Ziskuchtivost

Úsilí o maximalizaci zisku ničí solidaritu. Dvanáct tezí proti bezuzdnosti

Teze 1: Žádná společenská bytost nemůže žít bez sebeomezení a sebekázně.  Každá společnost potřebuje pravidla hry, normy, jimiž se jednotlivec může řídit; nezbytné jsou i určité vazby a tradice.

Neomezená liberalizace, svoboda bez sebeomezení vede k chaosu a nakonec ke své antitezi: k autoritářskému násilí. Každá společnost potřebuje minimální etický konsensus - bez něho se rozpadne. Liberál Ralf Dahrendorf varuje před přízrakem „svobody, proměněné v existencialistický zlý sen, v němž všechno lze a na ničem už nezáleží".

Teze 2: Nezkrotné úsilí o stále nový pokrok, o stále větší svobodu, o uspokojení stále se stupňujících požadavků ničí každou společnost a vede nakonec k anarchii. Za těch okolností nemůže existovat harmonie a stabilita. 

Teze 3: Nejdůležitějším požadavkem na jednotlivce i společnost je umírněnost - dnes však platí heslo: maximalizace. Všechno se trvale musí zvětšovat: svoboda, růst, profit.

Podstatou tržního hospodářství je soutěž a motorem soutěže ziskuchtivost:

Pro společnost je údajně optimální, když každý co nejvíc produkuje i konzumuje.  Honba za maximálním ziskem však ničí veškerou solidaritu a nenechá ani vzniknout vědomí odpovědnostI.

Soustředí-li se každý jen na svůj výkon a na uspokojení svých choutek - a zodpovědnost za obecné blaho přenechá státu - bude společnost „ve psí". 

Teze 4: Přeceňování výkonu, výdělku a kariéry - činící z hospodářských záležitostí těžiště života - vede k tomu, že všechno duchovní, humánní, umělecké je vytlačováno na okraj.

Naše doba je charakterizována totálním pozitivismem. Výlučné zaměření na „tento" svět však člověka odlučuje od jeho metafyzických pramenů, denaturuje ho na stroj a bez korektury jej vydává vlastní ješitnosti a mocichtivosti.  To však jako jediný smysl života, postrádajícího jakoukoli hlubší dimenzi, nemůže člověka trvale uspokojit. Max Weber mluvil o „rozčarované společnosti, do níž byl uvržen člověk vyrvaný z jistoty spásy".

Teze 5: Právě v dnešním světě s jeho rozmanitými pokušeními a svody roste touha po základní mravní orientaci a závazném sytému hodnot.  Mnohé z toho, čím trpíme: stoupající kriminalita, narůstající brutalita všedního dne, korupce až na nejvyšších státních postech - souvisí s nedostatkem etických norem a morálních bariér.

Na nedávném mimořádně poučném zasedání nadace Friedricha Eberta v Berlíně, které se zabývalo korupcí, mluvil prezident Spolkového kriminálního úřadu Hans-Ludwig Zachert o „úděsné erozi právního vědomí". Prezident hessenského Finančního dvora (Rechnungshof) Udo Müller se rozhořčoval nad „rakovinným bujením korupce, které otřásá právním státem v jeho základech".  A vrchní státní návladní z Frankfurtu nad Mohanem Wolfgang Schaupensteiner informoval, že jen v jeho okresu bylo do roku 1987 vyšetřováno 1500 případů korupce (převážně úplatků) mezi představiteli úřadů a podnikateli.

Teze 6: Po dlouhém období autoritářského zneužívání státní moci je velká touha po svobodě pochopitelná, ale svoboda bez hranic vede nakonec automaticky k autoritářskému reglementování.

Mentalita obohacování se rozšířila do všech oblastí zejména ve věku tržního hospodářství, kdy lidé upínají svou ctižádost na to, jak vydělat co nejvíc peněz - lhostejno jak. Proto je nyní tolik filmů a videopořadů s tématikou násilí, sexu a zločinu, protože jsou nejsledovanější a tedy i nejvýnosnější.  Americká psychologická asociace informuje, že patnáctiletý viděl za svůj život na obrazovce asi 6000 vražd a 100 000 násilných činů a že strávil u televizoru víc hodin než ve škole.

Teze 7: Zejména v oblasti hospodářství panuje neuvážená bezuzdnost. Stále se tvrdí, že růst je nutný jako odpověď na chudobu a nevyvinutost. Nebere se v úvahu, že růst naopak ochuzuje, protože ekologické náklady (ještě prořídlejší lesy, ještě víc kysličníku uhličitého, ještě víc jedů v zemědělství) přesahují užitek z růstu.

Spotřebováváme kapitál nastupujících generací rostoucím zadlužením a zmenšujeme tak možnost budoucího konzumu. Bez uvážení jsme překročili stupeň sociálního blahobytu tak dalece, že mnohé země a obce jsou těsně před zhroucením.

Teze 8: Nikdo dnes nemá vizi. Nikdo neřekne, co má být a kudy lze jít dál.  Duchovní život je charakterizován bezradností a skličující prázdnotou. Po první světové válce věštili Aldous Huxley r. 1922 v utopii Konec civilizace a r. 1935 George Orwell v ironické fikci „1984" vývoj naší civilizace. Dnes není věštců.

Teze 9: Politikové jsou dnes frustrováni, občané rozmrzelí, velké klasické strany získávají čím dál méně voličů, účast ve volbách klesá a nedůvěra v legitimní demokratické státní instituce stoupá. Demokracie u nás není ohrožena skupinami radikálních pravičáků, ale jen sama sebou; překračováním svých vlastních principů - bezbřehým tržním hospodářstvím a neomeznou svobodou.

Bude-li tento vývoj pokračovat, umím si představit, že do deseti let kapitalismus zanikne stejně jako marxismus.

Teze 10: Co se může, musí stát? V politice bohužel neexistují recepty jako v kuchyni: Vezmi libru cukru a šest vajec... Je nutné, aby se změnila měřítka, klima, aby se změnili lidé. To se však nedá uskutečnit zákonem nebo nařízením, ale senzibilizací právního vědomí. Lze si též představit, že jednoho dne budou mít občané všeho „plné zuby" a budou si přát něco úplně jiného - pravděpodobně opak; na zákon dialektiky je dosud spolehnutí. 

Teze 11: Otázka zní: Uliberalizovali jsme se k smrti? A odpověď: bezuzdná liberalita nás dovedla k přemíře laxnosti. Představitelé úřadů, kteří mají vydávat rozhodnutí a povolení, ztrácejí citlivost k bezpráví. Ostatně: Když tak zvané užitečné dávky, tj. úplatky, které průmyslové podniky platí za získání zakázek, jsou státem uznávány jako „zdanitelné", pak se nelze divit, je-li daňový únik pokládán za kavalírský delikt.

Teze 12: Právní stát, tedy rozdělení moci, pluralita, the rule of law jsou jen předpoklady a rámec civilní společnosti. Rozhodující je, co z toho občané udělají - tedy smýšlení a chování lidí. Ti, kdo mají zodpovědnost, by v sobě měli opět vypěstovat takový smysl pro čest, aby svůj vlastní prospěch nestavěli nad obecné blaho.

Přece není možné, aby sekularizovaný svět byl nutně zbaven všech etických zásad. Také není možné, aby se nesmělo přemýšlet o reformě tržního hospodářství, jako by to automaticky vedlo k centrálně řízenému hospodářskému systému. Jinými slovy: Struktury tržního hospodářství musí přece být zdokonalitelné tak, aby to lidi přimělo chovat se lidsky a nebažit po kořisti jako dravci.

Resumé těchto úvah: Vše závisí na člověku - na každém z nás.  Tyto teze autorka napsala pro sympozium s tématem „Budoucnost liberalismu", které se konalo 11. listopadu na Hambašském zámku. Die Zeit 48, 24. 11. 1995. Přeložila Zdeňka Munzarová.