6. neděle v době postní B

RCL Iz 50, 4-7; Fp 2, 5-11; Mk 14,1 – 15,47

Dnešní skladba liturgických textů se může jevit podivná: Z velké slávy uvedení Ježíše jako proroka do Svatého města se přeskočí hned do pašijí. Ale má to svoji logiku. Dnešní slavnost rituálně předznamenává vstup do slavnosti křesťanských velikonoc.

Velikonoce to nejsou proto, abychom v sobě provokovali pocity soucitu nad zmučeným Ježíšem. Jsou ve svém celku hutnou „památkou“ na náš osobní křest. Ten totiž apoštol Pavel vysvětluje jako „ponořit se do smrti a vzkříšení Našeho Pána Ježíše. Ale nikdo neporozumí smyslu Ježíšovy smrti, pokud ji nereflektuje spolu s jeho životem a spolu s tečkou celého dramatu – vzkříšením.

Ježíš nás totiž vykoupil nikoli svým trápením, ale tím, že svou vlastní dramatickou cestou ukazuje šanci pro záchranu smyslu našich dramat někdy slavných a někdy tragických.

Ježíšovo drama není truchlohrou, pašijní příběh není z rodu starověkých tragédií. Tím méně by šlo o morbidní povídání nabádající člověka zamilovat se do bolesti a zmaru, anebo přibít na pranýř zradu Jidáše i ostatních vyvolenců… Je to drama o vítězství toho, proč Ježíš žil i umíral. Jde o to, co Ježíš svojí odvahou plnit boží vůli osvědčil: ano, dopadl dost ohavně. Ale jeho nespravedlivá smrt z rukou náboženských a nacionalistických fanatiků nebyla posledním slovem jeho osudu. Ten Ježíš je živ a jako živý je dodnes oporou mnohým, kdo o jeho prazvláštní oporu v životním klopýtání stojíme.

Jen člověk se srdcem kamenným by necítil i soucit s nevinným Ježíšem. Ale o to teď opravdu nejde. Spíš jde i dnes a tady o to, že žádné z našich břemen - ať je naše bezmoc jakkoli velká – není posledním slovem. Tam na Golgotě se totiž okázalo, že i ten veleradou a veleknězem prokletý zůstává Bohu milým, božím synem, říká člen popravčí čety.

Ohromné rozpěti dynamiky existence nazaretského proroka nám tak pomáhá živit naději, že ta sentence o křtu jako ponoření našich osudů do osudu Ježíše Krista funguje, nejde o ideologie.

Kdo z vás se ještě nikdy neptal otřesen sám v sobě, zda to všechno, čemu říkáme evangelium, není právě jen opium, umožňující přehlušit bídu lidské existence jinak k zoufání bědnou? Jistě jsem se tak ptal i já, a nejednou.

Ale odpověď v Dobré zprávě čitelná mi připadá poctivá: Když drama chlácholené drogou jakéhokoli druhu končí, následuje neodvratně absťák, abstinenční obtíže. Těmi nutno zaplatit tak zoufalý nedostatek pravdy, jaký v sobě nese každá droga či nepodložená útěcha. Jenže vzkříšený Ježíš se nepotácí v abstinenčních obtížích.

To nejdůležitější v té chvíli prvého setkání se svými blízkými potřebuje říci a položit na srdce je - nebojte se. Sám nepřichází pomstít nebo spravedlivě trestat ty, kdo zradili, uzdravuje jejich rdousivý strach. Zvěstuje pokoj, protože sám je pokoje plný. Je to opravdové uzdravení toho srdce, které ještě nedávno křičelo na kříži v pocitu drtivé opuštěnosti uprostřed nespravedlnosti a bezmoci.

Janův Ježíš právem vidí boží slávu i v tom, co se na mladičké společenství jeho přátel neodvratně valí v podobě radikálního řešení Velerady. Ano, Ježíš je oslaven nejen průvodem proroka sedícího na oslátku, nejen nadšením davů, ale také tím, že obstál před vládci a mocnými, dokonce i před majestátem smrti. V jeho osudu obstál nejen Syn člověka s velkým S, ale prostě „syn člověka“.

Slyšeli jsme nikoli zbytečně, jakou výzbroj pro chvíle závratné slávy a stejně závratné hrůzy tváří v tvář neodvratné smrti a zmaru veškerého předchozího života. Izajáš radí: Tvoje tvář musí včas před tím ztvrdnout jako křemen, pak vydržíš úctyhodně plivance chátry. Pavlův Ježíš se na slávu i prohru pečlivě vyzbrojil tím, čemu říkali současní Řekové Kenozis: Nepovažoval za svoji kořist, když jej vedli vprostřed jásajícího davu a velerada se krčila za zdmi paláce. Proto také obstál, když mu narazili korunu z trní.

Proto také může zůstat typem záchrany i v mučírnách 20. století. Co vypadalo jako krach, může skončit na boží pravici.