Robert Grosche (1888–1967)

Robert Grosche se narodil 7. června 1888 ve městě Düren v Severním Porýní-Vestfálsku v katolické rodině obchodníka, který brzy zemřel. Po maturitě na Stiftisches Gymnasium v Dürenu (1908) studoval katolickou teologii, historii a pomocné vědy historické na univerzitách v Münsteru a v Bonnu (1908–1911), kde ho ovlivnil především vyučující církevních dějin Heinrich Schrörs. Na kněžství se připravoval v Collegium Albertinum v Bonnu (1911–1912) a 10. srpna 1912 přijal kněžské svěcení v kostele Nanebevzetí P. Marie v Kolíně nad Rýnem.

Byl kaplanem v Hürthu a u sv. Petra v Kolíně nad Rýnem (1912–1919). Pastorační výzvou pro něj bylo působení v roli studentského kaplana na univerzitě v Kolíně nad Rýnem (1920–1930) s ohledem na bouřlivou dobu mezi světovými válkami. Mnozí studenti hledali odpovědi na existenční otázky v důsledku hrůz I. světové války. Grosche se snažil propojovat pastorační práci mezi studenty s akademickým působením. Studoval dějiny umění a v roce 1924 na filozofické fakultě získal doktorát za práci o kolínských oltářních obrazech 17. a 18. století.

V polovině 20. let se zajímal o nové podněty pro katolickou teologii, např. tzv. dialektickou teologii švýcarského reformovaného teologa Karla Bartha. Poprvé je u Groscheho pozorovatelný Barthův vliv v cyklu kázání v zimním semestru 1924/1925. Později se zúčastnil pravidelných diskusních setkání u Bartha v Münsteru, tento kontakt se ještě zintenzivnil díky geografické blízkosti po Barthově přesunu na univerzitu v Bonnu (1930) a Groscheho odchodu z Kolína nad Rýnem (1931).

Problémem bylo, že v Německu scházela vhodná platforma pro katolicko-evangelický dialog. V roce 1918 bylo založeno sdružení „Hochkirchliche Vereinigung“ s cílem sjednocení evangelických křesťanů a obnovy evangelické církve v Německu inspirované anglikánským proudem tzv. high church (toto sdružení později, od roku 1930, vedl Friedrich Heiler, propagátor myšlenky „evangelického katolictví“). To inspirovalo a podnítilo v roce 1924 vznik dalšího spolku s podobným názvem „Hochkirchlich-ökumenische Bund“, který se zaměřil na spolupráci evangelických a katolických křesťanů v Německu, tedy na překlenutí propasti v německém národě. Jeho cílem bylo sjednocení křesťanů do „jedné a svaté“ (Una et Sancta) Kristovy církve, aniž by se požadovalo opuštění původních církví, které byly považovány za větve společného stromu. Spolek vydával v letech 1925–1927 časopis Una Sancta, jehož šéfredaktorem byl německý historik a sociolog Alfred von Martin, v té době vyučující na univerzitě v Mnichově. Členem redakční rady časopisu byl také kulturní filozof na univerzitě v Bonnu Hermann Peter Platz. Grosche do časopisu přispíval.

Přístup spolku považovala římská kurie za synkretistický a odlišující se od oficiálního postoje katolické církve, který za jedinou možnou cestu považoval návrat jiných křesťanů, kteří se odloučili od jediné pravé Kristovy církve, do katolické církve. Podezření vzbuzovala i skutečnost, že někteří protagonisté tohoto sdružení z řad německých akademiků měli blízko k lidem odsouzeným v rámci boje proti tzv. modernismu. V neposlední řadě kritika přehnané papežské autority se přímo střetávala se snahami Říma o prosazování římského centralismu v Německu prostřednictvím tehdejšího apoštolského nuncia Eugenia Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII.

Mezi zhruba 100 členy bylo pouze kolem 15 katolíků a Robert Grosche se v roce 1926 ocitl na seznamu asi deseti jmen, které nuncius Pacelli oznamoval do Říma kvůli spolupráci se sdružením. Odmítavý postoj Říma nesdíleli všichni němečtí biskupové, např. vratislavský arcibiskup kardinál Adolf Bertram, který v těchto snahách viděl příležitost, jak přiblížit nauku a instituci katolické církve do kruhů, které by jinak neměly šanci se o těchto věcech dozvědět. Kromě toho bylo sdružení omezeno na malý počet katolíků, kteří byli vzdělaní, bylo u nich možné předpokládat dostatečné poučení o vlastní víře. Naopak arcibiskup v Kolíně nad Rýnem, kardinál Joseph Schulte, proti příznivcům zasáhl, Robert Grosche musel ukončit spolupráci se sdružením a nakonec i ukončit své působení na univerzitě. V roce 1930 byl jmenován farářem v Brühl-Vochemu. Mezitím Řím v dubnu 1927 zakázal vydávání časopisu Una Sancta (stejné jméno neslo později bratrstvo založené v roce 1938 Maxem Metzgerem a od roku 1953 periodikum vydávané ekumenickým institutem benediktinského opatství v Niederalteichu). K odmítnutí ekumenismu v encyklice papeže Pia XI. o jednotě křesťanů s názvem Mortalium animos z ledna 1928 přispělo nejenom konání první konference hnutí pro víru a řád v Lausanne v srpnu 1927, ale pravděpodobně i zkušenost s aktivitami tohoto spolku v Německu.

Jedenáctileté působení v Brühl-Vochemu (1930–1941) využil k intenzivní publikační činnosti, v rámci které prostřednictvím esejů a překladů německým čtenářům zprostředkoval soudobé francouzské autory (např. Jacquese Maritaina nebo Paula Claudela). Své vlastní teologické úvahy zakládal na myšlence historicity církve, proto jeho přátelé jako název sbírky jeho esejů v roce 1938 vybrali jeho oblíbený pojem Pilgernde Kirche (Putující církev), což byl termín, který našel uplatnění ve věroučné konstituci o církvi II. vatikánského koncilu v roce 1964 (Lumen gentium, čl. 50).

Nadále se zajímal o ekumenický dialog, tehdy chápaný jako „kontroverzní teologie“. V roce 1932 založil časopis nazvaný Catholica. Vierteljahresschrift für Kontroverstheologie (Catholica. Čtvrtletník pro kontroverzní teologii). Nepřekvapuje, že hned první článek v prvním čísle nového časopisu věnoval Grosche Barthově dialektické teologii. Byl zván k účasti na různých ekumenických akcích, patřil k průkopníkům katolického ekumenismu. Účastnil se důležitého prvního ekumenického setkání přibližně 24 katolických a evangelických teologů v kněžském semináři v Berlíně-Hermsdorfu v roce 1934, jehož hlavními iniciátory byl Friedrich Heiler a Max Pribilla. Zúčastnil se také např. setkání francouzských teologů v Bièvre v březnu 1937, kam ho pozval Yves Congar

V roce 1932 začal přednášet křesťanské umění na Akademii umění v Düsseldorfu. O rok později se pokusil o budování mostů mezi církví a národním socialismem v úzké spolupráci s benediktiny z Maria Laach, kde se na jeho návrh konala v dubnu 1933 konference „Ligy katolických Němců – Kříž a orel“ Franze von Papena. Myšlenku na budování mostů vzápětí opustil, když jej v roce 1933 postihla opatření režimu: Musel zanechat přednášení v Düsseldorfu a zastavit církevní noviny farnosti, které založil. V září 1939 bylo zastaveno vydávání časopisu Catholica. Antisemitismus jasně odsoudil v eseji z roku 1936 Salus ex Judaeis (Spása je ze Židů), tj. odkaz na citát z J 4, 22. Gestapo ho sledovalo a několikrát varovalo, především kvůli jeho zapojení do práce s katolickou mládeží. V roce 1942 kolínské státní zastupitelství kvůli nedostatku důkazů stáhlo obvinění ze šíření letáků.

Po smrti kolínského arcibiskupa Schulteho v březnu 1941 se vrátil do Kolína nad Rýnem a stal se farářem kostela Nanebevzetí P. Marie a správcem sousední farnosti sv. Ondřeje. V roce 1943 ho nový arcibiskup Josef Frings jmenoval městským děkanem Kolína nad Rýnem (v této pozici působil až do roku 1965) a nesídelním kanovníkem katedrální kapituly. V závěru II. světové války naléhal Grosche na katolické duchovenstvo, aby navzdory všem nebezpečím neopouštěli bombardované město. Vzhledem k tomu, že se arcibiskup Frings uchýlil do bezpečí své rezidence v Bad Honnefu, byl Grosche v prvních dnech po příchodu amerických vojáků (6. března 1945) jednou z nejdůležitějších kontaktních osob. Mimo jiné jednal s Konrádem Adenauerem, pozdějším prvním poválečným německým kancléřem (v letech 1949–1963), jehož plány na založení křesťanské strany středu (Křesťansko-demokratická unie, CDU) podporoval, přestože do strany nevstoupil. Od ledna 1946 byl britskými okupačními silami jmenován do městské rady Kolína nad Rýnem, kde působil až do voleb v říjnu 1946. V červnu 1945 se stal farářem u sv. Gereona. Jako městský děkan hrál důležitou roli při obnově kolínských kostelů a podpořil znovuotevření univerzity.

Ještě v době války, začátkem roku 1944, jej arcibiskup z Paderbornu Lorenz Jaeger pozval do nově založené katolické pracovní skupiny pro otázky jednoty křesťanů. V dubnu 1946 se zúčastnil založení ekumenického pracovního kruhu katolických a evangelických teologů, nazvaného Jaeger-Stählin-Kreis (podle arcibiskupa Jaegera a evangelicko-luterského biskupa Wilhelma Stählina), který pod jménem Ökumenische Arbeitskreis evangelischer und katholischer Theologen (ÖAK) působí dodnes. V roce 1952 se mu podařilo obnovit časopis Catholica, který vedl až do roku 1967.

V roce 1953 obdržel vyznamenání Velký záslužný kříž Spolkové republiky Německo, čestný doktorát univerzity v Bonnu a čestný doktorát z teologie univerzity v Kolíně nad Rýnem. V roce 1954 se stal čestným profesorem katolické teologie na filozofické fakultě univerzity v Kolíně nad Rýnem. Svoji pedagogickou kariéru ukončil v roce 1964, úřad městského děkana opustil v roce 1965 a stal se děkanem čestným. Zemřel 21. května 1967 v Kolíně nad Rýnem.