Jaroslav Vokoun

Současná viróza či spíše její mediální obraz (v reálu se s ní naštěstí většina z nás asi ještě nesetkala) a reakce na ni nemilosrdně odkryly situaci církví, kterou jsme si mohli třicet let idealizovat - i já jsem doufal, že k nějakému poučení došlo a že například v pastoraci lépe připravuji lidi na situace, kdy bude jejich víra vystavena zkoušce. (O tom, jak by se zachovali ti, kdo tak skvěle křesťansky mluví, jsem ale neměl nikdy iluze).

V minulosti lidé úmyslně lhali nebo nevědomky zabarvovali svoje záznamy (...), ve všech případech však věděli, že „skutečnost“ existuje a tak či onak vyjde najevo. A v praxi vždy existovalo mnoho faktů, na kterých se mohli skoro všichni shodnout. (...) A právě tuto společnou základnu souhlasu totalitarismus ničí. Nacistická teorie skutečně specificky popírá, že by existovala taková věc, jako „pravda“ (...) Sledujeme li tuto linii myšlení, je na jejím konci úděsný svět, v němž Vůdce nebo nějaká vládnoucí klika kontroluje nejen budoucnost, ale i minulost.

Přijal jsem pozvání přednést text, který by mohl být základem diskuse na shromáždění k výročí evangelického společenství pro liturgickou obnovu Coena. Přijal jsem toto pozvání, ačkoli si opravdu nemyslím, že bych byl v této věci kompetentní – nebudu mluvit jako učitel ani odborník na liturgii, odborně se liturgikou prakticky vůbec nezabývám a co jsem snad vybudoval, už asi postupně vyšumělo nebo se posunulo do podob, které jsem rozhodně nezamýšlel.