Jste zde

Základní projevy života obce

Všem, kdo usilují o obnovu stávajících církevních obcí či vytvářejí obce nové, je určen náš teologický kurz. Zaměřujeme se především na aktivní laiky a budeme usilovat o to, aby jim text byl dobře srozumitelný. Protože se však budeme opírat o nejlepší díla daného oboru, může být text podnětem i pro teologicky vzdělané církevní pracovníky. Text není určen k pouhému přečtení, plný užitek z něho budou mít ti, kdo jej prohovoří ve své obci, ve farní radě či na konferenci duchovních.

Základní projevy života obce

Úvodní část přináší hlediska, podle nichž můžeme hodnotit život obce, tato hlediska jsou však současně trvalými cíli, posláním, funkcemi obce.

1. V pokoncilní pastorální literatuře je snaha shrnout základní funkce obce, základní projevy jejího života, jímž naplňuje své poslání. V tom, které to jsou, je v zásadě shoda. Karl Lehmann (Gemeinde) vychází z toho, že posláním obce je zvěstování evangelia, které se děje 1. slovem, 2. chválením Boha, 3. činem. Handbuch der Pastoraltheologie (dále HPTh) mluví obdobně o společenství lásky, svátostném společenství, o zvěstování a jako samostatný bod uvádí misii. Josef Zvěřina v Odvaze být církví uvádí 4 prvky:

Leiturgia-oslava Boží, Martyria-svědectví Božímu slovu, Diakonia-služba člověku, Oikumene-služba jednotě. Dietrich Wiederkehr uvádí v Handbuch der praktischen Gemeindearbeit (HPG) rozdělení, o něž se budeme v tomto kurzu opírat: Prorocká a svědčící obec (martyria), solidárně-diakonická obec (diakonia), slavící obec (leiturgia) a komunikativní obec (koinonia = společenství).

2. Uvedené jednotlivé prvky patří neoddělitelně k sobě a navzájem se podmiňují.

Podle Lehmanna je vzájemný poměr tří zmíněných složek nejlepším měřítkem stavu obce. Jejich podmíněnost je taková, že zvěstovanému slovu nasloucháme s úctou - adorací a zvěstování se osvědčuje v lásce. Bohoslužba bez zvěstování je podle téhož autora pouhý ritus (obřad), kázání bez činné lásky se stává ideologií, bohoslužba bez poslání k službě je kult, služba bez podpory slovem odumírá. Momentální situace obce, ať už vnitřní nebo vnější, může vést k oprávněnému posunutí důrazu na jeden z prvků. Wiederkehr vztahuje na tyto prvky trojiční pojem perichorese (vzájemného dynamického prolínání a polarity). Zvěstuje se celá spása, ta se oslavuje v liturgii, její celost (nejen duchovost) je dosvědčována praktickou službou - diakonií a novými vztahy v obci - koinonií. Zejména na diakonii mohou lidé dobře odečíst, co je míněno spásou - zda už jsme překonali tradiční dualismus a vrátili jsme se k celostnému pojetí spásy, jak je přinesl Ježíš, který nejen zvěstoval Boží království v budoucnu (a už vůbec ne až po smrti!), ale jeho počátky dával zažít uzdravováním nemocných a vůbec příklonem k lidem různě handicapovaným - k těm, které potkával na své cestě. Takto diakonie zpětně vykládá obsah kázání. Kázání probouzí smysl pro nové společenství v Kristu, založené nikoli na vzájemné sympatii, ale na Boží sympatii ke mně a k mým bratřím a sestrám, za něž se Kristus vydal a za něž se i já mám vydat, pro diakonii jako účast na Božím příklonu ke světu, pro bohoslužbu jako chválení zvěstovaných skutků Božích. Jednotu zmíněných prvků vyjadřuje HPTh zdůrazněním Ducha sv. jako .konstitutivního prvku, v němž jsou všechny další prvky obsaženy".

3. Velmi záleží na tom, abychom pochopili tyto jednotlivé funkce jako funkce celé obce, nikoli jen specializovaných pracovníků, skupin či církevních organizací. Jejich potřeba nemá být popírána, ale obec může plnit své poslání pouze tehdy, pokud se na něm nějak podílí všichni její členové, tj. pokud není zvěstování pouze úkolem kazatele, ale všichni je dosvědčují, např. rodiče dětem, členové obce sobě navzájem a lidem mimo obec; pokud se diakonie nedeleguje např. na charitu, ale vytváří se vědomí solidarity ve všech, a to nejen odpovědnosti jedněch za druhé, ale i za svět za hranicemi obce; pokud liturgie není jen záležitostí liturga, ale skutečně slavností reálně existující víry členů obce a projevem jejích díků i proseb. Koinonia - budování společenství - odpovídající instituční formu ani nemá, spíše to jsou jednotlivci s darem vytvářet společenství, objevovat v něm skryté problémy jednotlivců, usmiřovat rozpory. Ani na nich však nemůže tento úkol ležet výhradně podle HPTh je vůbec podmínkou aktivizace obce překonání privátního pojetí zbožnosti.

4. Život obce se děje jako stálé shromažďování ze světa (ekklésia = shromáždění) a stálé vysílání do světa (missio). Shromažďování se nesmí stát jednosměrným stahováním křesťanů ze světa, nahrazením angažovanosti ve světě angažovaností v obci.

5. Je nějaké pořadí mezi jednotlivými prvky - z hlediska důležitosti či časové následnosti? To je těžká otázka, protože jednotlivé prvky nelze od sebe oddělit. Přesto však autoři (Lehmann, HPG) zdůrazňují prvotnost zvěstování - církev je creatura verbi - výtvor Božího slova, důsledek zvěstování přijatého ve víře. Avšak nejen důsledek minulého zvěstování - celý život obce záleží na tom, zda je schopna stále nově naslouchat zdánlivě známému evangeliu (obec je creatio continua = stálé tvoření). Bez tohoto stále nového naslouchání by obec ztratila tvůrčí a kritickou sílu. Ani toto naslouchání však nelze oddělit od dalších prvků - zvěstovanému slovu lze totiž rozumět pouze tehdy, pokud se je snažíme realizovat ve svém životě. Následování je vykladačská metoda Bible, dostupná a nepostradatelná každému věřícímu. Zvěstování nedosáhlo cíle, pokud si je posluchači nechají sami pro sebe. Církev má slovo pro svět. Jeho stručným obsahem je už výše zmíněný Boží příklon ke světu - to máme dosvědčovat. Je třeba přestat být slepý pro fakt, že ani speciální zvěstování dnes není věcí kazatelů, ale že se často více naslouchá svědectví publicistů, spisovatelů, mystiků a výtvarných umělců. Bylo by ovšem možné postavit do středu liturgii, která, je-li v pořádku, zahrnuje zvěstování, tvoří společenství a má i diakonickou funkci.

6. HPG zdůrazňuje, že základní prvky (funkce, projevy života obce) mohou při vší své křesťanské specifice - být vpořádku pouze tehdy, jsou-li vpořádku i na čistě přirozené, lidské rovině. Podobně i HPTh zdůrazňuje, že církev je boho-lidská skutečnost a lidská stránka musí být vpořádku, aby byla vpořádku církev. Nelze nahradit teologii psychologií a sociologií, ale tam, kde mají své místo, je nutno je aplikovat. Zbožnost nelze budovat na deformování lidství, a poruchy komunikace vcírkvi jsou jen extrémním projevem skryté deformace mezilidských vztahů. Skutečná obec dovolí člověku, aby byl člověkem a vytvářel skutečné mezilidské vztahy, je schopna i vjisté míře deformace uzdravovat a čelit jak nekomunikativnímu egoismu a individualismu, tak i tlakům ke konformismu.

  • jv-