Křest

Katolík disponuje mnoha rituálními úkony. Boží oslovení (zjevení) k nám přichází také na mnohý způsob. Zaráží ovšem, jak málo se jim běžně rozumí. Jak si máme počínat, chceme-li porozumět? Dříve se od katolíka vyžadovalo, aby se tázal hlavně tradice své církve, jaksi vtělené do učitelského úřadu, resp. do znalostí nejbližšího zástupce kléru (faráře). Od dob II. Vatikána jsme už opatrnější: Je třeba se ptát bible, církevního učení a dějin. Například takové mysterium křtu lze v Tomáškově katechismu z r. 1960 prý přiměřeně vysvětlit 7 otázkami a sedmi odpověďmi, vcelku asi 10 vět. Mezi jiným tu nechybí třeba to, že křest vtiskuje nezrušitelné znamení a že bez křtu ani Bůh nemůže nikoho zachránit. Jistě i takové učení přijímáme. Ale je zde nebezpečí, že s tak důležitým faktem jsme příliš brzo hotovi. Kdo jde zkratkou, snadno zabloudí, naletí pověře.

Je třeba ptát se na věc také Písma.

Třeba v úryvku z druhé knihy Mojžíšovy - Ex 12,13 - cítíme cosi podobně naléhavého: Hospodin si umlouvá s vyvolenými znamení spásy, které má být pro něho závazné v hodině strašného soudu nad mocnostmi, které Hebreje v Egyptě sužovaly a nakonec i zotročily. To právem připomíná mysterium křtu. Jenže lze to vyložit i docela magicky, pokud nepřihlédneme ke kontextu, kterým úryvek vrcholí.

Téma zazní také v kázání svatého Petra - Sk 2, 14-38. Napoprvé se ovšem zdá, jako by nám toho moc nového neprozradil; zdá se dokonce, že zmínka o křtu je tu jaksi jen přilepena. Proto musíme pátrat v Písmu dál, až k okolnostem kolem křtu samého Nazaretského. Snad to vrhne zpětně nějaké světlo i na Petrovo kázání. A opravdu: Synoptikové uvádějí v souvislosti se křtem Páně také pobyt v poušti a s tím související pokušení.

Vyplatí se pátrat nejen v textu Písma. Je třeba nahlédnout i do tehdejších zvyků, do světového názoru biblických autorů, protože tam může být klíč k zprávám příliš lakonicky vyjádřeným (co bylo všem současníkům zřejmé, to biblický autor nemusel zmiňovat, tím méně vysvětlovat).

Všimneme si tedy svědectví Markova (Mk 1,4-5.9-11) i Matoušova (Mt 4,ţ1-11). Zmiňovaným klíčem mohou být třeba tyto poznámky:

- Boží království je věc veřejná, společenská, protože Smlouva se týká božího lidu, nikoli jednotlivců. Jednotlivec je spasen skrze společenství a ve společenství

- skutečnost denně zakoušená tímto lidem Smlouvy byla nekonečně daleko od naplnění slibů, které kdysi zanechali proroci. Mnozí se právem ptali, proč Jahve nejedná podle zaslíbení;

- zodpovědně ovlivňovat veřejné věci má v Izraeli právo až zralý muž, tj. aspoň třicetiletý.

- Z dějin vlastního národa mnozí věděli, že Jákob, Mojžíš, Jefta, Samson i Eliáš dokázali donutit Hospodina, aby vystoupil na záchranu. Možná, že právě proto vznikla obec v Kumránu - jako ten požadovaný "zbytek" Izraele rituálně i mravně čistého, zbytek v moři zpohanštělého lidu, zbytek, který přivolá Mesiáše. Jejich křest inspiroval Jana Křtitele a dost možná i Ježíše. Byl znamením "Tu jsme, Hospodine". Snad něco porozumění dodá i zpráva o Křtiteli, kázajícím: "Sekera je již přiložena ke kořeni… Mnohem závažnější pro porozumění události našeho křtu však nabízí dialogy mezi Pokušitelem a Ježíšem při jeho pobytu v poušti. Křest je vnějším znamením vnitřního rozhodnutí pro radikální změnu smýšlení. A s takovým rozhodnutím bývají spojena i rizika znehodnocení oné původní velkodušnosti.

Předně je tu úskalí sebecitu, ohledu na sebe sama: Kdo se rozhodne sloužit dobru druhých, neměl by si vyhradit i cosi pro sebe, např. právo posloužit i svému přiměřenému prospěchu? Jak vidíme v dějinách i v současnosti, mnoho je těch, kteří si za svou službu společenství či božímu lidu neváhají nechat platit. Logika spravedlnosti zde nic nenamítá, naopak. Ale Ježíš se přece jen rozhodne jinak než logicky. Nevymění spokojenost za pokoj srdce: Nezáleží na mně, ale na Božím slovu. Hebrejské slovo "dabar" má totiž několik významů: slovo, čin, událost. Ježíš tohoto rozhodnutí ani později nelitoval, pokoj srdce je mnohem víc než nedostatek starostí. Proto také později bude učit své blízké podobnému postoji větou: "Hledejte nejprve Boží království, ostatní vám bude přidáno".

Druhý kámen úrazu velkomyslných změn smýšlení bývá v malé trpělivosti člověka: Vzplaneme, a chceme výsledky. Vidět a hmatat. Dosáhnout toho mocí, nelze-li to jinak urychlit. Jenže i pouhé vědomí moci člověka často korumpuje. Boží království je svou podstatou jako kvas, jako zrno, jako semeno, které roste pomalu. A jiný bude sklízet, co jsme zaseli. Jiní si vloží na hlavu korunu, která patřila na hlavu toho, kdo byl rozdrcen Pilátem a veleradou. Dějiny naší církve mnohonásobně demonstrují, jak silné bývá takové pokušení "mocí páchat dobro, ne-li po dobrém, tedy po zlém".

Třetím úskalím velkých rozhodnutí bývá kompromis se zlem, ideologicky obíleně hrob. Myšlenka je správná, musí zvítězit, pravda se musí prosadit, opíjíme sebe samé, aby naše svědomí neprotestovalo, že jsme účast na Království vyměnili za čočovici. Leckdo je ochoten zaplatit za kněžství i cenu spolčení se se zlem, anebo aspoň kamufláží konformnosti. Jenže Boží království je také v nás, a v srdci takto znečištěném je vlastně znásilňováno. Kdekdo prý zachraňuje církev; jenže Boží království nelze "zachraňovat". Je do té míry Božím, do jaké jsme Božími my - je totiž v nás. S námi jde ke slávě, s námi padá do bláta. Vrátí-li se kdo teď zpět k Petrovu kázání o letnicích, bude jej číst pravděpodobně jinýma očima. A bude vidět i dál za texty Exodu.

Leccos podnětného nabízejí i dějiny. V Kumránu žili pozoruhodně odpovědní věřící, dost možná onen "zbytek", o kterém mluvili proroci. Přesto velikán Jan Křtitel jde jinou cestou. Také Ježíš minul Kumrán, přijal Janův křest, ale k Janovým učedníkům se opět nepřipojil. Byl zřejmě už rozhodnut a jeho cesta je přece jen odlišná od oněch dvou, byť skvělých.

To vše může a má formovat i osobní pravdu našeho křesťanského křtu:

Ježíš čeká do třicátého roku, jeho křest má totiž být znamením veřejným, své vnitřní rozhodnutí veřejně pečetí křtem. Křtem se tak předem vzdal všech případných zadních vrátek, každé ústupové cesty. Vydal se věci Božího království zcela bezpodmínečně (v tom šel dál, než požadoval Jan!). Nepřehlédněme, že právě tomuto radikálnímu rozhodnutí se dostává zvláštní Boží odpovědi. "Takto se chová ten, kdo je mi milý, tak se chová ten, kdo je mým synem", deklaruje Hospodin. Ježíš se rozhodl, Hospodin stvrdil, že správně. Tím ovšem nic nekončí, spíš začíná. Je třeba najít konkrétní formu realizace. Proto Ježíš odchází na poušť - právě v poušti doufali už od pradávna najít odpovědi na otázky rodící se v srdci toužícím po zásadní změně smýšlení. Výsledek této Ježíšovy "přípravy" už známe.

To všechno nějak osvětluje, co rozuměl křtem Ježíš. Náš křest by se neměl od Ježíšova nijak podstatně lišit, máme-li očekávat podobný efekt. Náš křest nás má sjednotit právě s tím Ježíšem, kterého zvěstuje Písmo i dějiny spásy. Důsledkem sjednocení je Boží přízeň, ba otcovsky bezprostřední Boží láska: Tohle je můj syn... Ti dva - Bůh a člověk – jsou z Božího rozhodnutí nadále spřízněni. Tedy právem zmiňuje i katechismus "milost" - je tu a patří k podstatě takto utvářeného vztahu.

Církev je církví, pokud chce postupovat tak, jako Ježíš. Samozřejmě, že někdy ta věrnost dopadne hůř, někdy se mu blíží víc, ale jedině ti, kteří aspoň touží postupovat jako Ježíš, jen ti mu uvěřili, jen ti ho vzali vážně. A kdo Ježíše nevzal velmi vážně, ten není křesťanem. V tom smyslu tedy křest opravdu je i branou do církve a podmínkou spásy. Platí ovšem neméně i rub této mince: Chceme-li být právi svědectví Písma, můžeme a musíme domnělý Kristův příkaz křtít posunout do jiného, pravdivějšího světla. Ježíš neklade žádné fundamentalisticky zjednodušené podmínky. Spíš na sobě samém a na svém osudu zjevuje, co a jak je ve hře. Nikde v Novém Zákoně nenajdete instruktáž, jak takový domnělý příkaz realizovat. (Jestliže Ježíš dává např. "nové přikázání", věnuje mnoho úsilí, aby každému přiměřeně jeho chápavosti vysvětlil, co láskou rozumí a co nikoli. Tak se teprve ta naše otázka po porozumění učení církve uzavírá. Naše tradice zvěstované v katechismech mají pravdu, ale jen pro toho, kdo nezůstane jen na povrchu věci, jen u dětských katechismů. Musíme jít vždy zpět k Písmu, abychom pochopili, co věty naší tradice říkají, jinak si mezery vyplníme pověrami a iluzemi.