Křesťané ve Svaté zemi dnes

Písemná verze přednášky pronesené na 61. víkendovém semináři zájemců o teologii 18. 4. 2026

Složení obyvatelstva ve Svaté zemi

Obyvatelstvo Svaté země představuje poměrně neobvyklou směsici. Většina údajů z nedávného sčítání lidu uvádí celkový počet obyvatel Izraele (občanů Izraele včetně obyvatel východního Jeruzaléma a oficiálně uznaných osad na Západním břehu) na přibližně 9,3–9,8 milionu lidí. Z tohoto počtu tvoří 73–74 % Židé. Toto číslo zahrnuje sekulární, konzervativní, ortodoxní i ultraortodoxní Židy. Muslimská populace v Izraeli činí 18–22 %. Křesťanská populace se odhaduje na přibližně 1,9 %, v čemž nejsou zahrnuti migrující pracovníci, jelikož nejsou izraelskými občany. Přibližně 2 % populace tvoří drúzové.

Odhady uvádějí, že počet obyvatel Palestiny (Západního břehu a Gazy) se pohybuje kolem 5,7 milionu. Počet obyvatel Svaté země (od řeky Jordán po Středozemní moře) tedy činí přibližně 15,5 milionu lidí.

Kdo jsou křesťané ve Svaté zemi a jaká je jejich demografická struktura? Následující údaje jsou pouze „odhady“, jelikož v nedávných statistikách nebyly zveřejněny žádné přesné údaje a různé průzkumy uvádějí odlišná čísla.

Jak již bylo zmíněno, křesťanská populace v Izraeli tvoří přibližně 1,8–2 % obyvatelstva. To odpovídá přibližně 180 300 osobám. Z tohoto počtu je 40 % (73 000) řeckokatolíků; 30 % (54 000) jsou řeckopravoslavní; 13 % (asi 24 000) tvoří římští katolíci a ruští pravoslavní; anglikáni odhadují počet svých členů na 4000, luteráni na 3000 a ostatní protestantské skupiny (baptisté, evangelikálové atd.) na 1000. Na severu Izraele a v Jeruzalémě žije přibližně 13 000 maronitů (katolická uniatská církev v Libanonu), 4000 Arménů (pravoslavných a katolíků), 2000 syrských křesťanů (pravoslavných a katolíků), 1500 koptských křesťanů a asi 750 etiopských křesťanů.

Jak je z těchto údajů patrné, křesťanská populace se vyznačuje velkou rozmanitostí. Je však důležité si uvědomit, že z historického hlediska se nejedná o jednotlivé skupiny křesťanů, které by do Svaté země přišly jako „přistěhovalci“ v posledních několika stech letech, ale o komunity, které zde mají silné zastoupení již od apoštolských dob a/nebo od 3. století. Jak víme, Svatá země je místem, kde křesťanství vzniklo. Během prvních několika staletí bylo založeno mnoho diecézí i patriarchátů. Za zmínku stojí, že na Nicejském koncilu v roce 325 n. l. (jehož 1700. výročí jsme právě oslavili) bylo přítomno 18 palestinských biskupů, z nichž zejména dva, Eusebios a Makarios, hráli na tomto sněmu významnou roli.

Kromě toho došlo od druhé poloviny 2. století k obrovskému rozmachu pouštních klášterů, z nichž některé z nich existují a jsou aktivní již od 2. století (Mar Saba – svatého Sáby, svatého Gerasima, Pokušení Páně, svatého Jiří atd.).

Za zmínku také stojí, že tyto různé náboženské skupiny a kláštery se v zemi udržely po téměř dva tisíce let navzdory vzestupům a pádům různých říší, mocností, vnějším vlivům a neustálým nepokojům – a navzdory mnohému pronásledování a pokusům o zničení církevních svatých míst. V posledních letech, zejména v uplynulých 125–150 letech, se křesťanské obyvatelstvo sice „udrželo“, ale zároveň se mnozí rozhodli emigrovat. V roce 1920 se odhadovalo, že křesťané tvořili asi 15–18 % obyvatelstva, zatímco dnes jsou to 2 %.

Jednota v rozmanitosti

Mnozí poutníci, turisté a skupiny přijíždějící do Svaté země slýchávají o široké škále zdejších křesťanských tradic, přičemž každá z nich má svá „zvláštní místa, území a části svatých míst“, což může vést k značným rozporům a „teritoriálním sporům“. To byl jistě případ v mamlúckém období a v osmanské éře, kdy byl zaveden „status quo“, aby se zabránilo „nesouladu“ a aby se dosáhlo větší „spolupráce“. Možná měli tehdejší islámští vůdci hlubší vhled do „ekumenismu“ a potřeby „jednoty církve“, o které říká Ježíš v evangeliu: „Otče, ať jsou všichni jedno – jako ty a já jsme jedno.“

Přestože se stále objevují komentáře o „intenzivní rivalitě“ mezi církvemi, dochází k větší harmonii a dialogu – z nutnosti být malou menšinou v rámci větší populace. A také za účelem zachování a údržby svatých míst, která jsou společná. Dokonalým příkladem je jeruzalémský kostel, který většina západních křesťanů nazývá chrám Božího hrobu. Původní řecký název zní „Anastasios“ (Vzkříšení). Během posledních třiceti let došlo k rozsáhlému dialogu a konsensu mezi Řeky, Latiny, františkány a Armény ohledně restaurování a renovací, které se v této starobylé stavbě uskutečnily. Probíhající archeologický výzkum a vykopávky v této lokalitě se těší trvalé podpoře a jsou řádně řízeny. Vzhledem k tomu, že v budově kostela jsou kaple pro řecké, arménské, latinské, koptské, etiopské a syrské věřící, není snadné udržovat jasně stanovený program akcí.

Týden modliteb za jednotu křesťanů

Další důležitou událostí, která odráží jednotu uprostřed rozmanitosti, je každoroční oslava Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Většina církví jej slaví v polovině ledna, avšak ve Svaté zemi, a zejména v Jeruzalémě, se obvykle slaví v posledním lednovém týdnu, po arménských Vánocích. Po dobu 9 dnů vedou jednotlivé křesťanské církve modlitební bohoslužbu podle vlastní tradice za účasti představitelů a členů ostatních církví. V posledních letech dochází k výměně kazatelů (anglikáni kážou na římskokatolických bohoslužbách, řeckokatolíci na arménských atd.), což svědčí o dobrých vzájemných vztazích. Každá bohoslužba končí společným požehnáním ze strany hlav církví, po kterém následuje společné jídlo, pití a společenské setkání.

ECOF a ekumenické komise

Hlavním organizátorem této akce, stejně jako dalších společných akcí oslavujících křesťanskou jednotu, je Ekumenický kruh přátel (ECOF) a Ekumenická komise představitelů církví Svaté země. Ekumenický kruh přátel sdružuje zástupce jednotlivých církevních společenství, kteří se každý měsíc scházejí, aby se vzájemně informovali, vyměňovali si zkušenosti a organizovali další akce na téma „jednota v rozmanitosti“. Ekumenický kruh přátel zasílá zpětnou vazbu hlavám církví s cílem spolupracovat a podporovat různé aktivity. Ekumenická komise je organizace formálnější, podléhá přímo hlavám křesťanských církví.

Hlavy křesťanských církví ve Svaté zemi

V Jeruzalémě působí tři patriarchové: řeckokatolický, latinský a arménský. Kromě toho jsou zde patriarchální vikáři (oficiální zástupci dalších patriarchů ze Středního východu) – včetně řeckokatolíků, maronitů a syrských křesťanů (katolíků i pravoslavných) – a anglikánský arcibiskup a německý luteránský probst (duchovní správce). Tato skupina se pravidelně schází, aby projednala společné otázky, zejména týkající se sporů o křesťanský majetek se Státem Izrael, nárůstu protikřesťanských aktivit a v poslední době také otázek zdanění církevního majetku Státem Izrael. Vzhledem k významu křesťanského vzdělávání navíc usilují o lepší koordinaci křesťanských vzdělávacích institucí a učebních plánů. Na pořadu jednání je vždy koordinace zvláštních náboženských událostí, jako je Nanebevstoupení Páně, Květná neděle, Velikonoce atd.

Jakožto hlavy církví také koordinují velmi dobře zorganizované a společné „přijímací“ akce patriarchů a nových biskupů v Jeruzalémě. Tyto „přijímací“ a uvítací obřady v chrámu Božího hrobu jsou významnými událostmi s velkou okázalostí.

Centra palestinské teologie osvobození

Mluvíme-li o křesťanství ve Svaté zemi, je důležité zdůraznit, že křesťanské obyvatelstvo ve Svaté zemi jsou arabsky mluvící Palestinci. Z historie víme, že od založení Státu Izrael bylo přes 750 000 Palestinců vyhnáno ze svých domovů do Gazy a na Západní břeh – v naději, že zde vznikne Stát Palestina, který by existoval souběžně se Státem Izrael. Tato událost nuceného vysídlení se označuje jako „Nakba“ (Tragédie). Z událostí posledních 75 let také víme, že oblasti Gazy a Západního břehu se staly stále více „okupovanými“ územími se stále větším množstvím pravidel a předpisů, které znevýhodňují místní lidi oproti izraelským „okupantům“.

Tento stav nerovnosti a pokračující okupace – v poslední době zejména radikální „obsazování“ Západního břehu a palestinských území osadníky – vedl ke vzniku palestinského osvobozeneckého hnutí a k založení teologických center palestinského osvobozeneckého hnutí. V čele tohoto hnutí stojí Betlémská biblická škola a organizace Sabeel, která se snaží podporovat mezináboženské budování míru, usmíření, dialog a porozumění v otázkách týkajících se Palestiny. Bethlehem Bible College je silným hlasem v prosazování lidských práv, náboženské svobody, otázek týkajících se půdy a nespravedlností vůči Palestincům. Bethlehem University, kterou vedou školští bratři, poskytuje palestinskému obyvatelstvu kvalitní vzdělání již 50 let, přičemž se často potýká s vážnými finančními problémy. Pandemie covidu a nedávné války měly pro palestinské obyvatelstvo na Západním břehu a v Jeruzalémě devastující ekonomický dopad. Právě tyto otázky jsou také jádrem zájmu těchto skupin při oslovování širší izraelské (a světové) veřejnosti.

Náročné „porodní bolesti“ pro křesťany v dnešní Svaté zemi

„Jsme velmi malá skupina obyvatel“

Křesťanské obyvatelstvo a jednotlivé komunity stojí před nutností překonat dosavadní názor „Jsme příliš malí na to, abychom něco změnili“. Někteří palestinští křesťanští představitelé, jako Munther Isaac, Omar Harami, emeritní biskup Munib Younan, Naim Ateek a emeritní latinský patriarcha Michel Sabbah, zvedli hlasy na podporu lidských práv a lidské důstojnosti a proti okupaci a nespravedlivým strukturám „apartheidu“ uvaleným na palestinské obyvatelstvo – nejen na křesťany, ale i na muslimy.

Roste potřeba stát se silným hlasem opozice proti nespravedlivému zacházení. Jak dokládají nedávné tiskové zprávy představitelů křesťanských církví, jde v konečném důsledku o otázky lidskosti „založené na víře“. Církevní představitelé začínají vystupovat do popředí a prezentovat „křesťanský“ hlas, který zpochybňuje dominantní „narativy“. To znamená i být stále více hlasem „usmíření“, což je role, kterou přebírá latinský patriarcha Pizzaballa.

Křesťané jsou sice „malá populace“, ale jak známo, velké věci začínají u malých skupin. Žít podle evangelia, přijmout „křesťanské povolání“ znamená být „nositeli změny“, stát se „staviteli mostů“ v dialogu o míru a spravedlnosti.

Apoštolská církev začínala jako tichý hlas, ale rostla… Církev ve Svaté zemi zdědila její povolání být silným hlasem evangelia Ježíše Krista – a aby mohla být tímto vůdcem, potřebuje podporu církví z celého světa.

„Koloniální“ otázky

Další výzvou pro křesťany ve Svaté zemi je skutečnost, že mnozí představitelé místní církví jsou „cizinci“ – přišli do Svaté země odjinud a převzali zde vedení, přičemž obešli místní duchovenstvo. To je patrné na představenstvu „Římanů“ (katolíků) a „Řeků“ (řeckopravoslavných).

Mnohé instituce v rámci těchto církví nadále hovoří jazykem těchto představitelů – italsky, řecky, francouzsky, německy atd. Výsledkem je jisté odcizení mezi církevními reprezentanty a věřícími, zejména v otázce prodeje pozemků. Například řada rodin svěřila před mnoha generacemi své pozemky arménské, latinské nebo řecké pravoslavné církvi, aby majetek zůstal nedotčený a nestal se při dělení dědictví předmětem rodinných sporů. Církve však tyto pozemky později bez vědomí rodin prodávaly a získané prostředky používaly na podporu duchovenstva nebo na pokrytí jiných výdajů – což nutně neprospívalo místním komunitám. Skutečnost, že „cizí“ představitelé činili rozhodnutí bez konzultace, snižovala důvěryhodnost církevního vedení. K pocitu, že mnoho církví má stále „koloniální“ povahu, přispívá fakt, že tyto pozemky byly prodávány izraelským organizacím (nebo společnostem sloužícím jako zástěrka pro izraelské skupiny), takže docházelo ke ztrátám křesťanského majetku.

Společné Velikonoce

Před chvílí jsem hovořil o zástupcích Palestinců na Nicejském koncilu. Koncil nejen upevnil společné „vyznání víry“, ale také zdůraznil potřebu stanovit společné datum Velikonoc – což se také stalo. Nicméně, jako v mnoha podobných případech, veřejně se na něčem shodneme, ale když se vrátíme domů, je realizace rozhodnutí obtížná. Rozdíl v datech Velikonoc podle juliánského a gregoriánského kalendáře proto přetrvává. V některých oblastech Svaté zemi se sice slaví společně, např. v Galileji, ale většina Svaté země (a světa) však pokračuje „každý po svém“.

Imigrační otázky

Již dříve jsem zmínil, že celková politická situace s pokračujícími konflikty, válkami, okupací a ekonomickými rozdíly vedla k dramatickému poklesu křesťanské populace ve Svaté zemi. Přisppěla k němu i skutečnost, že mnoho křesťanů, tradičně lépe vzdělaných a ekonomicky „zabezpečených“, se v důsledku omezených příležitostí daných nespravedlivou sociální strukturou rozhodlo hledat lepší život jinde. Od roku 1948 emigrovalo více než 10 % křesťanské populace do Brazílie, Austrálie, Kanady, Španělska, Nového Zélandu, Chile a Německa.

V situaci „okupace“ a „apartheidu“ roste tlak ze strany izraelských úřadů. Ty vyžadují předložení dokladů o vlastnictví nemovitostí nebo pozemků („prokažte své vlastnictví k naší spokojenosti“) a často neuznávají vlastnická práva sahající až do období Osmanské říše nebo britského mandátu.

Palestinští křesťané se také ocitli v mezináboženském „sevření“ mezi židovskými a muslimskými náboženskými extrémy a ideologiemi.

Mnoho křesťanských „profesionálů“ hledá lepší ekonomické příležitosti mimo Svatou zemi. A ti zbývající intenzivně pociťují úbytek „živých kamenů“ – zejména proto, že se jedná o jejich rodiny!

Mezidenominační dialog a spolupráce

Ačkoli dialog a spolupráce mezi denominacemi sílí, stále přetrvává postoj „každý po svém“, zejména v otázkách prodeje pozemků. Pro náboženskou tradici může být velmi těžké přiznat si, že byla podvedena nebo je ekonomicky na pokraji bankrotu. Proto se o mnohém mlčí. Podobné záležitosti však nutně vycházejí najevo (v malé populaci neexistují tajemství ). Zároveň se však ozývá hlas rostoucího uvědomění: „Spojeni stojíme, rozděleni padneme.“

Trvalé výzvy

Být hlasem smíření a naděje v době války

Pravdou o křesťanské přítomnosti ve Svaté zemi je, že v historii došlo k problémům, zraněním a konfliktům – zejména v dobách křížových výprav nebo „kolonizace“ Svaté země v 19. století. Proto čelíme nutnosti překonat vnitřní křesťanské rány a bolesti, abychom Máme-li být jednotnějším křesťanským hlasem naděje, musíme vnitřní křesťanské rány a bolesti překonat. Toho lze dosáhnout jedině podporou intenzivnějšího dialogu a hlubšího přátelství mezi církvemi a církevními představiteli.

Podle evangelia jsme povolání společně bojovat proti nespravedlivé „sociální, politické a ideologické legislativě“, která snižuje kvalitu života a potlačuje lidskou důstojnost. To znamená být silným „místním“ křesťanským hlasem, nikoli církví vedenou cizími státními příslušníky. Těm totiž může být odebráno vízum pro náboženské pracovníky s odůvodněním, že se vyslovují proti vládní politice. Pro mnoho řeholníků ve Svaté zemi je tato hrozba zcela reálná.

Rozmach křesťanského sionismu

Ve Spojených státech i v Evropě se šíří radikální sionismus a myšlenka úplného obnovení „biblického“ Izraele – území sahajícího od Tigridu a Eufratu až k Nilu, včetně Libanonu, Sýrie a Sinaje. Podpora, jíž se tomuto směru dostává od křesťanských evangelikálních skupin, vychází z přesvědčení, že se tím urychlí „druhý příchod“ Kristův. Tento křesťanský sionismus je spíše islamofobní a protipalestinský (podle obecné představy, že „všichni Palestinci jsou muslimové a neuctívají stejného Boha jako ‚my‘!“). S úmyslem podpořit obnovu biblického Izraele a přivodit druhý Kristův příchod posílají tak křesťanské evangelikální skupiny miliony dolarů ultrapravicovým sionistickým hnutím prosazujícím nespravedlivou legislativu.

Biblická studia

Několik křesťanských tradic, zejména ve Svaté zemi i jinde na světě, pociťuje potřebu „hlubšího ponoření“ do studia Písma, které má vyvážit fundamentalistický doslovný výklad Písma (hebrejského i křesťanského). Jde jim o lepší výklad biblických pojmů jako „darování země“ nebo „vyvolený lid“ a zdůrazňují význam studia rabínského výkladu Písma i křesťanského studia Písma s cílem „vyvážit“ tendenční interpretaci textů radikálními sionisty a křesťanskými sionisty.

Protikřesťanské postoje (zpráva Rossingova centra)

V uplynulých 15 letech, zejména v letech 2014–2026, přibývalo ve Svaté zemi, zejména v Jeruzalémě protikřesťanských aktivit (plivání, napadání, graffiti na zdech i v interiérech kostelů, znesvěcování hrobů atd.) Skupina, která na tento jev upozornila, si zaslouží zvláštní uznání. Rossingovo centrum pro vzdělávání a dialog, sdružující židy, křesťany a muslimy, kteří usilují o vzájemné porozumění, provádí rozsáhlý výzkum protikřesťanských aktivit a vypracovalo již třetí výroční zprávu o konkrétních případech, v níž poukazuje i na jejich škodlivý dopad na „cestovní ruch“ (poutě), který představuje ve Svaté zemi hlavní zdroj příjmů. Výsledky výzkumu zveřejňuje centrum na svých webových stránkách a zasílá je rovněž ministerstvu cestovního ruchu, ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Vzhledem k vzestupu ultranacionalismu a ultrasionistické vládní politiky varuje i před ultrapravicovými názory typu „pro křesťany, muslimy atd. zde není místo“, jimiž je ospravedlňováno zneužívání „druhých“. Někteří vládní mluvčí však závěry centra zpochybňují jako „přehnanou reakci a projev paranoie“.

Daňové otázky

Od dob mamlúků a Osmanů před více než 500 lety byl církevní majetek považován za osvobozený od daní. V posledních několika letech začaly stát a obce vybírat takzvanou „daň arnoa“, která ruší dosavadní status quo a zavádí zdanění „nereligiózního“ využívání majetku atd. Mezi zdanitelné činnosti může patřit např. provoz klášterních nebo církevních knihkupectví, ubytovací služby, prodej domácích produktů (džemy, vína) apod. To je pro církve nesmírně zatěžující, protože jejich příjmy z darů jsou malé a na nemocnice nebo školy provozované křesťany stát nepřispívá. S úbytkem poutí a turismu, hlavních zdrojů příjmu, a rostoucími náklady na údržbu kostelů a poplatků za služby atd. představují daně stále větší zátěž.

Problémy s bydlením

Pro osoby, které nejsou izraelskými občany, se stalo významným problémem bydlení. Kvůli izraelským zákonům o vlastnictví nemovitostí se nedostává bytů pro Palestince – křesťany i muslimy. Získat povolení ke stavbě trvá církvím i Palestincům často celé roky. Pozemky jsou velmi drahé a jediným způsobem, jak rozšířit obytný prostor, se proto mnohdy stává přístavba na již existujících budovách. Kdo však začne stavět bez povolení, riskuje, že úřad bez předchozího upozornění nařídí demolici celé budovy.

Politické otázky

Jak již bylo zmíněno, křesťané a církve ve Svaté zemi čelí narativům, které označují křesťanství za náboženství „dovezené“, nikoli „zakotvené“ ve Svaté zemi. Izraelský vzdělávací program vykresluje křesťanství jako import z „dobyvatelské éry“ a prezentuje je jako od počátku „antisemitské“. (Upřímně řečeno, něco na tom je – antisemitismus je ostudnou součástí křesťanské minulosti.) Absolventi izraelských škol musejí znát pasáže z Tóry a z Koránu, ale ne z křesťanských spisů.

Křesťanská města existující již od apoštolských dob (jako Taybe, Abud aj.) jsou terčem útoků radikálních osadníků, jejichž obydlí kolem těchto křesťanských vesnic neustále přibývá. Problémy spojené s „osadami“ na Západním břehu se dramaticky a násilně vyhrocují – a mnoho palestinských představitelů nahlas poukazuje na „nedostatek podpory“ ze strany církevních představitelů. Většina z výše uvedeného spadá do rámce politických otázek. Vatikán uznává Izrael i Palestinu – ale dokument, který by definoval „konkrétní podrobnosti“, dosud nebyl formulován.

Pokud jde o celkovou náboženskou a politickou situaci ve Svaté zemi, místní křesťané pociťují izolovanost od světových církví. Proč světové církve nebo vlády neprotestovaly proti uzavření Božího hrobu pro velikonoční bohoslužby – zejména na Bílou sobotu? Proč křesťanské církve nezvedají hlas proti nespravedlivé sociální politice či rasové segregaci? Proč se bojí používat termín „genocida“ v souvislosti s obyvateli Gazy a Západního břehu nebo dokonce jižního Libanonu. A mnoho místních křesťanů se ptá: Proč světová veřejnost reaguje pouze tehdy, je-li o Velikonocích odepřen vstup do chrámu Božího hrobu představitelům katolické církve?

Naděje – důvěra – víra

To, co je na palestinských křesťanech (i muslimech) tak inspirující, je jejich neuvěřitelná vytrvalost a houževnatost při překonávání těžkostí, podložená hlubokou důvěrou, že „Bůh je s námi, slyší nás a dýchá na nás“. Tato důvěra v Boha je všudypřítomná. Člověk neustále slyší „Inšalláh“ nebo „Nus’ker alláh“ či „Hamdilláh“. I když jednotlivci nebo rodiny nejsou pravidelnými návštěvníky kostela, jejich domovy jsou plné ikon, růženců, modlitebních šňůr, krucifixů, přívěsků na krk apod. Církevní události lidi spojují. Slýchám také: „Žiji nyní s vírou a nadějí, vědom si toho, že brzy budu s Ním a On mě přivítá.“ Na každém kroku je cítit, že „víra je zakotvena v naší zemi, našich životech, našich předcích, našich generacích, v našem vzduchu, v naší krvi.“ Ano, zdejší lidé jsou živé kameny, které vědí, že Pán je stále v této Svaté zemi.

Z angličtiny přeložil Filip Outrata