Ekumenická rodina církví

Zpráva o setkání představitelů církví z Porvoo, konaného v Cardiffu, Wales,16.-21. března 2006

Podstata a účel setkání

Účelem tohoto setkání vedoucích církví z Porvoo bylo vytvořit program a pořad jednání pro církve z Porvoo v dalších čtyřech letech. Bylo to jedno z celé řady setkání (setkání vedoucích těchto církví se koná každé čtyři roky a již byly dvě teologické konference), která se konala od podepsání dohody z Porvoo před deseti lety. Bylo tam šedesát zástupců z dvanácti církví komunia z Porvoo; dánská a lotyšská církev, které momentálně nejsou členkami komunia z Porvoo se účastnily jako pozorovatelé, kromě toho tam bylo pět ekumenických pozorovatelů (Churches Together ve Walesu, Leuenberská konkordance, německá EKD, KEK a Utrechtská unie).

Ve svém úvodním projevu učinil Ragnar Persenius, biskup z Uppsaly a spolu-předseda Porvoo Contact Group, několik poznámek, které vyjadřují, jak církve z Porvoo vidí své vztahy a výhody, které se vytvořily v poslední dekádě. Biskup Persenius zdůraznil, že v posledních deseti letech došly církve z Porvoo k tomu, že se považují za rodinu: patří k sobě, i když objevují, že tak jako v rodině, jsou jednotliví členové značně různí.

Bilaterální vztahy mezi diecézemi a farnostmi přispěly mnoho k vypěstování tohoto pocitu rodiny. Tímto postupem se také stávají zřetelnějšími diference mezi církvemi.

Shrnutí setkání

Ona tři slova tématu: „Come, Follow Me! – Pojď, následuj mě!“ sloužila jako instrument, který vedl setkání hlavními body: povolání (pojď), učednictví (následuj) a christologie (mě, tj. Ježíše). Ranní část začínala půlhodinovým studiem Bible s meditací uváděným otcem Robertem Pattersonem, exekutivním asistentem diecéze Llandaff, poté následovala diskuze ve skupině trvající asi hodinu. Tyto diskuze byly provázeny souborem připravených otázek. Během dvou dní se konaly skupinové výlety k místům, jenž skupinám pomáhala reflektovat téma dne nebo celého setkání (např. návštěva věznice v Cardiffu, církevního zařízení pro bezdomovce, farnosti ve středu města, anglikánské církevní školy s 80 % muslimského žactva, místní mešity, setkání se členy National Assembly Faith Communities Forum atd.). Do této struktury byly zařazeny další části. Ty zahrnovaly takové věci jako je prezentace evangelictví, odpověď na „dánské otázky”, diskuze ke zprávě a konzultaci o diakonátu. Setkání skončilo s jistými návrhy pro budoucí práci. Nedělní liturgie v katedrále v Llandaffu oslavila desáté výročí podepsání dohody z Porvoo. Během této liturgie byla podepsána vzájemná partnerská dohoda mezi diecézí v Uppsale a v Llandaffu.

Vyhodnocení setkání

Přestože někteří účastníci setkání přijeli s očekáváním pořadu jednání, které by vypracovalo významné konkrétní návrhy a rezoluce, brzy se ukázalo, že tomu tak nebude. Deset let je poměrně krátká etapa v životě církví z Porvoo – zvláště když příležitosti k setkávání jsou poměrně řídké. Vstupní poznámky biskupa Persenia o „rodině” byly velice k věci. Církve z Porvoo mají zřejmý pocit, že nyní náleží do jedné rodiny – toto setkání bylo jako setkání příbuzenstva, na které přijela celá rodina jenom proto, aby objevila, že mnoho přítomných se navzájem sotva zná. Studium Bible a následující diskuze vytvářely kontext s otevřeným koncem, ve kterém se zřetelněji ukazovalo to společné i to odlišné, a to bez tlaku, který by vznikl, kdyby bylo primárním cílem setkání přinést nějaké konkrétní výsledky. Ke konci bylo jasné, že jsou tu významná „pouta náklonnosti” stmelující tyto církve a jasné přesvědčení že dohoda z Porvoo byla moudrým rozhodnutím, i když se začaly mnohé implikace teprve zkoumat.

Objevily se tam dvě významné záležitosti, které byly zařazeny do programu a které mají velký význam pro další rozvoj komunia z Porvoo.

„Dánské otázky“

Evangelická církev Dánska nepodepsala dohodu z Porvoo a to z dvou důvodů:

1) Kvůli zásadně negativní reakci při průzkumu konaném ve farnostech Dánska v době, kdy se dohoda z Porvoo připravovala. Tato doba se náhodně časově shodovala s tehdy značně rozšířeným negativním emociálním postojem k EU, v té době významným v politickém životě Dánska;

2) Kvůli historickým právním zábranám pro biskupy, aby se setkali jako společenství k diskutování jakékoliv záležitosti.

Jinými slovy byly „dánské otázky“ sérií námitek vytyčených speciálně pro to vytvořenou skupinou teologů, ve které tito chtěli být informováni o praktických důsledcích komunia z Porvoo tak, aby mohli znovu zvážit dodatečné připojení se. Zahrnovalo to otázky jako: Jakým způsobem komunio z Porvoo obohatilo nebo ovlivnilo život členských církví? Jaké jsou dopady dohody z Porvoo na denní život církví? Jaký má dohoda vliv na liturgický a spirituální život těchto církví? Jaký vliv má anglikánská/luterská teologie/praxe na jiné církve?

Bylo připraveno několik formálních odpovědí (Norsko, Estonsko, diecéze v Evropě Church of England), jakož i spontánních ústních odpovědí, které se značně odlišovaly v obsahu, avšak všechny byly převážně pozitivní. Některé z vyjádřených důsledků byly velice praktické záležitosti, jako např. možnost kněží jedné církve celebrovat eucharistii ve farnosti jiné církve, když je farní kněz právě nepřítomný (dovolená, nemoc apod.) nebo možnost, že se o kněze jedné církve dělí dvě církve (např. anglikáni v Gothenburgu mohli na půl úvazku zaměstnat kněze Církve Švédska, který jinak působí jako duchovní pro studenty na univerzitě). Jiné důsledky byly více „teologické“, napři. že některé církve se posouvají ke každonedělnímu slavení eucharistie coby normě v důsledku svých kontaktů k jiným církvím z Porvoo; hlubší teologická reflexe podstaty episkopátu a diakonátu v životě církví; Porvoo jako katalyzátor pro prohlubování ekumenických dialogů v dané zemi.

Žádná z církví nevyjádřila obavu z nějakých negativních následků dohody z Porvoo. Ke konci diskuze prohlásili pozorovatelé Církve Dánska, jejichž církev již přijala „všechny praktické důsledky této dohody bez výhrad“, že se nyní zvažuje, aby se jejich církev stala členkou komunia z Porvoo také.

Další církví, která není členkou komunia z Porvoo, je Evangelická luterská církev Lotyšska. Dohoda z Porvoo nebyla nikdy předložena ke schválení na jejich synodech. Zřejmé je, že tato lotyšská církev je nejkonzervativnější ze všech baltických církví. Vehementně odmítá ordinaci žen (do kteréhokoliv ordo) a je nesmiřitelně v opozici vůči současnému vývoji chápání lidské sexuality. Proto také nikoho nepřekvapovalo, že se neobjevovaly žádné známky jejího zájmu o změnu statutu pozorovatele na statut plného členství v komuniu z Porvoo.

Konzultace o diakonátu

Jednou ze záležitostí, která byla velice málo zkoumána v posledních deseti letech, byla záležitost diakonátu. Dohoda z Porvoo zavazuje členské církve ke společnému chápání jáhenské duchovní služby. První oficiální konzultace této otázky se konala až v lednu roku 2006.

Je zřejmé, že velká část diskuzí se k tomuto tématu bude ještě muset konat. Ze zprávy z první konzultace je očividné, že tato konzultace nedosáhla o mnoho více než jen vymezení některých oblastí, které si vyžadují další rozhovory. Až do nedávna anglikáni praktikovali zcela nereflektovaně užívání cursus honorum; ve stejné době se však tomu tak všeobecně nedělo u luteránů, neboť jejich silné charitativní tradice jáhenství spadaly do toho, co by katolická teologie nazývala „svátostná svěcení,“ a tím měli jáhni oprávněnou pozici při slavení liturgie. Obnovení stálého diakonátu jako povolání v anglikánství nutilo anglikány ujasnit svou teologii diakonátu, čehož dalším důsledkem bylo otevření otázky přímého svěcení do presbyteriátu. To je otázka, která dostává stále větší podporu v některých částech anglikánského společenství. Luterské kontakty s anglikánskými členy komunia z Porvoo vedly luterány k opětnému přezkoumávání celé řady záležitostí včetně jejich teologie z 16. století se zásadou „pouze jediná ordinace”, vztah mezi charitativním diakonátem a duchovní péčí ve farnosti, jakož i pozice liturgické role pro jáhny v luterské tradici.

Z diskuzí bylo jasné, že anglikáni potřebují reflektovat některé své praktiky a zbožnost duchovenstva týkající se diakonátu, např. dovolování biskupům/presbyterům, aby se oblékali v liturgii jako jáhni, zmatek v pojmu diaconia, podle něhož se na diakonii podílí všichni pokřtění křesťané, a naopak vírou, že „každý biskup/kněz je vždy ještě i jáhnem”.

Většina luterských církví je zřejmě v silné opozici k zavedení transitního diakonátu do svého života a praxe. Mohly by anglikánům hodně pomoci při teologické reflexi jejich stanoviska, jakož i při teologické reflexi charitativní práce jáhnů v životě svých církví. Jeden ze švédských kněží vyslovil otázku: „na koho by anglikánská farnost ukázala při otázce, kdo je odpovědný za charitativní práci?“ Odpověď byla: „Na nikoho.“ Anglikáni se potřebují nad tímto výsledkem zamyslet. Obě tradice potřebují dále zvážit historickou skutečnost, že v 16. století – kdy došlo k reformaci – byl diakonát na minimální úrovni v životě církve Západu, a v důsledku toho byl reformátory málo oceňován. Církve si právě uvědomují dlouhodobý efekt této historické reality, která předurčila pozici diakonátu v jejich životě.

Hovory o diakonátu budou jistě pokračovat a obě strany by z toho mohly mít prospěch. Anglikáni si mohou mnoho učit z luterské zkušenosti s přímou ordinací do presbyterátu. Luteráni se mohou učit z anglikánské zkušenosti liturgického duchovenství jáhnů – zvláště v těch farnostech, které mají zkušenosti se stálým diakonátem z povolání.

Budoucnost

Při konečném zasedání artikulovalo setkání celou řadu otázek, které musí být na pořadu jednání komunia z Porovoo v nejbližších čtyřech letech.

Zjištěné priority byly:

- laické vedení (předsedání eucharistii?);

- postavení mladých lidí v životě církve;

- ordinovaná duchovní služba, se zvláštním aspektem episkopátu žen^[1];

- diakonát;

- záležitosti lidské sexuality;

- co znamená být ve společenství?;

- důsledky evropského zákonodárství pro církve.

Jiné záležitosti týkající se Utrechtské unie

V průběhu hovorů s nejméně šesti účastníky jsem měl příležitost položit otázku na jejich náhled na možnost účasti církví Utrechtské unie na dohodě z Porvoo. Všichni až na jednu osobu měli k tomu velice pozitivní přístup. Onou výjimkou byl biskup, který řekl, že by musel popřemýšlet o výsledné konfiguraci a ptal se, zda by neměly být separátní lutersko-starokatolické hovory. Luterští představitelé pro ekumenu, se kterými jsem hovořil, byli pro to velmi nadšeni, a tím by byla účast církví Utrechtské unie logickým rozšířením původního konceptu dohody z Porvoo. Anglikáni nejsou schopni vysvětlit, proč nebyly církve Utrechtské unie přizvány k původním hovorům, které vyústily do dohody z Porvoo (zvláště když zahrnutí Španělské reformované katolické církve a Lusitánské církve Portugalska zcela boří jakýkoliv argument o skandinávsko-baltické geografické orientaci dohody z Porvoo) a dva tázaní vyjádřili dokonce svou nelibost nad tím, že náš „nejstarší ekumenický partner” nebyl přizván k těmto hovorům již od jejich počátku.

Ptal jsem se na princip „tvoji přátelé jsou moji přátelé“ a jeho důsledky pro vztah mezi církvemi z Porvoo a církvemi Společenství protestantských církví v Evropě – Leuenberskou konkordancí (LCF). Pokaždé bylo odpovědí, že členství v komuniu z Porvoo nemá důsledky pro záležitost communion in sacris jednotlivých členů: Anglikánské církve, které jsou členkami komunia z Porvoo, nemají vztah k LCF a některé z luterských církví, které jsou členkami komunia z Porvoo (konkrétně ty Švédska a Islandu), nepodepsaly dohodu z Leuenbergu.

Během celého setkání jsem se setkával s projevy uspokojení, že Utrechtská unie vyslala na setkání svého zástupce. Jsem velice vděčný, že jsem tou osobou byl já. Poté, co jsem slyšel odpovědi na „dánské otázky“ a svědectví o výhodách dohody z Porvoo pro členské církve (zvláště výroky biskupa Davida Hamida o výhodách pro anglikánskou diecézi v Evropě), zastávám názor, že komunio z Porvoo toho může svým členským církvím hodně nabídnout ve věci misie a duchovní služby. Pokud by byla Utrechtská unie přizvána k účasti na komuniu z Porvoo, myslím si, že bychom z toho měli velký prospěch a měli též jedinečnou příležitost nabídnout jiným církvím pro jejich život a práci své zkušenosti, ze kterých by mohly mít užitek.

Z angličtiny přeložil Josef König

^[1] Jedním z problémů ve vztazích mezi církvemi, jak se objevoval v mnoha diskuzích, bylo, že zákony Church of England neuznávají ordinaci těch, kteří byli vysvěceni ženami biskupkami. (Tyto zákony se vztahují na anglikány z jiných částí anglikánského světového společenství, kteří byli ordinováni ženami.) Některé z luterských církví (zvláště Norska a Švédska) v tom vidí veliký a závažný problém, který je třeba vyřešit. Dánská církev právě to označila za jeden z důvodů své rezervovanosti vůči dohodě z Porvoo.