K čemu je spiritualita, k čemu církev

(2007)

Tři charakteristiky jako znamení doby

Před mnoha lety, kdy stál lístek do kina 8 korun, jsem viděl film o fiktivním konci světa. Postupující atomový mrak měl za přesně spočtenou a obecně známou dobu zadusit v několika dnech vše živé. Lidé na tu zvěst reagovali různě. Jedni se posmívali údajným nesmyslům, druhé strach zdemoloval do strnulé pasivity. Někteří chtěli každou zbývající minutu využít k extrémním prožitkům, jiní ztratili smysl dosavadního snažení o cokoli, rodinou počínaje a profesními cíli konče. Rozdíly mezi věřícími a nevěřícími jako by ani neexistovaly – kdekdo jednal podle své přirozenosti a hluboko kořenící, archetypální zkušenosti.

V dobách zlomů kulturních dějin a krizí paradigmat reagují lidé různě: stávají se buď bezzásadovými cyniky, nebo fundamentalistickými fanatiky některé z vykloubených idejí. Dnes se v té souvislosti zmiňuje radikální postmoderní etický relativismus, islamismus či hnutí Al Kaidá, ale své protagonisty obojího ražení měl každý konec kulturní epochy, dokonce každá velká reformace v rámci křesťanství.

Spiritualita už není přepychem

V každé dramaticky nejisté době jsou ve fatální  nevýhodě všichni, kdo mají u kormidla své osobní existence právě jen chuť něco prožít nebo snahu něčemu se vyhnout. V citelné nevýhodě jsou ovšem i ti, kdo nechali náboženský rozměr své osobnosti zakrnět a jsou dnes odkázáni na infantilní zbytky náboženství, s nímž se setkali v dětství. Tohle v postmoderním věku už opravdu nefunguje.

Lepší šanci zůstat lidmi mají ti, kdo do peřejí historie vstupují s nějakou fungující spiritualitou. Kupodivu nerozhoduje, zda je ta spiritualita formována nábožensky, nebo nenábožensky, důležité je samotné hluboce vkořeněné „know-how“ lidského postoje.

Spiritualitou rozumím strukturu principů, které vymezují duchovní prostor osobnosti. Do toho nepatří jen náboženství, ale také umění, věda a jistě i leccos dalšího z nehmotných kvalit humanity. Principy si vybíráme podle toho, jakou váhu jim přikládáme a jak důležitá se nám jeví jejich realizace. Struktura by měla být ušita osobnosti na míru, nicméně během lidského zrání se mění.

Zmíněné „know-how“, vyjádřené principy, se vyplatí pěstovat vytrvale a kriticky. Pak má pro člověka důvěryhodný punc osvědčených vzorců chování. A to se velmi hodí v situacích, kdy se naše já musí soustředit na nějaký důležitý detail, na hledání nebo na zápas vlastních protichůdných tendencí a nemůže či nechce vlastní vůlí třídit etické nabídky přítomné chvíle.

Kdo se v tomto směru nekultivuje, vydává se všanc bouřím vlastního já, mocichtivým lidem nebo davu. Vyjde celkem nastejno, zda ti mocichtiví zaštiťují své úsilí politikou, církevnictvím či ideologií, nebo jednají s drzou bezcharakterností. Pod jejich taktovkou se Boží království hledat nedá. Mocichtivá zbožnost nevede ke spáse – ať na to jde po evangelicku přes recepci slova Božího, anebo po katolicku přes svátosti.

Role církve

Většina lidí dobré vůle už dnes nerozumí, proč by cestu k pravdě měla určovat právě „církev“. A když nejde o hlásání pravdy, oč by vůbec mohlo jít? Dnešní člověk chápe církev málokdy jinak než jako instituci náboženské byrokracie, zatímco poučení hledá v jiných pramenech – v době internetu a knihoven má z čeho vybírat. Otazník visí jak nad institutem magisteria u katolíků, tak nad institutem autority kazatele u protestantů. Přesto zůstávají církve v něčem důležitém nezastupitelné.

Podle vyprávění Skutků apoštolů vznikla církev o Letnicích jako odpověď na akutní existenciální nejistotu těch, kdo až do té doby žili svoji víru poklidně. Nepřišli na slavnost nepoučeni. Věřili, že jednou nastane konec a soud, a klidně obdělávali svá pole a pásli stáda. Ale z Petrova kázání se najednou dovídají, že právě uzrál kairos posledního věku. Petrovo letniční kázání naznačuje, že jde do tuhého. Co máme dělat?, ptají se. Smyslem tehdy založené novozákonní církve bylo poskytnout ohroženým azyl.

Ti jeruzalémští poutníci už měli svoji „církev“ (hebrejsky „synagoga“, tj. shromáždění). Ale tento typ společenství víry přestal najednou garantovat bezpečí, dosud spolehlivá instituce přestala plnit svoji důležitou roli. V této situaci se rodí novozákonní církev jako shromáždění lidu, který uvěřil Kristovu euangelion, dobré zprávě o záchraně (spáse) v Boží náruči. Církve křesťanských počátků a ještě i prvních staletí nebyly zakládány z potřeby novelizovat etablované náboženství, nýbrž z potřeby zachránit smysl dosavadního života.

Poslední koncil římskokatolického episkopátu deklaroval církev Kristovu jako účinné znamení Boží přítomnosti v dějinách lidstva, které jsou důkladně sekulární. Tímto znamením nemůže být ani hierarchie, ani její byrokracie, ale jen všichni dohromady, každý po svém.

Znamení Boží přítomnosti musí být znamením zvoucím, účinným. „Pojďte, kupujte bez peněz, pijte mléko a víno, třebaže nemáte peníze.“ (Iz 55,1) Konkrétní příklad zvoucího znamení? Třeba umění vytvářet domov potřebným. Globalizace dělá náš svět složitějším a člověka zranitelnějším. Kdo by si nepotřeboval aspoň občas odpočinout – ne kdekoli, nýbrž v bezpečném domově. Ale dnes, jak mnozí upřímně přiznávají, jako by už bylo nad síly dvojic vytvářet domov, který vydrží všechny bouře. Přitom jen doma smí být učedník bez přetvářky a stylizace takový, jaký skutečně je: unavený, zmatený, toužící po přijetí jako dítě, třebaže je už dávno dospělý. „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Znamení sloužící

Přítomná doba také potřebuje znamení, že i nejsložitější globální problémy mají řešení. Lidé touží po znamení naděje na záchranu. Tím by mohla a měla být Kristova církev, ovšem musela by se znovu naučit odpouštět, smiřovat a sjednocovat různě smýšlející i různě odpovědné.

Tím nepopírám, že zmíněná naděje zůstává velmi křehká, bylo tomu tak vždy. Spása je darem našeho Boha, není v moci lidí (to víme z dějin). A tak může být církev pouze znamením, symbolem, výzvou jako Mojžíšův měděný had přibitý na kůl v poušti. I sůl, která je jak známo nad zlato, lze znehodnotit. Pak nezbývá, než ji vysypat na chodník proti plevelu nebo náledí.

Také církve nevypadají vždy jako „dům pro všechny s živým Kristem uprostřed“. Jenže nabídnout relativně bezpečné prostředí a setkávání se vzkříšeným Pánem mohou jen tehdy, když se toho úkolu chopí nikoli úřad, ale všichni v Krista pokřtění – každý podle svých darů.

Kudy za důvěryhodností spirituality

Spiritualitou rozumím technologii vytváření osobnosti. Z postupně získávaných vědomostí a z dobrých i zlých zkušeností se formuje svědomí a etické zásady člověka. Cílem toho shromažďování není vyšší gnóze (poznání), nýbrž porozumění principům.

Takovou službu poskytuje spiritualita nezávisle na náboženství. Spiritualita hájí pravdivost humanity, ne úspěch náboženství. Humanum postrádající duchovní rozměr není lidské. Spiritualitu potřebuje i ten, kdo se s náboženstvím rozešel nebo dává v praxi přednost náboženským zásadám před vlastním svědomím. Ale jako významný podpůrný instrument potřebují spiritualitu také ti, kdo svoji víru živí z poctivých pramenů náboženství.

Jde o to, jak ta „technologie vytváření osobnosti“ dokáže integrovat hodnoty nabízené společenským vědomím, zkušenosti vlastního svědomí a faktický stav vlastní osobnosti. Proto s tvorbou své budoucí spirituality začínáme obvykle u ikonických jedinců, kteří nám imponují svým životním stylem nebo některým z prvků svého životního stylu.

Vzory nacházíme v dějinách či legendách, v Bibli nebo beletrii, ikonou se může stát každý, kdo nás v životě významně oslovil. Nemá smysl jej kopírovat, ale jeho životní příběh napoví, co se osvědčilo nebo neosvědčilo jako zásadní pro jeho orientaci.

Nehledáme to, co oslňuje velikostí nebo krásou, ale to, co dokáže motivovat naši konkrétně strukturovanou osobnost v konkrétních okolnostech existence.

Důvěryhodnost církve

Církev na cestách k cílům větším než je sebepotvrzení

Církve apoštolů dostaly do vínku ohromnou zkušenost s evangeliem, tj. dobrou zprávou. Pojďte a vizte, řekl Ježíš těm, kdo si chtěli ujasnit, zda se mají vydat za ním, nebo zůstat v bezpečí Křtitelova náboženství (srov. J 1,38n). Apriorní důvěryhodnost církevních institucí je už dávno ta tam, přičemž poslední významnou ránu dostala po roce devadesát právě tím, že církev věnovala hlavní péči sebepotvrzení chátrajících institucí. I to mělo samozřejmě smysl. Ale nevyvážilo to katastrofální ztrátu důvěryhodnosti v té roli, pro kterou církev kdysi vznikla.

Mnohé církevní instituty neztratily sice svou slanost úplně, ale jako pomoc k dosažení Božího království nemají pro člověka topícího se v nesnázích smysl. A tak je jejich místo už jen pod nohama sekulárních zástupů, valících se dějinami.

Církev Kristova se zrodila o Letnicích jako opora víry v dobrou zprávu při její kolizi s dosud osvědčeným náboženstvím (tzn. judaismem, tedy tím nejlepším, co bylo tehdy k mání). Měla radikálně jiný úkol než šířit správnou ideologii.

Není pravda, že dnešní církve ztrácející věrohodnost patří na smetiště. Církev Kristova se musí znovu stát bezpečným zázemím pro ty, kdo na Ježíšovu výzvu změnili své smýšlení a nejsou už jen ukázněnými konzumenty duchovní potravy připravované v centrále.

Církev je znamením jednoty různých

Abychom dosáhli cíle našeho následování, tedy Božího království, je nutno umět smiřovat a sjednocovat velmi různé přirozenosti, včetně různosti mezi Bohem a stvořením. To také znamená, že musíme s odvahou, rozvahou a pokorou překračovat hranice našich osvědčených náboženství, jak naznačuje třeba 5. a 6. kapitola Listu Hebreům.

Logika věci ovšem vyžaduje, aby onu důvěryhodnější tvář církve mohl spatřit každý z našich současníků na samotném Božím lidu. Kdo chce vidět církev, vidí ji skrze nás.