Křesťané a krize

Chceme-li mluvit o možné specifické úloze křesťanů v současné době či v určité problémové oblasti, musíme se v každém případě s velikou pokorou a co nejhlubší znalostí problematiky ptát po tom, co je příčinou vzniklých problémů či krizí a má-li naše osobní víra zvláštní, jedinečné svědectví do dané situace. Vždy by naše cesta vstupu do věcí více či méně veřejných měla začínat pokáním a sebezpytováním, hledáním našeho podílu viny na vzniklé krizové či problémové situaci. Kritika, sebekritika a pokání jsou však jen poloviční cestou, na níž bohužel řada křesťanů zůstává. Další polovinou je snaha nalézt pozitivní řešení, dělat něco smysluplného, co je v souladu s Boží vůlí. Znamená to v tomto skeptickém světě jít na trh s dětskou vírou a spolehnutím na Boží pomoc a vedení.

To samozřejmě platí i o oblasti životního prostředí. Zvláště tady se mi zdá přístup křesťanů v naší zemi přinejmenším váhavý. Proč, na to bych chtěl hledat otázku zde, na tomto semináři. Dál bych se chtěl soustředit na dvě věci.

O jakou krizi či krize v současné době jde.

Ve sdělovacích prostředcích i odborných kruzích se vedou spory o tom, zda vůbec nějaká globální krize probíhá, jaké jsou její příčiny a projevy. Sami asi víte, že v tom neexistuje jednota. Chtěl bych vám tu prezentovat svůj, jistě dosti zjednodušený a subjektivní pohled na problematiku, který je však podepřen jednak literaturou, jednak mými zkušenostmi z rozhovorů s lidmi z různých končin světa a účastí na dvou zvláštních celosvětových setkáních, věnovaných problematice životního prostředí a rozvoje.  V jakých oblastech a v kterých okamžicích může naše křesťanská víra znamenat přínos k řešení dané problematiky.

Není to na první pohled tak jednoduché, jak by se zdálo. Jsou věci, které přímo jako lidé ani jako křesťané nejsme schopni ovlivnit. Jsou činnosti a oblasti práce, které svádějí k maximálnímu nasazení a snadno člověka pohltí, přičemž likvidují pouze následky a nikoli příčiny. Jsou však oblasti, kde za nás křesťany asi nikdo jiný práci nemůže zastat. A ty se budeme snažit tady hledat.

Kdyby se mě někdo zeptal, co je podle mě v největší krizi, řekl bych mu, že

největší globální krizí je

Krize rozvoje (Development Crisis)

Model růstu lidské ekonomiky a populace, který po staletí vyhovoval, naráží na samé fyzické možnosti naší planety. Jde o exponenciální model růstu. Asi si ho většina z nás ani neuvědomí, ale o exponenciální růst jde všude, kde se mluví o procentním nárůstu za určité období. Exponenciálně například rostou úroky, HNP (hrubý národní produkt), výdaje na zbrojení apod.  Lidské myšlení je svou podstatou lineární, a proto nám určitá zákeřnost tohoto procesu uniká. Zkusme si jeden příklad, vzatý z knihy Překročení mezí (Meadowsovi):

Mějme rybník. Na tomto rybníku roste půvabná rostlinka okřehek, který, pokud se nechá růst nekontrolovaně, zdvojnásobí za každý den jím zarostlou plochu a pokryje za třicet dní celý rybník a způsobí zkázu všeho živého.  Otázka je: Kdy pokryje přesně polovinu plochy rybníku?  Přesně za 29 dní. A v tom je právě ta zrada. Až den do katastrofy se vlastně nic neděje.

Exponenciální procesy jsou charakterizovány konstantou, která se podle charakteru procesu nazývá buď dobou zdvojnásobení (růstové procesy), nebo poločasem rozpadu (rozpadové procesy).

Rozvoj lidské ekonomiky a populace je v zásadě stejným případem, jako růst okřehku na rybníku. Jde o exponenciální růst proti pevným mezím.  Lze jistě diskutovat o tom, zda a které meze jsou na Zemi pevné. Jisté však je, že nejzřejmějšími a nejpevnějšími mezemi jsou mimo jiné samy fyzikální rozměry planety, rozloha souší a množství vody na planetě.  Co tento růst žene? Proč, i když je jeho nebezpečí známé, i když jsou známy jeho důsledky, se nadále aplikuje, proč je nadále v oblasti ekonomiky považován za znak prosperity a úspěšnosti?

Při hledání odpovědi na tyto otázky se dostáváme pod slupku krize rozvoje.

V jejím „obalu" se skrývají další problémy a krize, které vzájemně se

ovlivňujíce pohánějí a spoluvytvářejí tuto krizi. Jde o

Krizi smyslu existence

Krizi snesitelnosti světa

Krizi smyslu rozvoje a inovací

Krizi populace

Krizi rozdělování zdrojů a produkce

Záměrně jsem vynechal krizi životního prostředí. Ve smyslu, jak celou problematiku chápu, se krize životního prostředí kryje s krizí rozvoje. Poškozování jednotlivých složek životního prostředí totiž jen snižuje úroveň mezí, proti nimž rozvoj jde. A požadavky, které exponenciální růst klade, vedou téměř vždy k dalšímu poškozování různých složek. Je to smyčka kladné zpětné vazby, které lze podle mého porozumět jen tehdy, pochopíme-li, co náš exponenciální růst způsobuje a co ho podporuje.  Asi by bylo možné najít i další dílčí krize, avšak ty, které jsem vybral, tvoří podle mého názoru rozhodující hierarchii, „ďábelský cyklus kladné zpětné vazby", která žene lidstvo do pekel.

Začnu od krize, která stojí podle mého na konci celého řetězce a kterou můžeme podle mého názoru ovlivnit nejméně, která ovšem silně prohlubuje v dynamickém procesu ty ostatní krize.

Krizi rozdělování zdrojů a produkce

Možná že vás překvapí následující skutečnosti, možná, že je znáte:

Světové statistiky hovoří o tom, že země, kde žije pouhých 20 % světové populace, spotřebovávají ze světové produkce nerostných materiálů, energie, potravy a průmyslových výrobků celých 80 %. Na zbytek, kde žije 80 % světové populace, zůstává pouhých 20 % toho všeho.

Není těžké uhádnout, které země kam patří:

1.  skupina (země z nadměrnou spotřebou) jsou země Evropy, Severní Ameriky, Japonsko atd. K této části patříme i my.

2.  skupina je „zbytek světa".

Tato krize má své další paradoxy:

Většinu nevyčerpaných zdrojů neobnovitelných surovin leží na území zemí té druhé skupiny.

HNP zemí první skupiny trvale zatím roste. Ve značné části zemí druhé skupiny HNP od počátku osmdesátých let neustále klesá.

Tato krize rozdělování se uplatňuje, i když v trochu jiné podobě, uvnitř zemí

1.  i 2. skupiny. Stále větší podíl spotřeby připadá na stále užší skupinu lidí, která si žije ve stále rostoucím blahobytu se stále rostoucím podílem na skutečné moci a rozhodování. To vede k tomu, že rozdělení na pomyslný bohatý „SEVER" a chudý „JIH" probíhá i uvnitř jednotlivých států (viz snaha odbourat v co největší míře prvky solidarity ze sociálního zabezpečení nejen u nás, ale i v USA. V zemích „asijských průmyslových tygrů" došlo k prakticky úplné likvidaci systému sociální solidarity.) Tato krize rozdělování se projevuje i v oblasti životního prostředí. Zatímco země první skupiny si více méně pečlivě chrání své životní prostředí, přenášejí zátěž z průmyslové produkce a likvidace odpadů na země druhé skupiny. Do těchto zemí se přenášejí celé výrobní komplexy, které jsou zde budovány s ohledem na maximální zisk a bez ohledu na ochranu životního prostředí, lidských práv a pod.

V tomto směru jsou odstrašujícím příkladem Japonci, kteří se cítí z hlediska své národní filozofie i náboženství, které je nadřazují nad ostatní národy, oprávněni bezohledně kořistit z ostatních zemí.

Krize populace

Tato krize postihuje jak země první skupiny, tak země druhé skupiny. Má však v obou skupinách rozdílné průvodní jevy. V obou skupinách má však jedno společné, totiž že klesá „kvalita populace" - mentální schopnosti, pozitivní zájem.

1. skupina

Populace stárne, klesá počet nově narozených dětí, roste počet potratů, rozvodů, sebevražd a kriminalita. V důsledku poškození životního prostředí, genetické degradace a změn ve způsobu života se zhoršuje zdravotní stav dětí a mládeže, roste množství vrozených defektů, civilizačních chorob, psychických chorob i pohlavních chorob. Zejména ty poslední ohrožují reprodukční cyklus a zhoršují dále zdravotní stav mladé části populace.  Průvodním jevem je masová imigrace ze zemí 2. skupiny v 60. a 70. letech, kdy v době konjunktury byla potřeba pracovních síl pro méně kvalifikované práce v průmyslu a ke službám. To vedlo v mnoha zemích ke vzniku menšin, které jsou vesměs vitálnější než původní populace. Tyto skupiny mají rovněž vesměs nižší životní úroveň, výhodnější věkovou strukturu. Často si udržují své specifické etnické a kulturní zvyky a představují velice kompaktní skupiny.

V současnosti se tyto skupiny stávají terčem obav a nenávisti ze strany „původních" obyvatel. V mnoha zemích v souvislosti s krizí v zemích druhé skupiny imigrace dále pokračuje.

2. skupina

Problémem těchto zemí je naopak nadměrný růst populace, přílišné „mládnutí" věkové struktury obyvatelstva. Je to vesměs důsledek nevyvážené aplikace soudobých lékařských metod bez odpovídajícího zvýšení míry uspokojování základních materiálních potřeb a služeb - potravy, oblečení, přístřeší, vzdělání, lékařské péče a pod.

S přílišným růstem populace souvisí i pokles její kvality, neboť nedostatečná výživa způsobuje celkové mentální i fyzické oslabení mladých lidí. Navíc v těchto zemích tradičně stojí při rozdělování materiálních statků, tedy i potravy, děti a ženy až na posledních místech.

Kvalitu populace a tím i šanci na vyřešení problémů oslabují další jevy, jako je „únik mozků" - emigrace inteligence do zemí s vyšší životní úrovní, často podporovaná a dotovaná státy první skupiny, v některých zemích i pohlavní choroby (AIDS a země rovníkové Afriky), totalitní režimy vedoucí k opět k emigraci inteligence a kvalifikovaných lidí vůbec a pod.  Populační krize se v těchto zemích projevuje zvýšeným tlakem na životní prostředí, které díky malé osvětě místní lidé ve snaze zajistit si obživu a otop nenávratně ničí.

Specifickým problémem těchto zemí jsou i dlouhotrvající občanské války, které vedou k vykořenění statisíců lidí. Ti jsou často soustředěni v uprchlických táborech, které znamenají pro své okolí naprostou ekologickou pohromu (odlesnění, zničení půdy - Afrika).

Krizi smyslu rozvoje a inovací

Lze říci, že světová ekonomika se chytila do „inovační pasti". Podmínky tvrdého konkurenčního prostředí vedou jednotlivé části ekonomického systému k nutnosti stálého zkracování inovační cyklu výroby a tím i morální životnosti jednotlivých výrobků. Toto tempo inovací vlastně nikdo nepotřebuje a snad ani nechce. Přesto neustále stoupají náklady na vývoj, přípravu výroby, reklamu i prodej, přičemž ceny zejména průmyslových výrobků klesají. Klesá tedy i míra zisku, a to vzdor vší automatizaci a vynálezům.  Udržet si přijatelný zisk znamená vyrábět více a prodávat více.  To zase znamená mít o něco nižší nebo stejné ceny jako konkurence a lepší reklamu, což je velmi nákladné. To nutí k novým inovacím - tedy výdajům na vývoj. A jde to zase dokola.

Tempo inovací je tak zběsilé, že lidé často nejsou schopni jednotlivé inovace v době, kdy se dostanou na trh, produktivně a smysluplně využít. Příkladem mohou být základní součástky počítačů - mikroprocesory. Jejich vývoj jde takovým tempem, že se generace střídají ani ne v ročním odstupu. Jenomže zvládnout programování těchto součástek, aby byly plně využity, zabere specialistovi asi dva roky. Lze říci, že od dob procesorů 86286 neumějí programátoři plně využít jejich vlastností. Když se to někomu povede, všichni s úžasem zírají, jak na archaických procesorech a vybavení chodí programy, jejichž obdoby běhají ne zrovna rychle na nejvýkonějším „železe" (Windows x Geoworks). Varující je, a to platí pro mnoho jiných odvětví také, že hnací silou rozvoje je v mnoha případech tak neproduktivní věc, jako je zábava, většinou v nepříliš povznášející formě počítačových her, nebo výroba zbraní.

Stále více se lidem vnucují věci, které mají více funkcí a možností, než může obyčejný smrtelník využít, a které mají z hlediska praktického použití nesmyslně „vyšponované" parametry. Stále více reklama útočí na to, že být osobností znamená mít něco, co sice absolutně nepotřebuji, ale vlastnictví této věci mě zařazuje do „lepší" kategorie lidí. Z osobní sféry se tento jev v současnosti přenáší i do podnikatelské a průmyslové sféry (příkladem může být opět výpočetní technika a programy).

Rozvoj ztrácí smysl užitečného pokroku a mění se v samoúčelný prostředek pro udržení sebe sama.

Na celé situaci je paradoxních několik skutečností:

V oblastech masové spotřeby nelze v zásadě přijít s žádnou skutečně revoluční inovací, kvůli tzv. „zpětné kompatibilitě" či ochraně již vložených investic. Díky tomu zmizela ze světa ekologicky velice výhodná řešení spalovacích a parních motorů, je silně potlačen výzkum a vývoj alternativních technologií získávání energie, velmi malé prostředky se věnují na rozvoj alternativního zemědělství v tropech a subtropech.

Standardy zavedené v době před 40 a více lety v případě strojírenství a elektrotechniky (např. televizní normy, rozvody elektřiny, spalovací motory, petrochemická výroba) a před 15 lety (počítače) dodnes brzdí rozvoj a vyžadují enormní náklady na eliminaci svých nevýhod.  Na trhu nevítězí ti, kteří jsou z technického hlediska nejlepší a nejpokrokovější, ale ti, kteří dokáží svůj produkt nejlépe .vnutit" spotřebiteli. Opět za všechny příklad ze světa počítačů: T602, MS DOS, MS WINDOWS.  Z tohoto hlediska nejúspěšnější firmy se stávají „zajatci trhu" - musí se držet v dalším vývoji linie, kterou masově zavedly.

Neustále vzrůstající koncentrace výroby, která je vynucená šíleným inovačním kolotočem, ve kterém obstojí jen ti nejsilnější finančně i technicky, vede k monopolizaci výroby v jednotlivých odvětvích.

Krize snesitelnosti, pochopitelnosti světa

Globalizace prakticky všech aspektů života společnosti - od finančnictví, průmyslové výroby přes informace až po kulturu a vzdělávání - dává společnosti a většině dějů v ní rozměry, které většina lidí není schopna pojmout a pochopit. Složitost současného života, jeho stále zběsilejší tempo neperiodických změn a záplava informací klade nesmírné nároky na schopnost se rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.

Společnost se díky tomu začíná dělit na ty, kteří „ještě stíhají", a na ty „ostatní". Skupina „těch, kteří stíhají" se stává privilegovanou elitou, která postupně a zákonitě soustřeďuje v rukou veškerou ekonomickou a tím pádem i politickou moc. Ti „ostatní" se propadají do pasivity a často i chudoby, duchovní nebo materiální, nebo současně obojí. Stávají se snadnou kořistí jakékoli manipulace, jejímž zdrojem jsou především sdělovací prostředky a reklama.

Manipulace je směrována tak, aby v těchto lidech vznikla představa, že nemá cenu nic jiného, než si užívat, konzumovat, protože nemám možnost cokoli „většího" než svůj konzum nějak ovlivnit nebo změnit. Jinak nemám možnost uplatnit svoji osobnost.

Čím více mám, tím více jsem.

Část lidí hledá v této situaci únik z rozhodování prostřednictvím silnějších jedinců, charizmatických vůdců a autorit. Snadno se nechají vmanipulovat do nenávisti vůči někomu, kdo je označen za viníka jejich problémů a překážku jejich života. To je živná půda rasismu, xenofobie, náboženské nesnášenlivosti, občanských válek a pod.

Dezorientace vyvolaná přemírou informací a rozhodování otupuje schopnost vybírat si to podstatné, schopnost nenechat se vláčet většinovým proudem.

S touto krizí bezprostředně souvisí

Krize smyslu existence

V této krizi vidím hlavní příčinu všech krizí ostatních. Tato krize podle mého začala dávno před tím, než začala první průmyslová revoluce. Začala zpochybněním věčného rozměru lidského života, zpochybněním existence pravdy, která je nezávislá na člověku. Začátek tohoto procesu lze klást někam do renesanční doby, kdy se tehdy kulturně i nábožensky relativně jednotný křesťanský svět začal rozpadat. Skutečnou energii mu dodal racionalismus 18. století. Proklamovaný návrat člověka k jeho přirozenosti nebyl návratem k tomu nejlepšímu, co v člověku je, ale k tomu nejhoršímu.  Člověk se „osvobodil" od Boha, od pravdy a morálky existující mimo jeho přání a ovlivňování, a začal si tvořit „morálku" a „pravdu" podle svého.  V tomto momentě asi začíná snaha uspokojit své nemateriální potřeby - lásku, společenství, touhu po uznání, vědomí vlastní potřebnosti - materiální cestou, tedy konzumem. Materiální vlastnictví se stává měřítkem velikosti osobnosti, úspěšnosti života. Jistě tomu tak v určité míře bylo i před tím.  Jenže pořád tu bylo „společenské vědomí", které říkalo, že tomu tak být nemá. Toto společenské vědomí se v průběhu 18. století totálně změnilo.  Velký konzum vyvolává potřebu nové výroby, honba za novými požitky potřebu je vynalézat. Totální vyvázání člověka z odpovědnosti za stvoření (Descartes a následovníci) vedlo k majetnickému bezohlednému a bezcitnému přístupu k přírodě a k přehnané důvěře v lidské síly. To ostatně v mnohých vědcích a ekonomech přežívá dodnes.

20. století znamenalo pro většinu lidí naprostou deziluzi pokud jde o víru ve smysl lidské existence. Filosofie redukovala smysl lidské existence na pouhé uskutečňování a ověřování svého bytí a totálně popřela existenci jakékoli objektivní pravdy a skutečnosti. Prosadilo se deformované existencionalistické krédo Být znamená mít.

Hlavně pro mladé a myslící lidi je obtížné něco takového přijmout. Aniž si to však uvědomují, jsou ve své vzpouře vmanipulováváni do jiných forem konzumu - sexu, kultury, drog, sportu, cestování, duchovních nauk. Filosofie i kultura se snaží lidem vnucovat, že důležitější je cesta než dosažení cíle, důležitější je hledání než nalezení, důležitá je změna, stálost znamená zkázu a zakrnění.

V současné době má krize smyslu existence poněkud jinou podobu ve státech

1.  skupiny a ve státech 2. skupiny.

1.  skupina

Stále se zmenšují možnosti uspokojovat nemateriální potřeby lidí - lásku, uznání, přijetí, vědomí vlastní potřebnosti a významu, smysluplnou práci.  Naproti tomu je nadbytek možností uspokojování materiálních potřeb a služeb - potravy, oděvu, zábavy, zdravotní péče, vzdělání, kultury. To vede ke snaze uspokojovat nemateriální potřeby materiálním způsobem, tedy konzumem, který se týká i nemateriálních statků (sexu, kultury, vzdělávání, cestování, sportu a pod.).

Měřítkem úspěšnosti je míra konzumu či možností konzumu, tedy materiálního vlastnictví. V tomto ovzduší je nezbytně kdokoli jiný jen prostředkem uspokojování mých potřeb nebo tím, který mi v uspokojování mých potřeb brání. Z toho pramení nutná individualizace společnosti, uzavřenost a nedůvěra mezi lidmi.

Ti, kteří nedokáží nebo nechtějí být takto úspěšní, nemají dost volnosti a svobody pro svoji existenci.

2.  skupina

Úroveň uspokojování materiálních i nemateriálních potřeb je zde na velmi nízké úrovni. Globalizace informací a jejich všeobecná dostupnost prostřednictvím televize způsobují, že lidé ze států této skupiny mají před očima nablýskaný obraz států 1. skupiny, který ostře kontrastuje s tím, v čem žijí.  Chtějí takového života dosáhnout též, ale životní realita je velmi odlišná.  Často to vede k znechucení, ztrátě smyslu vlastní práce. Následně pak to vede ke snaze utéci pryč, k rozpadu a stárnutí zejména venkovských komunit a k rozpadu tradiční místní kultury. Naproti tomu lavinovitě roste obyvatelstvo velkých měst se všemi negativními průvodními jevy - nedostatek práce, otopu, vody, degradace životního prostředí okolí měst, kriminalita, nemoc a pod.

Krize smyslu života, ústící v nadměrný konzum, je ve svém rozvoji značně podporována .globalizací" kultury. Zároveň ji však sama podporuje.  Různé náboženské fundamentalismy jsou pak obranou celých komunit zejména proti této „globalizaci".

Krize smyslu existence je tedy zároveň i krizí náboženství a krizí životních hodnot.