Církev v 18. století V.

Josef II. a jeho reformy

Jak bylo řečeno dříve, nepouštěla Marie Terezie svého syna (a od roku 1765 spoluvladaře) Josefa II. k reformám v oblasti církve, ačkoli – jak jsme ukázali – jich sama provedla celou řadu. Po její smrti (1780) vyhlašoval proto Josef  jedno církevněpolitické rozhodnutí za druhým, přičemž mnohdy zasahoval i do oblastí, které měly být původně vyhrazeny jen církvi.

Zvláštním znakem Josefovy vlády byla netrpělivost, s jakou tato opatření prováděl. Jak sám říkal, chtěl být vždy "o krok napřed"¹ – snad proto dopadly mnohé reformy jinak, než sám zamýšlel; mnohá jeho rozhodnutí současníci zcela nepochopili, a proto byla řada z nich po Josefově smrti zrušena nebo upravena.

Po tolerančním patentu z roku 1781, částečně zrovnoprávňujícím luterské, kalvín­ské a ortodoxní náboženství s katolickým, vydal Josef II. 12. 1. 1782 na podkladě rozhodnutí z 29. 11. 1781 dekret, publikovaný po čtyřech dnech (16. 1. 1782) guberniálním nařízením,² aby byly v dědičných zemích zrušeny všechny kláštery, které "nejsou společnosti ku potřebě". Dne 29. 11. 1781 uložil císař dvorské kanceláři sestavit prostřednictvím komisí seznam všech tzv. "neužitečných" klášterů meditativních a mendikantských (žebravých) řádů (kartuziáni, kamaldulové, eremité, karmelitky, klarisky, ka­pucínky a františkánky) a sepsat jejich jmění.³ Týkalo se to tedy těch klášterů, které se nezabývaly charitativní, školskou nebo jinou uži­tečnou činností (jako např. milosrdní bratři a alžbětinky se svými nemocnicemi nebo piaristé, voršilky a anglické panny se svými školami).⁴ Krátce nato (22. 3. 1782) papež Pius VI. osobně navštívil císaře ve Vídni (což bylo velmi neobvyklé, papežové té doby téměř neopouštěli svůj stát), aby ho od jeho úmyslů odvrátil, ale pevné rozhodnutí Josefa II. nezviklal.⁵ Bezprostředně poté, co papež Vídeň opustil, za­čala v květnu 1782 první vlna rušení klášterů, která trvala do 1. 10. 1784. Při ní bylo zrušeno v Čechách 5 mužských a 12 ženských klášterů a v Horních Rakousích 20 mužských a 3 ženské kláštery; opustit je muselo na 7400 mnichů a jeptišek.

Do každého z těchto klášterů byla vyslána úřední komise z několika vyšších úředníků, aby shromážděným řeholníkům ozná­mila císařské nařízení o zrušení. Představený kláštera a osoby, které měly co do činění s ma­jetkem kláštera, museli složit a podepsat přísahu, že „veške­ré movité a nemovité jmění patřící klášteru svědomitě odevz­dají, nic nezamlčí nebo nezadrží“. Řeholníci dostali na opuštění kláštera tří- až pětiměsíční lhůtu. Roční penze, která jim byla vyměřena, činila u opatů a převorů kartuziánských klášterů 730 zlatých, u opatů ostatních řádů 1460 zlatých. Kněžím byla vyměřena penze 200–300 zlatých a fráterům 150 zlatých. Řeholní kněží, kteří se zapojili do duchovní správy, dostali navíc 100 zl. na civilní oděv. Ti, kteří nechtěli sloužit v duchovní správě, mohli přestoupit do něk­terého z nezrušených klášterů svého řádu v monarchii nebo v zahraničí (v tom případě přicházeli o nárok na penzi), nebo mohli odejít do civilního života. Jeptišky dostaly 100 zlatých na oblečení a roční výslužné většinou 150–200 zlatých, převor­ky či abatyše 300–400 zlatých. Sestrám bylo nabídnuto, aby přestoupily do řádu voršilek, což např. malostranské karmelitky odmítly s poukazem na slib klausury a zůstaly bydlet pohromadě v bý­valém pohledském klášteře, odkud se v roce 1792 dostaly do Prahy do bývalého kláštera barnabitů na Pražském hradě.⁶. Nárok na penzi měli i civilní zaměstnanci klášterů.

Každý řeholník musel podepsat výnos o zrušení kláštera se slibem, že si nic z klášterního jmění neponechá. Tato akta byla zaslána ke dvoru do rukou c. k. komise zřízené po zrušení klášterů. Inventáře o majetku klášterů byly posílány do c. k. dvorní účtárny. Všechny knihy a rukopisy byly podle nařízení z roku 1782 předávány do pražské univerzitní knihov­ny; později, když knihovna nemohla nápor knih zvládnout, dostávala jen seznamy, podle kterých si knihy vybírala, případně je odesílala do dvorní knihovny ve Vídni. Kostelní nábytek, nářadí i jiné zařízení a vybavení klášterů, jako sochy, obrazy, byly prodány v draž­bách většinou za směšně nízké ceny. Tím byly zničeny mnohé historické památky a prameny. Jen část cennějšího vybavení zrušených kostelů nahradila méně významný inventář jiných chrámů

Statky klášterů byly oceněny a odevzdány správě královských statků. Hotové peníze, skvosty a jistiny byly poslány berní­mu úřadu do Prahy. Dluhy klášterů byly po soupisu a prošetření zaplaceny z náboženského fondu, zřízeného ze za­baveného majetku pro každou zemi zvlášť. Náboženský fond byl určen k vyplácení penzí, k vybudování nové farní sítě (far a lokálií), k financování nově zřízených die­cézí i k výplatě členů duchovní komise pověřené rušením klášterů. Např. statky zrušeného karmelitského kláštera v Pacově sloužily k materiálnímu zabezpečení nově zřízeného biskupství v Českých Budě­jovicích. (tomu byla přidělena i gotická monstrance z majetku zbraslavského kláštera).⁷

Protože náboženský fond i přes velký příliv majetku zrušených klášterů nedostačoval, byly po roce 1784 mnohé kláštery rušeny jen pro své bohatst­ví. Tomáš Bílek uvádí, že čistý přínos ze zrušených klášterů do náboženského fondu činil v Čechách 11.740.730 zl. a 30¼ krejcaru a na Moravě 10.141.628 zl. a 17 kr., přičemž v těchto sumách nejsou zahr­nuty některé statky, budovy, jistiny a skvosty a výnos ze zrušených klášterů ve Slezsku⁸.

Při rušení se postupovalo bez ohledu na historické, nábožen­ské či národní hodnoty. Mezi prvními zrušenými kláštery byl klášter svatojiřských benediktinek (první klášter v Čechách vůbec), jehož abatyši náleželo právo korunovat českou králov­nu (toto právo pak přešlo na představenou Ústavu šlechtičen). Byly sekularizovány i významné benediktinské, cisterci­ácké a premonstrátské kláštery, úzce spjaté s dějinami čes­kých zemí, jako třeba kláštery sázavský, zbraslavský, kladrubský, plaský, zlatokorunský, na Moravě pak kláštery velehradský, hradišťský a loucký.⁹ Rušení převážně českých klášterů připisují někteří autoři germanizační politice císaře Josefa II. – toto tvrzení je ale spíše sporné.

Budovy zrušených kostelů a klášterů byly využity např. jako sklady (klášter servitů u sv. Michala v Praze), továrny (v klášteře cisterciáků v Sedleci u Kutné Hory se zpracovával tabák, na Zbraslavi byl zřízen cukrovar atd.), nemocnice (klášter augustiniánů na Karlově), tiskárny (dominikánky u sv. Anny v Praze na Starém Městě), kasárna (kapucíni u sv. Josefa na dnešním náměstí Republiky, kostel Máří Magda­lény malostranských dominikánů, dnes Muzeum hudby Národního muzea) či školy (kar­melitáni na Malé Straně).

Z 27 klášterních kostelů se staly farní chrámy (sv. Havel v Praze, kostely v Borovanech, Třeboni, Pla­sech, Kuklenách aj.), 3 kostely se staly filiálními. To odpovídalo záměru císaře vytvořit farní strukturu, která by sloužila jeho centrali­zační politice a věřícím umožnila snazší návštěvu kostela. Cílem Josefa II. nebylo totiž omezit život církve, ale nao­pak: dát jí maximální účelnost a řád a uči­nit z ní součást sítě státní správy. Proto síť farností podstatně rozší­řil, přičemž byl brán ohled na polohu, populač­ní poměry a místní podmínky. 4. února 1782 vyšla pravidla pro zakládání nových farností a lokálií, podle nichž ne­měli mít věřící do kostela více než hodinu cesty, nepřerušované většími vodními toky, vysokými horami, hlubokými lesy apod. Fary byly zřizovány v místech od 700 obyvatel a náklady spojené byly hrazeny, jak zmíněno výše, z náboženského fondu, pocházejícího z majetku zrušených klášterů, a ze zvláštní daně, kterou musely platit nezrušené církevní instituce. Od tohoto poplatku osvobodil světské kněze až František I. v roce 1793. Během vlády Josefa II. bylo v Čechách zřízeno 250 a na Moravě 300 nových farností a lokálií.¹⁰

Od 30. března 1783 musely zbylé kláštery posílat studenty te­ologie do generálních seminářů v Praze a Olomouci vedených státními úředníky, neboť k tomuto datu byly v rámci centralizace zrušeny rovněž všechny klášterní školy a kněžské bis­kupské semináře¹¹ (generálním seminářům bude věnována zvláštní kapitola). Studium se tak stalo pro zbylé kláštery nemalou zátěží, neboť za studium svých členů musely platit do poklady generálních seminářů 1200 zlatých. O tuto sumu klášter při­šel, jestliže studující řeholník vystoupil z řádu nebo se stal světským knězem.

Mnozí dějepisci, zvláště katolická historiografie, považují Josefovy reformy, často prováděné překotně, za projev bezvěrectví a nepřátelství vůči církvi. Osobně se přikláním spíše k názoru Paula von Mitrofanova a dalších badatelů, kteří se Josefa naopak zastávají. Otázce, zda byl Josef II. nepřítel církve, se budeme věnovat příště.

Titulní strana tolerančního patentu

Papež Pius VI.

Titulní strana knihy Ludovica Muratoriho, která ovlivnila myšlení Josefa I.

Portrét Josefa II. od Carla von Sales