Den utrpení Páně ("Velký pátek")

Iz 52,13 - 53,12; J 18,1 - 19,42

(2011)

O velikonocích se v našich pohádkách zpřístupňovaly poklady. Něco na tom bude, i pro nás. Ten prazvláštní Izajášův služebník nám všem totiž nabízí zahlédnout náš vlastní přemožený hřích. Nikde jinde nelze vidět hřích lépe než v té tajemné situaci, kdy je náš Kristus pokrytý naším hříchem přibit na dřevo prokletí, jakým krucifix byl, je a bude, a kdy tam umírá. Náš hřích tam umírá s ním, pokud ovšem nám na to naše víra stačí. Těm, kdo kvůli usmíření s Kristem chtějí zahlédnout svůj hřích, Hospodin velkomyslně vyhoví. Vyzval Mojžíše vyzdvihnout na kůl v pouštním táboře hada ohnivce; kdo z Izraele stál o to uzdravit se, zahlédl v bezmocnosti přibitého ohnivce přemoženo i své vlastní ohrožení a porozuměl, že i on je díky té spásné přesile uzdraven a může osvobozeně vydechnout, pokud ovšem dokáže takovým symbolům Bohem nabídnutým důvěřovat. Nám dnešním čtenářům staví něco podobného před oči prorocký hlas Izajáše, umocněný Janovou vizí Ježíšových pašijí.

Kombinace dnešních liturgických textů z proroka Izajáše a Janových pašijí k tomu zjevuje další momenty. Janovy pašije jsou hymnem o Ježíšově svrchované převaze nad současnou nejvyšší politickou i náboženskou mocí. Toho nedávno velmi úspěšného proroka se podařilo pověsit na kříž, jako takový je tedy proklet Bohem i lidmi, potvrzuje Deuteronomista. Naše vlastní situace nikdy nemůže být horší. A Evangelium je svědectvím, že slovo prokletí, zjevené Deuteronomistou, je mocí boží slovem nikoli posledním, ale předposledním. Poslední slovo našeho Boha k příběhu Nazaretského zjevuje Janovo evangelium: Ježíš nepřestává jednat s nejvyššími autoritami světskými i náboženskými jako suverén. Musí tedy existovat i v takovém maléru ještě nějaké boží slovo POSLEDNÍ. Jinými slovy: I kdybychom už cítili působit smrtelný jed našeho hříchu v celém těle, i pro nás existuje nějaké Boží slovo poslední. Tohle nám dává veledůležitý prostor pro naději.

Služebníkovu kariéru načrtnou už prvé dvě věty dnešního úryvku: "Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! (Jeho vzezření bylo tak znetvořené…)“

Také si od kříže, který budeme dnes v tichu srdce reflektovat, odnesme ve vlastním zájmu důležité upozornění: Člověk dokáže s Bohem komunikovat jen do té míry, do jaké funguje jeho důvěra tomuhle neprůhlednému Neznámému. Právě proto je tajemstvím i naše záchrana. Do náboženských schémat a úspěšných algoritmů prostě nezapadá, našeho Hospodina nelze předvídat. Směšný by byl každý, kdo by se u soudu s Hospodinem přel o validitu svých zásluh, své morální výše či čehokoli, nač dovedou být lidé hrdí. Pro nás lidi pak vypadá Boží láska k nejbližším, tedy k svému jednorozenému i ke svým dětem povolaným v jeho vlastní lid, aspoň někdy na náš vkus nečekaně drsně.

Bůh Izajášův i Bůh evangelisty Jana hodnotí naše počiny z nadhledu, a tedy v kontextu s okolím. A v tom snadno nalézáme další princip našeho vztahu k Bohu našeho Pána Ježíše: Tenhle vztah se bude každopádně vyvíjet a rozvíjet cestami dramatickými. Kdo má uši k slyšení, možná zase trochu lépe v meditaci nad Kristovým křížem pochopí, proč tou jedinou relativně schůdnou cestou do smysluplnosti lidské existence zvané boží království je pro každého z nás právě následování tohoto Ježíše. Prostě proto, že cesta sama o sobě vůbec není zřetelná, a proto je moc důležité následovat po té cestě-necestě právě toho, který obstál v roli povolaného a vyvoleného ať jako Izajášův Služebník nebo jako Janův suverén na kříži.

Při velikonočním Triduu jako kdybych znovu prožíval tu neuvěřitelnou proměnu mého vnímání světa, kterou jsem zakusil kdysi před desítkami let; tenkrát mi kvůli šedému zákalu operovali obě oči. Samozřejmě jsem už roky před tím vnímal, že vidím nějak nedostatečně, ale postupně jsem si jsem zvykl; chodbami jsem procházel raději odkázán na hmat než na zrak například, můj svět tak bez varování postupně přišel o barevnost a hloubku, ztratil motivační sílu, ale to už já neuměl zaregistrovat, dokonce jsem stále ještě sedával za volant… Když mi poprvé po operaci dovolili na chvíli sejmout z očí obvaz, úplně jsem oněměl úžasem, jak stvořený svět je krásně barevný, přímo zářil. Byl ovšem veselý, přejný i v dobách, kdy můj svět stále víc a více pustnul, ale já ten rozdíl roky už ani nevnímal, nenapadlo mne, že i já patřím mezi ty, kteří se dívají, ale nevidí.

Také my jsme patřili k pronárodům, řečeno náboženským žargonem starověku. I dnes povolává Hospodin na všelicos nové a nové služebníky. Povolává je z lidu otrockého, jak jinak. Máme tedy v genech znaky otroctví, nejsme – li už vůbec spíš odumřelými pařezy. Už Adam a jeho Eva, člověk a člověčice, dvě strany téže mince zvané „člověk“ kdysi uměli žasnout nad krásou takového daru, jakým je bližní. Byli šťastni jeden z druhého a byli vděčni Stvořiteli toho společného štěstí. Ale pak najednou s hříchem se vše měnilo a každý z nich už hájí svou kůži a svádí vinu na druhého. Tak nějak je to s nemocí zvanou hřích: Díky hříchu chřadnou naše schopnosti komunikovat se světem kolem nás, chřadnou, až zakrní. Až pak díky kříži Kristovu se nám zakrnělým zjevuje šance zvítězit nad nemocí a bezmocí, kterou hřích v sobě nese, zvládnout to tím, že se přimknem ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. On už obstál. Plavba bude bouřlivá, hodně dynamická, na kapitánovi i na kormidelníkovi pak velmi záleží.

Možná, že po každé velikonoční slavnosti porozumíme trochu lépe, co znamená, když rituálně vyznáváme, že „věříme v Boha, Otce všemohoucího, ...“ a také: „ v Ježíše Krista, syna jeho jediného a Pána našeho.“