Konec
novověku: Proč papež Benedikt XVI. znovu otvírá dveře
katolickému antimodernismu
Měli by být ateisté Benediktu XVI.
vděčni? Ano, měli. To napsal po volbě papeže anglický historik
Timothy Garton Ash. Podle jeho názoru tento pontifex uspíší
odkřesťanštění Evropy, třebaže má v úmyslu opak.
Nakonec bude nejvyšší představitel katolíků bezmocnější a
kostely prázdnější než kdykoli předtím. (Süddeutsche Zeitung
22. 4. 2005, angl. originál: Guardian, 21. 4. 2005)
Je možné, že to byla prorocká
slova. Udělením milosti lefebvristům ukončil papež krátkou
renesanci katolicismu a znovu vyvolává staré protiřímské
afekty. Odkud se ale bere stoická důslednost této politiky?
Provozuje papež catholic branding, aby dal svému
náboženskému společenství na světovém trhu náboženství punc
nezaměnitelnosti? Nebo mu jde pouze o někdejší krásu latinské
mše, tedy o to, aby zrušil „herezi neformálnosti" (Martin
Mosebach), která se po Druhém Vatikánském koncilu v církvi
rozšířila?
To mohou být motivy, ale důvody to
nejsou. Kdo hledá důvody, měl by je hledat v papežově
myšlení, přesněji v jeho kritice moderní společnosti a
v jeho výkladu bible. Ten se točí kolem tří otázek, a kdo
ty zodpoví, začne tušit, proč by měl v církvi opět přijít
ke slovu antimodernismus. Otázky znějí: Za koho zemřel Ježíš
na kříži? Proč je novověk nebezpečný? Koho reprezentuje
církev?
Student Joseph Ratzinger promoval prací
o Augustinovi a habilitoval se prací o Bonaventurovi, „knížeti
mystiky". S chladnou vášní sledoval především jednu
myšlenku, totiž smíření biblického monoteismu s antickým
myšlením, s Platonovou a Aristotelovou filozofií. Už tehdy se mu
převratná radikalita monoteismu, ona židovská a raně křesťanská
revoluce ducha, která svrhla nevěrohodné bohy antického nebe,
jevila dost podezřelá. Opravdu: Tvrzení, že utrpení a oběť
patří k podstatě dějin, je od Mojžíšových a Ježíšových
časů tím, čím bylo vždycky - mýtem.
Za smíření antiky a křesťanství,
tak zní výtka jeho kritiků, zaplatil Ratzinger vysokou cenu. Pro
něho je veškeré stvoření „napjato na kříži" viny a
utrpení. On sám už nerozlišuje mezi existenciálním neštěstím
a politickým bezprávím, mezi utrpením nemocných a umírajících
a utrpením vykořisťovaných a utlačovaných.
Ratzingerovi se vytýká „helenizace
křesťanství", a ta je kamenem úrazu. Čím víc Ratzinger svoji
teologii kříže zasazuje do řecké metafyziky, tím více se
zbavuje židovského dědictví, jímž je protest proti bezpráví a
útlaku právě tak jako zaslíbení pozemské spravedlnosti.
Zkrátka, kritikové mají za to, že Ratzinger ukvapeně uzavírá
mír se světem a zbavuje palčivosti problém teodiceje, tedy Jobův
zoufalý nářek nad Bohem, který nechá svá stvoření trpět.
Neboli, jak tvrdí jeho tübingenský kritik Hermann Häring:
Ratzinger vytěsňuje otázku po spravedlivé společnosti a konejší
lidi „nadčasovou nadějí, vkládanou v onen svět".
Přesto by nebylo
spravedlivé podezírat papeže, že bezhlavě zastává
metafyziku utrpení či dokonce heroizuje oběť jako Mel Gibson svým
filmem Utrpení Krista. Jakkoli ho fascinuje temně imaginativní
politika protireformace, Benedikt nevidí vyšší smysl v utrpení,
nýbrž v „lásce", s níž Bůh vždy předchází člověka.
Ale myšlenka společenské spravedlnosti zůstává papeži děsivě
vzdálená; jeho teologie je individuálně etická a v podstatě
se soustřeďuje na jednotlivce. Kdo zavede řeč na společnost, je
okamžitě podezřelý jako „modernista" nebo ještě hůř
„liberál".
Z čeho se
rodí intelektuální afekt proti „novověku" a „osvícenství",
není těžké říct: Už z pohledu studenta Ratzingera ničí
duch Západu šťastnou symbiózu řeckého myšlení a teologie.
S příchodem osvícenství překračuje drzost filozofů
všechny meze, už se jim nechce ležet před teologií na břiše,
jak nařídil Bonaventura. Hrůzu nahání Ratzingerovi přirozeně
Emmanuel Kant, neboť z jeho spisů vysvítá pro sekulárně
uvažující, že Bůh plave „nedokázán ve vlastní krvi"
(Heinrich Heine). Francouzská revoluce činí pak Kantovo slovo
skutkem, po ní se hrnou na světové jeviště davy samospasitelů.
V nástupu osmašedesátníků vidí Ratzinger návrat
(zlo)ducha revoluce a i teologové osvobození jsou pro něho
prakticky marxistickými misionáři v kněžském rouše. Tehdy
řekl: „Viděl jsem strašnou tvář této ateistické zbožnosti
nezakrytou."
Sotva které slovo
má pro Ratzingera tak temně kovový zvuk jako „liberalismus"
nebo „svoboda". To jsou pro něho výbušné nálože, které
zničily západní jednotu řeckého rozumu a křesťanské zvěsti.
Člověk říká „svoboda", hraje si na Boha a chce nebe na zemi.
Zapomíná, že stvoření je „ve své podstatě" rozumné a
Kristova sebeoběť dala dávno smysl veškerému utrpení na světě.
Jistě, byla i
období umírněnosti. Před Druhým Vatikánským koncilem a
v letech před zvolením papežem zněla Ratzingerova kritika
liberalismu o něco přívětivěji. Avšak mezitím jeho diagnóza
doby opět potemněla; moderna se Ratzingerovi jeví jako ztracený
projekt, takříkajíc au fond perdu, eschatologicky zcela
nezajištěný, v němž se to hemží samospasiteli,
relativisty, stoupenci potratů a chovateli lidí. Že mu genový
výzkum nahání husí kůži, to se dá ještě pochopit, ale někdy
to vypadá, jako by papež stále ještě bojoval proti bohům
marxismu, což v době, kdy je kapitalismus udržován při
životě hromadami peněz daňových poplatníků, rozhodně působí
komicky.
A co má
antimodernismus společného s lefebvristy? To je jednoduché.
Dnes, za soumraku novověku, musejí být církevní řady pevně
semknuty na obranu před chladným severem, před pohrdaným
liberalismem. Reakcionáři Bratrstva sv. Pia tady prokazují papeži
cenné služby, protože i oni jsou odpůrci moderny, byť mnohem
radikálnější než pontifex sám. Ale zároveň jsou - a v tom
vězí celá ta obludnost - zarytí antijudaisté. Nejen že dávají
židům vinu za Ježíšovu smrt; z jejich pohledu, podobně
jako z pohledu antisemitů 19. století, židé zavinili všechno
- kapitalismus, demokracii, rovnost a svobodu. Není divu, že
Marcel Lefebvre měl blízko k francouzskému pravicovému
extremistovi Jean-Marie Le Penovi.
Že papež
Benedikt v boji proti liberalismu učinil lefebvristické
antisemity společensky přijatelnými, v tom spočívá onen
často zmiňovaný politický i (dosud nepochopený) teologický
skandál. Protože teď je jasné, koho reprezentuje římská
církev. Nereprezentuje trpícího, ke světu obráceného
Vykupitele, nýbrž vítězného Krista platonské teologie, která
zvěstuje jedinou, triumfující pravdu: Ať jsou poměry
sebeďábelštější, nad bezbožným modernismem nakonec zvítězí
nadčasová spása církve. Křesťanství, prostoupené duchem
helenismu a odvolávající se na židovské dědictví jen slovně,
se stahuje zpět na Petrův stolec, což je očividně tragická
situace. Redukuje se tím na spirituální kultovní náboženství,
jež se spokojuje s meditativním seberozplýváním víry.
Neklame-li nás zrak, pak snadné
vítězství připadlo liberálnímu mainstreamu - ten přitom
nemusel vynaložit sebemenší duchovní úsilí. Triumfovat mohou i
ezotericky navoněná, podomácku vyrobená náboženství, jimž
byly bezpodmínečné morální nároky evangelia už dávno trnem
v oku. Pravdou je, že interregnum, kdy byl Benedikt světovým
intelektuálem, kdy byl hlasem naděje, je minulostí. Mesiášská
energie modernismu, která ironií osudu našla na krátký
historický okamžik útočiště v Římě, přešla na Baracka
Obamu. Konečně - před smrtí existuje ještě život.
Zeit
Online 2009; přeložila Helena Medková
Poslední komentáře