, ale má být zaměřena na hlásání evangelia.¹¹ Důraz na evangelizaci a na církev, která se nezabývá sama sebou, zopakoval ve svém krátkém vystoupení během generální kongregace kardinálů před konkláve dne 9. března 2013, čímž nad sebou podle vlastních slov vynesl rozsudek.¹² V proslovu zdůraznil evangelizaci jako projev apoštolské horlivosti, se kterou má církev vycházet ze sebe na periférie nejenom zeměpisné, ale také existenciální. Zopakoval, že církev, která sama ze sebe nevychází a vztahuje se k sobě, je nemocná. Ohledně charakteristiky budoucího papeže uvedl, že by to měl být muž, který by prostřednictvím kontemplace a adorace Ježíše Krista pomohl církvi vycházet ze sebe na existenciální periferie a pomohl by jí být plodnou matkou, která žije ze sladké a útěšné radosti z evangelizace.¹³

Pro kontext důrazu na evangelizaci v diskusích před konkláve v roce 2013 je třeba zmínit debatu o „nové evangelizace“, což byl termín, který do papežských textů uvedl a zpopularizoval papež Jan Pavel II.¹⁴ V encyklice o stálé platnosti misijního poslání Redemptoris missio ze 7. prosince 1990 se vedle misie ad gentes, tedy hlásání evangelia tam, kde bylo dosud neznámé, píše o zemích se starou křesťanskou tradicí, kde celé skupiny pokřtěných ztratily živý smysl víry, anebo se dokonce již vůbec necítí jako členové církve, případně se svým životem vzdálily od Krista a od evangelia, které potřebují „novou evangelizaci“ anebo „opětnou evangelizaci“ (čl. 33). Církev má pro novou evangelizaci a misii ad gentes nasadit všechny svoje síly.¹⁵ Papež Benedikt XVI. myšlenku zaštítil institucionálně v roce 2010 zřízením Papežské rady pro novou evangelizaci, jejímž úkolem bylo prohloubit teologický a pastorační význam nové evangelizace a podporovat studium a šíření papežského magisteria (s odkazem na Katechismus katolické církve) s podporou moderních forem komunikace.¹⁶ Ve stejném roce v homilii na závěr speciálního zasedání synody biskupů pro Blízký Východ oznámil papež Benedikt XVI. konání XIII. řádného zasedání synody biskupů na téma „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“ v říjnu roku 2012.¹⁷ O rok později, apoštolským listem Porta fidei z 11. října 2011, oznámil Benedikt XVI. konání Roku víry, který bude zahájen 11. října 2012, tj. v den 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, potrvá do slavnosti Krista Krále následujícího roku, tj. do 24. listopadu 2013.¹⁸ V souvislosti s rokem víry začal Benedikt XVI. práci na encyklice o víře, jejíž dopracování nakonec připadlo jeho nástupci papeži Františkovi, který ji vydal s datem 29. června 2013 a názvem Lumen fidei.¹⁹

Problémem bylo, že „nová evangelizace“ se v době pontifikátu Benedikta XVI. příliš soustředila na Evropu, resp. na její záchranu před sekularismem a relativismem.²⁰ Životopisec papeže Františka, Austen Ivereigh, se zmiňuje o údajném zděšení argentinského teologa Carlose Galliho, teologického poradce Rady latinskoamerických biskupů (CELAM), z přípravného dokumentu synody, který byl příliš zaměřen na krizi víry v Evropě.²¹ Tato „eurocentrická arogance“ se údajně projevila při popsané diagnóze situace (problémem je realtivismus a sekularizace) a strategie nové evangelizace, která byla vzdálena misijní vizi z 5. plenárního zasedání CELAMu v Aparecidě v květnu 2007, vyjádřené v jeho závěrečném dokumentu, jehož náročnou závěrečnou redakci vedl právě kardinál Bergolio ve spolupráci s Gallim.²² V diskusích během zasedání synody biskupů v říjnu 2012 se tento rozdílný přístup projevil. Zatímco evropští a američtí biskupové se více soustředili na řídnoucí počty věřících a hrozby pro církev a svobodu víry, tak v příspěvcích latinskoamerických biskupů zaznívaly odkazy na dokument z Apericidy, na jeho misionářskou a na periferie orientovanou evangelizaci, na naději a radost, které jsou ovocem Ducha sv., což rezonovalo se zkušenostmi ostatních biskupů z rozvojového světa. Carlos Galli, který byl součástí argentinské delegace na synodu, později uvedl, že nejpůsobivější příspěvky zazněly od biskupů církví v převážně chudých zemích, což shrnul do vyjádření: „Vítr vane z jihu.“²³ Dlužno říct, že i papež Benedikt XVI., který prosazoval římský centralismus, při jednání CELAMu v Apericidě v roce 2007 umožnil prostředí svobodné diskuse a samostatnosti při jednání bez větších zásahů Vatikánu. Cestou do Aparecidy na slavnostní zahájení údajně uvedl: „Jsem si jistý, že tady se rozhodne o budoucnosti katolické církve. Možná jen o její části, ale bude to podstatná část. Vždy jsem o tom byl přesvědčen.“²⁴

Rozhodnutí kardinálů v roce 2013 pro argentinského kardinála je v tomto kontextu snad více srozumitelné, zvlášť pokud ho chápeme jako rozhodnutí pro misijní vizi a program z Aparecidy.

Překvapivě dlouhý pontifikát

Volba první latinskoamerického papeže byla přece jen volbou opatrnou. Potomek italských migrantů pokročilého věku (76 let) se zdravotním handicapem (bez horního laloku pravé plíce) byl pravděpodobně vnímán jako přechodný papež. Můžeme-li věřit uniklým zprávám z tajného průběhu konkláve, tak k jeho hlavním konkurentům patřil 72letý italský kardinál a milánský arcibiskup Angelo Scola a 69letý kanadský kardinál a prefekt kongregace pro biskupy Marc Ouellet. Podle některých zpráv epizoda z minulého konkláve v roce 2005, kdy kardinál Bergoglio vyzval své příznivce, aby volili kardinála Ratzingera, který měl více hlasů, přispěla k tomu, že nakonec jediný vážný protikandidát po třetí volbě v konkláve v roce 2013, milánský arcibiskup kardinál Angelo Scola, na oplátku požádal své stoupence, aby podpořili zvolení Bergoglia.²⁵

Jak je zřejmé z citátu z roku 2015, uvedeném v úvodu článku, samotný papež František byl přesvědčen o relativně krátkém trvání svého pontifikátu, přesto s reformami nijak nechvátal a zdůrazňoval potřebu konzultací a rozlišování. V jednom z prvních obsáhlých rozhovorů, zveřejněném v jezuitských časopisech po celém světě v září 2013 na téma reforem mimo jiné uvedl: „Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se domnívají, že změny a reformy se dají udělat v krátké době. Já si naopak myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby se daly položit základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na řadu až pak… Naopak nedůvěřuji rozhodnutím, přijatým bez rozmyslu. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy té první věci, která mě napadne, když mám něco rozhodnout. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, což nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“²⁶

Papež František překvapoval řadou drobných gest i svými bezprostředními vyjádřeními, podobně jako stejně starý předchůdce, papež Jan XXIII. Podobně jako on přicházel s různými podněty, jejichž realizaci měli promýšlet jeho spolupracovníci a svým způsobem celá církev. Při poradách se jako Jan XXIII. nespoléhal pouze na římskou kurii, ale zvolil si poradní orgán složený z nekuriálních kardinálů z celého světa. Na rozdíl od papeže Jana XXIII., který zemřel v průběhu II. vatikánského koncilu, už po prvním ze čtyř jednacích obdobích se papež František nakonec dožil rozhodnutí a částečné realizace reformních plánů, např. reformy římské kurie (2022) nebo synody biskupů o synodalitě (2021–2024, v březnu byl zveřejněn plán synodálních prací až do roku 2018). V mnoha tématech navázal na své předchůdce, především na dva neitalské papeže. Program nové evangelizace prohloubil v myšlence misijní obnovy církevních struktur, aby lépe složily svému hlavnímu poslání, kterým je hlásání radostné zvěsti, evangelia (viz např. apoštolská exhortace Evangelii gaudium z roku 2013). Vstřícnost k jiným kulturám a náboženstvím a snahu o odmítnutí násilí ve světě vtělil do myšlenky lidského bratrství a přátelství (encyklika Fratelli tutii z roku 2020). V jiných tématech si dovolil jít dál a otevírat nové cesty, pro jeho předchůdce možná sotva představitelné, např. v přístupu k ženám v církevních strukturách, k lidem rozvedeným a znovusezdaným, k lidem s odlišnou sexuální orientací nebo obětem zneužívání. Odmítal církevní centralismus, upřednostňoval změny, které vycházejí z procesu naslouchání a pečlivého rozlišování.

V prvních letech pontifikátu opakovaně ocenil příklad svého předchůdce papeže Benedikta XVI., který z úřadu papeže odstoupil a nevyloučil, že by ho mohl následovat. V rozhovoru pro časopis La Vanguardia v červnu 2014 papež ocenil rezignaci svého předchůdce jako „velké gesto“ a uvedl: „Otevřel bránu k vytvoření nového úřadu, úřadu případných emeritních papežů. Ještě před sedmdesáti lety nebyli emeritní biskupové. Kolik je jich dnes? Právě vzhledem k tomu, že žijeme déle, docházíme do věku, ve kterém se již nemůžeme dále věnovat vnějším záležitostem. Já udělám totéž. Až nastane ten moment, budu Pána prosit o světlo, aby mi řekl, co mám udělat. A On mi to jistě poví.“²⁷

V již zmíněném rozhovoru pro mexickou televizi v březnu 2015 zopakoval, že krok papeže Benedikta XVI. odvážně otevřel dveře instituci emeritních papežů: „Mnozí kardinálové se před konkláve během generálních kongregací zamýšleli nad touto velmi zajímavou a bohatou teologickou otázkou. Já si myslím, že papež Benedikt otevřel dveře. Před šedesáti lety neexistovali emeritní biskupové. Dnes jich máme 1400. Došlo se tehdy k přesvědčení, že muž po 75 letech je více či méně neschopný nést tíhu místní církve. Myslím, že Benedikt velice odvážně otevřel dveře emeritním papežům. Netřeba jej považovat za výjimku, ale za instituci. Možná bude jediný po mnohé roky, možná bude jediný. Ale institucionálně jsou dveře otevřené. Dnes už emeritní papež není něco divného. Otevřela se možnost, něco co může nastat.“²⁸ Na druhou stranu ve stejném rozhovoru sice připustil, že je možné, aby papežové stejně jako biskupové v osmdesáti letech abdikovali, ale stanovení pevné věkové hranice se mu nelíbí a považoval by to za omezování pontifikátu.²⁹

O pár měsíců později vzbudila pozornost papežova slova „Je vhodné, aby všechny služby v církvi byly na dobu určitou, nikoli doživotně,“ která uvedl během shromáždění členů italské Katolické charismatické obnovy na svatopetrském náměstí ve Vatikánu v pátek 3. července 2015.³⁰ Dodal, že doživotní vůdci s pocitem nenahraditelnosti jsou „v některých zemích, kde vládne diktatura“. Naproti tomu v květnu 2016 na setkání se zástupci univerzit v rámci světového kongresu Papežské nadace Scholas Occurrentes na otázku jednoho ze studentů ohledně papežových úvah o odstoupení František odpověděl: „Neuvažoval jsem o odchodu, kvůli odpovědnosti. – Svěřím se vám: nepočítal jsem s tím, že mne zvolí. Bylo to pro mne překvapení, ale Bůh mi tím okamžikem daroval pokoj, který trvá dodnes. A nese mne vpřed. Je to milost, kterou jsem dostal. Na druhé straně jsem od přirozenosti bezstarostný a tak pokračuji dál.“³¹

V červnu 2016 během tiskové konference na palubě letadla cestou z Arménie na dotaz, zda jsou tedy dva papežové, znovu ocenil emeritního papeže Benedikta XVI., který je pro Františka „emeritní papež a moudrý děd“, odpověděl, že je pouze „jeden papež“.³² Zopakoval svá slova, že Benedikt XVI. otevřel dveře pro instituci emeritních papežů a že před sedmdesáti lety neexistovaly emeritní biskupové a dnes již jsou: „Copak lze spolu s prodlužováním věku mít v církvi úřad i v pokročilém věku a se zdravotními obtížemi? A on odvážně, s odvahou, modlitbou, věděním a teologií rozhodl otevřít tyto dveře. A myslím, že je to pro církev dobré. Je však jen jeden papež. A dále – snad – jako u emeritních biskupů – neříkám, že jich bude mnoho, ale možná budou dva či tři emeritní papežové.“

Podle vlastních vyjádření v závěru pontifikátu, v knize vydané na jaře 2024, však o rezignaci nikdy nepřemýšlel: „V poslední době, zvláště po historickém činu Benedikta XVI., se někteří lidé také ptali, jaká budoucnost čeká papeže. Dodneška jsem díky Bohu nikdy neměl důvod přemýšlet o rezignaci, protože to je volba, kterou z mého pohledu lze vzít v úvahu pouze v případě, že se objeví vážné zdravotní problémy. Budu upřímný: nikdy jsem o tom nepřemýšlel i proto, že jsem před pár lety řekl několika bratřím z řad afrických jezuitů, že si myslím, že Petrův stolec je ad vitam, a proto nevidím důvod pro to, abych na něj rezignoval. Změnilo by se to, kdyby se objevila nějaká vážná fyzická překážka, a pro ten případ jsem již na začátku svého pontifikátu tak jako ostatní papežové podepsal list, že se zříkám svého úřadu. Je uložen ve státním sekretariátu. Pokud by se to stalo, nenechal bych se nazývat emeritním papežem, ale jednoduše emeritním římským biskupem a přesunul bych se do Santa Maria Maggiore, kde bych znovu dělal zpovědníka a poskytoval nemocným svátost pomazání. Ale to je, opakuji, vzdálená hypotéza, protože opravdu nemám žádné natolik vážné důvody, abych přemýšlel o rezignaci. V průběhu let možná někdo doufal, že dříve či později, možná poté, co jsem byl v nemocnici, podobné oznámení udělám, ale žádné takové riziko není. Díky Pánu se těším pevnému zdraví, a jak už jsem řekl, dá-li Bůh, budu chtít udělat ještě spoustu věcí.“³³

Ve stejné knize zřejmě prozradil i jeden z dalších důvodů, proč rezignaci nepodal. Zkušenost s emeritním papežem nebyla pouze pozitivní: „V následujících letech mě pak bolelo, že byla jeho postava jako emeritního papeže zneužívána k ideologickým a politickým účelům bezohlednými lidmi, kteří nepřijali jeho rezignaci a mysleli jen na vlastní zisk a na obdělávání vlastní zahrádky, a podcenili tak možnost vážného rozkolu v církvi.“³⁴

Čas na hodnocení

Zatímco téměř veškerá pozornost se dnes již soustředí na nového papeže, kterým byl dne 8. května 2025 po 4. volebním kole zvolen 69letý americký kardinál, člen řádu augustiniánů, který dlouhá léta působil jako biskup v Peru, Robert Francis Prevost (přijal jméno Lev XIV.), je naopak vhodný čas začít přemýšlet a hodnotit odkaz Františkova dvanáctiletého pontifikátu, přestože přijetí jeho myšlenek na úrovni místních církví bude možné posoudit až s odstupem času. Těžkosti s uváděním Františkových podnětů do praxe v místních církvích mimo jiné ukazují okolnosti kolem dotazů emeritního pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky směřované Dikasteriu pro nauku víry ohledně praxe zavedené plzeňským biskupem Tomášem Holubem s názvem Milosrdenství pro rozvedené z roku 2023.³⁵ Sedm let po vydání apoštolské exhortace Amoris laetitia z roku 2016 její uvedení do praxe v jediné z diecézí v ČR naráží na pochybnosti, které snad Dikasterium pro nauku víry z velké části objasnilo. Pokud vím, ani po dalších dvou letech se žádná z dalších diecézí v ČR nepřipojila. Podobně by se dalo uvažovat o uvádění synodality do praxe a dalších tématech.

Jen pár dní po zvolení nového papeže se ozvaly hlasy očekávající výraznou změnu, kterou znamená nový papež Lev XIV. oproti papeži Františkovi, ať už dělali s radostí (Období svévole skončilo) nebo se smutkem či nostalgií (Františkova revoluce skončila).³⁶ Myslím si, že taková hodnocení jsou předčasná.