Madeleine Delbrêlová se narodila 24. října 1902 v Mussidanu v Dordogne v domě rodičů své matky poblíž malé továrny na svíčky, kterou postavil její dědeček. Její otec, velký vlastenec, skvělý organizátor a milovník literatury, byl zběhlý v politických otázkách, ale pracoval jako železniční dělník a Madeleine tudíž strávila dětství a dospívání na různých místech, podle toho, kam se stěhoval za prací. Kvůli tomu i kvůli chatrnému zdraví nemohla studovat jako ostatní. Její rodina nebyla nábožensky založena, Madeleine se ale setkala s duchovními, kteří jí vysvětlovali pravdy křesťanské víry, a tak mohla ve dvanácti jít k prvnímu svatému přijímání.

V Paříži, kam byl otec přemístěn v roce 1916, poznala několik vzdělaných lidí hlásících se k ateismu, kteří ji v mládí velmi ovlivnili. Sama napsala, že když jí bylo patnáct let, byla naprostou ateistkou a svět se jí ve své každodennosti jevil jako něco zhola absurdního. Bavilo ji po večerech tancovat a navenek vypadala jako bezstarostné děvče. Uvnitř ji ale hlodala otázka smrti a „absurdity“. Díky několika křesťanům začala o svém dosavadním životě pochybovat, líbila se jí jejich angažovanost a soudržnost. Začala číst texty svatého Ignáce a vstoupila ke skautům ve farnosti, kde bydlela. Boží zjevení ji prostě „oslnilo“. Postupně si ujasňovala své povolání: žít podle nároků evangelia v běžném občanském životě v tomto světě. Připojuje se k ní několik přítelkyň a rodí se malé laické společenství. V roce 1933 se přestěhovala do dělnického města Ivry nad Seinou, chudého a odkřesťanštěného místa, kde měli převahu komunisté. V letech 1933-1946 se tu věnovala službě v sociální práci. Dům její komunity byl otevřen každému. V září 1939 byla se svými společnicemi mobilizována. V roce 1941 kardinál Suhard ve spolupráci s francouzskými biskupy založil misijní seminář a přizval Delbrêlovou k přednáškám o její zkušenosti v Ivry.

V roce 1944 Delbrêlová prožila druhé obrácení. Začala hlouběji chápat lásku mezi věřícími a nevěřícími, mezi křesťany a marxisty, a zároveň se utvrdila ve svém plném nasazení pro hlásání křesťanství a misijní dílo. Prohloubila též svůj jedinečný způsob kontemplace Boha na ulicích tohoto světa. Dostala řadu pozvání, aby o své zkušenosti přednášela. Pečlivě připravené přednášky a stovky dopisů dokumentují postupný rozvoj jejího myšlení a duchovního života. V dubnu 1938 se v revue Études Carmelitaines objevil článek s názvem „Nous autres gens des rues“ („My druzí, lidé ulice“). Najdeme v něm jádro její spirituality: niterné propojení modlitby a činnosti, jež má být „plná lásky“. V roce 1957 publikuje knihu shrnující její postoj k marxismu a k misijnímu poslání křesťana a církve: Ville marxiste terre de mission (Marxistické město, misijní území).

Poté, co 13. října 1964 zemřela, její přátelé s využitím rozsáhlé písemné pozůstalosti publikovali tyto knihy: My druzí, lidé ulice (1966), Radost z víry (1968), Společenství podle evangelia (1973), Jednoduchý průvodce pro prosté křesťany (1980), Nerozdělená láska (1991).

Citát z knihy My druzí, lidé ulice: „Každý duchovně otevřený úkon nám umožňuje plně přijímat Boha a také ho darovat ve velkolepé svobodě ducha […] Každý malý úkon je nesmírně velkou událostí, v níž je nám darován ráj, a skrze tento nepatrný úkon můžeme darovat ráj druhým […] Nezáleží na tom, co máme právě vykonat, zdali v ruce držíme koště či plnící pero; zdali mluvíme, nebo mlčíme; zdali nasloucháme, nebo přednášíme; zdali pečujeme o nějakého nemocného, nebo píšeme na psacím stroji. To vše není nic než slupka úchvatné skutečnosti, kterou je setkání duše s Bohem.“

Delbrêlová tak jako další mystici zná dobře radostnou modlitbu, ale i modlitbu jako námahu. „Modlitba je velmi namáhavá a tvrdá věc a žádá si celou naši osobu. Být zcela v přítomnosti Boha, být tím, kdo od něho vše přijímá, není žádný odpočinek“ (Společenství podle evangelia). Často hovoří o kříži, ale zároveň varuje před askezí pro askezi, před cvičením jako potvrzením vlastních sil. Život před Bohem je spíše „tancem“, v němž se člověk zcela oddává jeho rytmu.

Vybráno ze slovníkového hesla M. Tiraboschiové

Greta Thunberg dostane čestný doktorát teologické fakulty v Helsinkách

(MV) Univerzita v Helsinkách dne 20. března 2023 zahájila letošní jubilejní oslavy oznámením, že udělí 30 čestných doktorátů různým osobnostem z celého světa. Teologická fakulta udělí 9. června 2023 osm čestných doktorátů. Mezi oceněnými bude i dvacetiletá švédská aktivistka Greta Thunberg.

Na stránkách fakulty je její ocenění zdůvodněno slovy: „Školní stávka za klima, kterou uspořádala na podzim 2018 před budovou švédského parlamentu, se brzy rozšířila do celosvětového hnutí Fridays for Future, v němž školáci vyzývají rozhodující činitele, aby přijali opatření v oblasti klimatu založená na vědeckých důkazech. Hodnota její nekompromisní a důsledné práce pro budoucnost naší planety byla oceněna několika významnými cenami a oceněními. Její činy nás všechny zavazují k tomu, abychom jako členové komunit a společností, ale především jako lidské bytosti, změnili svůj každodenní život."

Mezi oceněnými je i Munib Younan (nar. 1950), emeritní biskup Evangelické luterské církve v Jordánsku a ve Svaté zemi, který byl v letech 2010–2017 prezidentem Světového luterského svazu. V této funkci podepsal spolu s papežem Františkem ve švédském Lundu 31. října 2016 Společné lutersko-katolické prohlášení.

Jeho ocenění je mimo jiné zdůvodněno tím, že byl po desetiletí veřejným hlasem blízkovýchodních a zejména palestinských křesťanů a v pozici prezidenta Světového luterského svazu sehrál celosvětově významnou roli křesťanského vůdce. Ve svém přístupu zdůrazňuje pozitivní roli náboženství jako faktoru podporujícího veřejnou angažovanost. Younan absolvoval magisterské studium na Helsinské univerzitě a po celou dobu své kariéry pěstoval úzké vztahy s finskými partnery.

Čestný doktorát teologické fakulty obdrží dále: Riho Altnurme, profesor církevních dějin na univerzitě v estonském Tartu; Annabel Brett, profesorka politického myšlení a historie na univerzitě v Cambridge; Grace Davie, emeritní profesorka sociologie na univerzitě v Exeteru (v češtině vyšla její kniha, ve které srovnává evropskou náboženskou situaci s jinými kontinenty: Výjimečný případ Evropa. Podoby víry v dnešním světě, Brno: CDK, 2009); Philip Esler, profesor novozákonních studií na univerzitě v Gloucestershire; Maria Immonen, která je první ženou na pozici ředitelky World Service v ústředí Světového luterského svazu; Mia Lövheim; profesorka sociologie náboženství na univerzitě v Uppsale.

Jubileum univerzity v Helsinkách (tzv. Conferment Jubilee) se koná na památku výročí prvního ceremoniálu, během kterého došlo k udělení akademických titulů v Turku v roce 1643. Tzv. conferment je akademický ceremoniál, při němž se udělují tituly magistrů, doktorů a čestných doktorů. Jmenovaní získávají své insignie v rámci slavností, které mohou trvat řadu dní. Jedná se o charakteristický finský akademický prvek, jehož účelem je oslavit úspěchy vědců, ale také demonstrovat radost z příslušnosti k akademické obci.

Zemřel Oldřich Petrlík (1938–2023)

(MV) Dne 19. března 2023 zemřel po dlouhé nemoci Oldřich Petrlík, absolvent bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic. Pohřeb se uskutečnil 27. března v evangelické modlitebně v Aši.

Narodil se v Chebu 25. června 1938 jako druhorozený syn do rodiny železničáře. Díky obsazení Chebska Němci putoval se svou rodinou do vnitrozemí. Středoškolské vzdělání získal na Gymnáziu v Chebu, titul inženýra na VŠCHT v Praze.

Velkou část života strávil jako zaměstnanec v různých chemických provozech v severních Čechách. Tam se potkal se svou životní láskou. Z tohoto jediného manželství měl dvě děti, 5 vnoučat a jednu pravnučku.

Byl členem sboru ČCE v Aši a živě se zajímal o teologii, kterou studoval až do konce svého života. Nejprve studoval bakalářský obor Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, který v roce 2009 zakončil bakalářskou prací na téma „Osudy luterských sborů v Českobratrské církvi evangelické“. Poté pokračoval v navazujícím magisterském oboru Teologie křesťanských tradic – ekumenika, který však nedokončil. Poté studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy magisterský obor Teologické nauky, který pro nemoc a smrt už nestihnul dokončit.

V lednu 2020 byl ordinován výpomocným kazatelem v Českobratrské církvi evangelické. Plánoval, že po dokončení studia na Katolické teologické fakultě bude působit jako kaplan mezi seniory např. v LDN.

Kromě teologie byla jeho zájmem ekologie a péče o životní prostředí. Byl také velkým fandou železnic, organizoval historické jízdy vlaků a pomáhal prosazovat obnovení vlakového spojení do německého Hofu nebo zavedení vlaku od večerního Pendolina z Chebu do Aše. Dalším koníčkem bylo studium jazyků a cestování.

Své demokratické a ekologické smýšlení dával vždy otevřeně najevo, což ho za komunismu nejednou přivedlo do řady nepříjemností. Do konce svého života se aktivně věnoval zejména komunální politice. Členem Strany zelených byl od dob jejího založení.

V Getsemanech č. 180 (únor 2007) vyšel jeho článek „Členové ašského sboru o ekumeně“ viz https://www.getsemany.cz/node/1105

 

Darina Bártová jáhenkou Starokatolické církve

(MV) Darina Bártová, absolventka bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic a dlouholetá vyučující řečtiny a Úvodu do bible na tomto oboru, členka farnosti u sv. Máří Magdalény v Praze, přijala dne 25. března 2023 v kapli Sv. Kříže u Apolináře jáhenské svěcení z rukou starokatolického biskupa Pavla Benedikta Stránského.

Mezinárodní starokatolická biskupská konference (IBK) se nejprve ke svěcení žen stavěla negativně (např. v prohlášení z roku 1976), ale už během 80. let se na základě vnitrocírkevních diskusí její postoj postupně měnil. Mezinárodní starokatolická teologická konference v roce 1984 uvedla, že argumenty, na jejichž základě byly ženy vyloučeny z kněžské služby, jsou založeny na zastaralých neteologických předpokladech. IBK zřízením trvalého diakonátu otevřela tuto možnost i ženám. Rozhodnutí v této věci ponechala na jednotlivých církvích. Koncem 80. let došlo k prvním jáhenským svěcením žen ve starokatolických církvích ve Švýcarsku (1987), v Německu (1988) a v Rakousku (1991).

Odpovědí na požadavky žen na kněžské svěcení bylo rozhodnutí diecézní synody německé Starokatolické církve v Mohuči v roce 1989, které umožnilo svěcení žen na trojí úřad: jáhenství, kněžství i biskupství. S ohledem na sesterské církve a z obavy o rozkol ve starokatolickém společenství bylo provedení rozhodnutí odloženo. 51. řádná synoda Starokatolické církve v Německu v roce 1994 schválila dvě usnesení: 1) „V církvi mají muži a ženy stejná práva. Zejména ženy a muži mohou být stejně vysvěceni na apoštolskou službu diakonátu, presbyterátu a biskupství." (130 pro, 5 proti a 1 se zdržel) 2) "... ženy v oblasti starokatolické diecéze v Německu mají od nynějška stejný přístup k svěcení jako muži" (124 pro, 10 proti, 2 se zdrželi). První kněžské svěcení dvou žen se uskutečnilo na svatodušní pondělí 27. května 1996 v Kostnici.

Otázka svěcení žen vedla v rámci starokatolického společenství k diskusím, IBK v červenci 1997 konstatovala, že „v současné době nelze v otázce svěcení žen rozhodnout jednomyslně“. Následovala kněžská svěcení žen v Rakousku (1997), Nizozemsku (1999) a Švýcarsku (2000). Naopak Polská národní katolická církev v Severní Americe (PNCC) se svěcením žen nesouhlasila a došlo k jejímu odchodu z Utrechtské unie.

Starokatolická církev v ČR umožnila jáhenské svěcení žen v roce 2003. Přijetí svátostného svěcení do apoštolské služby diakonátu, presbyterátu a episkopátu umožnila ženám usnesením 51. řádné synody v říjnu 2022.

Když byl před deseti lety zvolen papež František, seděl jsem před kamerou BBC, připravoval se na rozhovor a pronesl jsem slovo, které ve svém sloupku nemohu otisknout. Naštěstí jsem neměl zapnutý mikrofon. O Jorge Bergogliovi jsem věděl jen to, že ho moji přátelé v Latinské Americe, teologové osvobození a jezuité, nemají rádi a označují ho za konzervativního a autoritářského. Ve své nevědomosti jsem nebyl sám. George Weigel, konzervativní katolický komentátor a životopisec papeže Jana Pavla II., se krátce po Františkově zvolení ve svém sloupku vyjádřil, že pro mnoho kardinálů bylo jediným zklamáním z Jana Pavla II. a Benedikta XVI. to, že tito papežové nereformovali jezuity. Podle Weigela se kardinálové rozhodli, že jediným způsobem, jak reformovat jezuity, bude zvolení jednoho z nich – toho konzervativního – papežem. Weigel tvrdil, že zná Bergogliovo uvažování, protože s ním v Buenos Aires vedl rozhovor o jezuitech a církvi. Domnívám se, že většinu času mluvil Weigel, zatímco Bergoglio seděl mlčky s kamennou tváří, což vedlo Weigela k domněnce, že arcibiskup souhlasí se vším, co řekl.

Během několika týdnů jsme zjistili, jak moc jsme se oba mýlili. Kardinálové zvolili papežem muže, který změnil styl papežství, zaútočil na klerikalismus, posílil postavení laiků, otevřel církev rozhovoru a diskusi a změnil pastorační priority církve. Ačkoli nezměnil nauku, byl revoluční ve všech ostatních ohledech. Změna stylu byla patrná hned, když František z balkónu svatopetrské katedrály v prostém oblečení, neformálně pozdravil lidi a požádal je, aby se za něj pomodlili dříve, než jim požehná. Jeho prostý styl byl spojen se silným útokem na klerikalismus. Kardinálům a biskupům řekl, aby se nechovali jako knížata. Vedení znamená službu, řekl jim. Pastýři by měli být cítit jako jejich ovce. Duchovní by měli být „mírní, trpěliví a milosrdní“ s „vnější prostotou a strohostí života“.

Ačkoli František proslul svým soucitem a laskavostí, netýkalo se to duchovních, na které dokázal být velmi tvrdý. V takových případech působil jako autoritářský ředitel noviců a jezuitský provinciál, kterým kdysi býval. To se projevilo zejména ve způsobu, jakým odvolával biskupy, kteří nebyli důslední ve vztahu k případům sexuálního zneužívání. S tímto útokem na klerikalismus souvisela jeho touha posílit postavení laiků. Kladl otázku, zda dáváme laikům „svobodu, aby způsobem odpovídajícím jejich růstu v roli učedníků nadále rozlišovali poslání, které jim svěřil Pán?" "Podporujeme je, doprovázíme je a překonáváme pokušení s nimi manipulovat nebo je vnímat jako malé děti?".

František také otevřel církev rozhovoru a diskusi způsobem, který v církvi nebyl běžný od doby II. vatikánského koncilu. Jan Pavel II. se obával, že se církev stala příliš chaotickou. Proto využil kardinála Josepha Ratzingera k tomu, aby si došlápnul na kněze a teology, kteří chtěli po II. vatikánském koncilu pokračovat v diskusi o doktrinálních otázkách. František naproti tomu zastával názor, že „otevřená a bratrská debata umožňuje růst teologického a pastoračního myšlení. To mě neděsí. Ba co víc, já ji vyhledávám". To teology osvobodilo k tomu, aby mohli hovořit o tom, jak by církev mohla pronášet poselství evangelia způsobem, který by byl srozumitelný v 21. století. František se také kriticky vyjádřil k tomu, že kurie kontroluje dění na synodě biskupů. Vzpomínal, jak mu bylo řečeno, o čem se na synodě, na jejímž vedení se podílel, smí a nesmí diskutovat. Synody biskupů se nestaly poradním sborem papeže, ale místem, kde účastníci projevovali svou loajalitu vůči papeži a Vatikánu.

Na své první synodě ve funkci papeže řekl účastníkům: „Mluvte jasně. Ať nikdo neříká: 'To se nesmí říkat'. ... Vše, co cítíme, musí být řečeno, a to s parrhesia.“ Použil řecké slovo „parrhesia“, které popisuje způsob, jakým svatý Pavel oslovil svatého Petra na takzvané první synodě v Jeruzalémě, když učedníci diskutovali o povinnosti křesťanů z pohanů dodržovat tradiční židovské zvyky.¹ Jinými slovy, František účastníkům synody říkal: „Chovejte se ke mně tak, jako se svatý Pavel choval ke svatému Petrovi.“

Je ironií, že konzervativci využili této nové svobody k tomu, aby napadli papeže za to, že umožnil svobodnou diskusi. Ti, kteří dříve označovali za disidenty každého, kdo zpochybňoval jednání nebo učení Jana Pavla II. a Benedikta XVI., se nyní začali hlasitě ozývat. Z „loajalistů“ se stali rebelové, kteří dávali najevo, že jejich skutečná loajalita není vůči v papežství, ale vůči vlastním názorům.

František také změnil pastorační priority církve. Chtěl chudou církev pro chudé, církev, která by sloužila chudým, doprovázela je a bránila. Popisoval církev jako polní nemocnici pro zraněné, nikoli jako vybraný klub pro bohaté a krásné. Kladl důraz na soucit, milosrdenství a smíření. Měl pocit, že poselství církve je příliš složité. „Ztrácíme lidi, protože nerozumějí tomu, co říkáme, protože jsme zapomněli na jednoduchý jazyk,“ řekl. Zatímco jiní z odchodu z církve obviňovali věřící nebo kulturu, František se obával, že lidé vidí církev jako „příliš slabou, ... vzdálenou jejich potřebám, ... chladnou, ... zahleděnou do sebe, ... uvězněnou ve svých vlastních rigidních formulí, ... relikt minulosti, nevhodný pro řešení nových otázek“. Podle Františka má evangelizace začínat slovy o Boží lásce a soucitu. Měli bychom hlásat evangelium, ne katechismus nebo knihu pravidel. Jak nás učí Matoušovo evangelium, žít víru (orthopraxis) je důležitější než to, jak o víře mluvíme (ortodoxie).

František také změnil priority veřejného působení církve. V jednom rozhovoru během prvního roku svého působení řekl, že se nebude zabývat potraty, manželstvím osob stejného pohlaví a kontrolou porodnosti, protože každý ví, co církev o těchto tématech učí.² Spíše zaútočil na neregulovaný kapitalismus a globalizaci. Kritizoval válku a vyzýval k míru. Slovy i činy se zastával migrantů, uprchlíků a lidí na okraji společnosti. Pokračoval a rozvíjel dílo Jana Pavla II. v mezináboženském dialogu, setkal se s nejvyšším šíitským vůdcem v Iráku a nejvyšším sunnitským vůdcem v Egyptě, vydal s nimi společné prohlášení. V neposlední řadě se z celého srdce přihlásil k ekologickému hnutí, když vyzval církev a svět, aby se zabývaly globálním oteplováním.

Ačkoli Františka miluji a podporuji, není dokonalý. Jeho vyjadřování o ženách přivádí feministky „prvního světa“ k šílenství.³ Někdo by ho mohl nazvat feministou třetího světa, protože se zabývá obchodem s lidmi a chudobou, nikoliv jazykem. Bude prosazovat ženy do mocenských pozic v církevní byrokracii, ale nebude je světit na kněze. Nedokončil ani práci na kuriální reformě. Místo aby propouštěl neschopné nebo neloajální lidi, vyzývá je k obrácení. Církev je v řízení lidských zdrojů příšerná. Má tendenci být buď autoritářská, nebo příliš mírná, paternalistická či byrokratická.

Nebyl také ochoten vynaložit peníze na odborné posudky, které jsou nezbytné pro reformu vatikánských financí. Vyčištění vatikánské banky stálo přes milion dolarů na účetních poplatcích. Vyčištění ostatních vatikánských financí bude mít podobné náklady. Soudní znalci nejsou levnou záležitostí.

Ačkoli je Františkovi 86 let, jeho papežství ještě neskončilo. Synoda o synodalitě je na cestě k tomu, aby se sešla letos v říjnu a příští rok znovu. Domnívám se, že pro Františka je synodální proces důležitější než jakákoli rozhodnutí, která ze synody vzejdou. Jeho nadějí je, že tento proces promění církev v církev synodální. To bude zklamáním pro progresivní katolíky, kteří chtějí výsledky: ženaté kněze, ženy v kněžské službě a změny v církevním učení o sexu a genderu.

František není zázračný muž. Protože pro svou vizi církve nezískal velký počet biskupů a duchovních, je jeho vliv omezený. Lidé Františka milují, ale často ho nevidí v těch, kteří vedou jejich farnosti nebo diecéze. Jak bude František pokračovat až do konce svého pontifikátu, bude pravděpodobně napadán zprava i zleva. Konzervativci již spřádají plány, jak se postarat o to, aby došlo k návratu k něčemu podobnému, co známe z dob pontifikátu Benedikta XVI. a Jana Pavla II. Dokonce se proslýchá, že se provádí „opoziční průzkum“ s cílem vykopat špínu na kardinály, kteří by mohli pokračovat ve Františkově cestě.

A přesto jsou šance na kontinuitu mezi tímto a příštím papežem stále vysoké. František již jmenoval dvě třetiny kardinálů volitelů a má ještě čas jmenovat další. Bez ohledu na to, kdo bude zvolen, Františkův vliv na papežství bude dlouhodobý. Podobně jako II. vatikánský koncil otevřel okna, která půjde těžko zavřít.

Z National Catholic Reporter přeložil MV

Studium na humanitně zaměřených školách volí většinou ti, kdo nemají právě kladný vztah k matematice. Ukažme si ale, že některá zákoutí teologie, což je obor, který se řadí mezi humanitní, se bez matematiky neobejde. Tak třeba takový výpočet data Velikonoc…

Problémy matematiky v prvních staletích existence křesťanství můžeme chápat. Počátky hindsko-arabské číselné soustavy se sice datují někam k roku 400 př. Kr., ale použití arabských číslic v Evropě začal propagovat až Fibonacci r. 1202 ve své práci Liber abaci. Do té doby se místo číslic používala písmena, která nesla současně určitou číselnou hodnotu. Čtenářům je asi nejbližší použití římských číslic. Ovšem zkuste pro názornost násobit třeba XV * V nějak jinak, než „z hlavy“ (pro kontrolu, vyjde LXXV). Mimoděk nabýváme tušení, že matematika ve starověku byla asi o něco drsnější záležitost než dnes.

Proč bylo vlastně kolem výpočtu data Velikonoc tolik dohadů a sporů a proč otázka jednotného určení data Velikonoc není dodnes uspokojivě rozřešena?

Tím zcela prvním problémem, který se objevil již kolem roku 120, byla otázka, zda Velikonoce slavit – podobně jako židé – 14. nisanu, ať tento den připadne na kterýkoli den v týdnu, či zda posunout Velikonoce až na následující neděli.

Obce maloasijské, dovolávajíce se příkladu sv. apoštolů Jana a Filipa, konaly vždy 14. nisanu (odtud quartodecimani), ať to byl kterýkoli den v týdnu, památku smrti Páně (πάσχα σταυρόσιμον) a za dva dny potom slavnost vzkříšení Páně (πάσχα άναστάσψον)… Ostatní církve naproti tomu, zejména na západě, konaly slavnost zmrtvýchvstání Páně vždy v neděli po 14. nisanu, v pátek před tím památku utrpení a smrti Páně. Kromě toho, pojímajíce den smrti Páně historicky jako den smutku, zachovávaly půst až do neděle. ¹

O této otázce jednal v Římě již biskup Polykarp ze Smyrny kolem r. 155. Quartodecimáni byli označeni za heretiky za papeže Viktora I. (189-199), který vyzval ke konání místních synod za účelem sjednocení praxe určení datace Velikonoc. Heretici tehdy nebyli exkomunikováni, protože se jednalo o velké církevní obce na Východě. Církev si tehdy nemohla dovolit oslabit svou členskou základnu, kterou decimovaly vlny pronásledování.

V průběhu 3. století se objevuje další odlišná praxe, která Velikonoce počítala pouze z data rovnodennosti (tedy pouze podle solárního kalendáře) a neuvažovala, kdy nastává první jarní úplněk. Křesťané, přidržující se této praxe, se nazývali protopaschité.

Majoritní tradice se však držela toho, že Ježíš byl ukřižován v pátek 23. března roku 29 a trvala na Ježíšově vzkříšení v neděli.² Doslovná interpretace potom dodala do ročního cyklu další data – Ježíšovo početí a kolem 25. března, Ježíšovo narození 25. prosince, narození Jana Křtitele 24. června, což jsou data nepohyblivých svátků, jak je slaví církev dodnes. Den Kristovy inkarnace, tedy 25. březen, navíc korespondoval se začátkem roku, jak bylo běžné až do vrcholného středověku.³

Protože se církev usnesla na tom, že Velikonoce budu pohyblivým svátkem a budou se řídit prvním jarním úplňkem, nastaly matematické komplikace. Víme již, že solární a lunární rok nejsou totožné a že je třeba počítat s necelými čísly. Délka jednoho oběhu Země kolem Slunce je necelé číslo 365,2422 dne, délka lunárního cyklu je podobně nehezké necelé číslo 29,530588 dne. Pokud se tato dvě čísla vydělí, získáme počet měsíců v roce. Ano, náš rok má měsíců zaokrouhleně dvanáct, ovšem podíl těchto čísel ukazuje, že je to maličko víc, protože podíl se rovná (s přesností na 5 desetinných míst) 12,36827. Starověcí matematici ve snaze najít společný násobek výše uvedených čísel postupovali tak, že se onu necelou část podílu, tedy číslo 0,36827 pokusili nahradit zlomkem, podobně, jako nás před rozšířením kalkulaček učili na základní škole, že  je přibližně 22/7.

Tyto pokusy dopadly různě a byly jen přibližné, vždy zatížené nějakou chybou. Shrňme si je do přehledné tabulky (minus udává, že aproximace je o něco menší):

Zlomky aproximující necelou část podílu
Zlomek	Výsledek	Chyba
3/8	0,37500	0,00673
4/11	0,36363	-0,00463
7/19	0,36842	0,00015
31/84	0,36904	0,00077

Matematiky zajímalo číslo ve jmenovateli příslušných zlomků, protože to má vztah právě k onomu společnému násobku obou necelých čísel. Z tabulky vidíme, že nejpřesnější výsledek platí pro 7/19. S tímto číslem počítá Metonův měsíční cyklus (Enneadecaeteris), který udává: 19 slunečních roků odpovídá 235 lunárním měsícům s chybou 1 den za 219 roků. Devatenáctiletý cyklus bylo možné nahradit kombinací cyklů osmi- a jedenáctiletého, protože jejich chyby se částečně vzájemně eliminují. Otázkou nyní bylo, který z cyklů použít a který den určit jako jeho počátek. Výpočetní chyby byly v očích starověkých matematiků natolik malé, že ve chvíli, kdy sestavovali své tabulky, přímo jejich výpočty neovlivnily. Chyby se projevily za 30, 50 a více let. K tom dodejme, že Židé počítali první jarní úplněk podle cyklu osmiletého.

Mimo počty s necelými čísly však do určení data Velikonoc zasáhla další pravidla. Synoda v Arles r. 314 vidí jako potřebné se tímto problémem zabývat, je tedy jasné, že již v r. 314 panuje ohledně data Velikonoc chaos. Synoda nařizuje sjednocení datace,⁴ avšak nebyla v řešení problému nijak úspěšná.

Proto se otázkou zabývá 1. koncil nikajský r. 325, tedy koncil, který máme ve svém povědomí spojen s ariánstvím. Ovšem původně byl svolán právě kvůli výpočtu data Velikonoc. Ariánství bylo jen třešničkou na dortu projednávaných otázek. Koncil zakročil proti quartodecimánům i protopaschitům⁵ jako proti heretikům. Dále byla jarní rovnodennost stanovena pevně na 21. březen (ačkoli to astronomicky nemusí být pravda). Bylo stanoveno, že výpočet data Velikonoc nebude závislý na židovském počítání. Ale… zatímco východní církve pro výpočet používaly 19letý cyklus, křesťanský Západ se přiklonil k cyklu 84letému. Tím bylo založeno na další spory, které se vedly s velkou razancí. Bylo-li navíc stanoveno, že výpočet bude provádět patriarcha alexandrijský a církvím oznamovat patriarcha římský, je jasné, že se Západ východními výpočty v praxi příliš neřídil.

Do těchto matematických sporů zasáhl také Beda Ctihodný (672-735). Většinou je znám pouze jako historik, z jeho díla se uvádí většinou Historia ecclesiastica gentis Anglorum (cca 731) a tak mnohým uniklo, že je také autorem dílka De temporum ratione (725). Algoritmizuje a tabeluje v něm výpočet data velikonočních svátků pro léta 532-1063.⁶ Dílo ukazuje, že Beda nebyl pouhý matematik teoretik, ale s pomocí slunečních hodin porovnával teoretické výpočty s realitou. Uvědomil si, že délka roku v jeho epoše není určena přesně a jako jeden z možných zdrojů chyby udává (dávno před Kryštofem Kolumbem) kulatost Země! Spis obsahuje také popis znázorňování čísel a počítání na prstech a pažích. Různé kombinace natažených a ohnutých prstů umožňovaly znázorňovat čísla do tisíců, což před rozšířením používání arabských číslic bylo (viz výše) více než potřebné. Spis přispěl také k rozšíření používání letopočtu před a po Kristu, tedy výpočtu Dionysia Exiguua.

Protože Bedův spisek byl pro středověkou Evropu intelektuálně poněkud obtížný, existovala již od 9. století snaha sestavit jednodušší příručky. Jedním z dalších pokusů byl veršovaný dialog Liber de computo (820), který sepsal opat benediktinského kláštera ve Fuldě a pozdější mohučský arcibiskup Rabanus Maurus (cca 780-856). Dělí se na několik částí, přičemž první obsahuje elementární úvod do aritmetiky, druhá pak vysvětluje čas a jeho měření. Třetí část se týká astronomie, tedy nebeských jevů. Poslední popisuje jevy potřebné pro vpočet data Velikonoc, tedy sluneční a měsíční cykly a vysvětluje pojem epakt. Poté shrnuje praktické instrukce ke stanovení kalendářního data Velikonoc.

Bedův spis byl ovšem v teoretické rovině překonán až přibližně r. 1250 spisem Computus ecclesiasticus Jana z Holywoodu. Spis mimo standardních témat obsahuje i návrhy reforem kalendáře.⁷

Spory o výpočtu data Velikonoc byly také jedním z důvodů svolání synody ve Whitby v Northumbrii r. 664. V tomto ve své době nejmocnějším anglosaském království se setkaly dva misijní vlivy. Na jihu, v Kentu, působila misie, vyslaná r. 597 z Říma papežem Řehořem Velikým. Pod vedením Augustina založila své sídlo v Canterbury. Tito misionáři se drželi západních zvyklostí při výpočtu data Velikonoc.

Northumbrie však byla christianizována mnichy z Iony, protože Oswald i jeho bratr a nástupce Oswy, tehdejší králové Northumbrie, byli vychováni v Dál Riata ve Skotsku, kam museli prchnout po zavraždění svého otce Aethelfrida. Vyrostli tedy pod vlivem mnichů z Iony a přidržovali se specifik keltského křesťanství, které počítalo Velikonoce po vzoru křesťanského Východu. Oswald povolal do Northumbrie misionáře z Iony a za jeho éry založil Aidan opatství na ostrově Lindisfarne. Aby Oswy politicky posílil své postavení, oženil se s princeznou Eanfled, která pobývala v exilu v Kentu. Přijala tedy logicky západní prořímské zvyky. V důsledku toho spor o Velikonoce zasáhl do centra královské domácnosti. Došlo dokonce k tomu, že

„…se Velikonoce slavily dvakrát v jednom roce, takže když král ukončil půst a slavil Velikonoce, královna a její družina se stále postili a připomínali si Květnou neděli…“⁸ To bylo přirozeně velmi nekomfortní. Synoda byla bouřlivá, rozhodnutím krále se nakonec Northumbrie přiklonila k římským zvyklostem (nejen pokud šlo o matematické hrátky). Má se za to, že se opět jednalo o politické rozhodnutí. Přívrženci keltského křesťanství se buď přizpůsobili, nebo se vrátili na Ionu.

Použité zdroje

Kalendář Beda: https://kalendar.beda.cz/dejiny-komputu

Samsour, J. (1907). Praha: Cyrilo-methodějská knihtiskárna.
Načteno z http://librinostri.catholica.cz/download/SamsourDejCirkevni-OCR.pdf

Venerabilis, B. (731). Ecclesiastical History of the English Nation, Book III.
Získáno 24. 02 2023, z https://sourcebooks.fordham.edu/

V zimním semestru roku 2022 proběhl na Evangelické teologické fakultě UK druhý ročník semináře Český duchovní film 60. let,¹který jsem vedl jako externí učitel této fakulty. Slovo „duchovní“ v názvu kurzu zdůvodňuji tím, že před politickým uvolněním na počátku šesté dekády v Československu dominoval ostrý materialistický vývoj, započatý v únoru 1948 vládním pučem Komunistické strany Československa. Absolutní vlády se zmocnili zastánci totalitní ideologie marxismu-leninismu, kteří hlásali třídní boj. Probíhala cílená cenzura duchovních hodnot, výchova mládeže k ateismu a s tím související dezinterpretace hlavních křesťanských svátků Velikonoc a Vánoc. Došlo ke zrušení mužských řeholních řádů a konaly se procesy s řeholníky a kněžími. Vlivem působení sovětských poradců se uplatňoval tzv. kult osobnosti komunistického vůdce J. V. Stalina.

Na začátku tzv. období tání, v roce 1956, odhalil zločiny kultu osobnosti Nikita Sergejevič Chruščov na tajném zasedání 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Koncem roku 1962 proběhla kritika J. V. Stalina i na 12. sjezdu KSČ v Praze. Sjezd schválil obrat v kulturní politice proti schematičnosti v umění a vyzval k hledání a uplatňování nových tvůrčích postupů. Během tzv. Milostivého léta od dubna do září 1963 vedla KSČ dialog s intelektuálním a kulturním prostředím v ČSSR. Do tohoto období spadají první umělecké počiny tvůrců tzv. Československé nové vlny: např. Slnko v sieti (1962) slovenského režiséra Šefana Uhera, Strop (1962) a Pytel blech (1962) české režisérky Věry Chytilové.

První film, který jsem studentům na semináři promítl, byla Holubice (1960) českého režiséra Františka Vláčila, předchůdce nové vlny, který se v šedesátých letech proslavil jako tvůrce historických filmů s výrazným duchovním přesahem Ďáblova past (1961), Marketa Lazarová (1967), Údolí včel (1967) a Adelheid (1969). Holubice je film ze současnosti, byl natočen v roce, kdy došlo ke změně Ústavy a Československo se co do názvu oficiálně stalo socialistickou zemí. (V panoramatických záběrech Prahy Vláčil ještě zachytil Stalinův pomník na Letné.) Vláčil si tohoto faktu nevšímá, v jeho podání je Holubice filmovou básní o postižení, zranění a uzdravení, které můžeme vyložit jako proces sebeobětování, smrti a vzkříšení. Stejně jako minulý rok, studenti a studentky měli za úkol vypracovat krátkou reflexi na téma: Jak se v daném snímku zobrazuje láska k Bohu, k člověku a přírodě? V následujícím textu uveřejňuji několik těchto studentských reflexí.

Reflexe Hany Cardové

V severní Belgii jsou k dálkovým letům vypuštěny stovky poštovních holubů. Na ostrově Fehmarn v Baltském moři čeká na dolet svých holubů skupinka starých námořníků a mladé děvčátko Susanne. Dívka se však nedočká, její bílou holubici odnesla bouřka až do střední Evropy. V ateliéru uprostřed Prahy ji zahlédne malíř Martin. Unaveného ptáka vzápětí postřelí vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný na vozík. Po pádu z výšky ochrnul na dolní končetiny. Martin mu raněnou holubici přinese a Michal se pokouší raněného ptáka uzdravit. Susanne stále smutně na svou holubici čeká. Michala napadne zahřát holubici horským sluníčkem a při snímání přístroje z police vstane a udělá několik kroků. Na výstavě holubů zjistí Martin z vývěsky, odkud holubice pochází. Namaluje její obrázek a pošle ho do Německa. Následně se uzdravuje jak holubice, tak i Michal. Martin nenásilně přesvědčí Michala, aby holubici vypustil. Bílý pták odlétá na sever. Susanne pochopila, že se jí holubice vrátí a radostně běží s obrázkem v ruce po mořském břehu.

Láska k Bohu

Děj je postaven na paralele dvou příběhů a dvou světů, které se na konci filmu díky holubici (která by zde mohla představovat Ducha svatého) potkají. Jeden je svět vnitrozemský, jakoby světský (činžák uprostřed Prahy) a druhý je svět u moře, jakoby duchovní (pláž v Německu). První motiv je takový těžkopádný, doplněný ponurou hudbou a světly. Druhý motiv je o poznání živější, doplněný o veselou swingovou hudbu a hru se světlem. U moře je využit i motiv rybářů (mohou představovat učedníky, kteří po setkání s Ježíšem opustili rybolov a stali se jeho následovníky).

Když Susanne čekala na svou holubici, tak se jí jedné noci zdál sen nebo měla vidění. Zdálo se jí, že se její oblíbená holubice navrátí domů a přilétne k ní zpět. Motiv snu je i v Bibli hojně využíván, např. Jákob a žebřík (Genesis 28, 12-19) a sny Josefa (kniha Genesis). Ve snu také dívka chodila po vodě, to může být odkaz na chůzi Ježíše po vodě (viz. Matouš 14, 22-33).

Další motiv, který byl ve filmu často využit, bylo světlo. Světlo jako odkaz na Boha stvořitele nebo Boha uzdravujícího (např. při malování obrazu holubice nebo při uzdravení Michala).

Dalším prvkem transcendentna s odkazem na Boha by mohly být Michalovy zdvižené oči k nebi při ošetřování holubice. V tomto gestu vidím téma modlitby.

Možný odkaz na Trojici Boží jsem spatřovala v té chvíli, kdy Martin jako Bůh stvořitel, Michal jako Ježíš Kristus a holubice jako Duch svatý se po uzdravení holubice sešli a utvořili tak jednotu a plnost.

Holubice, symbol pokoje a lásky, je něžná a může létat kamkoli chce. Je to tedy jeden z možných obrazů Ducha svatého.

Scény u moře mohou také připomínat počátek příběhu o stvoření v Genesis 1,2: „…a Boží duch se vznášel nad vodami.“

Láska k bližnímu

Martin vyřezal holubici, namaloval obraz louky, udělal otisk, zjistil adresu, odkud byla holubice vypuštěna a pak obraz poslal na ostrov Fehmarn, aby Sussane věděla, že holubice je stále na živu. Zde vidím zřetelný odkaz na lásku k bližnímu. Taktéž rozdělování ovoce poukazuje na péči o osoby blízké.

I u moře bylo možné spatřit akt lásky k druhému člověku. Sussane dostala od rybáře jinou holubici, měla z ní velkou radost, ale bez okolků jí darovala jinému rybáři, který také čekal na svého poštovního holuba.

Michal si nejprve chtěl holubici po jejím uzdravení nechat, ale nakonec jí dal volnost a svobodu. V tomto počinu můžeme vidět tu prvou lásku k Bohu, lásku k druhým lidem i lásku k přírodě. Bůh nás vede ke svobodě, a tak i my bychom měli svobodu „rozdávat“ a šířit dále.

Konečná scéna a odlet holubice spojený s něžnou hudbou, libým šuměním moře, zvoněním zvonů a panoramatem věží kostelů v Praze mohlo poukazovat na propojení pozemského a nebeského skrz Ducha svatého, tedy skrz holubici.

Láska k přírodě

Láska k přírodě byla ve filmu hojně vyjádřena hudbou, zvukem zvonů, šuměním moře, burácením vln, foukáním větru a slunečními paprsky. Dále pak např. Martin střelenou holubici zachránil z výtahové šachty, když jí Michal postřelil a s láskou a zaujetím maloval siluetu holubice, aby mohl poslat obraz dívce do Německa. Když chtěl Michal dosáhnout na světlo a tím pomoci k uzdravení holubici, tak vlastně uzdravil i sám sebe. Láskou a péčí o němou tvář se nakonec uzdravil i on sám. Téma lásky a obětování se pro druhé je v této scéně také beze slov vyjádřeno.

Poselství o empatii a přátelství nejen mezi lidmi zvýrazňují jak postava dívenky Susanne, tak i motiv holubice.

Reflexe Lenky Lando

Teologický přesah je ve filmu patrný a promítá se v narážkách celým příběhem.

Z úbočí vysoké haldy v Belgii vypouštějí lidé stovky poštovních holubů. Zuzanka tu svou pak marně vyhlíží, přišla bouře (pršelo mocně, holubice nenesla snítku, ale nad mořem jí vypadlo pírko..) a holubici to zaneslo až do Prahy. Tam unavená usedla do výtahové šachty, kde ji z okna postřelil malý chlapec Michal, sám po úraze upoutaný na invalidní vozík, nešťastný a proto krutý. Sochař Martin mu ji přinesl domů – zdálo se, že netušil, že je chlapec na vozíku a chtěl mu přijít vynadat… Když situaci pochopil, chtěl holubici jen zabít, aby netrpěla dál – to mu ale Michal nedovolil, pevně rozhodnut se o nic postarat (téma uzdravování, teprve v postupujícím příběhu se ukáže, že Michal nemá fyzický důvod být upoután na vozík, byl obětí šikany a výsměchu, spadl z vysokého plotu a není schopen se postavit – ale je to psychického rázu). Holubice se postupně uzdravuje, ve scéně, kdy Michalovi uletí do šachty, kde se jí snaží chytit černý kocour (pojmenován Satan), Michal v obavách o ni a v zoufalství, že nedokáže zabránit neštěstí, z vozíku konečně vstane.

Martin mezitím zjistí, odkud holubice pochází, snaží se pro Michala sehnat novou, náhradní... a přesvědčit ho, aby tuto pustil, až přijde čas jejího úplného uzdravení. Na adresu Zuzanky pošle kresbu holubice, posílá tím vzkaz, že holubice přežila a je šance jejího návratu (holubice jako symbol naděje, v mnoha scénách Martin jako tvůrce v náznacích připomíná Boha Otce, Michal Syna a holubice Ducha Svatého).

Zuzanka při zoufalém čekání na holubici v jedné scéně chodí po vodě, má „prorocké“ sny - vidění.

Martin na Michala netlačí, je ale zjevné, že by si přál, aby se chlapec odhodlal vrátit holubici svobodu a tím ji i sám znovu získat – když tvoří jeho sochu, ve chvíli, kdy se chlapec urputně brání holubici pustit, znázorňuje to, že tím přichází o svou vnitřní svobodu a tvář, velmi dramaticky tím, že ji soše odřízne. Teprve když chlapec holubici její svobodu vrátí (a ta pak vzlétne vzhůru k nebi s k mnoha kostelním věžím Prahy (odkaz k transcendentnu, holubice jako symbol víry), získává tak svou tvář zpět.

Láska k bližnímu

Martin Michala neodsoudil, i když ten udělal něco opravdu zlého – poranil bezbrannou holubici. Pochopil, že to chlapec udělal proto, že sám trpí – a snažil se mu pomoci k tomu, aby skrze to, že uzdravené holubici vrátí svobodu, získal i on sám zpět svou svobodu a tvář.

Zoufalé Zuzance přinese její kamarád náhradní holubici – ona ji okamžitě odnese starému pánovi, který na tu svou také marně čeká – i zde se projevuje láska k bližnímu…

Láska k přírodě

Mnoho záběrů na divokou krásu rozbouřeného moře, některé pak i na jeho klidnou verzi – silný kontrast. Holubice jako symbol nejen víry, také jaké symbol svobody a nespoutanosti přírody (v případě postřelené holubice pak vidím i křehkost této krásy, to, jak rychle ji člověk dokáže zničit nešetrným zásahem.

Velkým poselstvím filmu dle mého je, že zlo jde napříč světem (co kdo udělá na jednom jeho konci, ovlivňuje i lidi na druhé straně…), to samé pak platí i pro uzdravení (zde skrze holubici – Ducha Svatého).

Reflexe Aleny Mikšové

Už od začátku filmu jsem si všimla motivu odlétající/přilétající holubice, záběrů na nebe a dlouhých pohledů do dáli. Připomnělo mi to příběh o Noemovi, kdy z archy vypouštěl holubici, aby zjistil, zda již ustoupila voda z povrchu země.

Hudba je složena ze zvuku zvonů, šplouchání moře a velmi často doprovázena záběrem na Pražské věže a nebe. Celému filmu tak dává duchovní nádech.

Pohled na moře se zde vyskytuje často a mění se v průběhu celého filmu. Ze začátku je moře rozbouřené, stejně jako postavy mají rozbouřené emoce a bojují s bolestí, strachem a jinými temnými myšlenkami. Na konci filmu je ale moře klidné, stejně tak i postavy v sobě našly jejich vnitřní klid.

Velmi často se zde objevuje černá kočka (ke konci filmu se dozvídáme, že se jmenuje Satan), která loví bezbranného holoubka. Přestože kočka v Bibli nijak nefiguruje, pohled na ně mi evokuje obraz dobra a zla, či pekla a ráje.

Myšlenka ráje se mě držela i při scéně, ve které Martin maloval obraz na zrcadlo. Je možné, že kruh v levém horním rohu byl zamýšlen pouze jako slunce – já si ale myslím, že symbolizuje mrtvou holubici směřující do ráje.

Prvním motivem lásky, který jsem zaznamenala, byla láska mezi přáteli. Asi v polovině filmu se zde objevují dva chlapci, kteří si chtějí hrát s Michalem. Přinášejí mu pomeranč.

Michal je ale ignoruje, je zaměřený na umírající holubici, stále sleduje, zda jí stále tluče srdce. V této scéně se zároveň dozvídáme, z jakého důvodu je Michal na vozíku.

Přijde mi, že i tyto dvě scény jsou v určité paralele. Michal za své činy bere plnou zodpovědnost – stará se o holubici, nespouští z ní oči. Zatímco Michalovi přátelé utekli, když se mu stala daná nehoda.

Hned v další scéně sledujeme jiný motiv lásky: láska mezi mužem a ženou. Susanne usnula pod žhnoucím sluncem, držící sošku holubice, aby jí nahradili ztracenou živou holubici. Jakmile ji spatřil její přítel, hned ji schoval za deštník, aby na ni nesvítilo.

Tento chlapec s pomocí místního sochaře sežene Suzanne opravdového holoubka. Suzanne je za něj vděčná, ale bohužel to není ten holub, na kterého čeká.

Dalším projevem lásky, který můžeme sledovat je Martin, který se snaží Michalovi koupit živou bílou holubici. Je však neúspěšný. V této scéně si můžeme povšimnout čisté dětské lásky k přírodě.

Martin zjišťuje, že je Michalova postřelená holubice hledaná. Ihned proto Suzanne posílá obraz, který namaloval, aby ji ujistil, že její holubice žije. To shledávám jako velký projev úcty a respektu jak k Suzanne, tak i k holubici.

Mezitím Michal začíná pochybovat o puštění holubice, dokonce vznikne konflikt mezi ním a Martinem. Během celého filmu spolu Michal a holubice trávili veškerý čas a vytvořili si nepopsatelné pouto. Když se začala uzdravovat holubice, začal se uzdravovat i Michal. Nyní ale zvažuje, že holubici zabije. Chodí po pokoji, recituje Vodníka od Karla Jaromíra Erbena a kouká na zbraň.

Našla jsem si celou báseň, abych se ujistila, zda ve filmu její text hraje nějakou roli, nebo je to jen náhodně vybraný text z Kytice. Zdá se, že i zde by se opravdu dala najít nějaká paralela.

Myslím, že záměrem bylo vykreslit Michala jako vodníka a holubici jako ženu, kterou vodník unesl z mola a pak ji nutil s ním žít a zplodit mu dítě. To je však jen má domněnka.

Po tom, co Michal utekl po zmíněném konfliktu mezi ním a Martinem, se rozhodl Martin uříznout jeho soše obličej. Myslím, že to má ukázat to, že Michal ztratil svoji cestu a tvář, pochybil, nemůže najít sám sebe.

V další scéně však můžeme pozorovat Michalovo uvědomění, kde stojí na vlastních nohou a kouká na jeho invalidní vozík. Když on je volný, měl by ukázat holubici respekt a propustit i ji.

Proto se vydá k Martinovi na balkón, kde položí holubici na ruku již zmíněné sochy. Holubice odlétá, konečně je volná. Následuje scéna, ve které Michal utíká dolů, aby chytil pírko, které holubice ztratila. To představuje Michalovu volnost – oba konečně našli vnitřní klid, našli sami sebe. S tím, že Michal našel sám sebe, se i soše objevila zpátky její tvář.

Tento film jsem si musela pustit dvakrát, abych pořádně pochopila a povšimla si všech propojení, která se dějí v rámci celého filmu. Napoprvé se mi nezdálo, že by zde bylo zvýrazněno nějaké duchovní téma, ale během druhého sledování jsem si konečně povšimla všech možných typů lásky.

Láska k přírodě ve formě Michalovy lásky k holubici nebo Susanniny lásky k moři.

Láska mezi přáteli: mezi Michalem a jeho kamarády, mezi Michalem a Martinem.

Láska mezi mužem a ženou: vztah Susanne s jejím přítelem.

Láska k Bohu ve formě zvuku zvonů, pohledů na nebe a obecně láska ke všemu, co Bůh vytvořil (tj. všechny typy lásky, které jsem zmínila.)

K filmu ze šedesátých let jsem byla velmi skeptická a bála jsem se, že mě nebude bavit. Ale nakonec jsem byla mile překvapená jak z vizuálu a příběhu, tak ze všech schovaných propojení.

Reflexe Terezy Mrhalové

Film byl černobílý a bylo v něm použito více jazyků, ale byly tam anglické titulky, takže jsem tomu rozuměla. Film Holubice začíná tím, že je vypuštěno sto poštovních holubů. Dívka Susanne vypustí i svou bílou holubici, nechtělo se ji to ale dělat, bylo vidět, že se o ni bojí, ale nakonec byla přinucena. Tady byla vidět její láska k přírodě, že člověk může mít hodně rád i obyčejného holuba. Pro Susanne obyčejný nebyl. Holubice se ale zatoulá při bouřce až do Česka, přímo do hlavního města. A přistane na skleněné stříšce jednoho panelového domu, kde ji ze svého okna uvidí Michal, který je na vozíku, kvůli zranění, které se mu stalo, když spadl z výšky, když se mu ostatní děti posmívaly, že se bojí. Ale jeho postižení je spíše v jeho hlavě, podle lékařů chodit může, Michal se ovšem zachová hloupě, nemá k holubici žádnou úctu, tudíž ani úctu k přírodě. Michal holubici postřelí a ona padá někam doprostřed domu. Celý incident viděl umělec Martin, který žije ve stejném domě ve střešním bytě. Holubici dole najde a přinese ji Michalovi, aby viděl, co udělal. Přišlo mi, že je mu to zezačátku jedno, ale umělec mu i tak ochablou a skoro mrtvou holubici nechá. Na Michalovi je postupně vidět, že je mu to líto, a když ji umělec chce zabít, aby ji zbavil trápení, Michal se mu postaví a nechce to udělat, je mu holubice líto. Tady se v něm začíná probouzet láska k samotné holubici a taky úcta. Umělec chtěl dát Michalovi lekci, aby byl lepším člověkem a nestřílel po zvířatech a neubližoval jim.

Mezitím Susanne stále na pláži u moře vyhlíží svou ztracenou holubici, nepřestává věřit, že se vrátí zpátky, i když je velmi smutná a nechce od nikoho žádnou útěchu. Tady si myslím, že se modlila k Bohu, aby ji holubici vrátil, protože její ztráta ji moc ublížila. Nechce ani jiného holuba, kterého ji přinesou místo bíle holubice.

Holubice se u Michala zatím postupně uzdravuje a on ji má čím dál tím víc rád. Můžeme tu také vidět, že holubice jako symbol přírody pomohla Michalovi se znovu postavit na nohy, musel holubici zahřát a z vozíku, nedosáhl na vše k tomu potřebné, takže se postavil a došel si pro to. Vnímám to tak, že láska k přírodě pomohla k uzdravení. Michal také zachránil holubici před černým kocourem, který ji chtěl ulovit, kocoura vnímám jako symbol zla.

Umělec se mezitím snaží zjistit původ holubice, podle čísla na jejím kroužku na noze zjistí, že ji Susanne hledá od vypuštění stovky poštovních holubů. Je mu jasné, že je Susanne smutná, protože se dokáže vcítit do druhého člověka. Proto doma nakreslí obraz bílé holubice a následně ho s dopisem pošle Susanne, která po jeho obdržení překypuje štěstím, je ráda, že je holubice v pořádku. Umělec se Michala ptá, co bude dělat, až se holubice plně uzdraví a bude moci létat. Michal má jen hrozně vyplašený pohled, nad tím zřejmě nepřemýšlel, nedokázal si představit, že by měl holubici nechat odletět domů, měl ji rád. Umělec mu řekl, že holubice má domov a že ji tam někdo čeká a Michal by neměl dělat někoho nešťastným, měl by se chovat ohleduplně a navíc, holubice mu nepatřila.

Michal prosí holubici, aby ještě neodlétala, ale nakonec ji pustí, když vidí, co umělec udělal s jeho vlastní podobiznou, kterou vyrobil z hlíny. Úplně mu na ni odřízl celý obličej, myslím si, že mu tím chtěl umělec říct, že by se neměl chovat, jako když nemá duši, a naopak by měl dát najevo nějakou lásku k člověku tím, že ji nechá odletět. Holubice se nakonec vrací ke své Susanne. A Michal se vrátí do běžného života mezi své kamarády a přestane se skrývat.

Holubice se také vnímána jako štěstí, ten, kdo měl holubici, byl nějakým způsobem šťastný.

Reflexe Veroniky Neyreneuf

Šedesátá léta se v kinematografii projevila velmi silně a dala tak základ nové éře, a tou se stala nová vlna. Ačkoli to byla doba politicky velmi složitá, byla zároveň dobou, kdy se zrodilo mnoho kvalitních filmů, a to díky tvůrcům, bez nichž by česká a československá kinematografie upadla v zapomnění.

Cenzura sice zasahovala do uměleckého vyjadřování, ale je možné, že snaha hledat cestu ven z klece v těchto složitých podmínkách, směrem k hlubším prožitkům, dala vzniknout pokladům, které by se těžko zrodily v pohodlí a bez nutnosti o něco usilovat.

František Vláčil je osobnost ve filmovém prostředí naprosto nepřehlédnutelná a pro filmové prostředí zásadní. To, co přinesl na filmové plátno nepřekonatelný ruský filmový tvůrce Andrej Tarkovskij, je pro českou a československou kinematografii František Vláčil.

Pokud bychom se chtěli ponořit do nekonečně rozlehlé krajiny Vláčilovy duše, bylo by zapotřebí nejen shlédnout všechny jeho filmy, ale především je prožít.

František Vláčil byl režisér – umělec s citem pro poezii: Měly by se točit věci, které nelze ani na jevišti, ani v té televizi, dokonce ani v literatuře popsat...Jako kluk jsem si kdysi kupovával takové kukátko, kterým se otáčelo, a jak se skládala jednotlivá barevná sklíčka, objevovaly se zvláštní světy. Zrovna tak lze šikovným střihem a mísením obrazů dosahovat prazvláštních, až čarovných výsledků ve filmu. Proto je dobrá kinematografie vysloveně blízká poezii. Takto krásně přirovnal své vidění ve filmové tvorbě. (Šárka Horáková, Podobenství o Františku Vláčilovi.)

Pokud se podíváme na Vláčilovu tvorbu a na tvorbu zmiňovaného Tarkovského, lze najít společné prvky (je to možná i tím, že oba měli blízko k umění, jak výtvarnému, tak hudebnímu). Ani jeden z tvůrců nevytvářel film pro masového diváka. Oba totiž tvořili díla nikoli konzumního charakteru, ale díla pro náročného diváka, to byl rys, kterým se vyznačují mistrovská díla.

Svůj tvůrčí záměr, který se podobá hudební skladbě, popsal výstižně v rozhovoru s Galinou Kopaněvovou, v knize Petra Gajdošíka, František Vláčil. Život a dílo. Podle něho patří hudba k umění, které nejvíce člověka ovlivní. Působí na jeho imaginaci, a tím u něho rozvíjí fantazii.

Ve filmu slyšíme velmi výrazně zvuky moře, hukot vln, a ty se na  konci filmu prolínají se zvuky pražských zvonů. Tento moment patří mimochodem mezi velmi silné zážitky.

Film Holubice se podobá básni a Vláčil se zde snažil oslovit ty, kteří hledají víc než jen komerčně laděný film pro většinové publikum. Je to film vystavěný na vizuálnu a prožitku. Proto jsou dialogy jen doplňkem a děj filmu stojí na hlubším poslání. (Pavel Taussig, Jak jsem potkal český film, 30+1 zastavení. Kapitola František Vláčil, Nejsem pro umělé tragédie 1987).

Takto laděné filmy vytvořilo jen málo tvůrců a mezi ně patří právě zmiňovaný Tarkovskij. V jeho vidění a v jeho tvorbě spatřuji totožné prvky s Vláčilovým vnitřním světem. V knize Krása je symbolem pravdy, odpovídá Tarkovskij na otázku, pro koho vlastně umělec tvoří, jestli pro Boha nebo pro lidi:

Já se domnívám, že lidská bytost tvoří proto, aby existovala. Aby existovala na cestě k pravdě. To je důvod, proč lidé tvoří. …Tvorba je jakýmsi vyjádřením duchovní bytosti, duchovní v protikladu k tělesné, jako důkaz vlastní existence. Důkaz existence duchovní bytosti. …Odmyslíte-li si lidské pachtění, všechno to, co je nějak spojené se ziskem, zůstane vám pouze umění.

To bylo také Vláčilovo krédo, nechtěl pracovat, ale tvořit.

Vláčilova prvotina Holubice je příběh, který se odehrává na dvou rozdílných místech. Na jednom konci světa je dívka a na druhém chlapec. Suzanne vypustí holubici kdesi u moře. Ta se v bouři na své cestě ztratí a ocitne se do mlhy zahalené Prahy. Usedne na prosklený světlík, kde ji zasáhne a poraní kulka. Chlapec Michal, který ji postřelil, je nemocný a pohybuje se na invalidním vozíku. Jeho duše je ponořena do samoty a zášti. Možná se chtěl pomstít za své utrpení, o kterém nevíme, ale které je patrné z jeho chování. Bydlí v ponurém bytě a vše obklopuje temno. Naproti tomu Suzanne, která čeká na holubici, je v prostředí moře, kde je prostor a světlo. Tyto dva světy protikladů by mohly zobrazovat naději a zatracení. V domě, kde bydlí chlapec, žije a pracuje malíř. Ten si holubice všimne, když usedne na prosklené zastřešení a snaží se ji zachytit na plátno. V této chvíli je holubice zasažena kulkou. Po skle stéká krůpěj krve. Bezvládné tělo holubice se snáší světlíkem a bílé pírko padá směrem k natažené Michalově dlani. Opět bych ráda srovnala jeden zvláštní detail s Tarkovského filmy. Ve filmech Tarkovského se objevují pírka jako znak andělské přítomnosti. Tady by se mohlo jednat o poetiku, ale proč by to nemohl být důkaz boží přítomnosti? Malíř sjede výtahem pro holubici a zazvoní u dveří, kde bydlí chlapec. Malířova jemnost a cit pro dětskou duši učiní první krok na cestě k Michalově záchraně. V postavě malíře můžeme spatřit duchovního průvodce, který zlehka a bez násilí dovede Michala krok za krokem až do nejvyšší sféry vysvobození. Tím je malířův ateliér. Michal díky malíři pochopí, že pokud se sám nezmění, holubice zemře. Dostává se tak z pout zahořklosti a energii směřuje k záchraně holubice. Tím, že se snaží zachránit malého tvorečka, vysvobozuje zároveň i sám sebe. Zde lze vysledovat lásku k blízkému člověku. Malíř, obrazně řečeno, vyvede chlapce z temnoty. A Michala tím dovede k pochopení, že láskou ke zvířeti, lze probudit i lásku k sobě samému a tím i k ostatním lidským bytostem.

Na druhé straně světa je nešťastná dívka a stále čeká na svou holubici. Její bratr, který nechápe její bolest, se snaží ji nějak rozveselit. Holubice, kterou ji přinese, je náhražka té skutečné, ale dívka svým srdcem a intuicí pozná, že to není ta pravá. Zde se projeví opět láska k bližnímu, neboť bratr pociťuje lítost nad smutkem své sestry. Zatím na straně druhé, dochází ke zvláštnímu propojení mezi Michalem a Suzanne. Michal pocítí tlukot srdce holubice a obraz ve filmu spočine na stopách v písku, které spláchne vlna. Michal tím, že se zbavil zatrpklosti vůči světu a touží pomoci zvířeti, vstane z vozíku. Zázrak, který se stal, je jen výsledkem lásky. Malíř svou nenásilnou péčí nasměroval Michala ke světlu, které ho vyvede ze tmy.

V malířově atelieru se chlapec ocitne v záplavě světla. Zdá se, jako by vzlétl blíže k nebi a je téměř na dosah svého cíle. Ale dostane se k poslední těžké etapě.

Jeho láska k holubici zdá se být zkouškou, zda-li pochopil rozdíl mezi láskou a vlastnictvím. Chlapec se nechce holubice vzdát a malíř, jenž vytesal chlapcovu sochu, odřízne přední část obličeje, takže se ze sochy stane bezduchá hmota. (Stejně tak jako se projevil Michal v této chvíli). Jeho duše je prázdná, beztvará. V sobectví není láska, tam kde není láska, není Bůh. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. (Korintským 13,1-13 EKUM)

Michal se učí báseň do školy. V jednom okamžiku pohledem zavadí o invalidní vozík. Pochopí, že láska není vlastnit. Už se nechce stát vězněm své zatrpklosti, chce vzlétnout, jako holubice, být volný a šťastný, a to se stane, opustí-li své sobectví. Vezme holubici a běží do ateliéru.

Propustí holubici. Prahou se rozezní zvony, které se slévají se zvukem vln moře. Michal získal opět svou vlastní tvář.

Reflexe Markéty Ryšavé

Film Holubice se stal první celovečerním snímkem později uznávaného režiséra Františka Vláčila. V roce 1960 podle povídky „Susanne“ Otakara Kirchnera točí tuto „báseň“ či poetickou pohádku, kde bez pomoci verbálních projevů zobrazuje skrze výtvarné prvky, hudbu a herecký projev svět dětských emocí a sílu strachu, viny, touhy po svobodě či blízkosti. Holubice může také odkazovat na světové mírové hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě, jehož symbolem právě holubice byla.

Ve své době film slavil úspěchy na nejprestižnějších světových festivalech – na 21. ročníku festivalu v Benátkách získala medaili Bienále a v Cannes obdržela Velkou cenu v kategorii mimořádně hodnotných filmů na Mezinárodním setkání filmů pro mládež. Film je působivým důkazem toho, že láska a touha po svobodě jsou univerzálními tématy, které oslovují diváky po celém světě.

Děj filmu začíná na haldě v severní Francii působivým vypouštěním stovek poštovních holubů. Na ostrovech v baltském moři čekají na své holubi námořníci a mezi nimi i děvče Zuzana. Zuzančina bílá holubice je však zahnána bouří až do Prahy – stověžatého města – tolik odlišného svým horizontem od horizontu mořských dálek. Zuzana čeká na svou holubici.

V pražském činžovním domu v jednom z vyšších pater žije chlapec Michal, který se pohybuje na invalidním vozíku, od té doby, co spadl z výšky. Naveden svými vrstevníky vylezl na pletivo a pln strachu z něj spadl. Chlapec žije se zlobou z vlastního osudu. Pohnut vlastními strastmi postřelí bezdůvodně vzduchovkou bílou holubici odpočívající ve světlíku. Soused z posledního patra – výtvarník Martin – sleduje události a donese holubici chlapci do bytu. Chlapec držící v rukou hebké bílé chvějící se tělo ptáka se rozhodne holubici zachránit. Martin na výstavě holubů zjistí, odkud holubice pochází a namaluje její obrázek, jenž pošle Zuzaně, která se smutkem ale s nadějí, které se její okolí posmívá, holubici stále očekává. Drama přežití holubice se stupňuje. Chlapce napadne ji zahřát soluxem, pro který se ze své židle natáhne do horní police do stoje na nohou. Jeho úraz je pravděpodobně více psychického rázu, a tak spolu s holubicí se uzdravuje i on sám. Pečuje o ni pečlivě. Místo klícky pro ptáky ji nechává přebývat v prostoru mezi skly kastlového okna. Neméně složitá situace nastává ve chvíli, kdy se holubice uzdraví a Martin vybízí chlapce k jejímu vypuštění, aby se mohla vrátit ke své majitelce. Chlapec tak učiní. Na památku jeho zážitku zůstane na střeše činžáku jeho socha, kterou Martin vytvořil.

Hned na počátku filmu si uvědomíme velký rozdíl přírody, zde reprezentované mořem, a lidské činnosti reprezentované Prahou plnou budov a jejich střech. Moře také jako přírodní síla je krásné, avšak pohled do nekončící dálky nebo zkušenost s prudkými změnami počasí nás vedou k uvědomění si své malosti a nemohoucnosti. Proti přírodním živlům jsme krátcí. Holubici se ve větrné bouři nic nestane, jen zabloudí o mnoho stovek kilometrů od domova. S nastalým stavem se musí vyrovnávat zejména její majitelka dívka Zuzana, která počítá s jejím návratem. Myslím si, že holubice jako symbol volnosti (paradoxně nemohla ovlivnit svůj let k původnímu cíli) a svobody dráždí chlapce, který je odkázán na pohyb na invalidním vozíku. Až při blízkém setkání si uvědomuje dopad svého prudkého jednání a lituje jej. Vztah k holubici se rozvine v okamžiku, kdy ji má na dosah ruky. Živé zvíře a chlapec mají k sobě najednou tak blízko. Ona je odkázaná na jeho pomoc a on má možnost projevit svoji lítost službou. V roli zachránce má hlavu plnou myšlenek na holuby. Již jej netíží přemítání o svém vlastním osudu. Chce se mi říct, že zapomene na svá omezení, a proto dokáže překonat své hranice mobility a vstane z vozíku, aby dosáhl na solux, který pomůže holubici udržet tělesnou teplotu.

Na pobřeží čeká Zuzana. Je jiná, smutná, snad i popudlivá. Ztráta blízkého, i zvířete je velkou ránou nejen pro ni, dobře to cítí celé okolí.

Martin, výtvarník, zdá se mi, že plní funkci jakéhosi průvodce uzdravováním jak holubice, tak chlapce. Důležitým charakterem je jeho komunikace, která není nátlaková, dává na výběr, nabízí, ale rozhodnutí nechává na chlapci samotném. Chlapcovo uzdravení vidíme v tom, že se nakonec dokázal sám postavit na nohy, ale zároveň vidíme posun v jeho pohledu na svět. Zpočátku, kdy měl vztek, byl svět nepřátelský – zavinil jeho úraz, nic dobrého pro něj nemá. Sblížením s holubicí, získáním nového úkolu záchrany druhého života získává i svou cenu a důstojnost zpět. Získává „přítele“ – Martina a také nový pohled na svět okolo.

Překvapuje mě, jak v příběhu naprosto zaniká vztah chlapce ke své matce. Možná bylo cílem ukázat, že hloubka vztahu není založena geneticky, např. rodinném vztahem, ale na úplně jiných základech. Na tom, co pro nás druhý udělá, kolik nám udělí svobody a kam nás posune v našich úvahách o životě. Chlapec díky novým zkušenostem se uzdravil nejen fyzicky, ale i osobnostně vyrostl. A holubici již nepotřebuje. Ta se může vrátit domů a chlapci již jeho posun ve vývoji nikdo nevezme.

Uvažuji, že charaktery postav by se daly velmi volně přirovnat k Trojici. Martin by mohl zastupovat Boha Otce, který ukazuje směr, vytyčuje mantinely, avšak ponechává maximální svobodu. Chlapec je člověk, který se utápí ve svých starostech a ubližuje okolí, než pozná do hloubky důsledky svého činění a zvolí si směr, který mu „Bůh Otec“ doporučil. Holubice jako Duch svatý jej v jeho proměně doprovází a udržuje pojítko vztahu i k Martinovi. Holubice, která málem zemřela jako oběť nenávisti ke světu, podobná Kristu, byla zachráněna, a to nejen její holý život v prvním okamžiku, kdy ji Martin vzal do rukou, ale skrze svůj život zachránila i naplnění naděje Zuzany a zachránila chlapce, který se po úrazu dokázal sám postavit na nohy a uskutečňovat aktivně svou vůli ve světě.

Film nás svou málomluvností verbální a mnohomluvností výtvarných prvků může vést do mnoha rovin uvažování. Jednou z nich může být i zobrazení lásky k Bohu, lidem a zvířatům. Unikátní je zobrazení lásky právě na rolích dětí, kteří jsou hlavními aktéry a dospělí jen okrajově doprovází jejich cestu. Film nás vede k uvažování nad mocí přírody, nad její nevypočítavostí. Mluví o naději návratu holubice, který se najednou nejeví vůbec samozřejmě a o beznaději postiženého chlapce, který jakoby omylem dojde k uzdravení. Možná se máme méně soustředit na sebe, méně očekávat jistoty a více se obracet se službou a vstřícností ke svým bližním (včetně rostlin a zvířat) a to ostatní nám již bude přidáno.

Reflexe Karla Švugera

Motivem filmu není rozhodně ztracený poštovní holub, který je vypuštěn z Belgického nijak neurčeného místa (spíše připomínajícího haldy uhelných dolů). Hlavním motivem není snad ani holubice, která se ztratila ze své cesty. Zde bych mohl přispět příběhem ze začátku letošního léta, kdy se v bytě mé kolegyně objevil poštovní holub, který přiletěl z Německa (jak podle čísla zjistili) a když volali majiteli, tak jim řekl, že si pro něj nepojede 300 km do Čech. Ať ho klidně pustí. Týden jim ten holub ťukal každé ráno na balkonové dveře, než odletěl neznámo kam.

To byla jen krátká odbočka, nicméně při sledování filmu mě tahle souvislost napadla. Možná, kdybych byl holubář, odvíjela by se moje reflexe zcela jiným směrem.

Jsem profesí výtvarník a také učitel. Pro mne výraznou postavou, která vede tak niterný námět, téměř bez dialogů a dějové kostry s prvky impresionismu a expresionismu (ačkoli se oba výrazy mohou jevit jako určitá antonymie), je postava výtvarníka Martina. Mohli bychom v něm poznat výraznou postavu českého poválečného umění Jana Koblasu, který je uveden koneckonců v titulcích filmu jako autor plastiky (myšleno plastiky Michala). Jan Koblasa byl okolo roku 1960 oceněným portrétním sochařem na výstavě Junge Kunst ve Vídni. V roce 1960 dostává Jan Koblasa nabídku vystavovat v Bruselu. Zvažuje emigraci. V roce 1961 zatýkání, výslechy Stb. Nicméně dále spolupracuje s Františkem Vláčilem na filmu Markéta Lazarová.

Analogie vypuštěných poštovních holubů z Belgie a jejich svobodné putování přes Baltské moře k pobřeží dnes už bývalé NSR (Německá spolková republika) a jedné zatoulané holubici, která se kvůli jakési bouři dostane až na území ČSSR přímo do hlavního města, tedy do Prahy k oknům ateliéru výtvarníka Martina. Holubici postřelí Michal, chlapec, který je upoután na invalidní vozík. Linka filmu nás uvede k důvodům Michalova postižení (zachraňuje kamarádům hračku, která uvízla na vysokém drátěném plotu. Kamarádi se mu smějí, že nemá odvahu lézt výš. Michal s vypjetím sil jakýsi padáček zachrání, nicméně sám padá z velké výšky na zem.

Michal je spoután více psychicky než kvůli závažnému fyzickému poranění. Vyhýbá se lidem, Kamarádi ho zradili, zdá se, že je sám zlý. Výtvarník Martin mu rozumí.

Poraněná holubice se zotaví nakonec i díky Michalovi, který se sám zvedá z kolečkového křesla. Martin neustále kreslí holubici. Nakonec vytvoří monotyp a zjišťuje adresu majitele ztracené holubice. Na adresu posílá monotyp. U Baltského moře se dívka z obrázku raduje. Neboť ví, že její holubice žije a jistě se vrátí. Tím, jak se střídají záběry z Prahy a mořského pobřeží a ačkoli hrdinové příběhu nemají jeden o druhém ponětí, nabízí se jistá paralela ztráty a smutku.

Michal se zcela uzdraví, Martin podle něj modeluje sochu. Když je holubice také zcela zdráva a schopná letu, tak ji Michal nechce pustit. Martin marně naléhá, nakonec strhne strunou obličej na soše. Michal ztrácí svoji tvář, řečeno obrazně. Nakonec přeci jen Michal holubici pouští, závěrečný obraz filmu je propojením hudby, šumění moře a dokončené sochařovy práce.

Láska k Bohu a Boží láska k člověku nás provází celým příběhem. Trpíme spolu s hrdiny filmu, trápíme se zkouškami, kterými procházíme. Martin hledá v holubici nejen inspiraci pro svoji tvorbu, hledá způsoby, jak holubici zachránit. Boží přítomnost se objevuje v celé dějové lince jak u Baltského moře, tak v pražském činžáku. Záchrana holubice je pouhou metaforou skutečného lidského putování. Skrze živou přírodu, vlastní úsilí a s Boží přítomností můžeme změnit běh událostí, který se mohl zdát zpočátku beznadějný.

CDK Brno 2023, ISBN 978-80-7325-563-3, 190 str.

Kolektivní monografie je písemnou verzí přednášek stejnojmenné konference konané na TF JU v Českých Budějovicích 22.1.2022. Členění knihy je odvozeno od konstitutivních prvků poslání církve, totiž diakonie, martyrie, liturgie a koinonie. Každá z kapitol si všímá jednání církve v dané oblasti během pandemie v letech 2020-21 z pohledu katolického a protestantského teologa či teoložky. Těmto osmi textům předchází pojednání obou editorů pod názvem Martyrie, liturgie, diakonie, a koinonie jako základní projevy života církve. V úvodu Michael Opatrný konstatuje, že u nás dosud chybělo české zpracování této teorie základních prvků církve. Přišlo mi to divné, ale musel jsem dát M. Opatrnému za pravdu.¹

Autorem další kapitoly nazvané Pandemie jako výzva a zkouška je sociolog David Václavík. Podtitul kapitoly zní: Co nám řekly uplynulé dva roky o církvích a jejich místě v současné české společnosti. Autor popisuje ustupující význam církví ve společnosti související se sekularizací a privatizací religiózního chování. Pandemii z let 2020 a 2021 srovnává s morovými ranami 2. a 3. stol., které rovněž přispěly k urychlení přepisu náboženské mapy Římské říše. Nevím, zda měl autor k disposici zcela validní data týkající chování církví za současné pandemie. Byl jsem účastníkem dvou společných reflexí (každá s úplně jinými lidmi, ale napříč církvemi) a z nich vyplynulo, že na mnoha místech tradiční církve nadále „fungovaly“, např. po domech, ale tím, že překračovaly vládní nařízení, se tím moc nechlubily. Ne zcela dává smysl věta, že byla široce diskutována „… otázka podoby, potřeby a důležitosti náboženských rituálů, především mší a v křesťanském (zejména katolickém) kontextu i některých svátostí (především eucharistie).“ (str. 46) Defekt se možná netýká tolik autora (nemusí všemu rozumět), ale editorů a zejména recenzentů.

Autory statí věnovaných diakonii jsou akademici Jihočeské univerzity, kteří současně působí v praxi. Karel Šimr z Teologické fakulty a současně farář v Chrástu u Plzně a Ondřej Doskočil ze Zdravotně-sociální fakulty a nemocniční kaplan Nemocnice České Budějovice, a.s. Fundovaná stať Karla Šimra mi připomněla jeho disertační práci, která vyšla knižně a rozhodně stojí za přečtení.² Nejvýznamnějším projevem diakonie křesťanské obce/sboru je to, že existuje a je funkční.

Doskočilův text představuje nejprve kaplanskou službu v nemocnicích v „normálních“ dobách. Nemocniční kaplani byli oproti armádním či vězeňským kaplanům ustanoveni později, jejich přijetí je ve vývoji – někde jsou platnou součástí týmů, někde svoji náplň hledají. V době pandemie mnohdy paradoxně nemohli svou službu vykonávat, či když byla v nemocnici každá ruka potřeba, plnili nejrůznější úkoly.

Martyrii (svědectví) se věnují dva učitelé Teologické fakulty JČU. Podle mého názoru je nepřínosnějším příspěvkem celé monografie text Jaroslava Vokouna Martyria in pandemia. Vokoun neredukuje martyrii na vyučování náboženství či kázání. Všímá si celkového svědectví církve v nelehké době s novými výzvami. Církev se potýkala ne zcela šťastně se situací tváří v tvář smrti, nedokázala účinně čelit všudypřítomnému strachu, jednotlivé komunity byly rozděleny v hodnocení smysluplnosti jednotlivých opatření. Nevěrohodnost křesťanství často způsobuje falešný obraz Boha jako je v deismu (Bůh stvořil tento svět a dál se o něj již nestará) či markionismu (Bůh je dobrotivý a to, co je ve světě zlé, s tím nemá nic společného). Jako bychom přehlíželi, že pandemie „souvisí s tím, jak žijeme – jak žijeme jako jednotlivci i jako společnost, a v tomto případě jako globalizovaný svět. Nelze se tvářit, že to nemá také dimenzi našeho hříchu.“(str. 89). Měli bychom dosvědčovat důvěru v boží péči k těm, kdo milují Boha a hledají především jeho království.

Příspěvek Michaela Opatrného se zabývá nejprve martyrií ve světle církevních dokumentů. Např. připomíná, že samotná jednota (dříve rozdělených) křesťanů je účinným svědectvím církví. Nejsem si zcela jist, zda navrhované intenzivnější využití diakonických středisek – charit, církevních škol či středisek mládeže k vydání svědectví k „diakonii živého Boha“ přinese dobré plody.³

Téma koinonie (společenství) bylo svěřeno Pavlu Hoškovi z Evangelické teologické fakulty UK a Michalu Kaplánkovi působícímu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pavel Hošek charakterizuje církev na základě biblických textů jako boží lid, je „čímsi jako výkladní skříní Božího království, kouskem nebe na zemi“ (str. 121). Vytváří „svébytné sociální prostředí, které lze navštívit, do kterého lze pozvat kolemjdoucí“ (str. 122). „Církev je (podle 1 K) nadpřirozený organismus, který odporuje sociologickým zákonitostem.“ (str. 123) Hošek dochází k tomu, že není možné naplňovat úkoly, které má křesťanská koinonie na dálku, po drátě. Pandemie byla příležitostí znovuobjevit domácí církve.

Rovněž Michal Kaplánek ukázal, že nemožnost se setkávat na bohoslužbách vedla na jedné straně k uzavřenosti a rezignaci, na druhé straně rozvoj rodinných a podobných společenství.

Oddíl liturgie byl svěřen Michaele Vlčkové z Teologické fakulty JČU a Tabitě Landové z Evangelické teologické fakulty UK.

Michaela Vlčková referuje o současně rozvíjeném pojetí liturgie jako performace. Nedomnívám se, že je to trend příliš šťastný. Dochází k přecenění role předsedajícího, na jehož show se pak „chodí“. Účastníci odchází se zážitky, aniž by se ujímali své liturgické role. Michaela Vlčková však, podle mého názoru oprávněně, skepticky hodnotí virtuální podobu liturgie.

Tabita Landová trefně popisuje co je podstatou bohoslužby a konstatuje, že je velmi obtížné slavit bohoslužbu „na dálku“, zejména pokud je spojení pouze jednosměrné. Z více diskutovaných defektů mne zaujalo, jak on-line bohoslužba posiluje klerikální obraz církve. Druhá část příspěvku obsahuje statistické údaje o účasti sborů ČCE na svátostech: křtu a večeři Páně. Podle očekávání došlo k poklesu.

Vydání monografie oceňuji a považuji za užitečné. Přibližuje problémy, se kterými by se církve měly zabývat i mimo čas pandemie. Možná mi některá témata chyběla. Když už byla zařazen text sociologa, mohl být zařazen text etika, který by rozebral, do jaké míry je na místě dodržovat normy, které příliš nedávají smysl (např. otevřené supermarkety, ale uzavřené kostely). Etické zhodnocení by mohlo pomoci jak těm, kteří jsou příliš úzkostliví, tak těm, kteří nemíní žádná nařízení dodržovat. Také by možná stálo za to, aby hygienik zreflektoval epidemiologická opatření v souvislosti se skutečnými zdravotními riziky, zda lidé a zejména zdravotnický personál nebyl vystaven příliš náročné zátěži při nošení ochranných pomůcek na straně jedné, a nedomyšlenými organizačními opatřeními na straně druhé.

RCL: Ex 12, 1-4.(5-10).11-14; Jn 13, 1-17.31b-35

Připomenu nejprve ten staroindický mýtus ilustrující hranici mezi peklem a rájem. Jde o hostinu tak bohatou, že pro všechny účastníky je dost a pro všechny je i místo u stolu. Každý z pozvaných tedy konzumuje, co hrdlo ráčí. Ale je mezi nimi rozdíl, ovšem je patrný až při pozornějším pohledu: Někteří si stačí k blaženosti sami, protože sami sebe podle vlastní chuti obsluhují; jiní jsou oblažováni druhými, protože své ruce zaměstnávají službou sousedům.

Z pohledu konečného soudce smysluplnosti životů těch sezvaných jsou u téhož stolu někteří už v pekle a někteří už v ráji. Tím soudcem je ten Ježíš, jehož testament dnes promýšlíme. V testamentu se zrcadlí Ježíšův pohled na věc.

Ráj je jen tam, kde fungují láskyplné vztahy, učí nás víra v Trojici Boží. Peklo je jen tam, kde se někdo bez vztahů k druhým Ty beze všeho obejde. Sebeláska se ukáže brzy nudnou; na věčnost je taková výbava k zoufání.

Ježíš byl pozván do života proroka a pastýře - a služebníka všech. Právě tak jako my všichni s ním ve křtu sjednocení. Nikoli náhodou dnešní liturgie připomíná, že Ježíš nám své umění žít smysluplně předal, dokonce ve formě závěti, testamentu. Ve vyprávění evangelistů se vše točí kolem Ježíšova umění vztahů a umění sjednocování bytostí tak, aby taková jednota neumírala ani poté, co odumře tělo.

Všichni tady kolem našeho stolu víme, že jde o proexistenci, o umění být tu pro druhé a radovat se při tom.

Zázrak proexistence zná nejen Ježíš; zná to i milující se dvojice lidí, pokud se svému protějšku, svému Ty odevzdávají navzájem nejen jako tělo, ale i jako osobnosti. Ale problém bývá v tom, aby vztah takto hodnotně vyjadřovaný nebyl tak zoufale krátkodechý nebo dokonce jepičí. Jednota mnohokrát krásná a vitální dokáže po čase zplanět, někdy i vyšumět.

Člověk je stvořen pro věčnost, ale není věčný ani jeho sex ani jeho eros, mohutnosti, kterými člověk lásku obvykle zažehne. Ve hře musí zůstat i další lidské nebo božské mohutnosti, které vztah živí a vedou k plodnosti.

Někdy tušíme, čím to přišlo, že vztah nám pod rukama umírá, možná i tušíme jméno té nemoci. Ale jindy jen bezmocně zakoušíme, že nejsme pány takového daru, ten dar přichází a odchází – jako přichází a odchází Duch, který si vane, kdy a kam chce.

Ježíš ve svém testamentu odkázal i důležité Know - How, jak posilovat životaschopnost toho křehkého zázraku.

Aby jednota mezi Ježíšem a jeho blízkými přáteli dokázala přežít, Ježíš aplikoval dvě taktiky: Ta křehká láska se nesmí žárlivě schraňovat jen do jediného paprsku – dokonce ani láska mezi člověkem a Bohem ne; a ta láska musí i v těch nejvypjatějších okamžicích sledovat skutečné dobro mého Ty, nikoli mého Já. Pak teprve se i Já raduje z daru Ducha.

Dnešní slavnost Večeře Páně má k tomu co říci. Má totiž mnohem hlubší smysl než samo odevzdání Kristova těla do zbožného srdce. Ježíš synoptiků říká, že s toužebností očekával ten večer, který směl prožít uprostřed blízkých. I jindy s nimi býval, ale tentokrát stojí Ježíš o to, aby svou proexistenci vyjádřil lapidárně. Příběh poslední večeře totiž dokládá, že vztah Já – Ty potřebuje zázemí v neméně pravdivém a silném „My“ spolu s dalšími My. Potřebuje je i vztah mezi Já a Bohem.

Ježíš volí pro sebevydanost znamení těla, lámajícího se „pro druhé“ – místo nich; asi jako matka pro dítě ve vlastním lůně zatěžuje a opotřebuje vlastní orgány, aby dítě mohlo přežít. Vlastně jej vytrvale zachraňuje pro budoucí život. Nepočítá při tom, co sama na své životaschopnosti tratí. Kdo z nás míní v podobném režimu následování vydržet, potřebuje k tomu životaschopné společenství - koinonii. Tohle Ježíšovi přátelé pochopili a realizovali.

Ježíš Janův ilustruje také druhou důležitou taktiku. Tím, že uprostřed způsobem krásné a uspokojující večeře začne umývat druhým nohy. Ne proto, aby sám sebe zapřel a získal zásluhu. Dělá to proto, že sledování dobra těch druhých patří k podstatě vztahů aspirujících na lásku. „Jinak nebudeš mít společenství se mnou,“ říká bránícímu se Petrovi.

Jinými slovy: Kdo chce být práv svému křestnímu ponoření do života a smrti Krista Ježíše, musí jít za svými láskami se společenstvím. A vedle svých dalších povolání musí tomu společenství sloužit. Levněji to prostě nefunguje. Není k mání levnější jednota schopná věčného života, schopná přežít vzkříšení i kříž, schopná přežít Hosanna zástupů i ukřižuj od stejných zástupů.

Stojí –li kdo o to, aby jeho láska k partnerovi nevychladla, anebo aby se probudila ze spánku a znovu zatoužila po nesmrtelnosti, ten musí brát vážně, že i Ježíš k tomu potřeboval společenství. Není důležité, že to společenství nehýřilo kvalitami. Je důležité, že pravdivě stálo jeden o druhého.

A podobně je důležité, aby k neodstra­nitelným pravidlům vnitřního života takového společenství patřila vzájemná služba jeden každému, protože – jak ukazují svorně synoptikové - i společenství Ježíšových přátel po čase pokoušely vidiny moci jedněch nad druhými. Pokud náš Bůh stál o jednotu společenství s lidmi, stal se dobrovolně bezmocným, podobným nám ve všem. Ani pro něho není společenství lásky levnější.

Moc – lhostejno, jestli světská nebo duchovní - dřív nebo později spolehlivě zardousí společenství lásky. Moc vytváří jen společenství otroků. Existují osvícení despotové. Neexistuje však kolem nich koinonia z Ducha svatého plodná.

Shrnuji poselství dnešní slavnosti:

Chcete –li kdo, aby voněl Kristem váš vztah k osobám milejším než jsou osoby ostatní, zasaďte svůj vztah do štědré kytice jiných vztahů. Nejde při tom o žádné rádoby rovnostářství. Bůh je spravedlivý tak, že dává všem nikoli stejně, ale jistě to, co potřebují. Ani vaše lásky nepřestanou být darem, a v darech hledat spravedlnost je nesmysl. Nic například nerdousí velkou lásku lidského srdce spolehli­věji než žárlivost, která chce vztah právě jen pro sebe, anebo „jen pro vlastní rodinu“.

Touží-li někdo opravdu, aby jeho láska – například k vlast­nímu dítěti, k partnerovi, k dobrému dílu - neumírala po čase na úbytě, ať ji chrání před parazity různých forem moci. Ježíš se na to vyzbrojil kenozí. Těžko najdeme chytřejší metodiku.

Rodí se víra; dveře ke spáse, ekumena

Sk 2, 42-47; J 20, 19-31;

Marnivé ucho rádo slyší v dnešním příběhu o Tomášovi, že Ježíš autoritativně blahoslaví jakousi "lepší" víru, která začala, ačkoli neviděla. Domnívám se, že je to jinak. Pro Ježíše našich evangelií existuje víra malá nebo velká, ale ne lepší a horší. Na to najdeme v Písmu doklady. Nenajdeme tam výtku pro špatnou víru, najdeme však odsudky těch, kdo věřit odmítají. Odmítnout ovšem není totéž jako víru nenalézt, ať už někdo nenalézá z důvodů jakýchkoli.

Víra je přece dar, je to milost; jaký smysl by mělo kárat toho, kdo milost dává v prý nevhodný čas? Proto také okřídlené větě: "blahoslavení, kteří uvěřili, aniž museli vidět", rozumím jinak. Proto v tom dnešním příběhu neslyším Ježíše kohokoli kárajícího, ale Ježíše soucítícího s povahami tomášského typu. Jsou totiž mezi námi lidé, kteří nedokáží tak snadno uvěřit, že právě oni dostali milost. Jsou to třeba lidé, kteří druhým přejí jejich přístup, ale sami nemohou, mají pocit, že v jejich konkrétním případě by to byla lehkověrnost, že by tím neprávem uhýbali obtíži nevěřícího.

Ani Tomáš našeho evangelia přece nebyl žádným samolibým meditujícím plašmuškou; jako jediný ze dvanácti měl odvahu k realistickému hodnocení napjaté situace nežádoucího proroka, pod kterým se už už láme tenký led - právě on měl odvahu jít do Jeruzaléma umřít s ním. Možná právě ten zarputilý smysl pro realitu mu bránil vzít vážně podivná vyprávění ostatních o tom, že Pán je živ. Asi mu to připadalo jako příliš laciná útěcha, snad chápal jako svou povinnost nést to břemeno Ježíšovy prohry bez opiátů a útěch opřených o svědectví žen. A tak Tomáš až dodnes chodil mezi ostatní, mlčky přinášel a opět odnášel ze shromáždění svou samotou, nepodplatitelné vědomí nezdaru svého života, vždyť vsadil na mistra a spolu s ním prohrál docela vše, co mělo pro něho smysl.

Proti takovým Tomášům jsou extroverti typu Petrů ve zřetelné výhodě, ti mohou uvěřit snáz, ne-li bezbolestně, tedy aspoň bez skrupulí. A zatímco Tomášové nesou tíži dne, Petrové už vidí světlo na konci tunelu.

Všichni známe Petry i Tomáše, dodnes jsou oba typy snad v každé křesťanské obci. A tak, myslím, dnešní velikonoční poselství oslovuje právě ty, kterým ještě stále není velikonočně radostno, nemohou uvěřit ve svou svobodu, nemohou doufat, že smrt už nepanuje. K nim je Ježíš zvláště soucitný. Všimněte si: Ježíš vychází Tomášově úzkosti dalekosáhle vstříc. Nebyl-li Tomáš přítomen při posledním Ježíšově zjevení, mohlo by se říci prostě: "jeho smůla, neměl chybět, měl tam být mezi ostatními". Ježíš kvůli němu nejen přichází znovu, nejen se nepohoršuje, ale nabízí pro tyhle zaryté realisty schůdnější cestu: dotkni se, přesvědč se sám, máš příležitost, je čas. Klidně si vlož ruku sem, do mé rány. Jsem přesvědčen, že Tomáš byl mezi Dvanácti tím milovaným učedníkem. A že toto vysvědčení, které dnes Ježíš dává jeho víře, není vysvědčení o špatné víře. Je to vysvědčení o bolavé víře.

Jsou lidé, kteří se rodí snadno a jsou jiní, kteří se na svět dobývají s obtížemi, a dokonce i s hrůzou, ta traumata si pak nesou v hlubinách po celý život. Také víra některých začíná nikoli elegancí a jásotem či aspoň samozřejmostí, ale je jakoby bolestným a nebezpečným porodem. Není divu, že Ježíš konstatuje, že ti prví jsou "blahoslavení". Podobně je jaksi ve výhodě i ten, kdo byl ve víře vychován takovými vzory, které získají nejen vůli, ale i srdce. Tak to je dodnes. Ale tohle tajemství nikomu nedává právo sestavovat žebříčky kvality.

A proto - zdá se mi - je dnes svátek víry obtížné. Svátek, kdy se dává najevo i těm zdánlivě zarputilým váhavcům, že Velikonoce se týkají i jich samých. Ne každý věří snadno a rychle; kdo nevěří snadno, je také Kristův.

Ostatně bojí se všichni Ježíšovi učedníci, nejen Tomáš. Ty dveře byly zavřené ze strachu před "Židy", rozuměj před souvěrci, ale souvěrci na straně vítězů, na straně náboženských autorit. To není jenom poznámka; evangelista napovídá, že díky události s Tomášem se proměnila víra všech, nejen Tomáše. Jak jsme slyšeli v prvém úryvku, nedlouho poté už se tohle ustrašené stádečko chová jinak: Všichni byli plni radosti, plni šalom. Už se nebojí, ale také nejsou agresivní, nepískají v lese, nemoralizují ty druhé, vždyť "všichni je měli kolem sebe rádi". Jsou to pořád titíž lidé, kteří utrpěli strašlivý šok velikonočního ztroskotání. To je ohromná změna od situace za zavřenými dveřmi, a to nemluvím o tom nešťastném pátečním odpoledni, kdy na Golgotu se báli vůbec vstoupit, kdy se rozprchli.

Druhá silná věta dnešního evangelia zní: "po těch slovech jim ukázal bok a ruce". Ti lidé se nejen báli, ale také styděli, vždyť nejen prohráli své naděje v pozice soudců v nastávajícím mesiášském království, ale zle si pošramotili pověst mezi těmi zbožnými, kteří si s Nazaretským nezadali. Není divu, že tito bývalí apoštolové teď nechtěli ani s nikým mluvit. Ježíš vzkříšený moc dobře chápe, jak je člověku, který prohrál. Ježíš jejich strach i stud léčí: Sám se očividně za svoji prohru proti veleradě nestydí. Ví, že tomu malomyslnému stvoření jménem člověk je třeba dosvědčit něco zásadního k tomu jejich zdánlivě nesnesitelnému údělu. A tak s trpělivostí znovu ukazuje, že nic nemusí končit ani poté, co smrt zvítězí, co zvítězí moc duchovní i světská.

A tak slovem i gestem zvěstuje Ježíš člověku: Rány, které utržil, nezdary, které neuměl zvládnout, mohou se nejen unést, ale dokonce proměnit v něco skvoucího, v něco, za co se nestydí lidské srdce ani před nebem, ani před zemí.

Ježíš tam nejedná ani z ješitnosti, ani z potřeby vyrovnat si v někým nějaké nevyrovnané účty. Ukáže jim svůj bok; a aby nebylo mýlky při interpretaci toho gesta, říká: "pokoj vám". Jako by řekl: pokoj navzdory té ráně v boku, pokoj navzdory tomu, co s vámi lomcuje, že jste raději zavřeli dveře. Ten vzdor ovšem není vzdor nepokořeného titána, je to pokoj plnosti svatodušní. Je třeba přesvědčit ten hlouček za dveřmi, že přece mají v sobě téhož Ducha jako Ježíš komentující včerejší Velikonoce bezprecedentním "pokoj vám". Vždyť týž Duch, který dnes nese Ježíše, nesl jeho kázání a divy před Velikonocemi. Ten Duch nezklamal, jak se jim dodnes zdálo. Toho Ducha s nimi teď znovu výslovně Ježíš sdílí.

A konečně poslední myšlenka tohoto doopravdy každou řádkou velikonočního čtení: Moc odpuštění je životodárná, je čímsi jako dveřmi k novému stvoření, dveřmi otevřenými ke spáse. Úžasnou moc obyčejného lidského odpouštění a neodpouštění vidíme názorně na proměně scény brzy po Velikonocích. Nedávno se tihle lidé zavírali před pěstí triumfalismu i před vášní fundamentalistické ulice. Dnes se nejen nebojí, ale jsou dokonce v obecné oblibě. Není to řeč o kouzelném proutku. Je tu řeč o mostech, které mezi znepřátelenými stranami postaví ten, kdo odpustí prvý: "komu odpustíte hříchy, tomu budou odpuštěny". Podobně mocně ovšem působí na druhé i to, kdy se zatvrdíme, třebaže spravedlivě: "komu je zadržíte, tomu budou zadrženy", ten totiž mnohem obtížněji nalézá odvahu k podání ruky - jako kdyby se most strhl, pokud už existoval. A není-li mostu, je řeka jakoby nepřátelská, přebrodit se je nebezpečné a možná i beznadějné.

Mosty jsou totiž lidem úžasným darem: bližní přicházejí, třebaže ještě neodhodili všechny námitky proti nám; ty námitky se mohou stát méně důležité a příchozí snad i sami dokáží natáhnout ruku vstříc. A komunikace z očí do očí pak může smíření dokončit. Vy všichni máte moc někomu smíření usnadnit anebo učinit je nad jeho síly. To ukazuje právě dnešní čtení ze Skutků: celá novopečená obec byla v oblibě, celá byla tak vnímána.

Odpuštění lidi spojuje, odpuštění je tou základní podmínkou toho, čemu se dnes říká ekumenismus. Je to budování společného domu, domu pro všechny (oikos je řecky dům). A ten se buduje tím, že se vzájemně vzdáme svých možná i oprávněných nároků na spravedlnost vůči tomu druhému; přesně tomu se říká odpuštění.

Kdo odpuštění zadržuje z jakýchkoli důvodů, ať jsou ty důvody třeba i vznešené a tisíckrát oprávněné, tak zadržuje i obrácení bližního a ovšem i sebe sama. Bráníme, aby se hřích mohl skrze Krista v Duchu svatém vyhojit, a proto ty hříchy tu společnost skutečně rozdělují. Zdá se mi, že jeruzalémské společenství věřících v Krista bylo dobrým kvasem uvnitř ostatní společnosti, která nedávno bouřila v ulicích Svatého města. Dokázali být kvasem, protože štafetu odpuštění přijali od Krista, ukazujícího svůj bok a ujišťujícího, že po všech těch skutečných zradách není nic důležitějšího než šálom. Ježíš ani nenaléhá, aby učedníci napřed uznali svou vinu, pak že jim odpustí. Začne se šálom sám, na dluh. To je Ježíšovo poselství. Pod tímto zážitkem prolomili i oni své spravedlivé nároky, které měli vůči tomu světu, který je tísnil a zahnal za ty zavřené dveře. A světe div se - najednou celý ten zbožný svět farizejů i zákoníků zjišťuje, že i ti z Galileje jsou prima a že je dobře, když je mají ve svém středu. Vím, nemělo to dlouhé trvání, zase pak přišla vlna pronásledování spolu s dalšími prohrami a zradami; ale kdo ví, kdo by to všechno ještě přežil, kdyby se všechny viny obou stran stále jen sčítaly.

Ježíšova cesta není cestou andělů, Ježíš nepřišel pro pietisty, kteří se umějí vyhnout kolizím svými ctnostmi, kteří nelžou, nekradou, necizoloží, a proto jsou oblíbení jako ti absolutně neškodní. Ježíšova cesta je cesta spravování, cesta překlenování propastí, třebaže vznikly nespravedlností. To jsou pravé Velikonoce, pascha, kdy do lidských dějin vstupuje jako mocný spiritus agens sám Bůh. Tam se tvoří boží lid, tam se z oběti beránka vlastně vytváří nový lid. Ještě mnoho jsme velikonoční ideji dlužni, dokonce ani tu tomášovskou zarputilost nedokážeme. Škoda, potkalo by cosi mocného i nás. Ta dlouho nepřicházející víra vytryskla pak v tomášovské vyznání, které nemělo konkurenty: Pán můj a Bůh můj.

Květná neděle https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/4/

Den večeře Páně 1991 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/4/

Den večeře Páně 2008 http://www.getsemany.cz/node/3976

Den večeře Páně http://www.getsemany.cz/node/4124

Den utrpení Páně 1999 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/4/

Den utrpení Páně 2011 http://www.getsemany.cz/node/3977

Velikonoční vigilie 2014 http://www.getsemany.cz/node/3978

Velikonoční vigilie 2016 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/2/

Velikonoce 1996 http://www.getsemany.cz/node/3979

Velikonoce večer 1999 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/3/

Úterý velikonoční 1991 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/4/

Úterý velikonoční 1998 https://www.rkckomunio.cz/category/jan-konzal/page/4/

Úterý velikonoční http://www.getsemany.cz/node/3980

Středa velikonoční http://www.getsemany.cz/node/3981

Pátek velikonoční http://www.getsemany.cz/node/3982

2. neděle velikonoční http://www.getsemany.cz/node/4125