Kněžství a celibát

V minulých měsících odešli z našeho společenství oratioriánů a z kněžské služby dva spolubratři. Zpráva o tom, zvláště o odchodu Paula Gerlacha, naše společenství velmi zneklidnila, mnohé šokovala, mnohými otřásla. Vzbudila četné otázky, rozmohla se bezradnost a nepochopení. Začaly diskuse.

Jak se s tím vyrovnáme?

Slavíme dnes slavnost posvěcení našeho kostela. Přijměme tento den jako příležitost, abychom Bohu za mnohé poděkovali, a zároveň jako příležitost se nově zamyslet nad naší obcí, jejím povoláním a posláním. Jako praepositus (představený) oratoře se chci při dnešní bohoslužbě pokusit vyrovnat s některými otázkami, které vznikly odchodem dvou našich kněží, a tím trochu napomoci k jejich pochopení.

1.  Reakce na tuto zprávu byly velmi rozdílné. Mnozí projevili pro rozhodnutí obou spolubratří pochopení, jiní reagovali vrtěním hlavy, zaraženým mlčením, smutkem nebo dokonce žalobami. Ale všechny jistě spojuje to, co pociťujeme všichni: bolest. Bolest nad velikou ztrátou pro obec, často také i lidskou ztrátou, ztrátou pro společenství oratoře. To cítíme všichni, to nemusím podrobně popisovat. A také jsme si vědomi, že jsme dlužní mnohý dík.

2.  Stejně tak jako bolest je nám všem společné, že se neopovážíme toto rozhodnutí soudit. Pro někoho může být jen stěží nebo vůbec nepochopitelné

• přece víme, že nemáme žádné právo posuzovat nebo dokonce odsuzovat druhého člověka vhloubi jeho bytí a jeho jednání, které je konečně ponecháno pouze Bohu. A to nejen proto, že Ježíš řekl: „Kdo zvás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první," nýbrž především proto, že každý člověk má právo rozhodovat a jednat podle svého vlastního svědomí i tehdy, když tomuto rozhodnutí svědomí nerozumím nebo ho považuji za špatné. A to chci dnes zde před vámi dosvědčit: oba se dlouho a opravdově zkoumali, dříve než dospěli ktomuto rozhodnutí. I potom, kdyby mělo spolupůsobit vlastní selhání, vlastní slabosti nebo dokonce vina - a tento předpoklad je nasnadě -, má rozhodnutí hodnotu osobního rozhodnutí svědomí a my ho tak musíme respektovat a uznat.

3.  Ztráta postihuje mimo obec a pastoraci také společenství oratoře. Mnoho let jsme v těsné blízkosti spolu žili a pracovali. Pro kněze, který žije v celibátu, je velkou pomocí žít v kněžském společenství. Oratoř ale podle vůle svého zakladatele, sv. Filipa Neri, neváže své členy k setrvání profesí nebo sliby. Bratry nemá držet pohromadě zákon, ale svazek lásky. Každý má proto také svobodu se z vlastního rozhodnutí rozloučit a odejít.  Rozloučení, kdyby již k němu mělo dojít, je pro nás vždycky bolestné, ale je také respektováno. Několikrát jsme se rozloučili s bratry, jako při vstupu do jiného duchovního společenství (Fokolare, Hans Lubsczyk), ve prospěch služby biskupství (Paul Noé) a j. - a musíme to nyní také učinit kvůli vzdání se kněžství. Vždycky je pro nás důstojnost osoby na prvním místě.

4.  K rezignaci na kněžský úřad nedošlo z důvodů víry! Problémy víry mohou přivést kněze na okraj propasti právě proto, že musí hlásat a zastávat víru jako své „povolání". Také o tom a o těžkostech a nebezpečích, která jsou s tím spojena, musíme jako obec vědět. Oba bratři potvrdili, že to nebyly takové potíže, ani problémy s církví, s její podobou, autoritativním stylem, těžkopádností skutečné obnovy, které je vedly k tomuto rozhodnutí.  Oba byli kněžími rádi a s láskou. Kdyby tomu tak nebylo, milá obci, pak by byla jejich i naše pozice mnohem horší! Oba se dále snaží konat Boží vůli a uskutečňovat Ježíšovo evangelium. V těchto vlastních cílech života jsme s nimi nadále spojeni. Zůstáváme na stejné cestě - snad také ve společných formách. Obec Ježíše Krista by měla mít zralou schopnost přijmout i někdejší kněze jako bratry ve víře a jít s nimi tuto „cestu víry".  Příčinou jejich kroku nebyl nedostatek víry, nýbrž v podstatě kněžský celibát.

Dovolte mi, prosím, k tomu říci několik otevřených slov.

5.  Bezmanželství římskokatolických kněží (celibát) je krajně náročný a - pokud se podaří - i velkolepý způsob života, z něhož může vzejít mnoho dobrého. Je to ale způsob života, který je založen církevním zákonem. To znamená:

a)  Není založen v lidské přirozenosti. Neboť člověk je od přírody zařízen na spojení s partnerem opačného pohlaví, na manželství. Nad tím se musíme především zamyslet, když vzájemně porovnáváme kněžský celibát a manželství, jak se to často děje: „My manželé se přece nesmíme jednoduše rozejít a vzít zpět své ano. Nesmějí to tedy také ani kněží!" Ten, kdo tak mluví, přehlíží, že ano v manželství odpovídá řádu přírody a vůli Stvořitele (srv. Gn 2,24), ne tak ale celibát. Obojí je nesrovnatelné, jak ještě jasněji uvidíme.

b)  Celibát není založen Ježíšovým slovem nebo nějakým výrokem Nového zákona, který přece tvoří normu víry a církve. Ježíšovi učedníci byli (pravděpodobně všichni) ženatí, stav bez manželství nepatří k Ježíšovým radikálním požadavků pro následování - jako zřeknutí se majetku a vůle sloužit. Apoštolové rané církve byli ženatí (srv.1 K 9,5), mimo Pavla, který to zvlášť odůvodnil jako výjimku. V Novém zákoně nenajdeme celibát nositelů církevních úřadů (srv. jen výrok o dobrovolném bezmanželství „pro Boží království", Mt 19,12).

c)  Kněží v západní, tedy římskokatolické církvi se přes tisíc let zpravidla ženili, i když ne bez námitek. Teprve na přelomu 11./12. století se prosadil celibát jako církevní přikázání. Je tedy dosazen církví - a může být církví také zrušen.

d) Pouze římskokatolická církev zná tento povinný celibát, bez něhož tedy nemůže dosáhnout kněžství nikdo, kdo se nezaváže k životu bez manželství.  V tom tvoří nápadnou výjimku!

Ženaté kněze znají všechny východní (= orientální) církve, anglikánská církev, starokatolíci, všechny církve a křesťanská společenství, která vzešla z reformace. Celibát není Božím příkazem ani pokynem Ježíšova evangelia, nýbrž výlučně zákonem (římskokatolické) církve. Má nicméně svůj dobrý smysl, své důvody a zaslíbení. Vyrostlo z něj nekonečně mnoho dobra. Ale je také velmi ohroženým způsobem života, takže se musím ptát, není-li bezprávím ukládat ho jako zákon všem, kteří ze srdce chtějí přijmout kněžství.

e)  Celibát byl vždycky v církvi zpochybňován. Pro 18. století se na toto téma napočítalo přes 1000 pojednání a od 2. vatikánského koncilu diskuse o něm už neutichla. Nejedná se v žádném případě o samozřejmé, ale o nejvýše problematické zřízení naší církve. Dramaticky dnes vypadá především vývoj v Latinské Americe a v Africe. Můžeme se divit, že se následky celosvětové diskuse a neklid bolestně projevují i v oblasti našeho života, v naší vlastní obci?

f)  Nakonec ještě slovo k závazku celibátu. Kandidát kněžského úřadu se před jáhenským svěcením zavazuje k tomuto způsobu života. Tento závazek však není žádnou přísahou, přísahou se vzýváním svatého Božího jména („k tomu ať mi pomáhá Bůh"); není slibem: není to slavnostní slib před tváří Boží něco dodržet, vykonat - např. postavit kostel, vstoupit do kláštera aj.; není slibem s právními důsledky: není to tedy slavnostní závazek ke konání a jednání, do kterého vstupuji svojí vůlí a svědomím.  Mladý muž potvrzuje před jáhenským svěcením v písemném prohlášení, že si „pevně umiňuje" dodržovat celibát: „Především jsem si plně vědom zákona celibátu (!) v jeho celém dosahu a pevně si umiňuji ho s Boží pomocí dodržovat bez porušení až do konce svého života." Při jáhenském svěcení se pak veřejně biskup zeptá kandidátů: „Chcete zcela a navždy na znamení svého vydání Kristu, našemu Pánu, žít pro Boží království ve stavu bez manželství a tím sloužit celý život Bohu a lidem?" Rozhodující slova tedy zní „chtít" a „umínit si"! Kandidát takto slibuje také např. „pomáhat chudým a nemocným, bezdomovcům a strádajícím". Takové prohlášení ale nemůže být nikdy právně vymáháno! Nejde tedy o přísahu, o slib, slavnostní závazek! Je to (jen) oznámení vůle převzít tento způsob života, a je dotázán na tuto vůli před biskupem, ne před Bohem!  Nepostavili jsme snad závazek celibátu příliš vysoko, srovnatelně třeba s manželským ano nebo s panenským způsobem života v chudobě, čistotě a poslušnosti? Je křivdou mluvit o rezignaci kněze na jeho úřad takovými výrazy jako „politováníhodné porušení věrnosti, odpadnutí (!), odmítání sladkého Kristova jha, bolest a potupa pro církev, nešťastný syn apod. (H.  Heimerl, Der Zölibat, Wien 1985, str. 13 k papežskému dekretu .Sacerdotalis coelibatus" 83nn).

Když si kněz myslí, že již nemůže hodnověrně naplnit tento způsob života, je to jistě špatné, je to možná lidská tragédie nebo trestuhodné selhání - není to ale žádná katastrofa. Především to pro nás samotné není otázka, která by se týkala naší víry. Bolí nás to, ale neodvádí nás to od víry. To je velmi důležité vědět. Neboť celibát se netýká ani jedné otázky víry, nýbrž otázky řádu církve. Spíše bychom se již mohli zeptat, zda církev nadále může nést odpovědnost za udržování celibátu v nynější formě, tedy jako zákona, když to odradí mnoho mladých nadaných lidí od volby kněžství, jestliže to vyžaduje tak mnohé oběti. Mohly by přece být dvě cesty kněžství, jedna manželská a druhá celibátní.

6.  Kněz a obec

Všichni jsme na jedné lodi. Obec očekává od svých farářů, kaplanů, od svých kněží, že tu jsou pro ni, že se namáhají, jsou pořádní a spolehliví, že jí přinášejí evangelium a svátosti, vedou ji ke křesťanskému životu atd.  Nemělo by tomu být tak, že kněží by také kladli požadavky obci? Abychom s nimi přemýšleli a starali se, hledali a přijímali jejich otázky, nenechávali je samotné v jejich osamělosti, také se za ně modlili (možná více než dosud), více se podíleli na problémech obce a církve? Nejsou za obec odpovědní všichni, i když různým způsobem, ano v naší obci snad mnohem více zodpovědní, než tomu bylo dosud? Tuto otázku bychom si mohli položit k dnešní slavnosti posvěcení kostela.

Jsme na jedné lodi. Všichni jsme tu pro druhé a patříme dohromady. Všichni obdařeni horlivostí a dobrou vůlí, a přece všichni ohrožení. Nejsme všichni svobodní od selhání a hříchu, a to znamená, že všichni žijeme pod Ježíšovým křížem. Všichni jsme odkázáni na Boží odpuštění a tak také odkázáni na vzájemné prominutí a odpuštění. Bůh, náš Pán, ať nám dá nový pohled a novou odpovědnost za sebe navzájem. Amen.

Kázání, přednesené 25. 9. 1988 v chrámu Panny Marie v Lipsku. Přeložil Ondřej Bastl.