„Omezení, která musíme překonat“

V situaci světové církve se nový biskup Klaus Krämer dobře vyzná. Co z toho plyne pro rozsáhlé transformační procesy, před nimiž stojí i württemberská diecéze?

Pane biskupe, než jste byl jmenován biskupem diecéze Rottenburg-Stuttgart, byl jste předsedou humanitární organizace Missio a humanitární organizace pro mládež „Die Sternensinger“ [Tříkrálová koleda]. Jaké zkušenosti z té doby si přinášíte do svého úřadu v čele německého biskupství? ¹

Biskup Krämer: Bylo to pro mě velmi příjemné a také opravdu pestré období s mnoha novými podněty a kontakty. Získal jsem především dobrý přehled o světové církvi. Úzké styky s partnery projektů mi umožnily nahlédnout do sociální a církevní reality různých zemí. Cenná pro mě byla také intenzivní spolupráce s kontinentálními sdruženími národních biskupských konferencí v Africe, Asii a Latinské Americe. Jako národní ředitel instituce Papežská misijní díla (Pontificie Opere Missionarie) jsem byl v pravidelném a úzkém kontaktu s jednotlivými německými diecézemi. Mnoho těchto zkušeností mohu využít při své současné činnosti. A pro diecézi nakonec není bez významu, že charitativní organizace jsou zařízení sbírková, a musejí proto svou činnost aktivně propagovat. Pro nás jako církev bude stále důležitější získávat lidi, přesvědčovat je, přímo je oslovovat a zůstávat s nimi v kontaktu.

Jak se v tomto kontextu díváte na aktuální geopolitický vývoj, který otřásá mnohými pilíři našeho uvažování? Katolická církev, která se k hodnotám jako právní stát a lidská práce doopravdy přihlásila v podstatě až po Druhém vatikánském koncilu, patří dnes u nás k progresivním silám.

Současnou světovou situaci sleduji s obavami, protože řada věcí, které se nám zdály být samozřejmé, je nyní zpochybňována a dochází k silné polarizaci, nejen u nás, ale i globálně. Demokratické hodnoty je nutno opět zdůvodňovat. To je úkol pro církev na všech úrovních. A jsem vděčný, že papež Lev v té věci zaujal jasný postoj.

Je tato mizející přesvědčivost dána tím, že je náš pohled stále ještě pouze pohledem Západu?

Pokusy prosazovat tento narativ se stále vracejí. Zejména Čína jej už dlouho používá a některé další státy se ochotně přidaly a považují myšlenku lidských práv za postkoloniální západoevropský fenomén. To je nebezpečné, protože lidská práva jsou samozřejmě univerzální. Nelze je omezovat na Evropu, je nutno je zasazovat do multikulturního kontextu, možná dokonce znovu zdůvodňovat. Ale na jejich univerzální platnosti musíme bezpodmínečně trvat, protože jinak bychom se vzdali mnoha věcí, jejichž prosazení v oblasti mezinárodního uspořádání stálo po druhé světové válce veliké úsilí. Kam to pak vede, vidíme na konfliktech a válkách, jichž momentálně přibývá.

Katolická církev vždycky nabádala k míru. Ale je vůbec smíření možné? Nevidíme to často také příliš jednoduše?

Kdybychom o tom jen mluvili, to bychom si to skutečně usnadňovali. Smíření je tvrdá práce. Jde o dlouhý proces, který musí jít na kořen konfliktů, má-li přinést ovoce. Právě v této oblasti odvádí církev vynikající práci, například Sant’Egidio, abych uvedl jen jeden významný příklad z mnoha projektů, zaměřených na mír a dialog, které také podporujeme prostřednictvím našich církevních pomocných organizací. Ale nakonec je to všechno pořád málo.

K zajímavým rysům biskupství Rottenburg-Stuttgart patří to, že není pouze domovem švábského katolicismu, nýbrž že se zejména v oblasti Stuttgartu vyznačuje vysokým počtem migrantů a má tedy spojení s celým světem. Je tato skutečnost dostatečně vnímána ve městě, v samotném biskupství, v zemi?

Ve Stuttgartu dnes už polovina katolíků nemluví ve svých farnostech německy, nýbrž svým rodným jazykem; v celé diecézi je to přibližně čtvrtina. Právě proto jsme na Katolickém dni ve Stuttgartu v roce 2022 zdůrazňovali, že naše diecéze se nejen silně angažuje v rámci světové církve, ale že se také světová církev konkrétně realizuje v naší místní církvi. Obecně se to ví, ale ne vždy je to dostatečně reflektováno. Musíme intenzivně rozvíjet zmíněné komunity, kde lidé mluví svou původní mateřštinou, a také mezikulturní pastoraci. To je pro naši místní církev úkol do budoucna.

Spoléháte přitom více na obce, kde lidé mluví převážně svou mateřštinou, nebo na integraci migrantů do německých obcí po celém území?

V tom nevidím rozpor, to podle mě vytváří produktivní napětí. V nových strukturách, o nichž se teď v naší diecézi diskutuje, budeme muset učinit odvážný krok. Na jedné straně je třeba zachovat kulturní identitu členů farností, kteří hovoří původním jazykem – také s ohledem na často živý život v jejich obcích. Na druhé straně musíme rozvíjet interkulturní pastoraci, tzn. tyto jinojazyčné obce aktivně zapojovat, celkově ale více zohledňovat kulturní rozmanitost naší společnosti a naší diecéze. K tomu patří také práce s uprchlíky, jíž se věnuje katolická Charita a mnoho našich obcí, a v neposlední řadě významný fakt, že v naší diecézi nyní působí mnoho kněží a řeholníků z jiných částí světa. To otvírá do budoucna nové perspektivy.

Jak jste v této souvislosti vnímal diskusi o migrační politice a stanoviska církve k tomuto tématu?

Jako církev hledíme na současnou polarizaci společnosti s obavami. Pokud se vytváří politická atmosféra na úkor migrantů, pak je to nebezpečný vývoj, proti němuž musíme rozhodně bojovat. Musíme hledat konstruktivní cesty. Existující problémy nelze popírat, je nutno je společně řešit, napětí ve společnosti je třeba uvolňovat, a ne je ještě více zesilovat.

Jsou obce, kde lidé mluví svou mateřštinou nebo jiní katolíci s migrantskou minulostí vůbec dostatečně zastoupeni např. v církevních grémiích?

Zmíněné komunity mají své vlastní pastorační rady, které jsou navíc propojeny prostřednictvím diecézního fóra. Zástupci těchto komunit jsou kromě toho členy farních a děkanátních rad i diecézní rady. Také v této oblasti však vidím do budoucna nutnost dalšího rozvoje.

Diecézní rada je příkladem, že některé body uvedené v Závěrečném dokumentu druhého shromáždění Světové synody z loňského října už byly uskutečněny. V čem musí být diecézní rada biskupství ještě více synodální?

Pro naši diecézi je skvělé, že synodalitu praktikujeme už více než padesát let. A máme vesměs dobré zkušenosti, takže je nyní chceme sdílet s dalšími diecézemi. Synodalita je něco živého, co se musí neustále rozvíjet. Proto také budeme v rámci transformačního procesu naše synodální struktury přezkoumávat a usilovat o jejich další rozvoj, abychom se skutečně pohnuli vpřed.

Můžete uvést příklad?

Pokud jde o účast na důležitých rozhodnutích v oblasti pastorace a financí, tam jsme už dosáhli slušné úrovně. Kromě toho je však třeba chápat synodalitu jako výzvu pro kulturu dialogu a diskuse a především jako duchovní proces. O tom mluvil papež František a nyní to znovu zdůraznil Lev XIV. Jsem si jist, že naše orgány jsou připraveny přijímat impulsy tohoto druhu.

Co to konkrétně znamená: více zohledňovat duchovní rozměr?

Rozhodující je myslím, abychom jako duchovní proces chápali a utvářeli také způsoby, jimiž dospíváme ke společným rozhodnutím. To začíná tím, že se pokaždé vědomě dáváme vést božím slovem: naše porady zahajujeme duchovním impulsem a na určitých místech je přerušujeme, abychom se duchovně nadechli a neztratili ze zřetele cíl, který sledujeme. Synodalita pro mě znamená především to, že každý může vyslovit svůj názor a sdílet s druhými zkušenosti, že si navzájem pozorně nasloucháme a pak přijímáme rozhodnutí na základě co největší shody. Také pro politickou diskusi ve společnosti by bylo důležitým signálem ukázat, že místo konfrontací a polarizací, které vedou do slepé uličky, je možné usilovat o konsensus.

Ale nakonec musí padnout rozhodnutí. Klíčovým bodem diskusí o synodalitě je otázka, do jaké míry je v katolické církvi účast na rozhodování možná, když poslední slovo má nakonec úředník. Kde leží hranice spolurozhodování nad rámec společné konzultace?

Domnívám se, že je skutečně nezbytné, aby konečnou odpovědnost v otázkách víry nebo jednoty s celosvětovou církví nesl biskup. Na druhou stranu si uvědomme, že v celé historii naší diecéze nemusel biskup tohoto práva využít, protože se vždy podařilo pochybnosti nebo rozdílné postoje v dialogu vyřešit tak, že se nakonec dospělo ke společnému rozhodnutí. To konečné slovo je ovšem správné, prostě je ho zapotřebí pro případ konfliktu, který by jinak vedl k rozkolu nebo k neřešitelné krizi. Zároveň se však musíme snažit o kulturu synodálního soužití, která přispívá k tomu, že tento poslední krok zůstává skutečně absolutní výjimkou.

Proč se to ale navzdory těmto zkušenostem z dlouholeté práce v německých synodálních orgánech nepodařilo lépe vysvětlit světové církvi? Jak vznikly výhrady vůči synodální cestě?

My Němci musíme být opatrní, abychom se nechovali jako učitelé světové církve. Tomuto pokušením podléháme v pravidelných intervalech. Je to kontraproduktivní a téměř pokaždé to vyvolá obranný postoj. Na druhé straně však ve světové církvi existují velké rozdíly, související se společenskými a kulturními zvyklostmi daných zemí. Žijeme v demokratické kultuře s vysokou mírou participace ve všech společenských oblastech. Tato kultura je samozřejmá i pro angažované katolíky a ti ji vnášejí do církevní oblasti – s nezbytnými a přiměřenými rozdíly. V mnoha jiných částech světa tomu tak není. Nicméně mám dojem, že díky synodálnímu procesu se na globální úrovni dala řada věcí do pohybu. Většina témat synodální cesty, o nichž se z počátku mluvilo jako o specificky německých problémech, se mezitím objevuje v dokumentech z úplně jiných částí světa. Leccos se tím pohnulo. Chce to trpělivost, protože mnoho věcí se nestane přes noc. Ale v tomto procesu jsme dosáhli k výrazného pokroku. Jsem přesvědčen, že rozdíly se zmenšují, že se nezvětšují.

Už tady padlo slovo polarizace. Kde leží podle Vás hranice katolicismu?

Pro mě je charakteristickým rysem katolicismu to, že dokáže pojmout mnoho různých stylů a proudů, které ve své rozmanitosti tvoří jednu katolickou církev. Přitom bych vždy považoval za rozhodující, jestli něco slouží jednotě, nebo ji to ohrožuje. V rámci katolické jednoty je pak možné mnoho věcí, pokud nejsou zpochybňovány základní shody – a pokud si navzájem neupíráme „katolictví“.

Vezměme jako příklad starý ritus – jak jste to vyřešili v diecézi Rottenburg-Stuttgart?

Již mnoho let máme dobré a jasné vztahy s Bratrstvem sv. Petra,² které má svoje vlastní místa, kde se mohou konat bohoslužby v tridentském ritu. To funguje zcela hladce. V tomto ohledu nevidím problémy.

Na druhé straně panují v německém katolicismu velká očekávání ohledně reforem. Jak dlouho je možno čekat na ty pomalé, aniž by se ztratila většina?

Je třeba především zvolit správnou rychlost. Nelze totiž čekat na všechny, protože tím se otevírají možnosti blokády, což by bylo kontraproduktivní. V záležitostech, o kterých můžeme jako katolická církev v Německu rozhodovat a které můžeme utvářet, budeme postupovat vpřed. V oblastech, kde můžeme jednat pouze v konsensu s celosvětovou církví, dojde k určitým zpožděním. Jsem si tohoto napětí vědom, ale na druhé straně nesmíme ohrozit hodnotu, jakou je jednota světové církve, protože jinak bychom nakonec nedosáhli ničeho.

Je vůbec dostatek aktivních členů pro synodální orgány na různých úrovních?

Zkušenosti z voleb do farních rad na jaře tohoto roku byly dobré, překonaly naše očekávání, téměř ve všech farnostech se podařilo zvolit výbory. Plánujeme reformy, kterými chceme také zeštíhlit strukturu grémií. Proto jsem přesvědčen, že kandidátů a kandidátek budeme mít i v budoucnu dost. Ale samozřejmě musíme nadále motivovat angažované lidi, aby se aktivně zapojili do dobrovolnické činnosti. To je pro nás jako diecézi vrcholně důležité.

Biskupství Speyer se chce dohodnout na počtu 9 farností pro celou diecézi. Očekáváte velký odpor, jestliže chcete dosavadní počet 1020 farností ve Vašem biskupství zřetelně snížit?

Máme za sebou rozsáhlý transformační proces, nejen ve společnosti, ale také v církvi. Museli jsme se rozejít s milými zvyklostmi a otevřít se novým věcem. Tento úkol jsme řešili synodálně.

Nepředložil jsem jednoduše nějaký masterplan, v uplynulém roce v diecézní radě a na všech úrovních diecéze důkladně diskutovalo. Nyní musíme udělat první zásadní rozhodnutí, určit, jak velké budou nové organizační jednotky a jakou budou mít formu. O těchto základních bodech se bude letos v děkanátech a pastoračních jednotkách intenzivně jednat a hlasovat. Počítám s participativním procesem, který bude probíhat podle jasných pravidel, ale umožní vysokou účast. Naše diecéze má různé problémy, takže i řešení budou různá, podle konkrétní situace.

Důvodem klesající vazby na církev je přinejmenším částečně skandál kolem zneužívání. V uplynulých letech bylo v té věci mnoho učiněno. Které otázky zůstávají dosud otevřené?

Jsem přesvědčen, že zpracování tohoto skandálu a hledání nezbytných konsekvencí nás bude stát ještě hodně času. V diecézi Rottenburg-Stuttgart existuje již více než dvacet let komise, zřízená mým předchůdcem biskupem Gebhardem Fürstem, která se zabývá všemi otázkami sexuálního zneužívání v diecézi. Tím je strukturálně zajištěno důsledné zpracování všech ohlášených případů. Také se intenzivně věnujeme prevenci a máme i komisi pro přezkoumání minulosti. Ta zpracovává shromážděnou dokumentaci, provádí rozhovory se svědky někdejších událostí a získává tak další informace, umožňující diferencovaný pohled na minulost. Přesto cítíme, že nás čeká ještě dlouhá cesta.

A jak hodnotíte postoj světové církve? Pochopila už světová církev, co skandál se zneužíváním znamená?

I tady vidíme značnou časovou diskrepanci. Celosvětová církev vzala téma na vědomí a zabývá se jím.

Papež František a nyní i Lev XIV. vyslali v tomto ohledu jasné signály. Ale při realizaci jejich direktiv v regionech zbývá ještě mnoho práce. Mezinárodní humanitární organizace poskytly příslušným procesům podporu, protože je nutno vytvořit struktury pro řešení problému i tam, kde k tomu místní církve nemají finanční prostředky. Věcí je nutné se zabývat, to je totiž jedna z podmínek věrohodnosti církve v moderním světě.

V kterých místních církvích jsou potíže největší?

To závisí do značné míry na konkrétním společenském a kulturním kontextu. V mnoha tradičně orientovaných regionech je obtížné řešit institucionální selhání nebo otázky sexuality veřejně. Ale z rozhovorů s partnery a kolegy vím, že tento problém existuje i tam a že se ještě zvětšuje, zejména pokud o něm nelze mluvit.

Humanitární organizace Missio není jediná, která se věnuje problému zneužívání řeholnic. Zneužívání je zneužívání, ale zneužívání řeholnic je dvojnásobný problém…

Souhlasím. Na konci svého funkčního období jako prezident Missio jsem zahájil rozsáhlý průzkum řeholních společenství v Africe, Asii a Oceánii. Odpovědi a reakce jednoznačně potvrdily, že je nutné přijmout opatření. Zneužívání žen je v každém případě nesnesitelné bezpráví. U řeholnic se k tomu přidává ještě duchovní rozměr. Násilným porušením slibu čistoty je hluboce zraněna jejich duchovní identita. Považuji za nezbytné, aby i v rámci církve existovaly bezpečné prostory a možnosti, jak řeholnicím v jejich situaci pomoci, posílit je a důsledně postupovat proti takovým zločinům.

Také v debatě o kolonialismu musí církev skládat účty ze svého jednání v minulých stoletích. Nejsou zde příliš ukvapeně aplikována současná měřítka na jinou dobu?

Také v této oblasti vzrostla v posledních letech citlivost. Je správné zabývat se důkladně historickými souvislostmi, a pokud došlo v minulosti k násilí, nezametat věci pod koberec, nýbrž chybu jasně pojmenovat, aby bylo možno vyvodit důsledky. Jako církev musíme tyto temné momenty vidět, abychom vnímali, kde jsou ještě dnes patrné jejich důsledky. Mimochodem, vždy existovaly i kritické postoje – již v první fázi kolonizace, například v jezuitských misiích nebo mezi dominikánskými teology, kteří dokázali zlořády nazývat pravým jménem. První standardy mezinárodního práva vznikly mimo jiné právě z těchto diskusí. Dnes musíme dbát na to, abychom při všech jednáních zacházeli s našimi partnery ze světové církve jako rovní s rovnými, a věnovat pozornost asymetrickým komunikačním vzorcům, které dodnes přežívají. Na tom musíme cíleně pracovat a usilovat o novou kulturu, která podle mě úzce souvisí s tématem synodalita ve světovém měřítku. To jsou cesty ke skutečně diferencovanému a upřímnému dialogu.

Znamená to, že my v Německu si dostatečně neuvědomujeme, co zaměstnává jiné místní církve v rámci světové církve?

Ti, kdo se zajímají o světovou církev, vývoj a tendence v cizích místních církvích pozorně sledují. K mému velkému politování však mnozí tyto aspekty téměř nevnímají. Opět máme sklon příliš se omezovat na náš německý kontext a neuvědomujeme si dopad vlastního jednání na světovou církev. Tuhle omezenost musíme překonat. Mimo jiné proto, že i jinde existují nové myšlenky, které mohou být užitečné rozvoj v Německu.

Potřeboval by německý katolicismus více kompetencí Říma?

I zde je patrná podobná tendence, kontakty s Římem nepěstujeme dostatečně. Také máme podle mého názoru příliš málo německých teologů a kněží v římských strukturách, kteří by mohli vést dialog zevnitř. Potřebná je nejen krizová intervence, ale také rutinní průběžný kontakt. V poslední době se situace poněkud zlepšila a doufám, že se ji podaří stabilizovat a dále rozvíjet.

Bude to s papežem Lvem XIV. jednodušší než s Františkem, který projevoval vůči německému katolicismu často jakýsi ostych?

Vnímám papeže Lva XIV. jako stavitele mostů, který si cení dialog. V rámci úvodního kurzu pro nové biskupy se zúčastnil dvouhodinové diskuse, během níž přednesl krátký příspěvek. Na spontánní otázky z pléna pak odpovídal soustředěně a zasvěceně. Bylo cítit, že pro papeže je tento dialog důležitý, že je schopen s velkou otevřeností reagovat na nejrůznější názory. Také jsem měl dojem, že mu velmi záleží na kontaktu s církví v Německu. V tomto ohledu jsem tedy optimista.

Z Herder Korrespondenz 2026/1 přeložila Helena Medková