Lutherův odkaz: Stát pevně, nekolísat

„Zde stojím a nemohu jinak!"

Tento údajný výrok Martina Luthera se stal slavným. Jako teolog se snažil, mohli bychom říci vášnivě, odkrývat a prohlubovat „zaprášené" křesťanské pravdy. 450. výročí jeho smrti, které se letos na celém světě připomíná, je dobrou příležitostí, abychom se zamysleli nad některými aspekty jeho postavy, které jsou často zneužívány postmoderní nezávazností a jejím postmoderním sourozencem, křesťanským fundamentalismem.

Právě při tomto dualismu nezávaznosti a fundamentalismu je Lutherovo rozdělování dvou říší velmi směrodatným pro formování našich úsudků.  Znamená konec veškeré ideologie jednotnosti a je dodnes teologickou základnou proti všem absolutistickým tendencím. Jeho teze byly zpočátku zcela jednoduché. Bůh panuje nad světem dvojím ovládáním: svou pravicí, tj. slovem evangelia bez násilí, a levicí, tj. státní vrchností, dnes bychom řekli státními orgány, za pomoci násilné moci. To první je pro poslední věci člověka, spásy jeho duše, to druhé pro světský pořádek, tj. vnější dobro člověka. Toto na první pohled nezávažné a neškodné rozdělení znamenalo svého času revoluční ohraničení jednotlivých oblastí. Žádný světský kníže nesmí rozhodovat ve věcech víry, jakož i žádný „kníže víry" nesmí mít moc ve věcech světských. Vyhazuje tím do povětří dosavadní učení o jednotě v „corpus christianum". Tím se odnímá základ jakémukoli totalitarismu v této oblasti. Vytyčuje tak fundament pro pluralistický, ve věci světového názoru neutrální stát. Podle Luthera stačí, když má kníže rozumné zásady, nemusí být křesťanem. „Neboť císař není hlavou křesťanstva nebo ochráncem evangelia či víry." Lutherovo rozdělení mocí v sobě obsahuje klíčivé semeno myšlenky tolerance, poněvadž odděluje zásadně náboženství od říše moci a zařazuje je do říše víry, kde platí zásada „sine vi, sed verbo" - nikoliv násilím, nýbrž slovem. Vystupovat pro pravdu křesťanské víry a současně takto zdůvodňovat toleranci - to je krásné dědictví s aktuálním významem. Přesto je však možno mít výhrady. Učení o dvou říších prý není jedním z nejlepších, nýbrž právě nejhorším z Lutherových odkazů. Vedlo k dvojí morálce a schizofrenii mnohých křesťanů. Roztříštilo jejich život ve vnitřně rádoby svobodné lidi v říši víry na jedné straně a na straně druhé ve velmi poddané lidi v říši světské vrchnosti. Výsledkem je zbožný křesťan jako poddaný bez vlastní vůle a odsvětštělé křesťanství bez politické dimenze. Nakonec toto učení přispělo k úplné „svézákonitosti" světské oblasti. Každá vrchnost jako říše po Boží levici tím dostala glejt opravňující k čemukoli.  Domnívám se, že oba body kritiky se netýkají jádra učení o dvou říších.  Neboť k víře patří láska, tedy jednání ve světě. I říše po levici podléhá vůli Boha, který podrobuje společnost a její instituce svému zákonu. Není prostorem bez etiky. Žádná z obou říší nedostačuje bez druhé pro tento svět. V obou se Bůh ujímá lidí, i když rozdílným způsobem.  Co se často neprávem uvádí proti Lutherovým teologickým úvahám, platí však pro další vývoj dějin od doby reformace a též dokonce pro vlastní Lutherovo působení. Jde tu jak o tzv. „schizofrenii" - doma „zbožný otec", v úřadě však „běs" uprostřed tlaků představených a systému -, tak o paušální legitimování i té nejhorší vrchnosti. Důvodem k tomu však není realizace původního učení o dvou říších. Právě naopak.

Když po neúspěchu snah o celocírkevní reformu Západu došlo v šestnáctém století k reformačnímu rozkolu v této doposud zdánlivě jednotné církvi, nenásledovala reformace v jednotlivých teritoriích a městech vůbec principy původního Lutherova učení o dvou říších. Bylo to především světské panstvo, jež vykonávalo církevní moc. Dostalo právo k prosazování konfesní uzavřenosti. Jednota trůnu a oltáře nesloužila dobře ani státu, ani církvím.  Ani stopa již po „sine vi, sed verbo"! Luther sám se snížil k tomu, že ospravedlňoval státem vykonávaný trest smrti pro tvrdošíjné přívržence jistých kacířství. A tři dny před svou smrtí vyzval v Eisleben, při svém posledním kázání, k vyhnání židů z města. Co je tedy Lutherovým odkazem?  Vidím v Lutherových názorech a omylech jasná poučení. K těm patří za prvé: jakékoli představy o jednotě církve a státu vedly a vedou již z teologických důvodů k špatnosti. Žádná církev nemá mít zájem být církví státní a pokud tomu tak je, má se snažit - jak se to stalo v srpnu minulého roku ve Švédsku -, aby tento stav skončil. Za druhé: k úlohám církví patří, aby dávaly pozor na jasné rozlišování „říší". Je třeba jasně zabraňovat tomu, aby stát sám získával náboženský charakter.

Státní názorová neutralita spočívá v tom, že umožňuje pozitivní náboženskou svobodu, aby se mohl rozvíjet světonázorový etický konsensus, jaký sám stát tvořit nemůže a ani se o to nemá pokoušet. Světonázorově neutrální stát si sám protiřečí, když se například snaží zavést vyučovací předmět Etika / Nauka o životě / Náboženství a sám za něj zodpovídat, jak je to právě v jedné německé spolkové zemi. Za třetí: ať si církve zametou především před vlastním prahem. Protest proti příliš daleko zacházejícím nárokům státu má smysl pouze tehdy, když církve vykonávají pořádně své vlastní úkoly - např. při náboženské socializaci a ve vzdělávacím sektoru. A to spočívá ve zřetelném ujasnění si vlastních principů při pozitivním přístupu k pluralismu. Za čtvrté: hlásit se k pluralismu a toleranci znamená vystavovat svoji vlastní víru s nárokem na pravdu víře jiných s jejich nárokem na pravdu, a toto setkávání někdy skutečně tvrdých růzností uskutečňovat vždy pokojně s mírem v srdci. Bez takovéto mírové tvrdosti neexistuje žádný skutečný ekumenický nebo vůbec náboženský dialog.  Traduje se, že od Luthera pochází „Zde stojím a nemohu jinak", a nikoli „Zde stojím a nevím vskutku jak".

Na r. 1997 se plánuje společné prohlášení, v němž chce Světový luterský svaz a římsko- katolická církev konstatovat, že v učení o ospravedlnění už neexistují žádné rozpory, které by ospravedlňovaly rozdělení církví. Němečtí biskupové už schválili připravené prohlášení a vyslovili naději, že se k prohlášení přihlásí i další reformační církve. Učení o ospravedlnění není podle reformačního pojetí jedna nauka vedle jiných, ale článek víry, s nímž církev stojí a padá (articulus stantis et cadentis ecclesiae). Všechny články víry se (podle společného prohlášení) musí poměřovat tímto článkem. Toto zkoumání vzhledem k pojetí církve bylo prováděno v lutersko-katolickém dialogu v letech 1986-1993 a uzavřeno dokumentem „Církev a ospravedlnění".  Jako výsledek bylo konstatováno, že nelze mluvit o základním rozporu či dokonce protikladu mezi učením o ospravedlnění a o církvi. R. 1993 dospěl německý ekumenický studijní výbor k dalekosáhlé shodě v pojetí církve, čímž je podle závěrečného komuniké zpochybněna teze, že důvodem k církevnímu rozkolu jsou stále ještě právě diference v eklesiologii. Poté, co se docílilo jednoty v učení o ospravedlnění, je podle komuniké výboru nutno obnovit společenství biskupského úřadu v historické sukcesi, bez níž není podle katolického ani pravoslavného učení plné společenství možné. Odmítnutí historické sukcese by (v rozporu s úmyslem reformátorů) znamenalo, že reformace byla fakticky založením nové církve.

Prof. Dr. Heinz Schütte, Bausteine für die Einheit der Christen, Heft 142/1996.