Žehnání nejsou jen prosby, ale také dobrořečení

Bugel Walerian (ed.), Obřady žehnání v různých liturgických tradicích, Univerzita Palackého Olomouc, 2006, 100 str.

Brožura je sborníkem příspěvků přednesených 26. září 2006 v Olomouci v rámci mezinárodního symposia Obřady žehnání v různých liturgických tradicích. Colloquim liturgicum 2006. Pořadatelem byla Katedra liturgické teologie Cyrilometodějské teologické fakulty Palackého univerzity.

Organizátorům patří dík za uspořádání symposia. Zvláštní dík pak dr. Walerianu Bugelovi za moderování a tlumočení konference, následně za překlad (z několika jazyků) a editování sborníku. Téma žehnání je důležité minimálně ze dvou důvodů:

- Po 2. vat. koncilu došlo k revizi v teologii a liturgii žehnání, byl vydán nový Benedikcionál obsahující vedle textů liturgií i teologický úvod.¹ Česká verze knihy žehnání vyšla o 10 let později.² Úroveň osvojení elementárních zásad benedikcionálu je dosud nízká.

- Služebníci církve jsou zvání na nejrůznější slavnosti jako např. žehnání obecního praporu, žehnání plzeňského piva, žehnání hasičských aut v přítomnosti ministra vnitra a mažoretek atd. Role služebníků je nelehká a s tím, co se naučili v semináři, již nevystačí.

Základní příspěvek „Priorita žehnání osobám před žehnáním nad věcmi" přednesl vedoucí Katedry liturgické teologie Univerzity v Opole prof. Helmut Sobeczko. Připomněl, že všechny stvořené věci jsou od přirozenosti dobré. Od tohoto biblického pohledu se církev postupně vlivem starokřesťanské góze a řecké filosofie odchýlila. Hmotné a pozemské bylo stavěno do protikladu k tomu co je duchovní a božské. Augustinův koncept prvotního hříchu vedl k přesvědčení, že celý svět je podroben moci zlého ducha. Žehnání nabývala forem exorcismů, které předměty zbavují vlády a vlivu zlého ducha. Dodnes tak působí žehnání věcí problémy. Požehnané hmotné věci sami o sobě nemají nějakou zvláštní moc navíc. Pozornost je soustředěna na osoby, které budou věci používat.

Zajímavá byla následná diskuse o „svěcené vodě". Jeden z učitelů fakulty, církevní právník, namítal, že svěcená voda je „ontologicky odlišná" od normální vody a že i „ďábel to pozná". Prof. Sobeczko trpělivě vysvětloval, že žehnání se objevuje až od 6. stol. a voda zůstává vodou. Dobrořečili jsme však nad ní Hospodinu za dar vody, bez které by nebylo života a prosili, aby nám připomínala křest. Nezdálo se však, že by profesor oponenta přesvědčil...

Prof. František Kunetka z Olomouce přednesl „Sedm tezí ke kosmoteadrickému rozměru v obnovených obřadech De benedictionibus". Jsou to hlavní teologické pohledy liturgické knihy obřadů žehnání obsažené jak v liturgicko-pastorálním úvodu této knihy, tak v úvodech k jednotlivým žehnáním. Stručně se dají charakterizovat takto:

1. Boží žehnání lidem předchází žehnání člověka Bohu. Do tohoto boholidského dialogu je zapojen stvořený svět jako projev Boží dobroty a jeho požehnání.

2. Vtělení rozhodujícím způsobem určuje vztah křesťana k tomuto světu.

3. Pozitivní hodnocení lidského života v tomto světě, byť zatíženého hříchem

4. Žehnání vyjadřují Boží solidarizaci s nejrůznějšími oblastmi života, ovšem respektuje ty, kteří slaví (víra účastníků je velmi důležitá).

5. Křesťanství je cizí dělit věci na sakrální a profánní. Žehnání není sakralizací, ale proklamací Boží vlády.

6. Církev má být v tomto světě požehnáním. Liturgie žehnání je znamením víry církve v Boží blízkost ve všech životních situacích člověka.

7. Podstatnými prvky liturgie žehnání jsou zvěstování Božího slova a eulogie

Zajímavý příspěvek „Berakha (žehnání, dobrořečení) v židovské tradici" přednesl Dr. Tamás Visi z katedry judaistiky FF UP v Olomouci. Modlitební forma beraka se po zboření chrámu stala nejvyšší náboženskou povinností a nahradila oběti. Vývoj „birkat ha-mazon" (serie berachot - žehnání po jídle, kam jsou zpravidla situována Ježíšova „instituční" slova nad kalichem) probíhal v podstatě synchronně s vývojem křesťanské anafory.

Prof. David Holeton z Husitské teologické fakulty UK se zabýval „Žehnáním neživých předmětů 'nečlověčích' bytostí v anglikánské liturgické tradici". V reformaci a po ní se postupně od žehnání předmětů upouštělo, nyní se opět začíná praktikovat. Složitý vývoj byl dokumentován na příkladu žehnání snubního prstenu/ů (původně byl jeden) a na žehnání křestní vody. Teologii žehnání představil prof. Holeton dle liturgické knihy vlastní církve (Anglikánské církve Kanady). S potěšením jsem sledoval, jak teologické náhledy rezonovaly s názory katolických kolegů. Jsou však i odlišnosti: V poslední době se v anglikánských církvích rozšířilo paraliturgické žehnání zvířat. Děje se tak u příležitosti svátku sv. Františka. Lidé k požehnání přivádějí hospodářská zvířata, ale i domácí mazlíčky (někde dokonce i plyšáky).

Teologií žehnání se zabýval i Pavel Kopeček z pořádající katedry v Olomouci ve svém příspěvku „Euchologie římského rituálu De Bebedictionibus (Rozbor vybraných žehnacích modliteb)". Všímal si žehnání dětí, žehnání vody a žehnání příbytků.

Dva referáty přiblížily východní pojetí žehnání. Dr. Štefan Šak z Pravoslavné bohoslovecké fakulty v Prešově se v příspěvku „Obřady žehnání v liturgické tradici prvoslavné církve" zabýval mj. doprovodnými znameními žehnání, zvláště úlohy rukou. Zmínil i zvláštní úlohu biskupa při žehnání v prvotní církvi.

Dr. Marcel Mojzeš z prešovské Řeckokatolické fakulty přehledovým referátem „Teologie žehnání v byzantské liturgické tradici" poukázal na byzantské liturgické modlitby, které mají formální znaky blízké berachot. Oba prešovští teologové se navzájem přátelsky doplňovali a nebylo ani náznakem patrno, že jejich církve byly v jistém napětí.

Pár dnů před psaním této anotace jsme slavili v jednom pražském kostele křest tří dětí. Eulogie nad vodou („žehnání vody") je jedním z důležitých prvků této liturgie. Předsedající, poté co už pronesl anamnetickou část eulogie, se začal zajímat o vodu - z jakési lahve ji přelil do konvičky. Pokračoval epikletickou částí. Možná zapomněl, možná mu nedochází, jak zmatečně zachází se symboly. (Je to podobné, jako kdyby uprostřed anafory začal připravovat chléb a víno.) Anamneze formou díkůčinění zřejmě nebyla předsedajícím považována za součást eulogie. Uvědomil jsem si jednak, jak stále aktuální jsou slova Ruperta Bergera, která jsem citoval před měsícem: „Zvláště významné jsou na nových dílčích rituálech pastorační úvody; ale ti, kteří je používají, jim ještě velkou pozornost nevěnují", jednak jak záslužné je vydání sborníku z olomoucké symposia. Ti, kteří chtějí, mají z čeho studovat.

1Rituale Romanum, De Benedictionibus, editio typica 1984

2Benedikcionál, Česká biskupská konference, liturgická komise, Praha, 1994