Středa velikonoční

Sk 3, 1-10; L 24, 13-35;

Majetek, nebo čisté srdce; role církve (1993)

My křesťané čteme už dva tisíce let tyto texty a dodnes si leckterý představený ještě nevšiml, že Petr, ta skála církve, nemá ani zlato, ani stříbro, zato je plný milosti a moci boží. Dokonce nemá ani ten šesták, který by ubožákovi dal jako almužnu. Petr říká: Co mám, to ti dám. Neměl ani vindru, přesto obdarovaný věru nepřišel zkrátka.

Asi jsme nepoučitelní. Také já i vy, my všichni jsme ta církev. Prý potřebujeme statky, hodně statků na to, abychom byli dobří, aby mohla fungovat naše charis. Nahoře i dole se opíráme o docela jiné jistoty než tehdy apoštolové. Máme na všechno ovšem ideologicky seriózní vysvětlení. Jen těch zázraků jaksi ubylo.

Nepřekvapuje mne, že Petr má zázračnou schopnost uzdravování. Překvapuje a zahanbuje mne, co Petr nemá: nemá ani vindru - a nepostrádá ji. Ani pro dobré účely ji nepostrádá. Ten nemocný byl zvyklý den co den žebrat, peníze byly tou nejvšednější realitou, měli je mnozí, víc nebo méně dokonce téměř všichni. A najednou se tomu žebrákovi přihodí cosi pro něj docela neznámého: je osvobozen od své chromé existence, poskakuje jako kozlík. Dosud znal jen radost nad tím, co se mu podařilo vyžebrat. Ale tentokrát se ho dotkla milost boží a celý žebrákův svět tím byl proměněn.

Je málo věcí, které svět opravdu chce od církve - tehdy jako dnes; toto je pomoc, kterou svět sám sobě dát nedokáže; to je dar, o který svět nežebrá, ale který přece jen neodmítne. Tak tomu porozuměl Petr: sláva boží se ve světě neděje tak, že si zajistíme majetky, abychom mohli dávat almužny nemocniční nebo jiné charitativní péče. Boží slovo církvi na tohle téma jasně zní už dva tisíce let; my ovšem předstíráme, že dokážeme být věrni milosrdnému Bohu líp než tenkrát Petr. Přece jen máme rádi určité pohodlí, určitý komfort, sem tam nějaký palác a mercedes nebo bavoráka aspoň pro reprezentaci - prý pro slávu boží. A tak obcházíme horské kázání prý jen proto, že chceme těm lidem sloužit účelněji a dokonaleji, než sloužili s prázdnýma rukama Petr s Janem chromému a Ježíš Emauzským. Od nich odcházeli lidé s holýma rukama, zato s jásotem. A díky tomu věděli potom o Bohu milostivém a milosrdném mnohem a mnohem víc, než jim my především technicky a ekonomicky zabezpečení dovedeme sdělit i po létech studií v seminářích.

Není vůbec náhoda, že Petr s Janem reagovali tak, jak se popisuje. Byli jen věrni tomu evangeliu, kterému uvěřili. Něco podobného jako úryvek ze Skutků totiž hlásá i dnešní úryvek evangelia. Nastavuje další zrcadlo naší věrnosti vlastním kořenům církve.

Všimněte si: Učedníci očekávali - ovšemže mylně, ale to tu dnes není důležité - že Ježíš vyrve moc z rukou nehodných a tím zachrání vyvolený lid. Mýlili se. Přesto jim Ježíš nedělá přednášku o vykupování, ale vysvětluje jim Písma o tom, jak skutečný mesiáš putuje za slávou; pochopitelně za slávou boží, tedy za tím, oč prý usilujeme i my jako církev. Jenže co pro tenhle cíl Ježíš dělá? Ježíš vysvětluje Písma; to už tehdy dovedl leckdo a kompetentně. Jenže Ježíš dokázal cosi ještě důležitějšího než dobrý výklad, aspoň Emauzským se to tak jevilo: "což nehořelo naše srdce...?"

Čím se stalo, že se dotkl srdcí? Také Ježíš vyvolal napřed zklamání: My jsme očekávali, že on vykoupí svůj lid, říkají zklamaně Ježíšovi učedníci. Ale to zklamání se velice rychle roztaje. Ježíš je přesvědčí, aniž je přesvědčuje: hlad po božím slově je totiž ve skutečnosti mnohem větší, než hlad po všech ostatních strašně potřebných věcech. A emauzští se dočkali nikoli osvěty, ale pravého, živého božího slova. Když my vyprávíme Písmo, nebývá zvykem, aby hořela srdce. Ježíš ač nepoznán, rozdával zážitek vlastního srdce a nešetřil, byl totiž opravdu plný Boha. Proč tu potom vlastně taková církev je, nedovedeme -li zprostředkovat tu potřebnou blízkost boží, aby srdce opravdu hořela radostí z doteku s pravdou? Hekticky posluhujeme na všechny možné způsoby: amatérsky suplujeme školy, vědu, sociální zařízení. Soutěžíme se státem a se soukromými podnikavci. Ovšem to, co lidé nutně potřebují a co nemohou dostat od nikoho jiného, od žádného liberálního ani sociálního státu, totiž srdce zapalující blízkost boží, to nenaleznou ani u nás. Ježíšova ani Petrova služba dnes v církvi jaksi nefunguje.

Církev dnes dělá mnoho pro to, aby se pojistila proti nedostatku a nepřízni všeho druhu: politice čelí svými církevními diplomaty, nouzi svých věřících hodlá léčit církevní daní a rentou z církevních nemovitostí. Jenže církev se děsí jen chudoby hmotné, nikoli duchovní; ta ji zřejmě tolik netlačí (aspoň na místech vyšších chudoba mysli patrně nevadí). Dnešní církev se prostě usiluje pojistit jako každá jiná světská společnost proti hmotným a mocenským obtížím, protože je to prý spravedlivé. Jenže i sám Mesiáš musí do slávy vejít tak, že v poslušnosti trpěl. Tak to zvěstuje evangelium: ne jako jakousi morbidní masochistickou manýru, ale jako radikální krizi veškerého umění milovat.

Chceme bohužel být stále na mnoho způsobů chytřejší, než náš Pán.

Můžeme být chytřejší, nikoli však moudřejší než on. On je ta moudrost a on je ta cesta. Každá jiná cesta je ve skutečnosti pro církev cestou bludnou. To ostatně rádi hlásáme. Jenže jakým způsobem to říci lidem jinak, než že tuhle víru vyzkoušíme sami na vlastní kůži?

A tak si myslím: Ne zlý parlament, mocná partaj nebo mafie, ale milosrdná boží vůle chce, aby se i na nás - na mně, tobě i na onom - nejen stala zjevnou moc a sláva boží, ale také sláva křehké lidské víry. To se stává tak, že člověk unese i utrpení. Jenže právě v hrůze před utrpením těch na společenském žebříčku posledních raději neslyšíme osvobozující boží slovo.

Mezi Petrem, kapitulujícím zradou Ježíše před služebnictvem nepřítele na nádvoří velekněžského paláce, a Petrem uzdravujícím hlasitým vyznáním víry v Ježíšovo jméno přímo ve chrámovém nádvoří uteklo jen pár týdnů. Čím se stal ten trapně zrazující Petr tak mocným, aby řekl "Vstaň a choď"? Jen tak, že mu to bylo od A do Z darováno. Jemu bylo odpuštěno vylitím Ducha svatého, letnicemi se stal takto silným. Musíme se ptát, proč nám nefungují naše biřmování takto obrodně. Musíme se ptát, proč nemůže Bůh darovat i nám schopnost slova, které učedníky - zdaleka ne nováčky - naučí vidět i neviditelného Vzkříšeného, vidět skutečnosti z jiného než zdejšího věku, slova schopného srdce rozhořet.

Aspoň něco je už teď zřejmé: Petrovi nechyběla ochota změnit smýšlení, ochota k pokoře pokání, k uznání vlastní hříšnosti i zcela konkrétní viny. To nejsou ty stydlivé rituální náznaky, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jakých jsme tu a tam svědky u těch, kteří se tak dlouho rádi pohybovali po nádvořích velerad a císařů. Petr pravdu obrácení nejen přiznává, ale i činí. Pak to všechno šlo ráz na ráz: Petr hořce plakal, Petr přijal Ducha sv. a Petr mocně zasáhl.

Jako vždy, i v naší době máme mnoho Petrů, kteří si před léty vykoupili klid zapřením církve i bližních; dnes se vyhnuli petrovské změně smýšlení, prý by to vrhlo na církev špatné světlo, vysvětlili mi ti kompetentní. I kdyby měli tucet dekretů, glejt neudělá z nájemníka pastýře. Pastýř totiž dává - jak říká Petr - to, co sám v srdci nosí. Mnohá srdce jsou plná jen skrývaných selhání; z takových není co rozdávat. A tak chromých na světě přibývá.