Dvakrát jsme dnes svědky klíčové události v životě osoby mimořádně důležité pro celé dějiny spásy; slyšíme povolávat Samuela a také budoucí apoštoly. Povolání není jen formalitou, je také víc než autentizací nebo zmocněním. Povolání člověka podstatným způsobem formuje. Přitom bývá taková událost navenek velmi všední; pokud ten zvoucí impuls zvenčí neprobudí víru povolaného, určitě odezní bez následků, nikdo si ničeho nevšimne.
Autor čtvrtého evangelia líčí setkání Jana Křtitele a Ježíše pomocí paradoxů. Tak Křtitel, podle Ježíšova ocenění prorok, nad kterého Izrael neměl, pokřtil mnohé z Izraele, od prostých hříšníků až po plemeno zmijí; sám však nikým tak autentizovaným pokřtěn nebyl. Přesto křtí, uvěřil totiž svému povolání. Uvěřil, tedy žádné důkazy pro to neměl. Že Jan nebyl snílkem ani svévolníkem, to dokázalo ovoce jeho díla.
Také vás někdy trápí, že čím déle jste svoji, tím zřetelněji je vaše manželství na hony vzdáleno ideálu? Také hledíte s nostalgií zpět, na ty chvíle prvotní zamilovanosti, kdy jste si rozuměli beze slov? Čím to vlastně je, že se tak měníme?
RCL: Ez 34, 11-16.20-24; 1 K 15, 23-28; Mt 25, 31-46
Během uzrávání lidských dějin stáli v čele sociálních skupin vůdcové s různými názvy a s různými soubory práv a odpovědnosti. Nejen král, ale také hlava klanu, hospodář, pastýř. Ti všichni se lišili vzájemně spoustou znaků, ale všichni měli pověření být správcem. Správce nese odpovědnost za smysluplnost existence jednotlivce i svěřeného celku.
Poslední komentáře