Provokace versus realita

Církevní sbor Evangelické církve augsburského vyznání (ECAV) Bratislava – Staré Mesto

Na Slovensku asi neexistuje sbor ECAV, který by byl ve společnosti známější než sbor Bratislava – Staré Město. Také tamní sestra farářka Anna Polcková je pravděpodobně mediálně nejznámější duchovní církve. Do obecného povědomí se sbor dostal zejména díky tomu, že se veřejně staví proti diskriminaci lidí s menšinovou sexuální orientací a s menšinovou rodovou identitou. Ve výrazně polarizované společnosti tak okamžitě dostal nálepku „progresivistického a nebezpečného“. I kdyby se člověk chtěl zdržet dalších rozdělujících vyjádření, nemůže potlačit rozhořčení nad tím, že podobných výpadů proti sboru a proti osobě sestry farářky se dopouštějí i biskupové.

Jestliže v pozdně antické společnosti stačilo, aby jednota církve byla vyjádřena vyznáním „Ježíš Kristus je Pán“, čímž se vytvářela jednota i mezi jinak neslučitelnými skupinami otroků a vyšších společenských vrstev, mezi muži a ženami nebo mezi občany římské říše a „barbary“, pak je více než smutné, že dnešní představitelé církve považují jiné pojetí partnerských vztahů, manželství atd. za ohrožení jednoty, že nedokážou pochopit jejich dějinnou proměnlivost a neštítí se osobně urážet lidi, kteří se nebojí číst Bibli důsledně skrz brýle historické kritiky.

Toto všechno je ale jen jedna z mnoha stránek sborového života a do popředí se dostává pouze proto, že Církevný zbor ECAV Bratislava – Staré Mesto je se svým postojem zcela osamocený, takže se může zdát, že záměrně provokuje a že se nezabývá ničím jiným než queer tématikou. Tak tomu ale ani zdaleka není.

Asi jen málokterý sbor má takový přírůstek členů jako tento. Jen za rok 2025 přibylo kolem 100 osob. Z české perspektivy pak žasneme nejvíce nad počty konfirmandů: ti v dětském i dospělém věku musejí být z kapacitních důvodů rozděleni do dvou skupin a celkově prošlo předkonfirmační přípravou několik desítek sester a bratří. Nemalý je též počet nově pokřtěných, opět nejen dětí, ale také dospělých. Tak obrovský sbor pak samozřejmě klade nemalé nároky na pastorační práci, jejíž tradiční pojetí na způsob lidové církve by nejen nebylo dostačující, ale ani by nemohlo fungovat. Není tedy nouze o diskuse, koncerty a kontakty mezi generacemi, k nimž dochází třeba faktickým spojením dorostu a mládeže, přičemž se pod vedením sestry farářky Eriky Sokola potkávají třináctiletí s třicetiletými. Nelze též nezmínit velice náročnou diakonickou práci v romské osadě Šrobárka na středo-jižním Slovensku, k níž patří i letní tábory, umožňující setkání různých věkových skupin a vlastně i kultur.

Se snahou být inkluzivním prostředím, jež reflektuje potřeby postmoderního člověka, pak souvisí i snaha sboru o jakousi reformu liturgie, neboť její tradiční slovenské pojetí zde také nemůže fungovat. Poněkud překvapující nicméně bylo, že se přitom nepřihlíží k obecným liturgickým pravidlům odrážejícím liturgický vývoj dvoutisícileté tradice církve a význam jednotlivých prvků bohoslužby. Za problematické v této oblasti považuji zejména nedodržování žánrů modliteb (úvodní, přímluvná, děkovná), zpěv Gloria i během adventu a postu nebo malou odvahu k zařazování písní vzniklých v posledních letech. Toto vše je ale dáno celkově omezeným rozhledem liturgické tradice ECAV na Slovensku. Velmi kladně však hodnotím zařazení úvodního slova do liturgie, střídání zpěvu a slov, odstranění antifony před požehnáním a rozloučení se s bílou „kamžou“ přes talár (připomíná spíše kuchyňskou zástěru než liturgický oděv).

Celkově tedy považuji čtyři měsíce strávené v tomto sboru za neuvěřitelně obohacující a inspirující. Liberální luterská tradice, jakou prezentuje právě tento sbor, dle mého názoru v Česku chybí; i na příkladu Skandinávie lze vidět, že může být oslovující a představuje prostor pro setkání postmoderního člověka s transcendentním přesahem nejen jeho osobního, ale též společenského života.