Církev zítřka na cestách včerejška

37. konference IEF, Trevír, 31.7.-7.8. 2006

Nejsilnějším dojmem, který jsem si odvezl z 37. konference Mezinárodního ekumenického společenství (International ecumenical fellowship - IEF) v Trevíru, je zástup milých a entuziastických důchodců. Mezi účastníky konference tvořili snad čtyři pětiny. Ten, kdo se jako autor těchto řádek účastnil mezinárodního setkání IEF poprvé, tak mohl zároveň nahlédnout sílu i slabost tohoto společenství. Sílu právě v onom nadšení, které z věkem důstojných sester a bratří prýštilo, a v jejich radosti ze společenství, které mezi sebou již tak dlouho sdílejí, a slabost - vlastně v tomtéž. Bude toto společenství, jehož nadšení svědčí o přítomnosti Ducha, pokračovat, jak dlouho, a v jaké podobě?

Konference IEF má poměrně nabitý program, v němž převažují tři složky: bohoslužby, přednášky, diskuze k přednáškám a „workshopy", a kulturní program. Ten většinou připravovali sami účastníci, největším dílem z Německa a Anglie, početné byly také výpravy z Francie, Belgie, Španělska a České republiky, menší skupinky dorazily z Polska, Maďarska, Slovenska a Rumunska. Sjednocujícím prvkem konference je celkové téma, navázané na určité biblické místo (místa). V tomto roce zvolili organizátoři téma svědectví - „Budete mými svědky", s biblickými kotvami především v Lukášově evangeliu (L 24) a Skutcích (Sk 1,1-11). Toto téma je natolik široké, aby se v něm každý mohl „najít". Na druhé straně, může sklouznout k přílišné obecnosti - v případě, že zůstane u jakéhosi obecného „je nezbytné být svědky". Aby se tak nestalo, nasměrovali pořadatelé konference program dvěma směry: k setkání s „oblakem svědků" v historii křesťanství, a ke konfrontaci s pluralitou dnešního světa.

K ponoření se do historie vybízelo tentokrát samo místo konání konference. Trevír je nejstarším městem Německa, jeho kořeny sahají do římské doby a ještě dál, a křesťanství tu má tradici již od 2. století. Ve 4. století byl jedním ze sídelních měst císaře Konstantina. Stěžejní přednáška letošní konference, v níž nás biskup německé evangelické církve Heinz Joachim Held zavedl „na cestu svědectví víry v Krista Ježíše spolu s církevními Otci", zazněla v „Konstantinovské bazilice", ve skutečnosti někdejší palácové aule císaře Konstantina. Hlavními postavami byli významní svědkové starokřesťanské tradice - „první křesťanský císař" (?) Konstantin, Athanasius a tvůrcové níkajského vyznání, Ambrož a Augustin. Na cestě svědectví nejsme první ani poslední, ti, kteří svědčili o své víře před námi, jdou po téže cestě jako my a naši blízcí ve víře.

Jedno setkání z obšírné přednášky nechť svědčí za všechny. V roce 384 se v Trevíru konal proces proti vzdělanému hispánskému biskupu Priscillianovi. Byl obviněn z kacířství a magických praktik, a hrozil mu stejně jako jeho přívržencům krutý trest. Obecný soud církve ústy biskupů zněl - smrt. Proti němu se zvedly hlasy dvou mužů - milánského biskupa Ambrože a Martina, biskupa z Tours. Neschvalovali Priscillianovo učení, ale stejně tak odmítali trest smrti jako „řešení". Přes jejich vystoupení a přímluvu byl nakonec Priscillianus se svými stoupenci v Trevíru popraven. Svědectví odvahy vystoupit nejen proti praktikám mocných tohoto světa, ale i proti mašinérii vlastní církve, nás však může inspirovat i dnes.

Jak se v programu konference odrazil druhý naznačený směr - svědectví tváří v tvář pluralitě dnešního světa? Jeden z mnoha workshopů byl věnován právě tomuto tématu. Vedl jej charismatický Nadim Nassar, syrský křesťan a duchovní působící v Londýně. Tam spolu s anglikánským biskupem Michaelem Marshallem vede „Trojiční institut pro křesťanství a kulturu" (Trinity Foundation for Christianity and Culture, pro zájemce www.tfccinternational.com), který se snaží propojovat živé svědectví osobní víry s vědomím rozmanitosti kultur a vyznání, a tváří v tvář výzvě, již pro křesťany nejen na Blízkém východě představuje především islám. Teologie, kterou Nadim Nassar v Trevíru představil, se snad může zdát (a také se některým účastníkům zdála) trochu hrubě tesaná až zjednodušující, také málo „tolerantní" (zejména ve vztahu k islámu), rozhodně však dokáže inspirovat a „zvednout ze židle".

Současně s hlavním programem konference probíhala vskrytu práce teologické komise, jejímž úkolem bylo připravit materiál o eucharistické pohostinnosti. Nakonec tento pracovní text, jakýsi zárodečný dokument, představen byl, jeho vznik však nebyl vůbec jednoduchý a jednoduchá nebude ani další práce na něm - přijat by měl být až v příštím roce poté, co jej projednají jednotlivé národní organizace IEF. Dostáváme se tak k bodu, který by v žádném hodnocení neměl chybět - ke kritice. Právě osud dokumentu o „eucharistickém sdílení" (eucharistic sharing) totiž dobře dosvědčuje potíže, před nimiž dnes (nejen) IEF stojí. Některým členům teologické komise, patřil mezi ně i český zástupce Martin Vaňáč, se navrhovaný text zdál nejasný a ve svých formulacích vyhýbavý. Ukázal v plném světle prohlubující se rozpory mezi římskokatolickou církví (a pochopitelně i církvemi ortodoxními) a zbytkem ekumeny. Zatímco mezi evangelickými, anglikánskými, starokatolickými aj. církvemi se jednota stolu Páně, touha i již prožívaná zkušenost členů IEF, stala a stává realitou, pro římskokatolické členy IEF se naopak vzdaluje.

Doporučení „Trevírského dokumentu" pro římské katolíky v řadách IEF je následující: řiďte se vlastním svědomím, zároveň podle platných ustanovení své církve, a v konečné fázi podle rozhodnutí místního biskupa... Jak uvést takovou nesnadnou radu do souladu se základním postojem IEF - žít již dnes církví zítřka, to je skutečná výzva. Dokáže Mezinárodní ekumenické společenství zůstat „církví zítřka", nebo se jeho členové budou vzájemně vzdalovat po prošlapaných „cestách včerejška"? Snad při hledání odpovědi pomůže příští konference IEF, která se bude konat v Písku v létě roku 2007. Její téma bude prosté - „Na cestě...". Pokud mohu soudit podle letošní trevírské konference, tato cesta není a nebude snadná, rozhodně však stojí za to po ní jít. Aby mohlo v cestě pokračovat společenství, kde není zvykem ptát se druhého - ze které jsi církve?