Jste zde

Tři pohledy do dějin

autor: 

V redakci se námsešly tři knihy, vydané nedávno nakladatelstvím CDK v Brně a věnovanérůzným otázkám historie. Každá z nich ovšem může být zajímavá i mimo obordějepisectví a má svůj význam i v oblasti náboženství.

Nejzřejmější jetento přesah u první nich, nazvané Mezi tradicí a reformou –Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století. Její autor,historik Jiří Hanuš (a v jednom případě též Miloš Doležal) osloviltřináct osobností, „badatelů a pamětníků“, se žádostí o rozhovor o různýchaspektech minulosti. Témata sahají od syrových vzpomínek na komunistický útlak(např. rozhovor s Ludvíkem Stehlíkem o Babickém případu i další výpovědibývalých politických vězňů) přes uměleckou historii a teorii (např. výtvarníkKarel Rechlík) a bohovědu (např. teolog František Kunetka) až po zobecňující, filozofický či sociologickýpohled (tyto momenty jsou silné např. v rozhovoru s ústavním soudcemAntonínem Procházkou nebo historikem Radomírem Malým). Knihu doprovázejípozoruhodné fotografie moravských sakrálních architektur 20. století, jejichžautorem je Antonín Bína. 

„Autor publikace,univerzitní učitel a editor CDK Jiří Hanuš, chtěl jejím názvem Mezi tradicí areformou vystihnout jeden z podstatných rysů moravského katolicismuv moderní době a přispět k diskusi nad jeho významemv současnosti,“ praví text na obálce knihy. Nakolik se tento záměr zdařil,posoudí asi nejlépe sami moravští katolíci; rozhodně však Jiří Hanuš vykonalužitečnou věc tím, že myšlenky a vzpomínky třinácti osobností sebral, vydal, av některých případech tak možná i zachránil před zapomenutím. Stále vícetotiž doceňujeme rozměr historie, který je založen na osobních prožitcíchúčastníků dějin, a to i těch zdánlivě méně významných. „Ústní historie“, kterounám tito lidé mohou nabídnout, není sice vždy tak přesná a ověřitelná jako řečúředních dokumentů a jiných historických pramenů, ale dodává dějinám barvu,chuť a vůni, pomáhá nám postihovat jejich smysl.

Pokud jsem něčeho u tétopublikace litoval, pak toho, že omezený rozsah příspěvků neumožnil u některýchvěcí prodlít déle a rozebrat je hlouběji. Editorovi se podařilo objevit velmizajímavé osobnosti; některé z nich sice jsou literárně činné a jejichnázory jsou veřejně známé, ale v řadě případů pravděpodobně recenzovanýsborník představuje jedinou reálnou příležitost, jak se s nimi seznámit.Také klíčové téma komunistického pronásledování církve, na které se zde kladedůraz a které je tak či onak zmiňováno ve většině rozhovorů, si jistě zasloužímnoho další dokumentační práce tohoto druhu, tím naléhavější, že zejménapamětníci událostí z padesátých let dvacátého století valem vymírají.

Druhá kniha,sborník Dějiny kultury a civilizace Západu v 19. století,má stejného editora, Jiřího Hanuše, a vyšla ve stejné edici. Kulturní historiepředminulého věku je zde zpracovávána z nejrůznějších hledisek ametodologických přístupů.

Mě osobně zaujalnapříklad text Daniely Trnkové Francouzská revoluce:antiklerikalismus, odkřesťanštění, sekularizace nebo laické náboženství?Nejedná se sice o stať mimořádně faktograficky objevnou nebo myšlenkověpřevratnou, ale přesto nesmírně užitečnou tím, že shrnuje postoje „matky všechrevolucí“ k náboženství. Její popis počíná náznakem filozofických kořenů upředrevolučních osvícenců, a poté postupně po jednotlivých etapách líčí postojerevoluce k církvi a náboženství. Nevynechává ani poměrně zevrubný popisrůzných náboženských extrémů a „úletů“, jako byla rouhačská představení hébertistů, či religiózních kreací v duchu robespierrovského kultu Nejvyšší bytosti.

Kuriozita? Dávnozapomenutá minulost? Nikoli, spíše prvotní (a tudíž čerstvá, silná a poněkudzmatená) emanace moderních názorů na náboženství, názorů a postojů stále živýcha dodnes účinných. Nemám na mysli jenom téměř totožná opakování některýchepizod této dávné historie v pozdějších dobách, jako třeba paralelismusmezi hébertisty a hnutím organizovaných bezbožníkův sovětském Rusku. Jde vůbec o základní pochopení klíčových pojmů avztahů: co je pro současného člověka „náboženství“, co „pokrok“, co „Bůh/bůh“,jakou roli má mít stát a jakou církev – tady všude dodnes často opakujemenázory a argumenty jednotlivých politických a ideologických frakcí tehdejšíFrancie, a neškodí proto je lépe poznat v jejich originální podobě.

Acitovaná stať není jediným příspěvkem zajímavým z hlediska náboženství. Teologie 19. století Josefa Dolisty,Goethe a katolicismus Ericha Kocka,texty o Darwinovi a sociálním darwinismu (Stanislav Komárek, Michael George), o Karlu Marxovi (Jaroslav Šabata), Victoru Hugovi(Pavla Doležalová), Evropě a islámu 19.století (Luboš Kopáček) a další mohou naše chápání „velkého hloupéhostoletí“ prohloubit i v oblasti myšlenkové a duchovní. 

A konečně třetírecenzovaná kniha se jmenuje Jak říkat pravdu odějinách – historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americkéa pochází z pera autorek Joyce Applebyové, Lynn Huntové a Margaret Jacobové, postfeministických a post-postmoderních amerických profesorekhistorie. Na první pohled jde o spíše teoretickou stať o metodologii apragmatice historických věd, která nemá přímý vztah k ničemu konkrétnědějinnému, a tím spíš k náboženství.

Hlavní úmyslautorek je navíc stejně ctižádostivý jako abstraktní a nesnadný: chtějí vyložitteorii nového „praktického realismu“, a postavit tak hráz (post)modernímurelativismu, aniž by se tím zničily intelektuální výdobytky dosaženév boji proti starému, naivnímu a přespříliš pyšnému a imperialistickémurealismu „hrdinské vědy“.

A aspoň sám zasebe nemohu prohlásit, že by mě jejich výklad právě v tomto bodě zcelapřesvědčil. „Nová republika učenosti“, obnovený svět svobodného, otevřeného asvětského bádání, kterou prosazují a s jejíž pomocí chtějí docílit novédůvěry ve vědu, totiž mnohem spíše patří do říše intelektuálskýchfantasmagorií, jimiž dějiny moderny doslova hýří. Málokdo už sice bojuje protitomu, aby bádání bylo světské, tomu však, aby bylo svobodné a otevřené, stojív cestě příliš silné ekonomické, politické a vojenské zájmy. Budu tedymuset relativismu a skepsi čelit ještě nějakou dobu, ne-li navždy.

Text knihy je všakpřesto velice cenný především v jejích dvou úvodních částech, kde autorkypodávají přehled a kritiku dosavadních zásadních paradigmat (sociálních) věd.Jak se na severoamerickou vědeckou publikaci sluší, je jejich výklad jasný apřehledný, a poskytuje dobře připravený výběr hlavních myšlenek a přístupů odosvícenství až po současnost.

Proč je todůležité i pro nás, kteří nejsme historiky? Předně proto, že i sama teologie jev jistém smyslu společenskou vědou nebo alespoň se společenskými vědamitěsně sousedí, a s historií především. Samozřejmě se proto do ní přenášejímodely a představy z této oblasti lidské činnosti. A dále také proto,že věda – především přírodní věda, ale v širším smyslu kterákoli věda –platila a často dodneška platí za vzor myšlení, za zdroj (skoro) jisté pravdy,ba za ideologii moderní doby par excellence. Nálepkou vědy, vědeckým nátěrembývalo označováno vše, co se mělo považovat za správné a pravdivé; tak tu mámebiotroniku jako vědecký okultismus, marxismus-leninismus jako vědecké úsilí ovybudování ráje na zemi, a moderních pokusů o „vědecké“ morálky, „vědecké“ estetiky a „vědecká“ náboženství by sečlověk nedopočítal.

Ani věda však není všemocná, bezrozporná a jedinědobrá. Síla Descartova a Baconovaodkazu je nesporná, právě věda patří mezi nejsilnější hybatele lidstvav posledním půl tisíciletí. Přesto nás napadají i nemalé pochybnosti:vedle jasného světla hypermarketů je tady i oslňující a děsivý záblesk nadHirošimou, vedle stále zřetelnějších obrazů hlubin vesmíru stále temnější anejasnější obrazy hlubin lidských srdcí, vedle objevitelů Einsteinova nebo Pasteurova formátu také vědci pracující v žoldutabákových koncernů nebo totalitních režimů. Zatímco dříve se věda považovalaza konečného rozhodčího, za někoho, kdo soudí, ale již nemůže sám být nikýmzvenčí souzen, za sekulární náhradu božské Prozřetelnosti a Spravedlnosti, teďse stále zřetelněji ukazuje, že i sama věda, včetně jejích často nejasných anereflektovaných předpokladů, musí být kritizována a diskutována.

A na našem knižním trhu je až dosud málo knih, kteréby soudobý výklad vědeckých paradigmat a jejich kritiku právě s důrazem naspolečenské vědy dokázaly podat tak přesvědčivě a kvalitně, jak to činírecenzovaná publikace. Snad nám tato publikace pomůže, abychom ve vědě hledalivíce či méně ověřená fakta, více či méně rozumné teorie, více či méně správnénávody k dosažení cílů, abychom se však dokázali dívat i jinam, pokudhledáme samotnou pravdu.

A pro případné zájemce ještě spojení na CDK: telefon 545 213 862, e-mailová adresa cdk@iol.cz, www stránky na adresewww.cdkbrno.cz.

JaS