Křesťanství v dějinách

Jestliže si někdo zvolí za svůj osud být křesťanem, židem či muslimem, volí si zároveň také to, že bude tak trochu i historikem. Všechna tato náboženství totiž zakládají svůj nárok na pravdu na historických osobnostech - Mojžíš, proroci, Ježíš, Muhammad - a na historických událostech.

A u křesťanství zejména je tato vazba s historií zvlášť silná a podstatná. Židé a muslimové své historické podání chápou jako svaté a jedinečné, nicméně vlastní obsah tohoto zjevení je relativně nezávislý na Mojžíšovi či Muhammadovi a mohl by teoreticky být správně věřen i někým, kdo by o Mojžíšovi či Muhammadovi nikdy neslyšel. Zato my křesťané - přinejmenším my členové církví hlavního proudu křesťanství - to chápeme opačně: nejpodstatnější není psané slovo bible, tedy zákon či soubor prorockých výroků, ale Ježíš, který je Slovem vtěleným do historické lidské osoby, Bohem i člověkem zároveň. A pokud by neexistoval nebo nebyl tím, zač ho pokládáme, tak je celé křesťanství jenom nesmyslné mlácení prázdné slámy. Proto také církevní historie má postavení teologické disciplíny, nikoli jen pomocné vědy teologie: Nejde jen o to, jak se to všechno kdysi vlastně odehrálo, ale i to, co to pro nás věřící dnes znamená.

Žijeme ovšem v době, které je takové pojetí základní pravdy spíše cizí. Mnozí z nás své vidění světa zakládáme na jedné straně na - přinejmenším zdánlivě - nadčasových a objektivně platných pravdách vědy, a na druhé straně na efemérních novinkách zpravodajského a zábavního průmyslu, které jsou za rok stejně staré, jako kdyby byly vykopány na klínopisných tabulkách. Smyslu pro dějiny a dějinnost nás obvykle ve škole ani jinde příliš neučí. Když dnes někde v novinách čtete o „novodobých dějinách" našeho státu, tak to obvykle znamená „po roce 1989" - a těch patnáct dvacet let dozadu bývá také asi nejdelší časový horizont, v jakém je většina lidí schopna a ochotna běžně uvažovat.

Navíc moderní historická věda přináší těžké problémy pro tradiční koncepci posvátné historie: Bible již není tak doslovně neomylná a dokonale celistvá jako mohla být ještě pro reformátory šestnáctého věku - objev různých redakcí, literárních vrstev, ideologických posunů a legend v textu Písma otřásl mnoha jednoduchými jistotami. Podobně si také dnes nemůžeme být jisti, že bychom se ve všech teologických a liturgických otázkách dokonale shodli s křesťany druhého století, že by středověká Evropa skutečně představovala jenom vzor křesťanské zbožnosti anebo že by mnohé slavné postavy světců či reformátorů skutečně byly pouze a jen vzory nelomených ctností. Naše historické náboženství má s historií potíže.

Toto číslo Getseman se věnuje především historii. Přinášíme šest příspěvků Filipa Outraty a Pavla Hradilka o vybraných obdobích křesťanských dějin a dějin křesťanské liturgie. Zazněly na 22. semináři zájemců o teologii pořádaném Institutem ekumenických studií v Praze ve dnech 19. a 20. května 2006, který měl hlavní téma Křesťanství v dějinách. Svým způsobem k nim patří i text, jehož autorem pravděpodobně byl Josef Myslivec, který pojednává o dějinách svátků slavených zkraje listopadu, v nichž si připomínáme naše předchůdce ve víře.

Naopak vynecháváme tentokrát obvyklý seriál Martina Vaňáče o jednotlivých staletích církevních dějin. Místo toho v čísle ještě naleznete dvě konferenční zprávy z ekumeny, jednak o mezinárodním starokatolickém kongresu a dále o trevírské konferenci Mezinárodního ekumenického společenství (IEF). Příjemné počtení.