Církev v době rozpadu římské říše (5. století)

Páté křesťanské století je považováno za přechodné období, ve kterém zaniká starověký antický svět a začíná středověk. Symbol zániku antiky bývá spatřován v sesazení posledního západořímského císaře Romula Augusta příslušníkem císařské osobní stráže germánského původu Odoakerem v roce 476. Tato událost však v životě současníků žádnou závažnou změnu nepřinesla. Počátky středověku se naopak spatřují v nových germánských královstvích, která vznikala na území západní části římské říše a ujímala se svým způsobem antického dědictví. Tato království měla přechodný charakter, neboť probíhající změny mocenské situace v důsledku tzv. stěhování národů, ale i časté vnitřní spory o moc jim nedopřály dostatek klidu. Představovala zajímavou symbiózu obyvatelstva dvojího původu: menšinového germánského a starousedlého římského. Rozdíly se rychle stíraly a národnostní hledisko brzy ustoupilo hledisku společenského postavení.

Existovalo také napětí v oblasti náboženské: germánské kmeny se hlásily k ariánskému křesťanství a naopak domácí obyvatelstvo se hlásilo ke katolickému (tj. nicejskému) vyznání víry. Postupem doby se však všechna království zřekla arianismu. Oficiální deklarace náboženské příslušnosti byla spíše politickým aktem, neboť přijetí křesťanství mnohdy neznamenalo rozchod se starým způsobem života ani opuštění pohanských představ. Naopak můžeme v raném středověku pozorovat, že některé představy germánských kmenů ovlivňovaly křesťanství podobným způsobem, jako kdysi setkání s helénistickou kulturou. Dochází nejenom ke christianizaci germánských kmenů, ale i ke germanizaci křesťanství.

Celkový vývoj křesťanství poznamenal rozpad jednoty římské říše, který měl dopad také na jednotu církve. Zdá se být ironií osudu, že říše se rozpadla jen krátce poté, co se stala oficiálně výhradně křesťanskou. Posledním velkým střetnutím mezi pohanstvím a křesťanstvím byla v roce 394 bitva císaře Theodosia, který strávil noc před bitvou na modlitbách a pokyn k zahájení útoku dal znamením kříže, s vojskem uzurpátora Eugenia, který se zřekl křesťanství a podporoval pohanské kulty, přičemž se opíral o starořímskou pohanskou aristokracii. Theodosiovo vítězství, údajně důsledek zázračného vyslyšení jeho modlitby, bylo považováno za vítězství křesťanského Boha nad pohanskými božstvy a zároveň znamenalo poslední sjednocení obou částí říše. Císař vyjádřil svoji vděčnost milánskému biskupovi Ambrožovi, pod jehož silným vlivem již dříve prosazoval církvi nakloněnou politiku a zakázal jakýkoliv jiný kult než křesťanský (mimo jiné došlo i k zákazu konání her v peloponéské Olympii). Nadále křesťanství odolávaly jen některé římské senátorské rodiny. Staré víře a místním kultům zůstávali věrni také obyvatelé odlehlých vesnických okrsků. Tito venkované (latinsky pagani) se stali inspirací městským křesťanům k přenesení jejich jména na všechny, kteří nebyli křesťany (odsud i české označení pohan). Když v roce 395 císař Theodosius zemřel, došlo k rozdělení římské říše na část západní a východní. Slabost římské říše a vzestup germánských kmenů jakoby symbolizovala skutečnost, že místo jeho nedospělých synů fakticky převzali vládu vojevůdci neřímského původu; v západořímské říší místo jedenáctiletého Honoria to byl Stilicho, původem Germán z kmene Vandalů, ve východořímské říši jménem osmnáctiletého Arcadia vládl Gal Rufinus.

Jednotu římské říše nemohlo udržet ani křesťanství, vždyť samo nebylo jednotné. Od 3. století se po celé říši šířil dualistický manicheismus, který vytvářel vlastní církevní strukturu především na Východě a v severní Africe. Severní Afriku postihl na počátku 4. století rozkol. Tzv. donatisté považovali církev za příliš benevolentní k hříšníkům, neuznávali její strukturu ani svátosti a zakládali si vlastní církevní obce v čele s biskupy. Donatistický spor nebyl pouze náboženskou záležitostí, ale byl rovněž sociální revoltou. Rovněž celé 4. století provázely spory ohledně učení alexandrijského presbytera Areia. Bohužel nešlo jen o teologické polemiky. Časté střety doprovázely násilnosti. Např. Viktor z Vity, biskup z konce 5. století, popisuje situaci v severní Africe ve druhé polovině 5. století slovy: „V té době si počínali ariánští biskupové, presbyteři a klerici s větší zuřivostí a krutostí než král a Vandalové. Sami totiž se svými kleriky všude pobíhali opásáni meči, aby pronásledovali (pravověrné křesťany). A tak jistý biskup, jménem Antonius, který byl mezi nimi nad jiné krutější, se dopustil vůči našim tak bezbožných a neuvěřitelných činů, že je nelze ani vypovědět. Ten byl v jakési obci blízké poušti a jako nenasytné zvíře, lačnící po krvi katolíků, vybíhal křikem na lup na všechny strany.“

V dopisech severoafrického biskupa a proslulého teologa Augustina (354-430) máme svědectví o násilnostech páchaných na těch, kteří opustili donatisty a stali se katolickými křesťany. Svědectvím jedné strany se nenechme zmást, násilí bylo pácháno na obou stranách. Proti donatistům se Augustin dožadoval pomoci ze strany císaře a římské armády. Dodnes je mu vyčítáno, že s odkazem na pasáž z podobenství o hostině v Lukášově evangeliu („přinuť je, ať přijdou“ Lk 14, 23) ospravedlňoval použití donucovacích prostředků ve věci víry, přestože nebyl stoupencem drastických metod (např. odsuzoval trest smrti, neboť vylučoval možnost pokání a nápravy).

Násilí provázelo nejenom spory mezi křesťany, ale i vztahy mezi křesťany, pohany a židy. Sokrates Scholasticus (+ kol. 439) má ve svých Církevních dějinách řadu smutných svědectví, např. z Alexandrie, ve které to zvlášť v první polovině 5. století vřelo. Čteme tam např. o vzájemných bitkách mezi křesťany a židy nebo o vraždě filozofky Hypatie, kterou spáchali křesťané zvlášť brutálním způsobem. Sokrates k tomu dodává: „Tento zločin poskvrnil pověst Cyrila (alexandrijského biskupa) i alexandrijské církve. Vždyť kdo vyznávají křesťanské náboženství, nesmějí zabíjet, válčit ani něco podobného dělat.“

Augustinovi bývá vyčítán jeho celkově pesimistický pohled na člověka, zvlášť na lidskou sexualitu a svobodnou vůli. Historik Peter Brown to vysvětluje na pozadí Augustinova života. Je to možné i díky tomu, že ve svém autobiografickém spisu Vyznání nám o sobě Augustin zanechal jedinečný pramen a pohled do svého života před konverzí ke křesťanství. V něm vzpomíná mimo jiné na třináctiletý nemanželský vztah se ženou, s níž měl syna. Ve stejné době navštěvoval společenství manichejců, kteří vyznávali dualismus duše a těla, tudíž hlásali přísně odříkavý život (půst, sexuální abstinence atd.). Zřejmě tak lépe pochopíme cestu k Augustinovu negativnímu hodnocení lidské sexuality, která se podle něj vymyká z moci svobodné lidské vůle.

Po intenzivním boji s donatisty, který vyvrcholil jejich odsouzením na synodě v Kartágu roku 411, pustil se do polemiky o otázce svobodné vůle s britským asketicky žijícím laikem Pelagiem. Ten si v Římě na přelomu 4. a 5. století získal řadu příznivců svojí teologií, jež kladla důraz na svobodu a aktivitu člověka. Pelagius a jeho stoupenci odmítali názor, že by věřící byli vydání napospas silám přesahujícím možnosti jejich vůle. Obávali se, že pokud tyto názory jednou v církvi zdomácní, mávne se nad všemi neřestmi rukou s tím, že jsou nevyhnutelnými slabůstkami lidské přirozenosti. Augustin protestoval, neboť jeho životní zkušenost naopak svědčila o slabosti vůle a síle tělesné touhy. Zásluhou Augustina vystoupila do popředí skutečnost naprosté závislosti člověka na Bohu a jeho milosti. Toto téma si uchovalo svoji aktuálnost v západní teologické tradici, o čemž svědčí skutečnost, že ústředním tématem reformační teologie je nauka o ospravedlnění. Otázky však vyvolávalo Augustinovo pojetí dědičného hříchu, který se prostřednictvím pohlavního aktu přenáší na každou novou lidskou bytost. Jedním z argumentů, které Augustin použil, byl poukaz na praxi křtu nemluvňat.

O svobodné vůli s Augustinem polemizovali jeho další současníci, např. Jan Cassianus, odchovanec egyptských klášterů a zakladatel mnišské tradice v Provence. Pohlavní pud, Augustinem zatracovaný, považoval Cassianus nejenom za dílo Boží vůle, ale pro mnicha za důležitý nástroj proti vlastní pýše, který jej upozorňuje na přetrvávající egoismus a hněv. Když Augustin v roce 430 umírá, je spor v plném proudu. Augustinovo učení, spolu s jeho pojetím dědičného hříchu, stejně jako jeho negativní postoj k sexualitě, se postupně staly součástí oficiálního učení západní církve. Pelagius a jeho stoupenci byli odsouzeni synodou v Kartágu a římským biskupem v roce 418. Pelagius musel odejít do Jeruzaléma a poté zřejmě do Egypta, kde zemřel. Další odsouzení Pelagia následovalo na koncilu v Efezu v roce 431 a na koncilu v Oranges v roce 529.

Odsouzení v roce 529 se týkalo také odpůrců Augustina z řad mnichů z jihofrancouzských klášterů v Marseilles, v Arles a na ostrově Lerins. Tyto kláštery patřily v 5. století k epicentru mnišského hnutí v Galii, v 6. století se dostávaly do izolace a ztratily svůj dřívější vliv. Kláštery navazovaly na ideály východního mnišství, které jim zprostředkoval již zmíněný Jan Cassianus (+ 435), zakladatel kláštera v Marseilles. Prošel egyptskými a palestinskými kláštery, poznal významné postavy v Konstantinopoli i v Římě. Díky této zkušenosti sepsal pro své spolubratry a následovníky Rozpravy, tj. soubor historek o činech a názorech egyptských mnichů, a Naučení, tj. soubor pravidel a doporučení pro život mnichů. Jeho práce se stala klasickým dílem latinské spirituality a součástí povinné četby každého mnicha. Proslulým se stalo jeho doporučení, že mnich má „prchat před ženami a před biskupy“. Varování před biskupy bylo mimo jiné důsledkem Konstantinova zrovnoprávnění biskupů s římskými úředníky a jejich zapojení do společenských a politických institucí své doby. Církevní úřad byl součástí toho světa, kterého se mnich zřekl. Ostatně již od 4. století provázely některé volby biskupů násilnosti mezi znepřátelenými stranami, které se snažily dosadit svého kandidáta a nezřídka končily krveprolitím. Není proto divu, že pravidla pro volbu biskupa byla postupem času omezována na kněze a sousední biskupy, ale stále se počítalo s přijetím této volby od zástupců křesťanské obce.

Zatímco na Západě se mnišství v 5. století teprve pomalu rozvíjí, na Východě představuje již výrazné sociální hnutí. Jeho rozvoj probíhal nejprve mimo města a odchod městského obyvatelstva na opuštěná místa byl ve 4. století zřejmě tak silný, že byly vydány zákony zakazující odchod obyvatelům z císařských latifundií. V 5. století se situace začala měnit a mniši naopak ve stále hojnějším počtu přicházejí do měst, kde vytváří silnou sociální vrstvu, se kterou bývají problémy. Dobové prameny uváděly mnichy mnohdy jako nedisciplinovanou vrstvu, vystupující proti světským i církevním autoritám. Proti neposlušným mnichům proto zasáhl Chalcedonský koncil (451), který zakázal volné potulování mnichů po městě a kláštery podřídil pod přísný dozor a správu biskupů. Dále stanovil: „Mniši v každém místě a zemi nechť jsou podrobeni místnímu biskupovi, zachovávají mlčení, věnují se postům a modlitbám, stále ať bydlí v místech, kde se zřekli světa, a nevměšují se ani do církevních věcí, ani pozemských, nepřijímajíce v nich účastenství, opustivše svůj monastýr, ledaže by jim to uložil místně příslušný biskup vzhledem k naléhavé potřebě.“ (kánon 4) V 5. století se v syrské oblasti objevil zvláštní projevy asketického ducha u tzv. sloupovníků (stylitů), kteří si zřizovali svá obydlí na vrcholu sloupu. Nejznámější z nich, Šimon, takto prožil 47 let. Historik středověkého mnišství (H. Lawrence) jeho čin zhodnotil slovy: „v církevním světě své doby získal velký obdiv, měl dokonce několik napodobitelů, avšak jeho neobyčejný čin nemá pro dějiny klášterní tradice žádný význam.“

Příčinu velkých teologických sporů 5. století, mám na mysli spory o učení Nestoria a tzv. monofytismus, můžeme vidět nejenom v řevnivosti dvou nejvýznamnějších křesťanských teologických škol, v Alexandrii a v Antiochii, ale také ve sporech o prestiž významných východních biskupství, především mezi Konstantinopolí a Alexandrií. Zjednodušeně řečeno šlo v teologickém sporu o vztah jednoty a oddělenosti v Kristu. Zastánci alexandrijské christologie jednoty (tzv. christologie logos-sarx) stáli proti zastáncům antiochijské christologie oddělenosti (tzv. christologie logos-anthropos). Přes počáteční úspěch Cyrila Alexandrijského proti konstantinopolskému biskupovi Nestoriovi na koncilu v Efezu (431) se nakonec koncil v Chalcedonu (451), který počtem účastníků (cca 450-600) patřil k největšímu v křesťanském starověku, přiklonil ke kompromisní formulaci, namířené proti oběma extrémům: učíme vyznávat „jednoho a téhož Krista, Syna a Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“ (podle překladu C. V. Pospíšila). Prosazení chalcedonské christologické formulace nebylo snadné a nakonec ji některé církevní oblasti nepřijaly. Roli přitom sehrály také neteologické faktory, především averze vůči byzantské kulturní a politické nadvládě. Samostatnou cestou se tak v 5. století vydaly církve, které označujeme jako starobylé východní církve (např. syrská, koptská, etiopská nebo arménská církev), mezi něž řadíme i syrské nestoriány (v následujících staletích svými misiemi pronikli až na území dnešní Číny). Novodobý ekumenický dialog s těmito církvemi překvapivě ukazuje velké možnosti shody v podstatných otázkách. Z řevnivosti východních biskupství těžila autorita římského biskupa, neboť byl v 5. století jednoznačnou autoritou křesťanského Západu, jehož jednotu oproti východní roztříštěnosti jasně reprezentoval. Postupně se rozšířil zvyk obracet se v nouzi na Řím nikoliv jako k vyšší instanci, ale jako k náboženské autoritě, od níž se očekávala morální podpora, bratrské napomínání nebo podněty pro další jednání. V 5. století bylo římské biskupství navíc v držení sebevědomých biskupů jako byl Inocenc I. (401-417), Lev Veliký (440-461) nebo Gelasius I. (492-496), kteří formulují ideu římského primátu. Na prestiži Říma nic neubralo ani jeho potupné dvojí vyplenění, v roce 410 Visigóty v čele s Alarichem a Vandaly v roce 455 (odtud později označení pro „vandalismus“). Naopak římští biskupové vystupovali jako hlavní představitelé města a jeho ochránci před bezuzdným pleněním.

Literatura: Bednaříková, J.: Stěhování národů, 2003. Brown, P.: Tělo a společnost, 2000. Burian, J.: Zánik antiky, 1972. Češka, J.: Zánik antického světa, 2000. Evagrius, S.: Církevní dějiny (431-594), 1991. Jedin, H.: Malé dějiny koncilů, 1990. Küng, H: Malé dějiny katolické církve, 2005. Lawrence, H.: Dějiny středověkého mnišství, 2001. Pospíšil,C.V.: Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 2002. Schatz, K.: Dějiny papežského primátu, 2002. Sokrates,S.: Církevní dějiny I.-II. (305-439), 1989-90.