204 - duben 2009

František z Assisi

Sv. František (1181/2, Assisi - 3. října 1226, Assisi) je jednou z nejvýznamnějších osobností evropských duchovních dějin. Jeho dílo je příběhem probuzení významného aktéra na poli církevního života, který byl vývojem předchozích staletí upozaděn téměř k bezvýznamnosti - angažovaného laika. Ale ukazuje také svár mezi revoluční inovací na jedné straně a tradiční institucí na straně druhé - svár, jehož důsledky stačil pocítit již on sám, ale zejména se dotkly vznikajícího společenství jeho následovníků, a to v etapě, kdy je každý mladý organismus nejvíce zranitelný.

František se narodil jako Giovanni v rodině obchodníka se suknem Pietra Bernardone v Assisi. Francesco mu začal říkat otec snad s ohledem na francouzský původ Františkovy matky či pro jeho zaujetí francouzským jazykem, k němuž se podle životopisců uchyloval v intimních chvílích modlitby. Asi do svých 25 let žil běžný život mladíka z vyšší společenské třídy - nacházel zalíbení v galantních hrách, truvérské poezii a válečných dobrodružstvích. Při jednom takovém - výpravě do Apulie v r. 1205 - František těžce onemocněl a vidění, kterého se mu dostalo, ho přimělo přemýšlet o smyslu chudoby a tělesného odříkání. Po návratu do rodného Assisi pokračuje proces obrácení příznačnou epizodou: František byl dojat neutěšeným stavem kostelíka sv. Damiána, prodal tedy balík otcova sukna i s mezkem a utržené peníze věnoval knězi na opravu svatyně. S rozzuřeným otcem se František „usmířil" před místním biskupem slavnostním aktem, jímž se vzdal majetku i dědických nároků. Na znamení vstupu do naprosté chudoby se zbavil i svých šatů. Jeho obrácení se dovršilo v lesní kapli Porciunkule, kde vyslechl kázání na text rozeslání učedníků. Poznal, že to je to, po čem jeho srdce již dlouho toužilo, a okamžitě nastoupil cestu zcela chudého a svobodného misionáře.

Podníceni jeho kázáním, přidávají se k němu první obrácení a první stoupenci. Během roku shromáždil František 12 druhů. V r. 1209 se celé společenství vydalo do Říma s cílem vyprosit si u papeže Inocence III. schválení kazatelské činnosti. Papež byl zprvu polekán přísností a radikalitou řehole (dnes nezvěstné), která sestávala pouze z výroků evangelií. Dostalo se mu však prorockého snu, v němž viděl kácející se Lateránskou basiliku, kterou svým ramenem podpírá nepatrný mnich. Inocenc v něm rozpoznal Františka a posléze jeho laické kazatelské společenství uznal. František sám byl vysvěcen na jáhna. Po návratu z Říma se zárodek Řádu menších bratří usadil při Porciunkule. Zde získává František r. 1212 významnou stoupenkyni. Jeho kázání tak mocně zapůsobilo na dceru assiského šlechtice Kláru, že opustila domov, usadila se při kostele sv. Damiána a stala se zakladatelkou ženské větve řádu.

V následujících letech se začíná hnutí vnitřně rozrůzňovat. V základu pozdějších sporů stál františkánský paradox: jak pastoračně působit ve městech, kázat, udělovat svátosti a přiměřeně se vzdělávat a zároveň nevlastnit žádný majetek a dokonce se vůbec nedotýkat peněz (jak zakladatel požadoval)? František byl tváří v tvář problémům nucen sepsat řeholi a přistoupit tak k ustanovení nového řádu. První verze z r. 1221 nebyla přijata a za pomoci kardinála Hugolina byla přepracována do oficiálního dokumentu, schváleného papežskou bulou r. 1223.

Na sklonku života František čím dál častěji vyhledával samotu a oddával se rozjímání. Do této fáze spadá i radikální splynutí s Kristem, jehož obrazem je přijetí stigmat. Od r. 1224 trpěl František vážnou oční a žaludeční nemocí, jíž navzdory však stále kázal. Zemřel uložen na žíněném rouchu posypaném popelem na podlaze své milované Porciunkuly. Po dvou letech v r. 1228 jej kardinál Hugolin, nyní papež Řehoř IX., kanonizoval.

Již čtyři roky po Františkově smrti však na žádost řádových provinciálů papež privilegiem Qui elongati zmírnil některé nekompromisní důrazy v původní řeholi, jako např. zákaz vlastnit budovy, a zavedl funkci nunciů, kteří z pověření řádu hospodařili s penězi. Tím začal neodvratný ústup od prvotního Františkova ideálu chudoby. Ústup, který je vyznačen i okázalou translací světcova těla do nově vybudované, svou honosností zcela nefrantiškánské basiliky v Assisi r. 1230.

Jan Klípa