Náboženství a vyznání víry

Smysl vyznání víry; apoštolské vyznání

(1977)

Co vlastně vyznáváme v Krédu? Vyznáváme svoji důvěru v určité, pro nás neviditelné, ale důležité skutečnosti. Už víme, že k osobní víře potřebuje křesťan také bližní - věřící i nevěřící bližní. Pokud totiž kdokoli z nás vyznává svou víru, vyznává při tom i sám sebe, svá specifika. Nemůže to být jinak. A je to dobře: odpovědně věřící to nutí k vytrvalému sjednocování reflexe svých osobních zážitků setkání se s pravdou.

Proto je požehnáním, že svoji víru v Krista Ježíše formulovali novozákonní autoři hned v několika variantách; máme tak k dispozici reflexi víry tří synoptiků, Jana, Pavla a dalších. Ty výpovědi se vzájemně liší. Tak u synoptiků čteme, že Ježíš byl učitelem, zázračným lékařem, prorokem, Synem člověka, Mesiášem, u Jana je Pánem, Logem, u Pavla Hlavou mystického těla, v listu Židům veleknězem atd. Ježíš není žádnou z těch výpovědí popsán exaktně, všechny - ač pravé - vyžadují souznění s dalšími.

Ježíš z Nazareta a jeho víra

Jaký tedy byl Ježíš z Nazareta? Nemáme moc šancí poznat historická data; nám je dnes dostupný jen obraz, který o něm vymalovala víra tehdejších lidí. Není to málo. Chceme-li porozumět Kristu apoštolské víry, je tu šance veliká, ovšem musíme k porozumění využít celého Písma, včetně Starého Zákona, samozřejmě. Porozumět výpovědím těch novozákonních svědků správně totiž nelze jinak než skrze porozumění jejich myšlenkovému zázemí, tedy společenským tlakům, přesvědčením a náladám. A svědky formoval právě Starý Zákon.

Jestliže však ve víře hraje tak důležitou roli osobní postoj, osobní zážitek, dějiny společenství i společnosti, právem se budeme ptát: „A jak se potom dopátráme ve zděděných výpovědích objektivní pravdy? Jak se dokáže oddělit zrno od plev?" Odpověď není jednoduchá: dnes už existuje dost složitý kritický aparát, umožňující objektivizaci zpráv pocházejících ze vzdálených kulturních epoch i kritické posouzení procesu tradice takové zprávy až po naši současnost. To všechno potřebuje znát a přiměřeně ovládat ten, kdo je v církvi pověřen službou učit, vést katecheze. My obyčejní lidé si naopak musíme stále připomínat, že víra není totéž co znalost, víra je darem Ducha svatého. Ten dar ovšem znalosti předpokládá, nicméně nejsou tím nejdůležitějším. Abrahamova víra se v Písmu vždy chválí - a vědomosti tohoto šejka z Mesopotamie zcela jistě nezahrnovaly nic z toho, co my dnes v krédu vyznáváme. Víra se musí především žít; víra je postoj, který se realizuje na všedním životě světa. Nicméně je to postoj k něčemu a postoj zcela specificky tvarovaný. Poznání víry se ovšem také vzájemně sdílí, zahrnuje tedy nutně i objektivizované výpovědi. Ty výpovědi dokáží sjednocovat, ale také jednotu ničit. Proto je jistě důležité, rozumět jim co nejsprávněji.

Není tak snadné prokázat, zda tento objektivizovaný, zpředmětněný základ je či není úplný. Ani katolíci nemají žádný oficiální seznam dogmat, natož seznam pravd. Ne tedy počet a přesné znění formulací, ale ovoce víry nejlépe osvědčí, jaká je před boží tváří víra věřícího, zda vůbec je křesťanskou vírou, anebo jen jakousi křesťanskou ideologií.

Věnujme se tedy nejprve těm zcela základním slovním formulacím obsahu křesťanské víry, které nabízí takzvané Symbolum, nebo také Krédo. Autentizováno je hned několik sestav. Všimneme si té nejjednodušší sestavy klíčových výpovědí, tzv. apoštolského vyznání.

Věřím v jednoho Boha, a to Otce

Jedinost boží není nic samozřejmého. Kdo to potřebuje vyznat, ten tím odmítá nejen vypočítávat pantheony, ale odmítáme i onu bezbřehost jediného božství, kterou hlásají vzdělaní deisté moderní vědy, vědci spekulující na jakousi centrální moc, abstraktní ohnisko života či myšlení; anebo panteisté, identifikující božství s přírodou; anebo různá východní náboženství, kde božství člověka mlčenlivě objímá. Náš Bůh není Moc nebo Princip, není něco, ale je někým. Je to bytost osobní, např. s meziosobními vztahy k lidem a spoustou vztahů k věcem, jak ji známe v souvislosti s lidskou personalitou. Je-li pro naši víru Bůh právě Otcem, chceme tím naznačit, že tento boží vztah k nám je specifický a jedinečný podobně, jako je stejnojmenný vztah v rodině: každý zralý otec totiž cítí odpovědnost za své děti, ať už je přímo zplodil, anebo se otcem stal jinak; ta odpovědnost míří k postupné autonomii dítěte, otec jej cílevědomě vede k samostatnosti relativní soběstačnosti. Takový vztah otec-dítě nezačíná dítě, ale otec, je především jeho právem a v jeho moci.

Věřím ve všemohoucího stvořitele nebe i země:

Chceme tím vyjádřit, že boží schopnost transcendovat přesahuje jakoukoli naši představu vesmíru. To ovšem zároveň varuje, abychom si nekonstruovali iluze, které nelze nijak verifikovat právě pro tu absolutní transcendenci. Naše výpovědi o přesažném nemohou být jiné než analogické. Nebudeme se proto bouřit, když Bůh naší bible sám svou přesažnost někdy nerespektuje, jako by tuto transcendenci odkládal, přichází dokonce k nám jako lidsky imanentní. To je jeho věc, jeho právo, jeho tajemství. Na druhé straně není díky tomu také chybou, že tomuto dalekosáhle přesažnému důvěřujeme jako svému, jako tomu, kdo se zajímá a kdo se mnou chce překonávat moje nezralá stádia, moji slabost nebo neschopnost tam, kde by mohla být tragická. Vyznáváme tím také, že vše, co skutečně existuje, pochází nějak od toho Boha, který o tom všem sám prohlásil, že dílo je to dobré. To se týká věcí i vztahů; má smysl tedy pokoušet se odkrýt to dobré i tam, kde se to zdá zakleto nebo prokleto.

Obecná výpověď křesťana o Bohu tedy zní: Bůh je, je osobní, ke mně má velice úzký vztah. Vše, co existuje, má počátek v Bohu, vše je tedy z principu opravitelné (spásou napravitelné) i tehdy, kdy se zdá, že je to jen zlé.

Druhá část našeho vyznání se týká centrální postavy naší víry, Ježíše z Nazareta:

Věřím v Ježíše Krista

Kristus znamená totéž co Pomazaný, Bohem viditelně pověřený. U historického Ježíše, jak víme, k fyzickému pomazání nedošlo; evangelisté tedy dosvědčují jistou mystickou událost, a věřící se k jejich víře připojuje svou vírou. To už je pak výpověď vyjadřující zážitek, reflektovanou zkušenost. Ta zkušenost rozpoznává v Ježíšovi evangelií vůdčí osobnost vlastních osobních dějin spásy, zachránce smyslu mojí konkrétní existence.

Věřím v jediného Syna (božího)

Samotná víra v boží otcovství není specifická jen pro křesťanství, ba ani jen pro židokřesťanství. Jenže Kristus křesťanů má proti jiným synům božím jiné poslání, jiný smysl. Kristus evangelií není nějakým zplnomocněným vyslancem všemohoucího, není zosobněním božské moci, je zjevením vztahu Boha k nám (a vztahu člověka k Bohu). Má deklarovat spíš jiné boží umění než třeba všemohoucnost nebo vševědoucnost; jde o umění milovat lidi a svět.

Ježíš je božím Synem na dvojí způsob: tak, jako každý z nás, ale také ještě jinak, skrze vztah ryzejší než náš; Ježíš - jak věříme - nebyl nikdy jiný, než se sluší na dítě Boží, je to vztah jedinečný a Ježíšovi vlastní. Tou větou symbola vyznáváme víru i důvěru, že také náš vztah boží dítě - Bůh se děje na způsob, který vidíme vtělen v příběhu Ježíše z Nazareta. Už se to neodvolatelně děje, třebaže ještě ne ve všech dimenzích našeho bytí. Ježíš je ovšem jedinečně milovaným Synem, nicméně nezapomínejme: tenhle Otec miluje své děti hodně zvláštně, včetně Getseman, Golgoty, vzkříšení.

Věřím v našeho Pána

Ježíše prohlašujeme za zdroj našich personálních práv a svrchovaného vládce i soudce našich vztahů. Právě to je podmínkou vykoupení. Podle starověkého práva vykupuje z otroctví jen ten, kdo sám bude nadále pánem těch, které dosud vlastnil a využíval jiný pán. Pán je nositelem odpovědnosti za své otroky, to on jedná a vyjednává jejich jménem třeba u soudu. Pán - Kyrios byl v helénskožidovském myšlení skutečný vrchol osobní i právní moci. Příběh Ježíše jako Pána je pak zvěstí, že ani naše nemohoucnost, bezmocnost a nespolehlivost není na božím soudu posledním slovem.

Počat z Ducha svatého

Touto větou nepředstíráme, že by někdo z nás věděl, jak se stalo, že nazaretské dívce Marii se narodil syn. Nevíme o tom nic a ani nepotřebujeme znát o tom víc. Cosi důležitějšího je tu ve hře. Vyjadřujeme tak spolu s autorem čtvrtého evangelia¹ svoji víru, že Ježíšův (a díky jemu ani náš) život nezávisí ani na souhře anonymních náhod, ani na prosazení lidské vůle kohosi v pozadí, tím méně jde o nějaké selhání otce či matky. Duch je pravda, pán a dárce každého života, vyznáváme jinde.² Zde se tedy nahlas přiznáváme k důvěře, že zde od samých počátků Ježíšovy existence byl Duch svatý, a nejen jaksi ex offo, ale v plnosti milostivosti a moci. Kde však je Duch svatý, tam se děje pravda, milování, život ve své prapůvodní ryzosti a stvořitelské moci. Od samého počátku je podle přesvědčení našeho srdce plná milostivé boží přítomnosti i událost zvaná Ježíš, je jako celek, počátek i konec vyslovením nikoli jen nějaké ideologie, ale plodné lásky a živoucí pravdy.

Taková víra má ovšem i své další důsledky: K této manifestaci Boha v dějinách, k tomuto vtělení pravdy až na hmatatelný, ba křižovatelný jev, lze použít i člověka běžně stvořeného, tedy prostého, obyčejného člověka. Člověk tedy v zásadě může při věrné spolupráci s Duchem svatým překročit i meze na prvý pohled neuvěřitelné. Bude-li člověk otevřen právě Duchu (pravdě, lásce, životu) ne méně a bezpodmínečně jako nazaretská dívka Marie, je možné i to zdánlivě neuvěřitelné.

Zrozený z Marie, panny

Právě pro mystický charakter předchozího vyznání je velmi užitečné vyznat také výslovně, že Ježíš naší víry není nějakou bájnou bytostí, která přišla kdovíjak a kdoví odkud, nějak získala lidské tělo a chodila určitý čas mezi lidmi, aby se pak ztratila jako jiné pohádkové nebo mýtické bytosti starověkých pantheonů. Člověk v obvyklém smyslu slova přichází na svět zrozením a odchází smrtí. Obě tyto charakteristiky o Nazaretském Ježíši vyznáváme v obvyklém, nepřeneseném smyslu slova. Ježíš naší víry je bytost lidská, nikoli jen čímsi naoko.

Vyznáváme ovšem také zrození z panny. Je třeba připomenout, že podle mínění mnoha teologů je Mariina panenskost kategorií teologickou; ta může a nemusí mít také význam a reálnou formu i ve světě biologie člověka. Co se rozumí biologickým panenstvím, je zřejmé; co se míní teologickým panenstvím? Je nepopiratelnou skutečností, že interpretace Mariina mateřství se během dob křesťanského vyznávání měnila podle toho, co ta která doba považovala za vrchol uznání jedinečnosti takové události, jakým je role ženy a později i bohorodičky. Byly doby, kdy se biologická panenskost přičítala ke kvalitám vyžadovaným pro událost nějak mimořádnou (například když se ženil židovský velekněz, musela být jeho nastávající pannou, zatímco běžný muž mohl uzavřít manželskou smlouvu bez podmínky panenství). V takovém myšlenkovém klimatu by bylo neúnosné, kdyby právě bohorodička pannou nebyla. Ostatně význam panenství díky gnózi v antických stoletích křesťanství spíš ještě stoupal, a tak patristika už rozpřádá k tématu další „podrobnosti“ (uvažuje např., zda běžný porod je či není dost důstojnou událostí, a tak se postuluje i panenství po porodu, ono „vždy panna“). Tomu odpovídá, že třeba reformační teologie už nijak netrvá na panenskosti bohorodičky a běžně interpretuje známá sporná místa v novozákonních textech ve všeobecně obvyklém smyslu slova - bratři Páně jsou pro ně dalšími dětmi Marie matky Ježíšovy prostě proto, že pro ně není žádnou hanbou mít dítě, naopak. Proto by nikdo z křesťanů neměl tuto výpověď víry ve vztah Marie a Ježíše jakkoli fundamentalizovat, je moudřejší nechat věc otevřenou; těžko patří k těm principům, které by radikálně měnily dějiny spásy, a právě jen o to jde v naší víře.

Trpěl pod Ponciem Pilátem; ukřižován umřel

Toto vyznání připravuje pevnou půdu pod nohy výpovědi o vzkříšení a udělá z toho událost s významem spásným i pro nás. Teprve paradox spojení výpovědi „Ježíš je Pán“ a „Ježíš trpěl a umřel“ může být radostnou zvěstí i pro nás, kteří zcela jistě umřeme a mnohokrát musíme i trpět, někdy i tolik nesmyslně, že už je na místě pochybnost, zda to všechno má ještě nějakou spásu. Paradox ještě stupňuje připomínka kletby: každý, kdo byl ukřižován, musel být tím také veřejně proklet Bohem i lidmi, učilo všechny Židy Deuteronomium. A tak je zde vlastně nadhozeno i vyznání důvěry, že dokonce i řádně prokletého je Bůh ochoten se zastat.

Sestoupil do pekel

Šeol, místo mrtvých, bylo podle všeobecné víry Izraele nejen poslední a neodvolatelnou štací všeho lidského, bylo i místem zapomnění, smetištěm dějin. Místo radikálně Boha-prázdné. Staří tak konstatovali totální Ježíšovu prohru: Ježíš naší víry nebyl a není jakýmsi bohem za člověka jen převlečeným, člověkem naoko, bohočlověkem, jehož lidská rizika jistí kdesi dobře a bezpečně ukryté božství. Ježíšova smrt byla prostě definitivním a neopravitelným koncem historie Ježíše z Nazareta.

Třetího dne vstal z mrtvých

Především je třeba pečlivě se vyhnout pokušení být zde příliš chytrý. Jsou lidé, kteří předstírají, že porozuměli, co se tam tehdy stalo a co nikoli, a mají odvahu učit to závazně i další generace. (Těžko říci, odkud takovou odvahu berou - svědectví Písma je v tom sympaticky střídmé.) Už staří dodali pro jistotu do kréda „podle Písma“, protože nechtěli svou fantazii povyšovat na zjevení reality.

V Novém zákoně totiž máme na toto téma svědectví významně rozporná. Jediné, v čem se bibličtí zpravodajové do detailu shodují, je toto: ten, který byl nesporně mrtev, je teď živ, jednal s různými lidmi; jeho jednání nebylo iluzí, jednal právě tak, jako jednají jiní živí lidé, ovšem vedle toho také trochu jinak. Vyznáváme-li tedy: „Vstal z mrtvých“, říkáme tím: „Věříme, že je živ, tedy schopen lidského činu“.

Všechny další detaily či dedukce natolik přesahují naši nitrosvětskou zkušenost, že by musely být výpovědí po věcné stránce nespolehlivou, jen obraznou nebo mýtickou. Naše pojmová řeč se tu snaží vyjádřit nevyslovitelné, to si musí každý z nás uvědomovat. Mystérium můžeme s druhými komunikovat jen mimoslovně, anebo pomocí obrazů nebo vůbec mýtu. Ale podle obrazu nebo shody či neshody s mýtickou formulací nemá nikdo právo peskovat víru svého bližního.

Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce

Formulace „vystoupil“ vyvolává v mnohých představu nebe jako místa kdesi nahoře, kam se odebere tělo dosud mrtvé, ale náhle znovu mocí boží oživené. Ve skutečnosti nemáme k dispozici žádné nesporné informace o „nebi“; proto se v té souvislosti už odedávna používalo také jiných opisů takového stavu bytí, jako např. „vstoupit do slávy“.

Naše výpověď víry jmenuje konkrétně Ježíše z Nazareta. Nás se ovšem týká také; věříme, že se týká nás do té míry, do jaké se nás týká Ježíšova smrt a vzkříšení. Jinými slovy: do jaké míry se náš křest celoživotně stává „ponořením do smrti Kristovy“³ a např. eucharistie se celoživotně stává sjednocováním s bližními do „společenství těla Kristova“.⁴

Co tedy vyznáváme? Vyznáváme tak především to, že Ježíšovi se dostalo perfektní satisfakce: prokletý z Golgoty není Bohem zapomenut, jak to Bohu ukládal Zákon,⁵ ale je právě týmž Bohem přijat se všemi poctami, jaké si lze myslet. Ježíšovo „být tu pro druhé“ tedy neskončí krachem, ale božím potleskem.

Ale nejen to: Vyznáváme, že právě tak i Bůh se dočkal satisfakce! Stvořitel koncipoval svět tak, aby v něm Člověk („Adam“) měl odpovědné slovo. Člověk měl přece „dát jména“ tvorům, což tehdy znamenalo „vymezit jim smysl“. Projekt musel počkat mnoho generací - až na toho „druhého Adama“,⁶ jak jej nazývá sv. Pavel. Ježíš opravdu dokázal dát mnohému v tomto kosmu smysl a mnohému nový smysl.

Vyjadřujeme tak konečně i víru, že Bůh sám si váží toho, co Syn člověka dokázal. Ježíš je někdo, kdo je Bohem akceptován se vším všudy - i s tou tragédií v závěru pozemské fáze bytí. Jak je taková víra důležitá, vidíme často. Lidé nadaní větší duchovní autoritou než přiznali současníci Nazaretskému, ale zároveň lidé malodušní a tím i malé víry mnohokrát couvnou před břemenem své odpovědnosti a zaklínají se právě tím, že prý musí svou špinavostí „zabránit tragedii“; volí pak i řešení, které není křesťanské, obětují druhé místo sebe sama, místo své pověsti, kariéry. Bůh si vážil Ježíšova životního postoje a nenechává nás o tom na pochybách.

Znovu přijde soudit živé i mrtvé

Rozumím tomu tak: Má-li pravdu Janovo evangelium,⁷ netřeba už žádného všesvětového přelíčení, svůj rozsudek si už totiž každý z nás průběžně píše sám  celý život. Přesto Ježíš jako ten, kterému náleží místo po boží pravici, soudcem je a zůstává. Ježíš je totiž absolutní mírou poslušnosti člověka boží vůli. Soudem všeho lidského je právě kompatibilita našeho realizovaného lidství s lidstvím Syna člověka. Kritériem jsou v tomhle procesu jen známé Ježíšovy postoje, Ježíš se s kritérii nikdy netajil, naopak. Jde o Ježíšův přístup k pestrým životním formám a okolnostem, ke světu, jeho způsob milování, jeho způsob hněvu, jeho deprese a jeho smířlivost. Tohle vše je a zůstane mírou kvality, mírou zralosti humanity dnes a na věky. V tom smyslu On je soudcem všeho; jak toho „živého“, plodného, radost budícího, tak i toho „mrtvého“ v nás, ve společnosti.

Třetí samostatný oddíl našeho vyznání vyjadřuje postoje k tajemství života vzkříšeného Krista. Má ten život tři hlavní projevy: Ducha, církev, osobní záchranu věřících v Krista:

Věřím v Ducha svatého

Janův Ježíš mluvil v posledních dnech před velikonočními událostmi o Duchu často. Duch boží byl ortodoxnímu židovství oním životodárným prostředím, které svou specifickou podporou katalyzuje zrání života a pravdy, dává plodnost kráse a lásce, ruší lidskou svázanost darem moudrosti. Duch je ten, kdo má Ježíšovým bližním vyjasnit smysl všech těch dramatických událostí života a smrti; Duch je ten, kdo vytvoří z lidských srdcí chrámy nikoli rukama vystavěné; ten, kdo převezme po Nazaretském úlohu svědčit o božím království již přítomném, již klíčícím, již uzdravujícím a osvobozujícím. Vyznáváme tedy to všechno jako osobně důvěryhodné.

Věřím v obecnou církev

Kdo je ta obecná církev? Musíme bohužel přiznat, že církví se pohrdá velice často právem: jednáme často infantilně, neodpovědně, nepravdivě, zpupně - jako bychom nebrali vážně, že Kristus se identifikoval se svou církví. Je proto vlastně milosrdné, vyznáváme-li i tento artikul víry nahlas; je napomenutím pyšným, je ochranným křídlem těch, které jejich vlastní souvěrci nepřijímají a ponižují, pod různými záminkami ze společenství vyhánějí. To jsme my; církev je právě tak dobrá, svatá, Krista následující, jak to dokážeme my sami. Chce taková víra a důvěra hodně odvahy, ale také mnoho přináší. To nám říká Ježíš: „kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“. To nás se bude jednou ptát, proč jsme působili na své okolí tak odpudivě, že muselo kvůli nám pohrdat „tím Kristem, kterého tihle uctívají".

Církev obecná je cosi jiného než židovská či muslimská škola náboženské dokonalosti. Ta církev obecná se děje nejen učením, ale především obcováním: ti lidé k sobě patří, nemohou šplhat do nebe každý po svém provaze. A patří k sobě nejen tím zbožným, ale i svými osudy všedních lidí. Kdo „myslí s církví“ jen na způsob liturgický, tedy kdo světí s ostatními svátky a respektuje předepsané postní dny a doporučené novény, ten ještě není obecnosti své církve práv.

Věřím ve společenství svatých

Bible chápe svatost nikoli eticky, ale právně; svatým se něco nebo někdo stal nikoli svou mravní úrovní nebo snad charismatickou mocí, ale tím, že byl nějak vyňat z obvyklých souvislostí. Je velkou milostí, že svatost církve se neodvozuje od kvality jednotlivců, ale od jejich obecné vyňatosti z ne-lidu, z ohromného hemžení nespecifikovaných lidských bytostí do lidu božího. Svatý byl ten, kdo je určen Bohu; byl to Kain, ale také Mojžíš či David. Jestliže my křesťané neseme odpovědnost za image Krista uprostřed nevěřícího světa, za image svatosti svého vyvoleného lidu odpovídá Hospodin.

A dějiny ukazují, že Hospodin se činí: Do této církve se musí do řady s námi vejít nejen mučedníci a lidé významní, ale musí se tam vejít i lidé, kteří jsou dokonce ještě problematičtější než my sami, lidé, kteří nás svou slabostí a svými zradami pohoršují.

Věřit v obcování zavazuje k práci pro jednotu všech těch pestře různých názorových proudů a osobností velice různých kvalit. Neděláme si iluze, že překleneme ty rozdíly. My nepředěláme lidi, ale musíme vytvářet mezi nimi mosty, anebo aspoň mosty jinými zbudované nebourat.

Věřím v odpuštění hříchů a vzkříšení těl

Ty výpovědi patří k sobě. Jsou smrti, které likvidují lidskou bytost skrze tělo. Jsou ovšem i jiné formy smrti, které ničí lidskou osobnost neméně úspěšně. Kde je zardoušeno lidské srdce, je mrtev celý člověk. Tak působí hřích: odcizí člověka všem životodárným vztahům natolik, že v osamělosti zahyne, třebaže biologické procesy fungují dál.

Ježíšovi daroval nový život sám Hospodin. Vyznáváme tak důvěru, že to, co se stalo Ježíšovi, nebyla jenom jeho osobní záležitost, ale nové stvoření je v zásadě možné i na nás. Opět se vzdáme jakýchkoli spekulací o tom, jak takové nové stvoření pak funguje. Nevíme to. Ale jsme přesvědčeni, že smysl lidského života není konečný, nemá meze, člověk má budoucnost, za určitých podmínek i absolutní budoucnost.