Pierre Teilhard de Chardin - život a dílo

Životopis

Marie-Joseph-Pierre Teilhard de Chardin se narodil 1. května 1881 v sedm hodin ráno na zámku Sarcenat poblíž Orcines v kraji Puy-de-Dome jako čtvrté z jedenácti dětí. Jeho otec Emmanuel Teilhard de Chardin se věnoval půdě svých předků. Svým dětem předal náklonnost k přírodě, učil je jména rostlin, ptáků, hmyzu, kamenů i fosilií. Pierrova matka Berthe-Adèle de Dompierre d'Hornoy hrála zásadní roli v duchovní formaci svých dětí. Mladý Teilhard se vášnivě zajímal o kameny, kov, minerály, „stále připraven nalézat minerální a rostlinné poklady ukryté v půdě“. Intenzita, s níž tyto předměty vnímal, odpovídala jeho „niternému hledání Neměnného“.

V roce 1892 začíná Pierre Teilhard studovat filozofii na jezuitské koleji ve Villefranche-sur-Saone. V březnu roku 1899 vstupuje do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Aix-en-Provence.

Protože všechny řeholní řády ve Francii byly tehdy podrobeny státní kontrole a počítalo se se zabavením jejich majetku, zřídila lyonská provincie sídlo v anglickém Hastingsu. Teilhard zakončuje tříleté studium filozofie v roce 1905 v Jersey. V témže roce odjíždí do Egypta, kde působí až do roku 1908 jako lektor fyziky a chemie na jezuitském gymnáziu v Káhiře. O svém vztahu k Egyptu a Arábii později řekl:

Vždy jsem, snad kvůli svému prvotnímu okouzlení Egyptem a prvnímu zasvěcení, měl ve zvláštní oblibě ony horké a pouštní krajiny Arábie, provoněné kadidlem a kávou. Stále jsem cítil, že navzdory mé povaze neschopné vydržet bez křesťanství jsou mé sympatie na té straně světa, která ještě není křesťanská.¹

Po návratu do Anglie dokončuje Teilhard v letech 1908–1912 studium teologie a definitivně vstupuje do jezuitského řádu. V roce 1911 je vysvěcen na kněze.

V letech 1912–1914 studuje v Muzeu přírodních věd v Paříži paleontologii pod vedením Marcelina Bouleho, odborníka na neandrtálce. Při studiu se seznamuje s knězem Henrim Breuilem, významným archeologem. S ním se účastní expedic, které jsou začátkem jeho prehistorických bádání. Korespondence s rodiči z roku 1913 naznačuje, jak silná je jeho víra a jak vášnivý je jeho zájem o vědu:

Ujišťuji vás, že při pohledu na tyto stopy lidstva, starší než jakákoliv dosud známá civilizace, skutečně hluboce meditujeme. Rád zůstávám před nimi sám v naprostém tichu, přerušovaném jen zvukem kapek ze stalaktitů.²

Začátek války zastihuje Teilharda při teologických studiích v Canterbury. V prosinci 1914 je odveden a na vlastní žádost vyslán na frontu. 20. ledna 1915 odjíždí jako nosič raněných 2. třídy k pěšímu regimentu marockých střelců. Bez předchozí přípravy je náhle konfrontován se „světem lidí“. Ocitá se uprostřed každodenního života s ostatními vojáky v zákopech, zakouší s nimi hlad a žízeň, bláto a smrt. Jako kněz nesmí bojovat, rezolutně však odmítá jakékoli výhody a chce mít účast na osudu svých kamarádů. Hledá a vyprošťuje z bláta raněné a mrtvé vojáky, zasažené kulkami a granáty, a na vlastní nebezpečí je táhne pod nepřátelskou palbou až k zadní linii.

Citlivost vůči číhající zkáze a úzkost ze smrti vyjadřuje v textu z roku 1918:

Při pohledu do budoucnosti je smrt shrnutím a společným základem všeho, co nás děsí a působí závrať (...). Člověk musí pocítit nad sebou stín smrti, aby pochopil, že ho na další cestě čeká samota, náhoda a hrůza (...). Ti, jimž bezprostředně nehrozila smrt, si nikdy zcela neuvědomili, co před nimi je.³

Teilhardova odvaha na frontě je opakovaně oceňována. V roce 1921 se na žádost svého bývalého regimentu stává rytířem Čestné legie:

Elitní nosič raněných, který se po celé čtyři roky války v poli zúčastnil se svým plukem každé bitvy, každého boje a žádal, aby mohl být nablízku mužům, s nimiž nepřestával sdílet únavu a nebezpečí.⁴

Chvíle oddechu v týlu, poskytované vojákům jednou za čtrnáct dní, Teilhard intenzivně využívá. Napíše čtyři sta stran Deníku, velké množství dopisů své sestřenici a asi dvacet esejů. „Dobře věděl, že by stačil jeden dělový granát a tvůrčí proud by mohl být navždy přerušen“. Intenzita jeho pocitů, jak píše v deníku, je přitom mimořádná: „Cokoli napíšu, bude pouze slabou částí toho, co cítím.“

U Teilharda se v té době projevuje velká schopnost abstrakce, když ve střetu ohromných lidských mas na frontové linii spatřuje jak symbolicky, tak geograficky frontu emergence reality kosmických rozměrů mocné supralidské energie. „Potřebuji frontu (a to by mělo platit pro každého člověka), protože jsem průzkumník a pocházím z cizích krajů.“⁵

O překvapivém zážitku svobody na frontě Teilhard říká:

Nezapomenutelná zkušenost fronty je podle mého názoru právě zkušeností nesmírné svobody. … Mohu potvrdit, že je celý svět pocitů, který bych bez války nikdy nebyl poznal, ani bych netušil, že existuje.⁶

Teilhard je okouzlen možnostmi hmoty:

Celým svým dílem se Teilhard bude horlivě snažit dokázat mimořádnou duchovní plodnost Hmoty. Je přesvědčen, že ve Hmotě nelze vidět v souladu s křesťanskou tradicí slepou uličku, že je naopak nutné obrátit se k ní, aby naše víra byla rozšířena.⁷

Teilhard se setkal s utrpením a se smrtí. Není to už ten mladý seminarista plný optimismu a důvěry. Prošel jednou z nejtěžších zkoušek, jaké existují – válkou.

26. května 1918, v době vojenského volna, skládá v Sainte-Foy-lès-Lyon slavné sliby jezuity a zavazuje se k chudobě, čistotě a poslušnosti.

Po demobilizaci 10. března 1919 a návratu k civilnímu životu se věnuje studiu přírodovědy s cílem připravit se na licenciát z geologie, botaniky a zoologie v Paříži. Na radu Marcellina Boulea pak pokračuje prací na doktorátu (téma: savci doby nižšího eocénu). V březnu roku 1922 získává doktorát a stává se profesorem na pařížském Katolickém institutu.

Jeho nadějná vědecká kariéra pokračuje v roce 1923 expedicí do pouštní oblasti Ordos v Číně. Zde píše svůj slavný text Mše nad světem.⁸

Terénní průzkum a stratigrafická analýza nálezů prehistorické fauny a flóry vedou Teilharda k přesvědčení, že „stále nové objevy potvrzují evoluční teorii“. Tato teorie, prosazující se mezi vědci, je přitom neslučitelná s církevními dogmaty. Ve svém textu z roku 1922 Poznámka k některým historicky možným představám dědičného hříchu⁹ dokazuje Teilhard neudržitelnost spojování nauky o prvotním hříchu s jediným člověkem:

„Čím víc křísíme vědecky minulost, tím méně místa nacházíme pro Adama a pro pozemský ráj.“ Jeden jediný člověk, pak muž a žena na počátku lidstva a na jediném místě – to se naprosto neshoduje s nálezy pozůstatků zástupců lidského rodu, učiněnými na několika místech světa současně.¹⁰

Teilhard se v eseji pokouší dokázat, že místo a čas prvotní viny nelze lokalizovat. Naopak argumentuje, že Stvoření, pád, Vtělení i Vykoupení mají kosmické rozměry a stále se dějí.¹¹ Text se bez vědomí autora dostal do Říma a byl „důvodem k udání u římské kurie“. Po návratu z Číny je Teilhard předvolán do Lyonu, kde na něj představenstvo Tovaryšstva naléhá, aby „slíbil, že nikdy neřekne a nenapíše nic proti tradičnímu postoji církve v nauce o prvotním hříchu“. Teilhard tuto vágní žádost s absolutními požadavky odmítá. Vyhrazuje si „ právo profesionálního bádání“, „právo na pomoc opuštěným a zneklidněným“ a podpisem se zavazuje, že „nebude svůj text o dědičném hříchu šířit … ani získávat stoupence“. Jeho působení v Paříži však netrvá dlouho. Řádoví představení jej vyzvou, aby „opustil Katolický institut a odjel z Francie“. Dostane také zákaz publikovat jakékoli filozofické či teologické spisy a jeho dílo bude „omezeno na vědecké publikace“. Následuje dlouhotrvající střet s církví, při němž Teilhard řeší vnitřní dilema poslušnosti. Sám „svou příslušnost k církvi nikterak nezpochybňuje“, neboť „věrnost je nejbezpečnější zárukou síly jeho myšlenek“.¹² Přes napjaté vztahy s církví a s některými představenými řádu a navzdory různým omezováním neměl Teilhard nikdy v úmyslu církev nebo jezuitský řád opustit.¹³ O své věrnosti církvi píše podrobně v dopise O mém postoji k oficiální církvi ¹⁴ z roku 1921.

V roce 1926 se Teilhard vydává na svou druhou výpravu do Číny. Poté, co „se podvolil“, odchází „na radu svého řádu“ do „časově neomezeného exilu“.

Od roku 1927 pak prakticky zůstává v Číně. Pobyt je prokládán vědeckými expedicemi, zahraničními cestami a občasnými návštěvami Francie. Teilhard žije nejdříve v Tien-Tsinu, později přesídlí do Pekingu¹⁵. V roce 1929 se neúspěšně pokouší dosáhnout vydání díla Božské prostředí. Nakonec se smiřuje s představou, že text za jeho života nebude zveřejněn.¹⁶ Podobně dopadnou i jeho další snahy publikovat. Přes apel Teilhardova provinciála otce de Bonneville se postoj Říma k Teilhardovi nemění.¹⁷ Dokonce je mu nařízeno „odmítnout každou pozici nebo titul, který by mu byl nabídnout v Paříži, včetně předložení kandidatury v Katolickém institutu.“ Teilhard se poté „vnitřně zcela odpoutává od oficiálního postoje církve. Radikální ne uvnitř jeho ano.“ Konstatuje, že „křesťanství postupně ztrácí vliv na živoucí síly společnosti“. „Aby církev mohla přivádět ke konverzi, musí se nejprve sama znovu zrodit.

Pro Teilharda je totiž církev nejen faktor rozvoje lidstva, nýbrž fylum [taxonomická kategorie], skrze něž se Bůh člověku zjevuje. Je vlastně osou, stvolem, umožňuje pronikání Boha do univerza. Teilhard je přesvědčen, že potřebný je osobní vztah člověka ke světu a že křesťanství je jediné živé náboženství schopné navodit kontakt s osobním Bohem.¹⁸

A dále prohlašuje:

Evoluce vycházející z osoby Krista má tu zásluhu, že právě Krista staví do středu univerza a křesťanovi jakožto tomu, kdo má podíl na kosmogenezi a růstu transcendence ve světě, umožňuje opět vnímat chuť světa a chuť pokroku, od něhož se cítíme tak často odtrženi.¹⁹

Během pobytu v Číně se Teilhard seznámil s americkou sochařkou Lucile Swan.²⁰ Z náhodného setkání se rozvinul intenzivní, vzájemně obohacující vztah²¹, který pokračoval i po Teilhardově odjezdu z Číny až do jeho smrti.²² Pro Teilharda představovala Lucile emocionální a duchovní oporu, přestože nikdy netajil, že jej přitahovala i jako žena.

V roce 1946 opouští Teilhard Čínu a vrací se do Paříže. Jeho popularita roste. Často přednáší na soukromě organizovaných setkáních.²³ Ocitá se ve varu intelektuálního prostředí. „Vidí, že se zde rýsuje duchovní obnova – a ta mu vlastně nejvíc leží na srdci.“ V postoji oficiální církve a Říma ale žádná změna nenastává. V roce 1947 prodělá Teilhard infarkt, ze kterého se nakonec zotaví. V roce 1951 se ve svých 70 letech účastní expedice do Jižní Afriky, kde zkoumá pozůstatky australopitheka. Do Francie se už nevrací. Na doporučení řádu „vzdálit se a mlčet“ se usadí v New Yorku a věnuje se vědecké práci. Na svou poslední vědeckou cestu – znovu do jižní Afriky – jede v roce 1953.

Konec života strávil Teilhard v New Yorku jako člen Wenner Gren Foundation, která podporovala jeho antropologické výzkumy.

Umírá náhle na svátek Vzkříšení 10. dubna 1955 v New Yorku.

Teilhard přírodovědec

V roce 1948 byla Teilhardovi nabídnuta pozice vedoucího katedry paleontologie na College de France, avšak z důvodu řeholní poslušnosti nabídku odmítl.²⁴

U příležitosti zvolení za člena francouzské Akademie věd v roce 1955 napsal vlastní životopis. V něm se přiznává, že teprve asijská expedice v roce 1923 mu umožnila chápat velikost a velkolepost Země. Z přírodovědeckého hlediska byla nejvýznamnější událostí jeho kariéry účast na objevu člověka pekingského (sinantropa).

Ve své vědecké kariéře rozlišuje Teilhard tři období: přípravné výzkumy v terénu (1901–1912), paleontologické výzkumy v Evropě (1912–1923) a výzkumy ve východní Asii (1923–1945). Výsledky jeho přírodovědeckého bádání se týkají obecné geologie, paleontologie savců a paleontologie člověka. Závěrem svého přehledu Teilhard přiznává, že se chce nadále věnovat pouze zkoumání „genetické struktury lidstva“, kterou chápe jako „zvláštní biologickou jednotku planetárního rozsahu“, vycházející ze sbližování „genetické struktury fauny“ a „genetické struktury kontinentů“. Předpokládá, že se z této disciplíny stane „věda o antropogenezi“, a odkazuje na „zdánlivě popularizační“ články, které k tématu napsal. Jedním z nich je i Lidský fenomén²⁵. Stejný název Teilhard použil i pro posmrtně vydanou knihu.

Teilhardův vztah k Církvi – poslušnost pravdě

V pozdějších textech přirovnává Teilhard církev ke komplexnímu organismu, který, „jakkoli je božské a nesmrtelné povahy, nemůže se zcela vymknout z obecného zákona, podle něhož se všechny organismy čas od času omlazují“.²⁶

Cenzuru Teilhard respektoval. Zajímavý je jeho dopis z válečné doby, v němž se o ní zmiňuje dříve, než dolehla na jeho samého.

V případě náboženství, kdy je vyžadován vnitřní souhlas a kdy jistoty nejsou experimentálního řádu, je užití nátlaku pochopitelně velmi choulostivé, avšak nakonec – podobně jako v případě zneužívání chutných jedů – chápeme oprávněnost preventivních opatření (zákazy, výchova k navození jistého zvyku…), která na první pohled pobuřují, avšak patří k výsadám pravdy a světla. Každopádně jsem stále více přesvědčen, že lidstvo není zralé (bude-li kdy vůbec!), aby se řídilo rozumem, a že dav ještě dlouho potřebuje být držen zkrátka. ...²⁷

O několik let později je již sám cenzurou zasažen.

Tvrdou a nespravedlivou cenzurou trpěl po celý život – jeho oponenti mohli proti němu psát v časopisech, on však nesměl písemně reagovat.²⁸ Přímým důsledkem cenzury bylo také to, že v textech, které psal často s úmyslem pokusit se znovu o publikaci, se nemohl nevyjadřovat úplně volně, snažil se pohybovat ve vymezených mantinelech a nepoužívat zakázané teologické termíny.

Například v roce 1948 se Teilhard pokusil prosadit v Římě vydání svého díla Lidský fenomén. Ve dvou přípisech²⁹ určených generálnímu představenému řádu Jean-Baptiste Janssensovi argumentuje, že nejde o text filozofický nebo teologický, nýbrž o dílo přírodovědné. Zrušení zákazu publikovat nedosáhl. Kniha byla vydána až krátce po jeho smrti.

Tím se zvyšuje význam dopisů coby zdroje necenzurovaných Teilhardových myšlenek.

Viditelná, pro někoho nepřijatelná a skandální prohra, jakou je osud Ježíše a mučedníků a mučednic křesťanských dějin (a částečně i osud Teilhardův), se nakonec stává rozhodujícím okamžikem a silou, jež dává vzniknout církvi a slibuje naději všem pronásledovaným, umlčovaným a zabíjeným.³⁰

Teilhardova poslušnost byla příkladná ne proto, „že chtěl dostát liteře svých řeholních slibů“, ale protože byl „přesvědčen, že změna může nastat jedině zevnitř.“³¹„Teilhardův život, hluboce koherentní s jeho myšlením, je velkolepou syntézou náboženského vnímání a vědecké náruživostí.“ „Teilharda musíme brát takového, jaký je. Je to dobrodruh, zdroj inspirace, tyglík syntézy, kvas – nikoli držitel pravdy."

Teilhardův odkaz

Se svým celostním pohledem na evoluci, vesmír, lidstvo a Boha dlouhou dobu v církevním prostředí narážel. Po 2. vatikánském koncilu nastává obrat, zjevný např. v koncilové konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje) a encyklice Populorum progressio (Pokrok národů).³²

Postoj papežů

Postupný obrat k pozitivnímu vnímání Teilhardova odkazu je vidět i na postoji papežů posledních desetiletí k jeho dílu.

Papež Pius XII. vydal ještě za Teilhardova života (1950) encykliku Humani generis s podtitulem „O některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky“. Encyklika je „jednou z odpovědí na Teilhardovo dílo“ a věnuje se „sporným otázkám týkajícím se evoluce a stvoření člověka“.³³

Během pontifikátu papeže Jana XXIII. (1958–1963) vydává v roce 1962 Sebastianus Masala, notář úřadu Svatého oficia (pozdější Kongregace pro nauku víry, dnes Dikasterium pro nauku víry), Monitum (varování) na adresu Teilhardových textů. „Monitum varuje před věroučnými omyly v Teilhardově díle a vyzývá rektory římských seminářů a vzdělávacích institucí, aby před těmito ‚omyly‘ ochránili seminaristy a studenty teologie.“³⁴

Émile Rideau ve svém komentáři k Monitu jeho význam nezpochybňuje:

„Upozornění“ církevní autority, které se ve své formě pozorně vyhnulo slavnostnímu odsouzení, je pochopitelné vzhledem k nebezpečím, které může četba Teilharda a styk s jeho myšlením znamenat pro nedostatečně školené křesťany.³⁵

Rideau dále zdůrazňuje nutnost kritického přístupu k Teilhardovým textům:

Stává se, že křesťané, právem zaujatí Teilhardovým optimismem a jeho nadšením pro možný lidský triumf, přečtou Teilhardovy texty jenom zběžně a jsou v pokušení zaměňovat roviny a nedbat na transcendenci křesťanské naděje ani na podmínky, které umrtvují časnou činnost a konsekraci světa.³⁶

Papež Jan Pavel II. ve své knize Gift and Mystery připomíná Teilhardův výrok z textu Mše nad světem: „Podstatou eucharistie je položit na oltář světa celek lidské práce a utrpení, řečeno krásnými slovy Teilharda de Chardin.“³⁷

Papež Benedikt XVI. odkazuje v knize Duch liturgie na Teilhardovu interpretaci Krista jako energie:

Pod vlivem listu Efezanům a Kolosanům považuje Teilhard Krista za energii pohánějící kosmos kupředu k noosféře, která nakonec zahrne všechno ve své „plnosti“. Na tomto pozadí chce Teilhard nově vyložit křesťanský kult: proměněná hostie je pro něho anticipací proměny materie a jejího zbožštění v eucharistické „plnosti“.³⁸

Také zmínky o Teilhardovi v Ratzingerově Úvodu do křesťanství jsou „vesměs pozitivní“.³⁹ Podle Ratzingera patří Teilhardovi rovněž uznání za snahu „porozumět křesťanské víře v kosmicko-metafyzické perspektivě“ a hledat správný vztah mezi „kristologií a vírou ve stvoření“.⁴⁰

Ratzinger dále pozitivně hodnotí, že Teilhard – navzdory osamělosti, jíž byl vystaven – chápal bytostnou potřebu láskyplných vztahů:

Musíme ocenit nesmírnou zásluhu Teilharda de Chardina, že tyto souvislosti znovu promyslel z hlediska nynějšího obrazu o světě a že je až na značné biologizující tendence chápe vcelku správně a dělá je každopádně přístupnými. Slyšíme jej samotného! Lidská monáda „se může stát sama sebou, jen když přestane být sama“.⁴¹

Papež František ve své encyklice Laudato si' z května 2015⁴² odkazuje na Teilharda v článku 83. Proslov, který František pronesl 27. října 2014 před akademií,⁴³ lze chápat „jako rehabilitaci Teilhardovy odvážné teologické reflexe Božího stvoření“:

Když čteme v knize Genesis vyprávění o Stvoření, vystavujeme se riziku, že si budeme představovat, že Bůh byl nějaký kouzelník (mago), jenž byl schopen kouzelnou hůlkou stvořit všechny věci. Ale není tomu tak. On stvořil bytosti a nechal je, ať se vyvíjejí podle svých vnitřních zákonitostí, jež dal každé z nich, aby se mohly vyvíjet a dosáhnout své vlastní plnosti. Bytostem vesmíru dal nezávislost a zároveň je ujistil o své nepřetržité přítomnosti, dávaje život každé skutečnosti. Stvoření tak pokračovalo po staletí a tisíciletí, až se stalo tím, co známe dnes, a to právě proto, že Bůh není demiurgos nebo kouzelník, ale Stvořitel, jenž dává život každému bytí. Počátek světa není dílem chaosu, jenž vděčí někomu za svůj původ, ale pramení přímo z nejvyššího Principu, jenž tvoří z lásky. Velký třesk (Big Bang), který se dnes na počátku světa uvažuje neodporuje Božímu tvůrčímu zásahu, nýbrž ho předpokládá. Evoluce v přírodě není v kontrastu s představou o Stvoření, protože stvořené bytosti, se evolucí vyvíjejí.⁴⁴

Papež František připomenul Teilharda a jeho dílo při apoštolské návštěvě Mongolska v září 2023. Svoji promluvu ve Steppe Arena v Ulánbátaru zakončil slovy:

A tak se dnes modleme slovy otce Teilharda: „Zářící Slovo, žhnoucí Sílo, Ty, který formuješ mnohé, abys v nich probudil svůj život, sniž k nám, o to Tě prosím, tvé mocné Ruce, tvé Ruce starostlivé, tvé Ruce všudypřítomné.“⁴⁵

Skrytá církev – československá verze

Teilhardovo dílo rezonovalo i v neoficiálních církevních strukturách totalitního Československa. Tajný biskup F. M. Davídek ve svém vystoupení na koncilu skryté církve v Kobeřicích v roce 1970 hodnotí Teilhardův odkaz: „Bez osobnosti Pierra Teilharda de Chardin by nebylo II. vatikánského koncilu. A byl to autor na indexu, jako mnoho jiných“.⁴⁶

Davídek byl již v šedesátých letech „nesporně … ovlivněn dílem Pierra Teilharda de Chardin“.⁴⁷ „Stejně jako Teilhard také Davídek přijal evoluční koncepci světa a člověka a s nadšením ji obhajoval.“ Davídek se při uskutečňování myšlenek vycházejících z Teilhardova odkazu snažil na jejich základě „formovat jednotlivce i celá společenství.“ Organizoval tajné vzdělávací semináře, na kterých také přednášel.⁴⁸ Prakticky všemi jeho přednáškami „prostupuje jako jednotící prvek paruziální eschatologické myšlení vyvozené z teilhardovského evolučního konceptu“. Můžeme říci, že „Davídek Chardina nejen komentuje a vysvětluje svým žákům, ale že jej doslova ‚žije‘ i s celým svým společenstvím“.⁴⁹ Po přijetí biskupského svěcení v roce 1967⁵⁰ „delegoval biskup Blaha biskupovi Davídkovi ‚papežské fakulty‘ a na jejich základě „vytváří Davídek skrytou církevní strukturu v úplnosti“ a „uděluje kněžské svěcení“. „Tajná církevní struktura“ Koinótés „nebyla pouze výrazem aktuální situace církve“, ale „navazovala na starší intelektuální a duchovní aktivity“, např. z doby „německé okupace“. Podle Davídkova pastýřského listu z roku 1971 patří mezi „zvláštní ochránce celé society a její práce“ také Teilhard de Chardin.⁵¹

Davídek se při „při budování podzemní církevní struktury“ neobával, že by se mohl ocitnout v situaci „nástroje“, „který bude Tvůrcem odložen právě v tom okamžiku, kdy ze své vůle přestane být nástrojem“ odvážných kroků. Svou „generální vikářkou jmenoval … Ludmilu Javorovou“ a připravoval svěcení „ženatých mužů na kněze“, spojované s „vytvářením řeckokatolické větve Koinótés“.⁵²

Teilhardovo dílo a české překlady

Česká společnost Teilharda de Chardin⁵³ uvádí na svých stránkách komentovaný přehled díla Piera Teilhard de Chardin.⁵⁴ Seznam obsahuje bibliografické údaje o francouzském originále a anglickém překladu a informuje i o event. českém překladu.

Teilhardovy sebrané spisy vyšly ve 13 svazcích. Dále byly publikovány jeho vědecké práce a korespondence.

1. Vesmír a lidstvo (Fenomén člověka) - Česky vyšlo pod názvem Vesmír a lidstvo, přel. Jan Sokol, Vyšehrad, Praha 1990.

2. Původ člověka - Česky nevyšlo.

3. Pohled na minulost - Česky nevyšlo.

4. Božské prostředí - Česky vyšlo ve svazku Chuť žít, společně s několika dalšími texty, přel. Václav Frei a Jan Sokol, Vyšehrad, Praha 1970.

5. Budoucnost člověka - Z 22 esejů vyšly česky pouze tři: Nový duch (LʼEsprit nouveau), Víra v mír (La Foi en la Paix), Víra v člověka (La Foi en lʼHomme) in: Místo člověka v přírodě, přel. Jiří Němec a Jan Sokol, Svoboda-Libertas, Praha 1993.

6. Lidská energie - Česky nevyšlo.

7. Aktivace energie - Z 29 esejů vyšly česky pouze čtyři: Psychologické podmínky lidského sjednocení (Les conditions psychologiques de lʼUnification humain) a Vývoj odpovědnosti ve světě (LʼÉvolution de la Responsabilité dans le Monde) in: Místo člověka v přírodě, Praha 1993; esej Chuť žít (Le Goût de vivre) a část textu Bariéra smrti a ko-reflexe (Barrière de la Mort et Coréflexion) in: Chuť žít, Praha 1970.

8. Místo člověka v přírodě - Česky vyšlo jako Místo člověka v přírodě, přel. Jiří Němec a Jan Sokol, Svoboda–Libertas, Praha 1993.

9. Věda a Kristus - Z 19 esejů vyšly česky pouze tři: Ekumenismus (Oecuménisme) a Co je to život? (Qu-est ce que la vie?) in: Místo člověka v přírodě; Úvahy o obrácení světa (Réflexions sur la Conversion du Monde) in: Chuť žít.

10. Jak věřím - Česky vyšla polovina esejů pod názvem Jak věřím, přel. Věra Dvořáková a Jan Joneš, Vyšehrad, Praha 1997.

11. Směrem k budoucnosti - Česky nevyšlo.

12. Texty z válečných let - Česky nevyšlo.

13. Srdce hmoty - Do češtiny byl přeložen esej „Christikum“ in: Chuť žít, Praha 1970. V roce 2024 vyšel český překlad 13. svazku Srdce hmoty v nakladatelství Malvern.

Úvahy o štěstí - Nezařazeno do sebraných spisů. Česky vyšlo jako: Úvahy o štěstí a lásce, přel. Jiří Stejskal, Refugium Velehrad-Roma 2006.

Vědecké dílo - Teilhardovy přírodovědné články vyšly v deseti svazcích.

Dopisy, deníky, zápisky - Je veden soupis 28 vydání přehledů a výběrů Teilhardových dopisů, deníků a zápisků. V roce 2021 vyšel český překlad Teilhardových dopisů psaných v čase první světové války pod titulem Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919 v nakladatelství Malvern.