Není nic neobvyklého ani tragického, že se vztahy mezi lidmi chvílemi přiostří. Z pokojné říčky Ohře se také jednou za čas stane bystřina. Někdy je ta bystřina krásná, jindy nebezpečná. A občas znamená pohromu.
Nepopírám: Přemýšlet o vztazích lidského já ke všem ostatním ne-já se u nás moc nenosí. Takhle něco hezkého nebo vzrušujícího prožít, prohnat žilami trochu adrenalinu, sehnat levněji viagru – do takových dobrodružství jsou i u nás lidé hotovi vrazit nějakou tu korunu. Ale do kultury vztahů?!
Kdosi řekl výstižně, že teologie po Osvětimi se nedá dělat jako před Osvětimí. Má pravdu. Ale proč? O druhé světové válce to nikdo neřekl. Ani o Gulagu.
Jak jsme se mohli jen tak velice narychlo se sestrou farářkou shodnout cestou od vás minule, vyznám se vám dnes ze svých dvou specifických nadějí:
Co si vlastně já sám slibuji od církve a proč ji nabízím jiným jako opravdovou pomoc, když historická ani přítomná fakta o chování církevních institucí mi moc vody na mlýn zrovna nehoní.
Postoj k ministériím není zrovna silnou stránkou naší obce. Ale nemíním tu ani lobbovat, ani moralizovat. Rád bych povzbudil ty z přítomných, kteří se od rozhodnutí následovat ve služebnosti svého Pána a Krista Ježíše nenechají odradit ani pocity marnosti, ani nezájmem nebo nevděkem obsluhovaných.
Pokud se služba stala někomu opravdovým povoláním, může s ním vystoupat opravdu vysoko. To platí i v sekulárním světě. Ježíše vynesla až na čestné místo vedle Otce – „po jeho pravici“, vyznáváme.
Je to divné, že evangelista říká "radostná zvěst" i tomu, co hlásá Jan Křtitel: Je to přece tak strašně obyčejné! No řekněte: "Nevybírejte víc, než je stanoveno... kdo má něco k jídlu, ať dá tomu, kdo má méně, nebo kdo vůbec nemá". Samé takové všedně lidské věci, žádné zbožné slovo, žádný patos tam nezní. Tak tedy podle Lukáše může vypadat hlásání radostné zvěsti. Není to omyl?
Poslední komentáře