Děti v kostele

Kdybych měl jmenovat jeden klíčový úkol pro dnešní křesťany v Evropě, bylo by to asi předávání víry dětem. Jak mnohý rodič ví, je dnes obtížné předávání všech hodnot a tradic, které se vymykají hlavnímu proudu běžného myšlení, od vlastenectví po sbírání známek. U náboženství je to o to těžší, že se vymyká zároveň v celé řadě směrů, je pro nezasvěcence obtížně pochopitelné až hrozivé a dítě se může stát objektem posměchu či agrese svých vrstevníků, pokud se k němu hlásí.

Lze namítnout, že náboženská socializace, jak se vrůstání nových generací do víry říká odborně, nebyla pro křesťany snadná nikdy. Na jednu stranu je křesťanství náboženstvím nesmírně eticky náročným, Ježíš se nikdy nespokojoval s méně než s celým člověkem. A na druhou stranu vždy kladlo adeptovi do cesty množství intelektuálních překážek. Nemyslím tu na nebezpečí takzvaných bludů – ty se často spíše přeceňují. Ale především křesťanům hrozil a hrozí na jedné straně pocit neporozumění, zmatení a lhostejnosti, a na druhé straně zase naopak fundamentalismus a víra ve vlastnictví pravdy. Zralé křesťanství, radostné, otevřené a prosté, tak vždy bylo vzácnou solí země, i v dobách navenek stoprocentně křesťanských. Snáze se snad dařilo lidi vpravovat do vnějších forem křesťanství, ba i do jeho karikatur, ale skutečné obrácení vždy je darem milosti a plodem mravního úsilí.

Přesto je dnes situace ještě složitější právě proto, že ke všem těmto překážkám daným samotnou podstatou věci přistupuje ještě vnější situace, která nijak nepřeje klidnému a celkem neměnnému předávání postojů a vědomostí z pokolení na pokolení, jak tomu bývalo kdysi, ale naopak spíše staví generace proti sobě.

Proto také je dnes naléhavě potřeba, aby církve přemýšlely o tom, jak rodičům s náboženskou výchovou pomoci. Tradiční výuka náboženství spojená s memorováním Desatera už zdaleka nestačí. Vědomosti jsou důležité, ale mnohem podstatnější jsou city a vztahy. Poučení je dobré, ale nic nenahradí dobrý vzor, živého člověka, se kterým se děti mohou identifikovat, který jim rozumí a doprovází je na jejich cestě. A k tomu všemu je nutno v církvích vytvořit i prostor – při výuce náboženství, v liturgii obce, ale i mimo kostel, v rámci rekreace a zábavy.

Marie Bernardová se ve svém článku zabývá liturgickým aspektem tohoto problému. V našich zemích se jako rodič setkávám s nejrůznějšími přístupy, od těch lepších, kde se děti mohou cítit v kostele jako doma, a přitom svými aktivitami příliš neruší, až po místa, kde se na děti nemyslí a kde není dětská neposednost vůbec vítaná. Snad tedy i tento článek přispěje k tomu, že těch prvních bude stále více. Nezapomínejme však, že i liturgie je jenom jednou stránkou mnohem širšího problému. Klíčového problému pro dnešní evropské křesťanství.

Následující článek, jehož autorem je přírodovědec Pavol Mikula, s tématem poněkud souvisí. Zdůrazňuje hodnotu vlastní zkušenosti. Experimentování je privilegovanou metodou poznávání v přírodních vědách; to víme všichni. Proč však ne i jinde, ptá se autor, proč ne i v náboženství? A jako příklad experimentátorské zvídavosti nám staví před oči právě děti. Je možné jim křesťanskou zvěst podávat tak, aby ji vnímali ne jako něco, co přichází zvenčí, formou neomylného sdělení, ale jako něco, co je především založeno na vlastní zkušenosti? A mohou děti v tomto směru naučit něčemu i nás? Něco takového by mělo snad ještě větší cenu než objev zákonů gravitace.