Jeho životopis je christologie

V Ježíšově židovství spočívá souvislost mezi Biblí a dogmatem, kterou je nutno posilovat

Thomas Söding (nar. 1956), od r. 2008 profesor novozákonní exegeze na katolické teologické fakultě University Bochum. Je viceprezidentem Ústředního výboru německých katolíků, jako odborník se účastnil Světové synody. Česky vyšlo: Boží Syn z Nazareta. Ježíš v novozákonních spisech, nakl. Vyšehrad, Praha 2020.

Bereme-li vážně skutečnost, že Ježíš byl Žid, má to nevyhnutelné důsledky pro christologická dogmata.

Úvaha o historické a teologické pravdě v srdci christologie, o níž se dosud příliš nediskutuje.

Ježíš byl Žid. Ale jak žil své židovství? Historická pravda, že byl Žid, je pravda teologická. Otázka, jak byl Židem, otevírá pohled na rozmanitost židovství kdysi a dnes, na spory okolo Ježíše, které je třeba zbavit jedu antisemitismu, a na souvislost mezi Ježíšovými kořeny ve vyvoleném národě a jeho spásným posláním ke všem lidem, které odpovídá zaslíbení, že skrze Abrahama a jeho potomstvo budou požehnány všechny národy.

Mezera v křesťanském vyznání víry

Křesťanské vyznání víry mluví o vtělení, o lidství Božího Syna. O Ježíšově židovství se nezmiňuje. V Pavlově vánočním evangeliu v Listu Galaťanům ovšem čteme: „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou Zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“ (Ga 4,4–5) I tyto věty byly vykládány protižidovsky: Zákon je prý pro apoštola nástroj zla, od něhož Ježíš osvobozuje, a židovství je od počátku našeho letopočtu náboženství minulosti a bylo nahrazeno křesťanstvím. Ale při vší Pavlově polemice s těmi, kdo trvají na obřezání pohanů, protože si křesťanství dokážou představit pouze jako farizejsky definované židovství, je ona věta – přitakávající Božím zaslíbením a připomínající univerzální platnost Zákona jak z hlediska teologie stvoření, historie a osvobození, tak i z hlediska etiky – především vyznáním: hlásí se nejen k události, ale i k osobě Ježíše. Jeho životopis je christologie, protože biblická teologie se neoddává spekulacím ve světě idejí, nýbrž ve světě dějin vysvětluje, o co jde.

Ve vyznání víry se objevuje Marie: jako Židovka, jejíž syn je Žid. Tóra

je hodnota, kterou Ježíš podle Boží vůle uznává, i když ke spáse nestačí plnit přikázání. „Synovství“ těch, kdo věří, je dáno účastí na Božím synovství Ježíše – nezávisle na pohlaví (Ga 3,26–28).

Janovo evangelium, jemuž dnes někteří vytýkají antižidovství, začíná přede všemi věky, kdy je prostředníkem stvoření „logos“, zosobněné Boží slovo, a odehrává se uprostřed světa, kde dochází ke vtělení „jednorozeného“, jednoho a jediného, milovaného Božího Syna (J 1,1–18).

Jakmile se ve čtvrtém evangeliu objeví Ježíšovo jméno, vynořuje se v jasných barvách náboženská, politická a kulturní krajina judaismu: s Jordánem a Janem Křtitelem, s jeruzalémským chrámem a rybníky, s venkovskou svatbou a plavbou po jezeře, s farizeji a zákoníky, se ženou u Jákobovy studny, se sestrami Marií a Martou z Betanie, které oplakávají svého mrtvého bratra Lazara, dokud jej Ježíš nevyvolá z hrobu. Místní kolorit Janova evangelia není folklor, nýbrž kontext, který určuje význam. Samařské ženě Ježíš říká: „Spása je ze Židů“ (J 4,22) – a myslí tím sebe, „Spasitele světa“ (J 4,42).

Nechápat Bibli pouze z pohledu Creda

Novozákonní christologie ukazují, jak velká je v Credu tato mezera mezi inkarnací a pašijemi, a vyplňují ji. Nelze ji považovat za projev antižidovství, neznamená, že židovství bylo zapomenuto; ukazuje však, že ve starověku byla pozornost teologických debat soustředěna na Ježíšovo pravé lidství a pravé božství, na jeho „přirozenost“ a „přirozenosti“ – což je dobré téma pro filozoficko-teologickou diskusi dodnes, ale nestačí to k odhalení samého základu naděje, na němž je založena víra.

Proto musí být – stejně jako v liturgii křtu a eucharistie, k níž Credo původně patří – dogma spojeno s Biblí: Nejprve se celým Písmem svatým hlásá evangelium – potom se ve společném vyznání vyjadřuje to, co je sporné, ale pro církevní společenství sjednocující. Kdybychom Bibli chápali pouze z hlediska Creda, vypadl by z víry celý Ježíšův život i dějiny Izraele. Chápeme-li však Credo z hlediska Bible, ukazuje se, co je víra a co je vyznání; je jasné, kdo Ježíš byl, je a bude a jak patří do dějin spásy Izraele, která dodnes neskončila, neboť Boží dary jsou neodvolatelné (Ř 11,29).

Skutečnost, že Ježíš byl a zůstává Židem, protože jako vzkříšený je týž jako pozemský, je pro christologii určující: Jen tak se ukazuje dramatická souvislost mezi stvořením, zachováním a vykoupením světa; jen tak lze vysvětlit, že věřit v Ježíše jako mesiášského Božího Syna neznamená víru v jednoho jediného Boha relativizovat, nýbrž konkretizovat; jen tak je také zřetelné, že Bůh svou vůlí spasit universum potvrzuje nejvlastnější poslání Izraele a otvírá přístup do svého království všem lidem.

Že Ježíš může být „Spasitelem pohanů“ jedině jako Žid, je jedna věc – druhá je, jak své židovství žije. Evangelia vykreslují jeho živý portrét: z povelikonočního pohledu s předvelikonočními vzpomínkami, z židovské perspektivy otevřené vůči světu mnoha národů, z teologického přesvědčení s ostrým rozlišováním mezi velekněžími a saduceji, ale hlavně farizeji, neboť spor s nimi byl zvlášť důležitý a příznačný. Při náboženskohistorickém srovnání se začínají rýsovat stanoviska a hlediska novozákonních svědectví, různě zhuštěná a zkreslená. Zaměříme-li se Nový zákon, vidíme, jak velký je teologický význam zdrojově podložené, diferencované a otevřené prezentace judaismu z doby druhého chrámu a po jeho zničení Titem v r. 70 po Kr.

Marek v celém svém evangeliu zaznamenává výtky farizeů a zákoníků, že Ježíš odpouští hříchy, že nedodržuje půst, že porušuje sabat a nerespektuje předpisy o čistotě, a pokaždé vysvětluje, že jsou to výtky bezdůvodné, protože Ježíš zná Boží vůli lépe než jeho protivníci. Matouš navíc, na základě vlastních pramenů, nechává Ježíše programově prohlásit, že nepřišel „Zákon a Proroky zrušit“, nýbrž „naplnit“ (Mt 5,17–20), což se projevuje v tzv. antitezích, které nestaví evangelium proti Zákonu, nýbrž Ježíšovu interpretaci proti převládajícímu výkladu.

Lukáš, opíraje se o vlastní prameny, vykreslil Tóru ve shodě s Markem nejen jako Boží přikázání, nýbrž i jako identifikační znak židovství, který Ježíš respektuje, když záměrně překračuje hranice k lidem na okraji, k hříšníkům a „pohanům“, aby hledal a spasil ztracené (L 19,10).

Jan mnohokrát konfrontuje Ježíše během jeho života a závěrečného utrpení s těmi, kdo si jakožto farizeové nebo velekněží činí nárok mluvit za „Židy“, což je opovážlivost, neboť ztělesněním židovství, které přináší spásu všem lidem, je Ježíš. Pokud to vytrhneme z literárního, historického a teologického kontextu, mohl by se zdát, že Jan zde předpovídá kolektivní vinu „Židů“. Při pozornějším pohledu se ukazuje, že jde o optický omyl: Evangelista sám je Žid; svou kritikou „Židy“ paušálně neodsuzuje, nýbrž naopak popírá způsob, jakým ti, kdo svoji tehdejší moc protiprávně využívali proti Ježíši, definovali to, co je židovské.

Konfrontace s předními představiteli dobového judaismu se v evangeliích silně odrážejí a ukazují hluboké vztahy nejen Ježíše k Židům, ale také Židů k Ježíši. Všichni učedníci vystupující v evangeliích jsou Židé, kteří své židovství neskrývají, nýbrž je s Ježíšem nově objevují. U Marka se setkáváme s postavou zákoníka, který „není daleko od Božího království“, protože výslovně souhlasí s Ježíšem, že v Zákoně je nejdůležitější láska k Bohu a k bližnímu (Mk 12,28–34).

U Matouše je vzorem „spravedlivého“ Žida Josef, který Marii přijme za ženu a dítěti dá jméno Ježíš (Mt 1,18–25). U Lukáše zastupují příbuzní Jana Křtitele a Ježíše všechny tiché v zemi, kteří s nadějí očekávají příchod Mesiáše. Oblouk se klene od pastýřů v Betlémě až po jeruzalémské ženy, které pláčou nad Ježíšem na jeho křížové cestě. Nikdo z těchto Židů nepovažoval Ježíše za zakladatele nového náboženství – všichni v něm vidí bratra a trpícího spravedlivého člověka, někteří zaslíbeného Mesiáše. U Jana vidíme na postavě Nikodéma, „člena židovské rady“, jak se skrytý příběh sporu s Ježíšem, procházející celým evangeliem, mění v tiché vyznání, jež vede od víry v zázraky přes smysl pro spravedlnost až k soucitu a Nikodémově poslední službě zemřelému Ježíši, Pomazanému. Pilát se ptá Ježíše: „Jsem snad Žid?“ (J 18,35) nejen proto, aby se zbavil odpovědnosti a aby se sám vůči Židů vymezil, nýbrž aby Ježíše k Židům přiřadil. Nápis na kříži „židovský král“ tak dostává paradoxní význam – jako nezamýšlené vyznání.

Vyprávění evangelií lze lépe analyzovat a interpretovat, jsou-li zasazena do kontextu dějin starověkého judaismu. Pak je vidět, že ke spektru židovských identit náležejí, avšak specifickým způsobem. Věda také právem zdůrazňovala pluralitu židovství v Ježíšově době. Po katastrofě, jakou bylo zničení chrámu, museli Židé znovu hledat vlastní identitu, což vedlo od konce 1. století ke zdůrazňování farizejských tradic, hebrejských pravd a rituálních znaků judaismu, zejména obřízky a stravovacích předpisů. Také snaha odlišit se od malých, ale ambiciózních a prudce rostoucích společenství, která se shromažďovala ve jménu Ježíše Krista, bylo silným, i když skrytým faktorem – „kristovci“ (Sk 11,26) se totiž k Židům, kteří v Ježíše nevěří, vztahovali explicitně a vůbec ne vždy polemicky (i když často také), a to z „horlivosti pro Boha“, jak dosvědčuje Pavel (Ř 10,2).

Obraz židovství v 1. století

Obraz židovství v 1. století vykazuje mnoho vrstev a odstínů. Situaci názorně popisují židovští autoři jako Filón Alexandrijský a Flavius Josephus. Apokalyptická a mudroslovná literatura, většinou anonymní nebo označená jmény postav jako Enoch, Ezdráš, Baruch nebo Šalomoun, je bohatá. Také římští autoři se o židovství hojně zmiňují, byť často velmi kriticky: jednak projevují respekt k monoteistickým outsiderům, pro něž je typický étos a staré rity, jednak se posmívají jejich zvykům a různým tabu; vcelku podávají svědectví o jejich silném vztahu k Bohu.

Většina Židů žila mimo Palestinu, v „diaspoře“; pro mnohé z nich byla mateřštinou řečtina, a to i v modlitbách a teologii. Zde dochází k dialogu s moderní filosofií, literaturou a uměním; zde pomáhá alegorický výklad Písma dospět od doslovného chápání Bible k duchovnímu porozumění, jež umožňuje židovské menšině žít mezi nesourodou většinou, neboť přikázání lze chápat a

dodržovat v přeneseném smyslu; zde se Septuaginta, překlad hebrejské Bible do řečtiny, stává prvořadým kulturním statkem.

Rozmanité je i židovství v Palestině, zejména v Jeruzalémě a Judeji, ale také v Galileji, která se sto let před Kristem právě stala opět židovskou, přestože v „Galileji pohanů“ (Mt 4,15; Iz 8,23) žije stále mnoho jiných. Podle Josepha Flavia existují tehdy v Palestině čtyři hlavní směry: saduceové, kteří jsou úzce spojeni s jeruzalémskými kněžími a uznávají pouze Tóru jako svaté písmo; esejci, kteří organizují přísnou reformní elitu mimo chrám a možná udržují kontakt s osadou a knihovnou v Kumránu u Mrtvého moře; farizeové, kteří mají silné kořeny v lidu, protože posvěcení lidí skrze poslušnost Tóry spojují s nadějí na vzkříšení mrtvých; (4) zélóti, zastávající myšlenku židovského Božího státu, kteří v Ježíšově době ještě nebyli tak silní, ale později podnítili povstání proti Římu, které skončilo katastrofou.

I když se tyto skupiny vzájemně silně kritizují a částečně si nárokují výlučné právo

být jediným pravým Izraelem, vnímají samy sebe jednoznačně jako Židy a jsou tak vnímány i druhými. Starověký antijudaismus a antisemitismus tohoto pohledu zvnějšku je děsivý stereotyp, který všem Židům, bez ohledu na jazyk, způsob života a směr, přisuzuje identitu outsiderů. Ta je nebezpečná, neboť se nedá začlenit do politické ideologie vládnoucích systémů, považuje totiž za krále všech králů jedině Boha a žádný vládce pro ni není Bohem, který by si zasloužil náboženskou úctu.

Skutečnost, že politická loajalita, po zkušenostech z babylonského exilu hluboce zakořeněná v dějinách Izraele, patří k charakteristickým rysům židovské kultury, což se v liturgii projevuje modlitbou za vládce, nezabránila cílenému podněcování nenávisti k Židům, ale stala silným argumentem v obhajobách židovství (ne vždy neúspěšných), jaké pronášeli mj. Filón a Josephus.

Dějiny byly dříve než dogma

Pro židovské sebevnímání je charakteristické, že judaismus se definuje méně prostřednictvím dogmat než prostřednictvím společných dějin. Prvním rozhodujícím faktorem bylo přežití exilu, dalším pak schopnost nepovažovat drtivou porážku v židovské válce za konec, ale za katastrofický nový začátek. Budoucnost tvořili Židé z nepomíjející minulosti: ze vzpomínek na zbořený chrám, z vyprávění o městě a zemi, které opustili, z pocitu domova v cizině; pronásledování chápali jako zkoušku a uznání považovali za úkol. Vyznávat jediného Boha, studovat Tóru, dodržovat přikázání, protože jimi Bůh ukazuje cestu – v tom je život Židů, a to dodnes. Kritikové, kteří Židům vytýkají, že údajně stavějí na výkonu, aby mohli na základě dobrého chování uplatňovat nároky před Bohem, a že se arogantně prohlašují za vyvolený národ, jsou přesvědčeni, že křesťanství je třeba dávat přednost před judaismem, ale nevysvětlují nic o Židech, nýbrž je chtějí prezentovat jako poražené v dějinách.

V prvních stoletích našeho letopočtu se křesťanství a judaismus vyvíjely společně. Představa dvou různých světových náboženstvích je mylný pohled 19. století. Lze sice mluvit o rozchodu, ale právě tak o těsné spojitosti. Pavel cituje řecké Deuteronomium: „Radujte se, pohané, spolu s jeho lidem“ (Ř 15,10; Dt 32,43).

Hlásat ukřižovaného jako Mesiáše je skandál

Popisovat rozdíly neznamená vyvolávat vzájemné nepřátelství; zdůrazňovat společné rysy neznamená připravovat půdu pro přátelské převzetí. Hlásat ukřižovaného jako Mesiáše je skandál – to zažil Pavel na vlastní kůži (1 Ko 1,23), ale s pomocí kultu a proroctví v tom pokračoval (Řím 3,21–26). Programové zahájení misijní činnosti mezi národy vyvolává otázku věrnosti Božího zaslíbení, na niž Pavel odpovídá odkazem na Boží univerzální vůli ke spáse (Ř 15,8–9 a Ž 18,50). Vzdání se obřízky v případě nežidovských křesťanů vede k hledání židovských kořenů křesťanství – respektuje však identifikační znak Židů, zejména pokud je, jako u Pavla, obřízka interpretována jako „pečeť spravedlnosti víry“ (Ř 4,11), tedy jako záruka požehnání. Plnit Zákon skrze lásku k bližnímu se může jevit jako redukce, ale má to sloužit soustředění, jak vysvětluje Pavel (Ga 5,13–21; Ř 12,9–13,14), s výraznými ozvěnami v židovství své doby.

To, že byl Ježíš až do své smrti Žid, není osud, nýbrž svoboda: svoboda Boha naplnit zaslíbení a svoboda Syna být poslušen Boha, svého Otce. K bratrské lásce mezi židovstvím a křesťanstvím nelze dospět zamlžováním novozákonních christologií, nýbrž jejich osvětlováním. Je to zároveň cesta k universalismu spásy, jenž je založen na jedinečnosti Boha a osvědčuje se v etice: osobní, náboženské i politické.