Den večeře Páně ("Zelený čtvrtek")

Ex 12, 1-10; 1 K 11, 23-26; J 13, 1-17.31b-35

Večer před svým utrpením (2008)

Je užitečné nemísit tajemství eucharistie s tajemstvím vykoupení. Veliká noc deklaruje, jak se děje spása a na co všechno spása dosáhne a nabízí člověku přímou účast znovuprožíváním křtu. Eucharistie kultivuje ty nejdůležitější vztahy; posiluje víru a plodí naději v životodárné vztahy.

Jak běží věky, tradice re-formuje svátost eucharistie. Někdy ku prospěchu, častěji ovšem na škodu. Vyplatí se vždy znovu a znovu se vracet ke kořenům aspoň pro poučení, ne-li k očiět+ní forem. Tajemství poslední večeře nabízí hned několik prazvláštních poukazů, připomínají dnes čtené biblické texty.

I jinde než v Izraeli a jiní než vyvolený lid jedli beránky a slavili tak příchod lepších časů, třeba jara. Jistě i mnozí z těch, kdo Hospodinovu vůli poctivě plnili, věřili spíš v magickou moc znamení krve. Dodnes tak mnozí z lidových církví svátostem rozumějí : Ale Bible zvěstuje něco důležitějšího „Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka.“ Bůh bude řádně ctěn až tím, že získá přizvaný člověk. V exodu je podrobný kultovní popis rituálu, ale uvedené detaily vyjadřují vesměs právě jen zájem lidí, ne Boha. Pro Hospodina bude dost Beránka, když se nají celá rodina, případně s přizvaným osamělým sousedem.

„trochou krve potřete veřeje i nadpraží domu“. Jistě gesto prastaré, starší než byla smlouva Hospodina d Izraelem. Ale jak mystérium velikonoc, tak mystérium eucharistie nabízí mnohem víc než šanci přelstít démony. A smysl tomu, co je staré a není přestárlé, ten smysl drží v  rukách Pán našich dějin, ne my.

Ježíš ten smysl netají, naopak; podle jeho mínění euangelion Je to znamení viditelné zúčastněným na obou stranách barikády, že existuje hranice mezi lidem božím a pronárody; je to hranice volně průchozí, žádné berlínské zdi, ale je to závažné dělítko. Novozákonní boží lid bydlí v diaspoře, je dnes už vyvolený vyjít z otroctví, už čeká na závratnou událost exodu, kdy projde kolem všech našich veřejí Hospodinova moc a postaví se do čela dějin naší spásy.

Je věcí Zachránce, jaké podmínky stanoví pro efektivitu takového převratného procesu. Gideonův lid se dělil podle toho, zda ten který muž pije z řeky vestoje či v kleku. Dík znamení rozlišení, znamení nikoli svévolného, ale v poslušnosti přijatého nacházel boží lid svoji identitu. Nachází ji díky znamením dodnes.

Od události Ježíšova sebevydání je kalich požehnání – beráká víc než jen pečetí identity člena božího lidu. Je rozlišujícím znamením mezi lidem do Krista pozvaným a těmi, se kterými se Ježíš identifikoval (budou ve mně a jí v nich, říká). Sdílí s námi společnou krev. Ten kalich požehnání je společenstvím krve Kristovy, zpíváme. A tak je euchadíkučiněním za záchranu smyslu naší existence poté, co se pod tlaky okolností dusí nebo zhroutí. Nad krví Páně už smrt nepanuje, uvěřili jsme Pavlovi.

Rabína Ježíše z Nazareta jistě nenapadlo, že stačí pár století a jeho jedinečná deklarace sebevydanosti pro druhé bude úspěšně kanalizována do posvátného obsahu zlacených svatostánků a do procesí se zlatými monstrancemi a kobercem z kvítí. Že ohromující odvaha umývající přátelům nohy přijde o svůj apel a stane se zbožnou rekvizitou, jednou z tisíce rekvizit zbožnosti.

Událost vytržená z dějin a přenesená do dílny náboženských odborníků nebo kutilů snadno ztratí příliš mnoho. Stačí porovnat podmínky, jaké to které pojetí svátosti klade na příjemce ta která doba. Dar je boží, ale Bůh do toho smí mluvit pořád méně a méně. Beránek tu byl pro shromáždění, nikoli shromáždění pro slavnost podmíněnou apoštolskou posloupností vkládání rukou. Bůh se opravdu vydává, opravdu volí kenozis, zatímco zbožný člověk pomocí svátosti deklaruje, jak mimořádnou roli má on sám. Má klíče od svatostánku. A má prý nárok na odpustky, kterými lze vykoupit duše z očistce.

Nepřipomínám to, abych si stěžoval To, co se děje, děje se v mojí rodní církvi, které jsem se zaslíbil ne méně vážně než mojí manželce. Ale zdá se mi žalostně málo, když se interpretace aktu vrcholné věrnosti člověku scvrkne na příležitost k těžbě nějakého bohatství.

Ježíš slaví s ostatními ne tak, že se odevzdává jako vzácný dar jednotlivcům, není to vrchol setkávání mojí duše s Bohem, Bůh se vydává, abychom my získali odvahu vydávat se podobně za mnohé. Ježíšovi šlo o vzájemnost, o vydávání se všem. Dokonce i když umývá nohy jednomu po druhém a vede dialog s Petrem, je ten dialog určen pro všechny. Ježíšův vrcholný akt dostává svůj požehnaný rozměr až oslovením všech.

Je to řeč o vzájemné výměně vydání se i přijímání.. Přijímáme nejen Boha, ale i ty spolustolovníky, mezi kterými je Bůh. Náš Bůh je Bohem, který se v Ježíši identifikoval s lidem, nejen lid zastupuje, ale má jej jako jediný autentický novozákonní chrám – ten z živých kamenů. Neprospějí eucharistii, kdo z ní dělají jakýsi soukromý šperhák překonávající nebeskou bránu. Anebo nekonečně cennou valutu, která dokáže uplatit posledního soudce, aby otevřel bránu věčnosti dobrovolně.

Už ta krev smlouvy na veřejích znamenala nejen sounáležitost, ale i to, že všichni uvnitř se rozhodli z otroctví vykročit, i když tu byly hrnce masa. Dnes už mají bedra přepásána, sandály už obuté, pastýřskou hůl už v ruce.

Dnes ta krev Beránkova neoznačuje veřeje naší osobností, ale označuje, kdo „zůstává v Kristu a v kom i Kristus přísežně zůstává. Už apoštol Pavel si všiml, že je proto moc důležité rozlišovat v tom dění, co je a co není významné. Jsou lidé, kteří rozlišují tak, že předepíšou kalich výhradně zlatý, víno výhradně od výrobce pod přísahou. Pavel měl určitě na mysli jiný typ rozlišení než náš kodex a stránky rubrik v Misálu, o Ježíši nemluvě. Už Ježíš přece prorokoval, že nejenže přichází, ale dokonce už je tu doba, kdy chrámy kamenné nahradí chrámy z živých kamenů. Dlužíme tedy Ježíšovi naplnění jeho proroctví.

Zadlužujeme se nejen obcházením sebevydanosti druhým. Dlužíme když už svou mší nezvěstujeme sobě a bližním smrt Páně, ale místo toho hlásíme do nebes, že jsme splnili nedělní povinnost, anebo podmínku plnomocných odpustků. Z Ježíšova intimního sebezdílení se stala tvrdá měna, kterou lze prý platit i ve Vatikánu, i u nebeského klíčníka svatého Petra..

Dlužíme navzdory varování, které slyšíme v zápětí: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, Amen vám pravím: sluha NENÍ VĚTŠÍ než jeho Pán“. Dnes se Ježíš krčí u našich nohou a služebník služebníků božích přijímá na papežském trůně hold; pochopitelně ne pro sebe, ale pro Boží slávu, je přesvědčen a přesvědčuje ostatní. Jako kdyby nebyl Bůh oslaven právě tím, že jej člověk bere vážně, vážněji než sny o poctách a moci.

Stejně jako Židům, i nám musí Ježíš připomínat: To sevebydání je sice úplné, ale nikdy není symetrické. „Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete“, Když já myju nohy vám, je to jiné, než když myjete vy své bližní. Na druhé straně jsme to my, které Ježíš posílá osvobodit Lazara: Rozvažte ho a nechte odejít, říká svědkům Lazarova vzkříšení. Ano, na některé osvobození Bůh vysílá právě jen přátele postiženého, sám se jen z dálky dívá.

A tak se stává dodnes, že navzdory všem milostným zkušenostem Kristovy církve s jejím pastýřem a Pánem stále ještě platí na mnoha místech další varování Bible, které dnes zaznělo: Budete také ohavně sami. Nenajde se, kdo by vám utřel tvář a kdo by vás jinak rozvázal. Pak zakusíte, co znamená, když Bůh naší smlouvy je NEVIDITELNÝ a nepolapitelný, kdy je málo platný zlatý klíček od svatostánku, kdy znamení budou nečitelná podobně jako v Getsemanech.