Vzkříšení, zjevení a řeč víry

Tak především je potřeba vědět, že ve vzkříšení jenom věříme. Že o něm přísně vzato nic nevíme. "Věřit" neznamená pro člověka víc ani méně než "vědět". Oba pojmy vyjadřují proces reflexe skutečností i iluzí, reflexe správné i nesprávné. Víra reflektuje to, co smysly nezachycují, a proto také nelze její skutečnosti smyslově verifikovat; proto není dobré jít při vyznávání této víry do fyzikálních detailů. Pokud chce v této souvislosti někdo uvažovat o proměnách hmoty, tak presentuje jen čistě soukromý názor, to, co se mu zdá pravděpodobné. Ze zjevení o tom nevíme vůbec nic.

Mně se nezdá pravděpodobné, že by hmota při našem vzkříšení hrála jakoukoli významnou roli. To, co v krédu vyznáváme, dalo by se dnešním jazykem říci asi tak: věříme, že přestože zemřeme, budeme živí. Všimněte si, prosím: vyznáváme víru, že budeme živí; netvrdíme tím, jak budeme živí. Je při tom důležité, aby naše já zůstalo já; není důležité k tomu petrifikovat některé z vývojových stadií našeho těla (to tělo bylo kdysi v prenatálním stavu, pak kojenec, dítě, dospívající, zralý člověk, starý člověk - velmi se ty formy liší!). Pochopitelně ani takto nevymezená víra není bez problémů - co vlastně zakládá a uchovává jedinečnost osobnosti? Biologie? Psychologie? Teologie? A tak poctivě řečeno: Jak to Bůh zařídí, nevíme. Kdy to zařídí - nevíme; co k tomu bude potřeba - také nevíme.

Všechno, co dokážeme o vzkříšení reflektovat, čerpáme buď ze zjevení, anebo ze svých spekulací. Teologie jsou systemizované a v potřebné míře formalizované lidské úvahy nad tím, co se nám jako celku božího lidu zjevuje jako pravda.

Ze zjevení pak víme o vzkříšení to, co nám dosvědčují svědkové o Nazaretském Ježíšovi: tento Ježíš, přestože skutečně a v plném smyslu slova zemřel, byl shledán potom jako živý, a to neméně skutečně, opět v plném smyslu slova. Nevíme z Písma, jakým způsobem byl živ, z dochovaných svědectví dokážeme rekonstruovat spíš to, jaké způsoby existence v úvahu nepřicházejí. Tak víme, že Ježíši vzkříšenému nekladla odpor ani hmota, ani jej nesvazoval čas. Jeho tělo tedy nemohlo mít všechny vlastnosti našeho těla. Jeho nejbližší jej dokázali identifikovat, ale také jej dovedli nepoznat. I to naznačuje, že identifikace se dála jinak, než jsme běžně zvyklí rozpoznávat mezi lidmi my.

To, co v Novém zákoně o Kristově vzkříšení máme, je nade vší pochybnost od počátku míněno jako řeč obrazná. V takové řeči totiž nevadí, kladou-li se vedle sebe obrazy na prvý pohled rozporné. (Je nesporné, že novozákonní zprávy o Ježíšově "pobytu" zde po ukřižování nelze vzájemně beze zbytku harmonizovat. Je neméně pozoruhodné, že se pozdější autoři nepokoušejí korigovat tyto rozpory očividné u předchůdců) Znamená to, že autoři vědomě používali rozporné mluvy; ostatně nic jiného člověku nezbývá, pokouší-li se popsat nepopsatelné. Proto je také obrazná nebo dokonce i mytická řeč ve svědectvích novozákonních čímsi patřičným, legitimním. Od nás taková řeč vyžaduje, abychom její zákonitosti a charakter respektovali. Pak bude plně funkční i při sdělování pravdy.

Když se říká v Novém Zákoně: "Ježíš vstal", znamená to dosvědčení, že někdo, ten a ten, mimo jakoukoli pochybnost zakusil, že se "s Ježíšem i po ukřižování setkal a jednal podobně jako s někým živým". Takové svědectví nevypovídá vůbec nic o Ježíšově těle, o tom, jakým způsobem Kristus nadále existoval.

O tom nevíme prostě nic, leda nedoložené a nikým nepotvrditelné dohady. Tak to bylo už od počátku, to je vidět třeba z pochybností, které měli apoštolové sami.

To platí i o tom příběhu v evangeliu Janově, kde autor líčí setkání Ježíše a staronových rybářů v Galileji. Ježíše najednou zahlédnou přicházet po břehu k místu, kde mají zapálen oheň. Ježíš říká: Miláčkové, dejte mi něco jíst. A oni mu podali rybu. Také toto setkání musíme považovat za vyjádření obrazné. Bylo by svrchovaně naivní uvažovat, zda Ježíš pojídající s ostatními rybu také tráví či kam se ztratila jeho porce ryby. Z obrazu nelze těžit víc faktů, než je do něho autorem uloženo. Autor jím chce jednoznačné přesvědčení apoštolů, že jejich podivný host je tím, koho léta znali. Podobně svědčí i perikopa o emauzských učednících, jak se děje zjevení, získání věrohodnosti jednotlivce: jestliže s nimi lámal chléb, také s nimi stoloval. Podle toho jako by viděli dál, za pouhou přítomnost nějakého hosta; podle čehosi charakteristického (postoje ke spolustolujícím?) získali v určitém okamžiku tu jistotu, s kým to právě obcují. Ta skutečnost se i jim stává zjevnou, mohou bez lehkověrnosti uvěřit. Ale příběh neříká nic o tom, jestli Ježíš skutečně polykal nebo trávil. Pokud z toho někdo později takzvaně logicky dedukuje další podrobnosti, není práv pravdě toho obrazu, protože z něho chce čerpat i to, co tam nikdy nebylo uloženo. Tahle varující úvaha je na místě i v jiných souvislostech, než je fenomén vzkříšení.

V Písmu se říká: nebudete-li jíst těla Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Víra přijímá, že je to tak. Ale nebylo by oprávněné vyvozovat z toho barvitě, zda jde o kanibalismus či nejde, zda se eucharistický chléb zneuctí, setká-li se v zažívacím traktu člověka s "profánní" potravou a podobné výstřelky. Je třeba ctít autora výpovědi, která se stane zjevením. Je třeba ctít také ostatní okolnosti, máme-li uchopit skutečný smysl zjevení. Nelze z toho třeba legitimně dedukovat, že kdo nechodí k přijímání (protože je třeba muslim či hindu nebo novopohan), nedostane věčný život. Ježíš to přece říká těm, kteří jej znali, není to anonymní vzkaz a tím méně podmínka života pro lidstvo.

Je také třeba k tomu vědět to, co bylo svědkům výroku samozřejmé: stolování v Izraeli znamenalo významný stupeň intimity vzájemné komunikace mezi hostitelem a pozvanými, i mezi pozvanými navzájem. Dnes bychom týž Kristův záměr vyjádřili asi jinak. Řekli bychom rovnou: Nebudete-li se mnou komunikovat, nikdy nepochopíte, co znamená boží království a co znamená žít věčně. Nesmíme také zapomínat, že my Evropané uvažujeme způsobem řecké logiky. Ježíš nemyslel řecky, byl svou přirozeností semita, Žid. Semitské myšlení je dynamičtější, má rozvinutější smysl pro paradoxy a dialektiku. Všimněte si, že Jahve se nerozpakuje změnit svůj rozsudek, dokáže se rozmrzet nad svým vlastním dílem. To by sice udělal řecký bůh také, ale jen bůh řeckých mýtů. Bůh řecké filosofie se na rozdíl od toho nikdy neopravuje, ba nemění, protože by to byl defekt dokonalosti. Pokud tedy bible semitských autorů zjevuje boží vůli, neznamená to nikterak, že vše bude platit stejně i pozítří v jiných okolnostech a s jinými oslovenými. Např. známý citát "kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen a kdo neuvěří, bude zavržen" se s oblibou zneužívá jako domnělé odsouzení těch, které jsme pro svou víru nedokázali získat. To by Ježíše evangelií zcela jistě pobouřilo podobně, jako jej iritovala helenizovaná zbožnost farizeů: kdo udělá o sabatu 999 kroků, je mravný; kdo o 2 kroky víc, je hříšník, člověk špatný. Kristus Ježíš by takové sekernictví nikdy nedovolil, natož aby je vyžadoval. Ježíš tím připomíná, co slyšíme v nočním dialogu s Nikodémem: Aby někdo Království hledal, musí po něm dost toužit, jinak nedohledá. A aby toužil, musí projít zásadní změnou, změnou smýšlení. Pro obvyklé smýšlení je totiž myšlenka věčnosti možná zajímavá, ale rozhodně není prvé důležitosti: pragmatický člověk má jiné pořadí důležitosti. Zdá se dokonce, že "zavržen" znamená v této souvislosti nikoli trest, ale ne-spasení, setrvání v tom světě, který je čím dál častěji místem pláče a skřípění zubů, zatímco je možno žít v Kristu radikálně jinak.