George Bell (1883–1958)

George Allen Kennedy Bell se narodil 4. února 1883 jako nejstarší ze sedmi děti na ostrově Hayling na jihu Anglie, kde byl jeho otec vikářem. Rodina se několikrát stěhovala kvůli změnám působiště otce. Díky stipendiu studoval na Westmister School v Londýně (od 1896), poté v Oxfordu (od 1901) a na Wells Theological College (1906–1907). V rámci anglikánské církve získal jáhenské (1907) a kněžské (1908) svěcení. Během tří let působení v Leedsu jej silně ovlivnila zkušenost s pastorací v městském dělnickém prostředí, spolupráce s metodisty a myšlenky socialisticky orientovaných duchovních, Henryho S. Hollanda (1847–1948) a Williama Templea (1881–1944). V letech 1910–1914 působil jako kaplan studentů a lektor v Oxfordu. Roku 1914 se stal kaplanem canterburského arcibiskupa Randalla Davidsona (1848–1930), byl mimo jiné pověřen péčí o mezinárodní a mezikonfesní vztahy. S Cosmo Gordon Langem (1864–1945), tehdejším biskupem z Yorku, se podílel na formulaci „Výzvy všemu křesťanskému lidu“, významnému ekumenickému apelu adresované všem věřícím, kterou přijala Lambethská konference v roce 1920. Účastnil se např. dialogu anglikánské církve se svobodnými církvemi nebo s metodisty.

Po vzniku Světové aliance pro pěstování mezinárodního přátelství prostřednictvím církví (World Alliance of Churches for Promoting International Friendship) v roce 1914 se zapojil do její práce, která se soustředila na prosazování mírového řešení mezinárodních sporů a na konkrétní pomoc postiženým První světovou válkou. Spřátelil se s uppsalským arcibiskupem Nathan Söderblom (1866–1931), hlavním představitelem luterské církve ve Švédsku. Spolupracovali při úsilí o mír a odzbrojení, při snaze o lepší zacházení s rasovými a náboženskými menšinami, v podpoře vzniku Společnosti národů (předchůdkyně pozdější OSN) a podpoře uprchlíků.

Se Söderblomem spolupracoval při vzniku a rozvoji hnutí pro praktické křesťanství (Life and Work), které se soustředilo na praktickou spolupráci církví v sociálních otázkách a mírových iniciativách. Účastnil se konference tohoto hnutí ve Stockholmu (1925), je autorem obsáhlé oficiální zprávy z této konference. Naopak projevoval určitou skepsi k věroučnému dialogu v rámci hnutí pro víru a řád (Faith and Order). Dával přednost praktickým krokům směrem k jednotě. Např. upřednostňoval nejprve praktikovat společné slavení (intercommunio) a teprve poté o něm teologicky diskutovat. Angažmá v ekumenismu pro něj neznamenalo opuštění vlastního konfesního postoje, celý život zůstal oddaným anglikánem.

V lednu 1918 se oženil s Henriettou Millicent Grace, dcerou kanovníka v Liverpoolu Richarda Johna Livingstona. Jejich manželství zůstalo bezdětné. V roce 1924 se stal děkanem v Canterbury a roku 1929 biskupem v Chichesteru.

Byl silným odpůrcem Adolfa Hitlera a jeho vlády v nacistickém Německu. Podporoval představitele evangelické církve v Německu, kteří odmítali nacistický režim, jako byli Martin Niemöller (1892–1984) a Dietrich Bonhoeffer (1906–1945). Odmítal pronásledování Židů a pomáhal uprchlíkům z Německa. Na začátku války odsoudil odvetu v podobě bombardování civilního obyvatelstva a upozorňoval na potřebu být připraven po válce obnovit vztahy s nepřátelským národem. Začátkem roku 1943 navrhoval vytvoření aliance anglikánské církve, skandinávských luterských církví a Vatikánu s ohledem na očekávanou humanitární katastrofu po skončení války. Snil o setkání arcibiskupa z Canterbury s římským biskupem. Odsoudil bombardování německých měst i shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Byl obviňován z přílišné sympatie k Židům i k Němcům. Po válce se angažoval v procesu smíření mezi Angličany a Němci.

Po vzniku Světové rady církví v roce 1948 byl na jejím prvním valném shromáždění v Amsterodamu zvolen předsedou (moderátorem) ústředního výboru. Na valném shromáždění v Evanstonu (1954) byl jmenován čestným prezidentem Světové rady církví. Je autorem řady knih a držitelem několika čestných doktorátů.

Zemřel 3. října 1958 v Canterbury.