190 - leden 2008

Bruno se narodil v urozené rodině v Kolíně nad Rýnem kolem roku 1030. Brzy byl vyslán na filozofická a teologická studia do vyhlášené dómské školy v Remeši. Zde se stal vedoucím školy (roku 1057) a proslulým učitelem. Remešský arcibiskup Manasse z něj učinil svého kancléře (1075/76), ale brzy jej tohoto úřadu zprostil a Bruno musel opustit Remeš. Sebevědomý arcibiskup totiž vedl spor s pape­žem Řehořem VII., resp. s jeho legátem pro Francii, lyonským biskupem Hugem z Die, a Bruno se postavil na stranu papeže. Nešlo ani tak o simonii, jak zdůrazňovala papežská reformní strana, nýbrž o odlišné pojetí cír­kevní správy, odpor proti papežským nárokům a osobní ambice zúčastněných. Také díky Brunovi byl nakonec arcibiskup sesazen, definitivně roku 1080.

Zřejmě i tato zkušenost vedla Bruna k tomu, že se rozhodl nepokračovat v církevní kariéře a podle vzoru poustevníků „opustit svět". Žil s dalšími poustevníky v lesích. Na čas se Bruno uchýlil do kláštera v Molesme, který nedlouho předtím (1075) založil Robert se skupinou poustevníků z burgundských lesů, aby zde usilovali o obnovu praxe a ideálů společného života podle Benediktovy řehole.

Touha po prostém životě v ústraní a chudobě vedla později, v roce 1098, opata Roberta, že se skupinou mnichů klášter opustili a usadili se v pustině Citeaux, kde tak položili základy cisterciáckého řádu. Bruno se, spolu se šesti druhy, vydal do Grenoblu, kde jej přivítal tamní biskup Hugo, jeho bývalý žák z Remeše. Hugo vyslyšel prosbu a daroval Brunovi pustinu vysoko v jednom alpském údolí na sever od Grenoblu. Tam vznikly v roce 1084 první cely poustevníků a malý kostel. Tak byly položeny základy tzv. Velké Kartouzy, mateřského kláštera řádu kartuziánů. Název vznikl podle horského masivu Chartreuse, v němž se nachází. Dnešní klášter se nachází níže v údolí, kam se bratři přesunuli poté, co původní místo zničila lavina v roce 1132.

Bruno bývá považován za zakladatele řádu kartuziánů, ale on sám zřejmě nic podobného neplánoval. Skutečným tvůrcem řádu byl zřejmě až pátý převor Velké Kartouzy Guigo, který roku 1127 sepsal pravidla, jež byla obecně přijata a schválena papežem (1133).

Ostatně Bruno mezi svými spolubratry dlouho nezůstal. Brzy (1089/90) jej povolal do Říma jako svého rádce jeho bývalý žák papež Urban II. Poté, co byl Řím obsazen vojskem císaře Jindřicha IV. (roku 1090), doprovázel Bruno papeže na jih Itálie, kde mu poskytli útočiště Normané. Bruno odmítl nabízené arcibiskupství v jihoitalském Reggiu a požádal o propuštění z papežových služeb, aby se mohl vrátit k poustevnickému životu. Zůstal v jižní Itálii v Kalábrii, kde se k Brunovu založení hlásí dva kláštery. První pod patronací P. Marie byl založen na místě v lesích poblíž města Squillace, které Brunovi daroval Roger Sicilský. Zde Bruno strávil poslední roky svého života jako opat. Druhý klášter je San Stefano del Bosco (v dnešním městě Serra San Bruno), kde byl Bruno pohřben. Zemřel 6. října 1101.

V Kalábrii byl Bruno brzy uctíván jako svatý zvlášť poté, co byly jeho ostatky přeneseny roku 1122 do kláštera P. Marie, kde prý vykonaly mnoho zázraků. Úcta sv. Bruna Kolínského (jak bývá označován pro odlišení od jiných světců téhož jména) byla schválena papeži, v roce 1514 pro kartuziánský řád, v roce 1622 pro celou církev.

Martin Vaňáč