Kdo předsedá liturgii?

Církev novozákonní doby existovala bez vymezené role kněze

Církve novozákonní doby roli kněze zřejmě neznaly. Existovali sice služebníci nazývaní episkopoi, ale jejich funkce je nejasná. V korintské obci byli „Bohem ustanovení“ (podle Pavla skrze charismatické pověření) apoštolové, proroci, učitelé, ti, kdo konají „mocné činy“, uzdravují, slouží potřebným, řídí církev, mluví ve vytržení. (1 K 12,28) V listu Efezským k těmto službám přistupují ještě pastýři (Ef 4,11). Ve Skutcích apoštolů se později objevují starší (Sk 20,17). Jejich status přesně neznáme – zřejmě tehdy ještě nedošlo k rozlišení služby biskupa a presbytera. Biskupové, pravděpodobně už jako představitelé a představení obce, se objevují až v pastorálních epištolách (např. 1Tm 3,2n). Zde se mluví i o jáhnech. Starší jsou v témže listu (1Tm 4,14) zmiňováni v souvislosti s pověřováním k biskupské službě. Rovněž v Jakubově listu vkládají starší ruce na nemocné (Jk 4,14). Až za hranicemi Nového zákona je s biskupskou službou spjata správa několika křesťanských obcí. V nich byla ovšem biskupská a kněžská služba jen jednou z mnoha dalších. V Novém zákoně se často setkáváme s autoritou neformální, např. presbyter Jan byl jistě autoritou v okruhu „svých“ církevních obcí, zřejmě v okolí Efezu, Jakub, bratr Páně, byl autoritou pro církev v Jeruzalémě. Ovšem teprve doba pozdější vztáhla na zmíněné a další osobnosti funkci „biskupa“, což však z Nového zákona nelze doložit.

Rozmanitost jednotlivých obcí 1. století i služeb, které se v nich uplatňovaly, je inspirací pro dnešní uspořádání. Musíme mít na paměti specifičnost oné doby, zejména očekávání brzkého Kristova druhého příchodu. V takové situaci nebyly služby zajišťující dlouhodobou správu obcí zdaleka tím nejvýznamnějším, k čemu se upínala pozornost.

Kněží podle pramenů antické církve

Apoštolská tradice – spis postupně vzniklý v Syrii mezi 3. - 5. stol. - popisuje ustanovení kněží (presbyterů) ke službě (kap. 7). Biskup a po něm kněží vkládají na kandidáta ruce. Poté biskup přednáší eulogii, ze které vyplývá, že kněz je vnímán především jako člen kolegia, presbyterátu kolem biskupa. Kněží jsou biskupovými pomocníky a rádci. Každý den ráno se shromažďují ke společné modlitbě, dříve než odcházejí za svou prací (39). Jejich liturgické role jsou popsány u křtu a eucharistie. Při křtu přijímají od kandidátů odřeknutí se Zlého a poté je mažou olejem exorcismu. (Olej je požehnán biskupem, přinášejí jej jáhni.) Po vlastním křtu, při kterém slouží jáhni, kněží mažou novokřtěnce olejem díkůvzdání. Po oblečení novokřtěnci vystoupí z baptisteria, biskup dokončí mazání označením na čele a vymění si s každým pozdrav pokoje (21). Při slavení eucharistie kněží lámou (spolu s jáhny) chléb a podávají ho lidu (22).

Pátá mystagogická katecheze Cyrila Jeruzalémského z poloviny 4. století popisuje slavení eucharistie, které je vyvrcholením křesťanské iniciace. Předsedá jí hiereus (tj. biskup či kněz), obklopený presbytery (kněžími).

Reflexe dnešní situace

Mnoho dnešních katolíků si nedovede církev bez kněží představit. Obecně se soudí, že kněží je nedostatek. Pokud přežívá josefínský model farností, pak je skutečně jednou z hlavních starostí biskupů získávat kněze. Lidé jsou na jedné straně vybízeni k modlitbám „za kněžská a řeholní povolání“, ale na druhé straně jsou kněžskému povolání kladeny nemalé překážky: celibát, feudální pojetí vlády, vyloučení žen, velká odpovědnost před státem za svěřený majetek atd. Zájemců o kněžskou službu ubývá.

Domnívám se, že tento trend není v podstatě špatný, naopak, může církev přivést k hlubším systémovým změnám. Ty ale asi nebudou příliš úspěšné, pokud budou znamenat pouze zvětšování územních celků spravovaných knězem nebo zřizování ještě větších celků, o které se bude starat pastorační tým (např. kněz, jáhen, pastorační asistent). Příliš nepomůže ani nahrazení kněží laiky, kteří budou „dělat všechno“ (tím se myslí učit, křtít, oddávat, pohřbívat, vést liturgii slova), zatímco kněží budou „pouze proměňovat a zpovídat“. Změny by měly reflektovat otázky samé podstaty církve a jejího poslání.

Je paradoxní, že podobně vidí liturgickou roli předsedajícího i církve vzešlé z reformace. (V našem prostoru se jedná především o církve mající původ v reformaci kalvínské.) Ačkoli služba kazatele či faráře vychází z obecného kněžství (ordinace je zmocněním církve, nikoli zmocněním od Boha), je kněz často jediným liturgicky aktivním členem shromáždění. Ovšem v církvích, které již prošly liturgickou obnovou, tomu tak není. Tam má výraznou liturgickou roli celé shromáždění – na liturgii se kromě předsedajícího pastora podílejí také starší, jáhni, lektoři, kantoři, členové pěveckého sboru, služebníci věnující se dětem atd.

Poslání předsedajícího

Úlohou předsedajícího (ať už je to biskup, kněz, jáhen, jiný ordinovaný služebník či laik podle druhu liturgie) je především koordinovat aktivní účast ostatních účastníků, která vyplývá z jejich obecného kněžství. Má objevovat charismata jednotlivých členů obce a umožnit jejich rozvinutí.

Při eucharistické slavnosti v církvích s biskupskou službou řídí předsedající kněz jménem biskupa celou slavnost, tj. především přednáší jménem obce předsednické modlitby (v případě eucharistické liturgie modlitbu vstupní, nad dary, eucharistickou a po přijímání). Předsedající, který se modlí jménem obce, musí brát vážně situaci všech. Zejména pokud modlitbu improvizuje (jako tomu bylo v prvních křesťanských stoletích), má nejen dodržovat nejen formální náležitostí modlitby, ale respektovat i specifika shromáždění. Jiné části eucharistické liturgie vyžadují od předsedajícího, aby se vyjádřil „těmito nebo podobnými slovy“. Při úkonu pokání platí, že předsedající pronáší jak úvod, tak vlastní invokaci, pokud jimi ovšem není pověřen někdo jiný. Předsedajícímu přísluší dále úvod a závěr k přímluvám (zde invokace předsedajícímu nepřísluší vůbec) a úvod k Otčenáši.

Předsedající by při těchto příležitostech měl nejen střídat varianty uvedené v misále jako vzory, ale také využít prostor, který mu rubriky dávají k improvizaci. V současné římskokatolické eucharistické liturgii mají zákonné místo části jak předem natištěné, tak improvizované. Předsedající druhou možnost málo využívají ke škodě své vlastní i těch, jimž slouží. Přesně se držet textu těch částí, o kterých nyní mluvíme, není projevem liturgické kázně, ale liturgické lhostejnosti.

Ostatní části liturgie předsedajícímu nepřísluší. Respektuje princip subsidiarity. Zúčastňuje se stejným způsobem jako zbytek shromáždění.

Nositelé úřadu nejsou pány nad vírou obce (2 K 1,24) ani nad liturgií. Ze základní struktury svátostných znamení, ale i ze skoro dvoutisíciletých dějin liturgie se vyvinuly bohoslužebné zákony, které stojí proti subjektivní zvůli a jsou projevem církevní jednoty. Jednotnost musí být tak velká, jak je potřeba, ale opravdu jen tolik, kolik je potřeba. Bohoslužba obce vyžaduje rovnováhu mezi řádem a spontaneitou. Zvůle představeného bohoslužby by byla zlou formou klerikalismu, protože by obec byla vydána jeho soukromým názorům a zálibám. Právo v církvi neodporuje charakteru církve milující, protože právní řád v ní nemůže a nemá být nástrojem výkonu moci, ale dobrodiním a zárukou prostoru svobody pro každého křesťana. K základním pravidlům dnešního společenského života patří, že tomu, kdo chce být slyšen, se také slyšení dostane. Jen tak může být účast všech údů církve aktivní, společná a spontánní. (J. H. Emminghaus, Die Messe)

Církve, které biskupskou službu nezachovaly, nerozlišují roli biskupa a kněze. Tento stav se v církvi vyskytoval před zavedením monarchického episkopátu ve 2. stol. Ne-existence biskupské služby představuje ekumenický problém, neboť ordinace, jimž nepředsedá biskup, jsou podle některých církví defektní a takto ordinovaní služebníci pak předsedají defektní eucharistii. Z pohledu římskokatolické církve je však situace řešitelná, mohlo by dojít k vzájemnému uznání ordinovaných služeb. Existuje k tomu precedent. Ještě před Tridentským koncilem existovala v římskokatolické církvi tzv. presbyterská ordinace. Pověřený kněz mohl předsedat ordinaci jiného kněze. Tento institut byl využíván na nově objevených misijních územích, kam se biskupové báli…

Posuny nastávají v církvích bez biskupské služby. Např. v Presbyteriánské církvi USA, která svou situaci reflektovala v intencích dokumentů ekumenické konvergence (BEM), odpovídá liturgické roli biskupa pastor, zatímco roli kněze odpovídá „služebník slova a svátostí“.