RCL: Ez 34, 11-16.20-24; 1 K 15, 23-28; Mt 25, 31-46
Během uzrávání lidských dějin stáli v čele sociálních skupin vůdcové s různými názvy a s různými soubory práv a odpovědnosti. Nejen král, ale také hlava klanu, hospodář, pastýř. Ti všichni se lišili vzájemně spoustou znaků, ale všichni měli pověření být správcem. Správce nese odpovědnost za smysluplnost existence jednotlivce i svěřeného celku.
Církev - to není Vatikán a jeho nunciové. Církev nejsou klerikové - papež s kardinály, biskupy a kněžími nebo jáhny. Církev také není ani jakási náboženská mocnost, ani náboženství, ani ideologie.
Víra potřebuje vyrůst na určitých informacích. Ale informovanost zdaleka není pro životaschopnost víry to nejdůležitější. V Listu Židům čteme užitečnou nápovědu v úvaze o roli velekněze. Pro současníky autora epištoly vstoupit do velesvatyně znamenalo totéž co vstoupit do samého jádra všeho kosmického dění, tam bylo sídlo smyslu jejich národní i osobní existence. Proto také vstupovat tam nemohl zdaleka každý, tam směl i jen velekněz a jen jednou za rok.
Doba bojující Afriky by neměla přeslechnout fundamentálně dobrou zprávu; příliš mnoho lidí prožívá tyhle dny své poslední krize, kdy vše visí na vlásku a kdy vlásky mnohých se před očima dalších nenapravitelně trhají. Taková doba je lačná evangelia víc než jiné.
Všichni známe to pokušení udělat konečně kolem sebe "pořádek" silnou rukou: Kdybych jen měl tu moc...
Hospodář Ježíšova podobenství má přesně opačnou starost: zabránit škodě, která by takovým zjednáním pořádku vznikla. "Nechte obojí růst až do žní." Ano, to pole, nad kterým smí Kristus skutečně vládnout, takové pole je rozhodně spíš pole zaplevelené než skleníkový záhon nějaké zbožné sekty.
Poslední komentáře