Posvátnost života - pohádka minulosti?

Zkrácené znění příspěvku diplomované psycholožky Renaty Schernusové, který přednesla na Dnech německé evangelické církve (Kirchentag) v Hamburku v loňském roce.

"Běžně akceptovaný princip posvátnosti života je neudržitelný. Ani morální pravidla proti usmrcení nelze přijmout jako daná."

Tolik australský filozof Peter Singer.

Já naproti tomu věřím - a zde nestojí rozum proti dogmatu, nýbrž víra proti víře - že člověk prastaré přikázání Nezabiješ! bezpodmínečně potřebuje, protože to, co je, bude právě takto existovat pouze jednou. Jsem daleka přesvědčení, že v naší kulturní oblasti výrazem „posvátnost života" vyjadřujeme fakt, že se druhého člověka nesmíme dotknout se zraňujícím nebo usmrcujícím záměrem. Přesto se tohoto označení nelze vzdát kvůli v něm obsaženém důrazu na respekt před nepřekročitelnou hranicí.

Je morálka pouze pro odborníky?

Nyní už zaostáváme za pokrokem. Stále rychleji se vše mění čím dál tím víc. To platí obecně pro rozvoj přírodních věd i techniky, obzvláště se to však týká lékařství a bioinženýrství.

Klonování, pěstování dětí ve zkumavkách, zmrazování embryí, zkoumání stařeckých demencí, tělo jako zdroj náhradních dílů, genetické diagnózy a kontroly, morální analýzy náklady-užitek, hodnotové anamnézy, mozková smrt, částečná mozková smrt, smrt z milosti, stará etika, nová etika, bioetika atd... . To úplně nejnovější jsem zajisté ještě nepochopila. „Urychlení změn" (Odo Marquard) moderní doby nám vyráží dech. Cítíme se přetíženi.  Naše zkušenosti stárnou tak rychle, že ani nedokážeme zpracovat nezbytné informace, natož abychom mohli rozvíjet morálně únosné postoje v osobních úvahách a ve veřejném dialogu.

Kdo se pak odváží na základě vlastní intuice a úvahy polemizovat s odborníky?  Vědět, co je morální, není, jak se zdá, už záležitostí laiků. Dnes je potřeba být nadmíru inteligentní, aby se člověk vůbec mohl nějak projevit v otázkách morálky. Každopádně nám to sugerují o všem rozhodující etické komise profesorů.

Pociťované přetížení vede k tomu, že zůstáváme vězet v neurčité úzkosti.  Tato úzkost někdy vyústí v neustálé moralizující spílání pokroku. Někteří se spokojí - povrchně uklidněni - s míněním těch, kteří to koneckonců přece musejí vědět. Jiní otupí a rezignují. Proti spoutanosti pokrokem, typické pro naši dobu, a s ní spojenému přetěžování problémy, postavím Novalisova slova:

.Pokud chtějí lidé udělat krok vpřed k ovládnutí vnější přírody uměním organizace a techniky, potom nejprve musejí udělat tři kroky dovnitř, k etickému zamyšlení." Následující řádky jsou míněny jako podněty k takovému zamyšlení.  Požadavek „aktivní pomoci" umírajícím je v posledních letech vyzdvihován stále hlasitěji a naléhavěji. Všichni, kteří toto zdůrazňují, mají pochopitelně velký zájem na prezentaci svých motivů jako zcela nezávislých a nesouvisejících s motivy, jež stály za vraždami nemocných ve Třetí říši. Jak se tvrdí, tehdy nehrály z hlediska trpících subjektů kategorie hodnoty a bezcennosti - stejně jako argumenty soucitu a milosrdenství - žádnou roli (Peter Singer). Toto je však možné historicky zcela jednoznačně vyvrátit. Naprosto nezávisle na Hitlerově diktatuře se rozvinula na konci 19. století široká diskuse o pomoci umírajícím, jež vykazovala tytéž prvky jako naše dnešní diskuse. Rozšíření dobrovolné eutanázie na osoby neschopné vyjádřit svůj souhlas existovalo tenkrát a vyskytuje se nutně i dnes, protože se zdá být rozumově odůvodnitelným; proč by prý někdo měl být vyloučen „z dobré věci" jen proto, že není schopen sám se rozhodnout? Téměř nikoho z vědců a lékařů podílejících se na nacistické eutanázii ani nenapadlo nějaké přiznání viny. Většina z nich považovala své smýšlení a jednání za racionální, vědecky podložené a pro lidstvo odůvodnitelné idealismem. Málokdo z těchto lékařů a vědců považoval tento postup za naplňování myšlenek nacistické ideologie.

Později, když polský sociolog Zygmunt Bauman zveřejnil svou „Dialektiku řádu" a „Modernu a ambivalenci", jsou možné úvahy o významu technickoprůmyslové civilizace pro holocaust. Rozdíl mezi tehdejší .zlou" eutanázií a „dnešní eutanázií dobrou" nebude moci uspokojit ty, kteří holocaust nepovažují za jednorázovou dějinnou událost, jež je zcela protichůdná vůči hlavnímu proudu technické civilizace, nýbrž mnohem spíše ho považují za její syndrom.

Jaké strašidlo obchází naší společností?

Dieter Hildebrandt řekl, že „stáří je u nás zatím povoleno. Ale nevidíme ho rádi." Tím seizmograficky vystihl společenské klima. Pro postižené lidi platí obdobná formulace. Tentýž pocit se odráží ve slovech mladé těhotné ženy:

.Já sama jsem se zaměřila na to, abych uměla žít i s postiženým dítětem.  Ale jak bych to mohla nést, když by pak na mne sousedé ukazovali prstem a říkali: Toho už se dnes přece dá vyvarovat, je si tím sama vinna." (Rita Gemperlová)

Stále znovu můžeme slyšet od postižených, jak se jich dotkne, když lidé de facto říkají: „Někdo jako ty se na základě možností prenatální diagnostiky neměl narodit." V této souvislosti je důležité si objasnit i to, že v některých státech USA už se dokonce nevyplácí postiženému dítěti pojištění, pokud žena odmítla testy. Tím dochází paradoxně k situaci, že nové možnosti vyloučit lékařskou cestou určitá postižení produkují postižení nové - postižení sociálního charakteru. Zde je vhodné připomenout slova Hanny Müllerové - sociální pracovnice a předsedkyně švýcarské unie lidí postižených závažným onemocněním kostí: „Moje zkušenosti mi říkají, že při takové nemoci, jakou je ta moje, není hlavním problémem medicínská situace. Stejně jako v mnoha podobných případech způsobují hlavní postižení lidé kolem a jejich reakce." Uvedený citát zcela ozřejmuje fakt, že není možné odděleně pěstovat na jedné straně bioetiku a na druhé sociální etiku. Obojí patří dohromady.  Potřebujeme etiku, která se pokouší vnímat lidství v jeho úplnosti, ve všech jeho dimenzích. Z takové etiky by měly samozřejmě vycházet také ostatní priority rozdělování ekonomických prostředků.

Mezní situace - dá se vše regulovat zákonem?

Roku 1995 se mezi ty, kdo podporují legalizaci tzv. aktivní pomoci umírajícím, zařadili také katolický teolog Hans Küng a publicista Walter Jens.  Staví se za zrušení .šedivé zóny" na konci života, „za obsáhlé vyřešení problému", „za přesné právní vymezení".

V takových slovech se nepřeslechnutelně artikuluje jednostranné myšlení moderní doby zdůrazňující možnost vyřešení všeho. Z tohoto pohledu se veškeré nedostatky v mezilidských vztazích, stejně jako nejosobnější mezní situace chápou jako řešitelný problém. Ale skutečné životní zkušenosti je mnohem bližší poznání, že my lidé jsme někdy vystaveni mezním situacím, které pro svou rozporuplnost řešitelné nejsou, a už vůbec ne rozumem a zákonem. Tam, kde se snažíme regulovat něco, co nelze zařadit mezi rozumově řešitelné problémy, tam tyto regulační pokusy vedou mnohem spíše ke ztrátě lidskosti než k jejímu získání. Téměř u všech argumentů odůvodňujících usmrcení lidí, kteří si to přejí, se vytrácí úcta k odpovědnosti za sebe sama. Přitom si troufáme předpokládat, že naše lidství je určováno především právě odpovědností za sebe sama a osobní svobodou. Jsme však odkázáni jeden na druhého víc, než bychom chtěli. Nelze porozumět umírajícímu člověku, je-li izolován od svého okolí, od druhých lidí. Zůstává-li někdo skutečně účasten v rozhovoru s umírajícím, pak má tento vztah přece jiný mezilidský rozměr než vztah otázek, na něž lze odpovědět pouhým „ano-usmrtit" nebo „ne-neusmrtit". Velmi snadno může absence tohoto vztahu vést k „náhradnímu řešení", k usmrcení. To, co je v mezních situacích nutno rozhodnout před vlastním svědomím, lze jen stěží uvést do plného souladu se zákonem. Zde bych ráda odkázala na zemřelého Hanse Jonase:

"Nakonec budeme vrženi zpět k samotnému rozhodnutí lásky, která se odvažuje sama vzdorovat zákonu, avšak smí doufat, že i porušený zákon nakonec rozhodne milosrdně, tak jak to ustanovení právního řádu umožňuje. S tímto nevyřešeným a nevyřešitelným zbytkem problému eutanázie se budeme muset bez nároku na nějakou jednoznačně regulující etickou odpověď, jak věřím, v pokoře spokojit." „Člověk musí žít dlouho, aby se stal člověkem." (Antoine de Saint-Exupéry) Období, ve kterých se začíná přemýšlet nad tím, co je vlastně člověk, jsou zřejmě vždy obdobími mravních, kulturních převratů. Neboť pouze v takových dobách je možné vyjádřit to, co pro nás ve víru přetěžování zůstává dočasně nepoznatelným, co však není tak těžké a při troše dobré vůle se dá poměrně nekomplikovaně vyjádřit.

Člověk je bezpochyby někdo, kdo byl zplozen lidskými rodiči a narodil se z člověka - z matky. Hodnota člověka spočívá prostě v jeho bytí. V tomto smyslu je principiálně nedotknutelná. Není to ani lidský mozek, ani vlastnosti, ani srdce, ani vzhled, ani morálka člověka, co z něho činí člena společnosti.  Podstata lidských práv spočívá právě v tom, že jich člověk nabývá již svým narozením jakožto člen společnosti. Ten, kdo se v konkrétním případě začíná ptát, zda toho či onoho pro jeho určité vlastnosti již nelze pokládat za člověka, ten lidská práva úplně popírá.

K lidské existenci dále patří to, že člověk může zakusit, čím je, jedině setkáváním s ostatními. Pouze v kontaktu s lidským „ty" může člověk rozvíjet sebepoznání i ostatní osobní kvality, jako např. řeč. Osobní bytí, na které jsme často tak pyšní, se vlastně může rozvinout pouze tak, že naše lidská hodnota je respektována již dlouho předtím, než jsme vůbec vyslovili nějakou hlásku, nějakou myšlenku, tím spíše než jsme mohli formulovat požadavek lidských práv.

Jak hluboce dnes zůstává utajen tento aspekt lidské důstojnosti, ukazuje názorně vytvoření pojmu „bioetika". Etika, která se zabývá jen biologickým a sociální, kulturní či historické dimenze prostě pomíjí, musí logicky popřít svůj předmět. V posledních letech je stále zřetelnější, že tato tzv. „bioetika" se ocitla v nebezpečí stát se pouhou .účelovou" naukou o morálce. Má tendenci podrobit se bez kritického odstupu technologickému a ekonomickému imperativu. Roku 1994 jste si mohli v renomovaném časopisu Bioetika přečíst následující:

.Mohli bychom být donuceni dospět k názoru, že staří lidé by měli být usmrcováni, aby mohly být jejich orgány převáděny na mladší, těžce nemocné osoby, které by bez těchto orgánů musely zemřít." K takovému závěru dospěli dánští bioetici Kappel a Sandoe. Neboť tento pohled „nepokažený" žádnými staromódními předsudky směřuje k tomu, pokládat orgány živých lidí za vhodné .zdroje životně důležitého zdraví".  Posvátnost života - přece jen pohádka minulosti?

Být člověkem, ne Bohem

K člověku bytostně patří i další rys: jeho zásadní limitovanost. Je konečný.  Je zranitelný a zničitelný. Onemocní a zestárne, a - jak už bylo řečeno - může žít pouze v závislosti na druhých. Může nasbírat jen omezené poznání a dosáhnout jen omezených zkušeností. Není schopný ničeho absolutního: nemůže dosáhnout ani absolutní autonomie, ani absolutního zdraví, ani absolutního štěstí. Není schopen žádného absolutního „náhledu". Zvláště vynesení rozsudku nad sebou samým i nad jinými je něco, co zásadně nemůže.  Psychoanalýza to zcela potvrdila. Člověk je někdo, kdo nemůže objektivně vnímat nic, a to zásadně, ani sám sebe, ani své bližní. Jeho vnímání je vždy subjektivně zabarveno. Je to stále tvor podléhající projekci, idealizující, vytlačující stinné stránky. Traugott Giesen plasticky vystihl tento stav následovně: „Ani mé sebehodnocení, tím spíše ne hodnocení jiných lidí, nemůže rozhodnout o hodnotě či bezcennosti mého života... Co soudím sám o sobě, je poznamenáno buď přesvědčením o vlastní neomylnosti nebo sebepohrdáním. Jak o mně smýšlejí druzí, je ovlivněno jejich sobeckými přáními." Z tohoto základu se otázka větší či menší hodnoty živého tvora, zvláště hodnoty lidského života, jeví jako otázka pro člověka neadekvátní. Čím méně si člověk žije nad poměry, a čím více se mu daří dosáhnout správného vztahu k vlastní ohraničenosti a akceptovat ji, tím méně poškozuje také vnější „krajinu", která jej obklopuje.

.Máme být lidmi, a ne Bohy." (M. Luther) Takové poznání osvobozuje.  Nicméně toto odlehčení odmítají utilitarističtí filozofové. Např. Peter Singer se pouští do „celkového pohledu" na určování štěstí. Citujme si jeho zatím nechvalně známý optimální výpočet štěstí: „Jestliže smrt postiženého kojence vede k narození jiného dítěte s lepšími vyhlídkami na šťastný život, pak je celková suma štěstí větší, když postižený kojenec zemře. Ztráta šťastného života prvního kojence bude vyvážena dosažením šťastnějšího života kojence druhého. Pokud tedy usmrcení hemofilního kojence nemá žádné nepříznivé účinky na druhé, potom by bylo z celkového pohledu správné jej usmrtit. ,Celkový pohled‚ s kojenci jedná jako s nahraditelnými. . ." Tady se zdá být rovnováha mezi modloslužbou člověku, tedy přeceňováním lidských možností, a mezi pohrdáním člověkem definitivně ztracena.

Nestačí mít svědomí

„Člověče, je ti řečeno, co je dobré!" Skrývá se za tímto heslem výzva brát onen tajuplný lidský senzor, jemuž říkáme svědomí, o něco vážněji? Není svědomí to nejlepší k ochraně lidskosti? Jenže právě to nejlepší může vést k tomu nejhoršímu, pokud je zkorumpováno. Hannah Arendtová řekla ve své zprávě o procesu Adolfa Eichmanna, o jeho svědomí, něco, co má význam i v naší souvislosti: „Jeho svědomí bylo možno tak snadno upokojit; viděl přece, s jakou horlivostí a s jakým zápalem reaguje ,dobrá společnost‚ přesně stejně jako on. Nepotřeboval zavírat své ucho před hlasem svědomí, ne snad proto, že by žádné neměl, nýbrž proto, že hlas jeho svědomí v něm promlouval právě tak jako hlas společnosti, jež ho obklopovala." Nestačí mít svědomí. Otázkou je, jak dalece je chráněno před omylem. A nebezpečí bludu se nerozpozná z nějakého pokřiveného úšklebku, nýbrž přichází v rouše „dobré společnosti", např. v rouše uznávaných profesorů.  Ukazuje se v rouše respektovaných institucí jako je věda, politika a často bohužel i církev.

Ani rozum, ani dogma

Energickým „rozum místo dogmatu", kterým se profesor Norbert Hoerster pokusil na právnickém semináři univerzity v Mohuči smést problém morálky ze stolu, se to určitě nevyřeší. Ale, a v tom měl pravdu, ani dogmatickým chováním. Ani v dogmatu, ani v racionální akrobatice kalkulací nemají otázky morálky naději na správné řešení, nýbrž mnohem spíše v takovém způsobu lidského uvažování, které je schopen pamatovat na vlastní limitovanost.  Moudrost je stále ještě něco jiného než inteligence. Roku 1927 řekl Werner Heisenberg: „Velké nebezpečí vzniká z toho, když chce nové poznání rozbít starou duchovní formu. Západní kulturní oblast by např. mohla v nepříliš daleké budoucnosti dospět k okamžiku, kdy obrazy a podobenství dosavadního náboženství už nebudou ani pro obyčejné lidi představovat žádnou přesvědčivou sílu; potom by se, a to mě děsí, mohla v krátké době zhroutit i celá dosavadní etika." „Svobodu člověka ovládá ten, kdo uklidní jeho svědomí." Tak nechal F.  Dostojevskij promluvit velkého inkvizitora k znovu se zjevivšímu, mlčícímu Kristu, jemuž vyčítá, že neúměrně přetěžoval lidi. Já neumím uklidnit vaše svědomí. Naopak, budu svůj úkol spíše považovat za splněný, pokud je trošku vyvedu z míry. Příliš jisté svědomí, zvláště v otázkách na hranici mezi životem a smrtí, pokládám za důvod k obavám. Žije-li někdo s bdělým svědomím, bude muset stále znovu nově hledat své odpovědi. Adekvátní odpovědi nalezneme tím spíše, čím úplněji vnímáme mezilidské a vůbec společenské situace a čím úplněji se pustíme také do komunikace s druhými lidmi. Adekvátní poznání člověka na základě kompletního vnímání je možné jen jako účastné.

Účastné, soucitné, láskyplné poznání jako princip vědy o člověku, to by byla překrásná pohádka budoucnosti. Řeč o posvátnosti života předkládá jednotlivým vědám myšlenku nebo snad lépe zkušenost jednoty všeho živého, která nás nutí k hluboké úctě. V tom není žádné zásadní nepřátelství vůči vědě, ale tvrdohlavé trvání na tom, že každá lidská myšlenka, každé lidské poznání a každá lidská schopnost je relativní a nesmí překročit hranice vymezené úctou.

Na závěr cituji slova F. Dostojevského:

„Nemůže vůbec existovat člověk, který by se nikdy před ničím nesklonil; takový  člověk by nesnesl sám sebe, žádný člověk to neumí. Kdykoli se provinil  proti Bohu, bylo to tím, že se poklonil modle, modle ze dřeva, ze zlata nebo  i modle myšlenky. Všichni, kteří to učinili, jsou modloslužebníci, nejsou však bezbožníci; hle, takto je třeba je nazývat."

Z němčiny přeložila Jana Růžičková