Obraz, který se
naskýtá dnešnímu návštěvníkovi Lurd, je dvojího druhu: Vidí
jednak davy těžce nemocných poutníků, kteří na posvátném
místě pijí, koupou se a modlí, jednak o nic menší davy
zákazníků, kteří nakupují v četných obchodech
s devocionáliemi, lemujících obě hlavní ulice vedoucí
k poutní čtvrti. Obojí považují obvykle zbožní katolíci
i světští pozorovatelé za projevy lidové zbožnosti, jež jsou
na sobě nezávislé či dokonce diametrálně odlišné. Pohled na
pomocníky starající se o nemocné nebo na poutníky vroucně
se modlící u jeskyně, v níž prý Bernadetta Soubirousová
viděla Pannu Marii, budí v dnešním návštěvníkovi dojem
hluboké víry. Naproti tomu pohled na nesčetné obchody
s devocionáliemi, kde se nabízejí lahve zázračné vody,
masově vyráběné náboženské artikly a nejrozmanitější
suvenýry od triček s motivem Lurd po otvíráky na lahve
s vyobrazením Matky boží, vyvolává nezřídka posměch,
nelibost či dokonce odpor. Toto obchodování se svatými předměty
nemá pro mnoho věřících i nevěřících nic společného
s hlubokou vírou, nýbrž svědčí o nedůstojném vztahu
k náboženství.
Následující
příspěvek se bude kriticky zabývat oběma těmito silně
protikladnými tvářemi Lurd. Vycházejíc ze skutečnosti, že
duchovní a materiální aspekty poutních míst se vždy těsně
prolínaly, chci obhájit tezi, že ze souhry katolické zbožnosti a
komerční kultury v Lurdech 2. poloviny 19. století vznikly
nové, zajímavé projevy lidové zbožnosti. Vzhledem k omezenému
rozsahu článku se soustředím na to, jak moderní vývoj v oblasti
železniční technologie, novinové reklamy a hromadné výroby
náboženských předmětů proměnil mariánské poutní místo
v kulturní masovou událost, která prostřednictvím
aranžovaných rituálů, průmyslově vyráběného zboží a
laciných atrakcí přispívala nejen k povznesení zbožných,
nýbrž i k jejich pobavení. Krátce řečeno: Komerční
kultura, která vznikla v pozdním 19. století v Lurdech,
poskytovala katolickým poutníkům a především prostým
venkovským ženám vzrušující a dojímající formy interakce
s Pannou Marií.
Náboženská
komerce rozhodně není jev typický jen pro moderní dobu. Vědci
zabývající se středověkou a raně novověkou Evropou vědí
dávno, že víra a komerce šly v každodenním světě žitého
náboženství ruku v ruce. Tento druh prolínání lze jasně
pozorovat na poutích a jiných formách lidové zbožnosti. Poutníci
se na svatých místech modlili, prosili svaté a Pannu Marii o pomoc
a káli se za věci, kterých se dopustili v minulosti. Kromě
toho hledali hmatatelná znamení boží přítomnosti: dotýkali se
skutečných míst děje, pátrali po relikviích, sbírali artefakty
a kupovali suvenýry. Protože způsob, jak komunikovat se sakrálnem,
hledali jak muži církve tak prostí věřící, vznikla celá škála
poutnických aktivit, které zahrnovaly formální rity i neformální
praxi a každodenní zbožnost, přičemž se duchovní stránka
mísila s materiální a aspekty obchodní s náboženskými.
Materiální praktiky a rituály, které
asociujeme s poutnictvím předmoderní doby, s nástupem
průmyslové společnosti nezmizely; vzmáhající se masová kultura
pozdního 19. století se jich opět chopila. Je ovšem typické, že
historikové zabývající se tímto pozdějším obdobím styčné
body mezi vírou a tržištěm ignorovali - snad ze strachu, aby
„nepošpinili" integritu svého předmětu zkoumání. Historická
líčení lidové zbožnosti 19. století se skutečně raději
soustřeďují na „nevinné vesnické obyvatelstvo" - ženy
nadané mystickými schopnostmi, vizionářské děti a jejich
venkovské stoupence - a popisuje je jako skutečné představitele
autentické lidové zbožnosti.
Komercionalizované náboženství nechávaly tyto analýzy bez
povšimnutí, považovaly je totiž za povrchní a neautentické. Tím
přispěly k rozšíření mylného názoru, že „pravé"
náboženské uctívání nemá se světským provozem nic společného
a zůstává stranou moderního vývoje. Taková analýza je
sebeomezující a zároveň nebezpečná. Svádí vědce k tomu,
aby pohrdali určitými formami lidové zbožnosti jako „svatým
kýčem" a lidi, kteří tyto náboženské aktivity
praktikují, především ženy a příslušníky nižších vrstev,
považovali pro jejich zálibu v „sentimentálních" a
„komercionalizovaných" formách zbožnosti za zpátečnické a
dětinské. Ráda bych takovou interpretaci korigovala tím, že se
pokusím analyzovat Lurdy jako živoucí výraz moderní mariánské
zbožnosti a obhájit tvrzení, že náboženská komerce na tomto
místě oživila vztah k Panně Marii a pomohla věřícím
projevit lásku k přátelům a příbuzným.
Vývoj moderního mariánského
poutního místa
Poutní místo Lurdy na úpatí
francouzských Pyrenejí je ještě poměrně mladé. 11. února
1858 spatřila čtrnáctiletá selská dívka jménem Marie Bernarda
Soubirousová, zvaná Bernadetta, v jeskyni Massabielle zjevení
Panny Marie. Během následujících pěti měsíců prý viděla
Pannu před tisíci svědků ještě sedmnáctkrát. V průběhu
těchto vidění objevila Bernadetta pramen a prohlásila, že „dáma"
se při zjevení sama nazvala Neposkvrněným Početím. Místní
obyvatelé ihned zkoumali léčivou sílu pramene a z Lurd
učinili poutní místo lokálního významu.
Takový scénář lidové zbožnosti
nebyl v oné době nic zvláštního. V celém 19. století se
vyskytovaly ženy a děti, které tvrdily, že se jim zjevila Panna
Maria. Okolo těchto vizionářů rychle vznikal lidový kult a
dějiště jejich nadpřirozených zážitků se stávala poutními
místy. Na Lurdech je neobvyklé, jak rychle církev mariánské
zjevení uznala a jak neobyčejný rozvoj místo zaznamenalo
v poslední čtvrtině 19. století. Místní biskup se
z počátku snažil Bernadettina vidění i davy, které ji
chtěly spatřit, ignorovat, dokonce popírat, ale v roce 1862
prohlásil zjevení za pravá. Když v roce 1866 svěřil správu
posvátného místa misionářům z Notre-Dame de Garaison,
znamenalo to zrození nového poutního místa. Asi o deset let
později učinili augustiniáni od Nanebevzetí Panny Marie (mužský
řád se sídlem v Paříži) Lurdy cílem každoroční
celofrancouzské pouti. S pomocí železnice a katolického
lidového tisku proměnili asumptionisté Lurdy v centrum
masových poutí, kterých se rok co rok účastnily statisíce
zbožných poutníků. Začátkem 20. století navštívilo Lurdy
v rámci národních poutí organizovaných církví asi půl
miliónu lidí, převážně žen z francouzského venkova.
Návštěvníky očekávala monumentální poutní čtvrť
s promyšlenými rituálními inscenacemi a hospodářsky
rozvinuté turistické město, nabízející mimořádně pestrý
sortiment zboží i služeb.
Ještě před zahájením národních
poutí do Lurd přišli otcové z Garaisonu (obecně zvaní
jeskynní otcové) s ambiciózními plány na rozšíření poutního
místa. Investovali do projektu obnovy města, který měl z Lurd
udělat atraktivní a fungující turistické centrum. Ve spolupráci
s městskou radou dali strhnout staré čtvrti, vybudovat nové
ulice, zavést elektřinu a zřídit hotely. Díky těmto změnám se
Lurdy se svými oběma hlavními třídami, lemovanými hotely,
restauracemi a obchody se suvenýry, proměnily v moderní
poutní místo, postupně stále více připomínající módní
letoviska 19. století. Jakmile se národní pouť do Lurd
etablovala, využívali jeskynní otcové technologických
vymožeností k přilákání a udržení nových mas publika
z různě finančně situovaných vrstev. Speciální průvodce,
reklama v novinách, masově vyráběné pohlednice a nové
formy vizuální zábavy patřily k četným prostředkům,
které měly šířit informace o nové poutním místě a
upozorňovat věřící na nabízené zboží a služby. Tyto tištěné
a vizuální prostředky se staly důležitou součástí obchodu
s devocionáliemi i provozu poutního místa a přispívaly
k tomu, že se poutníci učili spojovat náboženské uctívání
s komercí a se vznikajícími praktikami masové kultury.
Lurdy výnosné: průvodce, předměty
a atrakce
Průvodce poutníků byly zvlášť
důležitými pomocníky pro orientaci návštěvníků na posvátném
místě. Podobně jako světské cestovní příručky z oné
doby obsahovaly tyto texty praktické informace o dopravních
prostředcích a možnostech ubytování v Lurdech, ale i náboženské
instrukce, jak prožít „dobrou" pouť. Zároveň však měly
průvodce sloužit reklamním účelům a budit fantazii poutníků
líčením nového poutního místa jako pulzujícího obchodního
střediska. Průvodce z roku 1893, jehož autorem je abbé
Martin, chválí „novou čtvrť s jejími nádhernými hotely
kolosálních rozměrů a četnými obchody". Jiný průvodce
radí podobnými slovy k procházce „po bulváru a avenue, jež
vedou k jeskyni", kde je možno obdivovat „nádherné hotely
a velkolepé obchody s náboženskými předměty".
Cestovní průvodce uváděly poutníky
i do nových forem obchodního styku, které se měly stát důležitou
součástí svaté pouti. Mnohé tyto knížky např. informovaly
poutníky, jak si počínat při koupi náboženských předmětů, a
chválily nové náboženské supermarkety v blízkosti
posvátného okrsku pro jejich vstřícnost k zákazníkům
(„nesmlouvá se!"). Jiné příručky doporučovaly procházku s
prohlídkou výkladních skříní nebo spontánní nákupy -
praktiky většině návštěvníků z francouzského venkova
spíše neznámé. Jeden průvodce podával poutníkům následující
návod: „Při procházce městem obstaráme, co je třeba, kupujeme
upomínkové předměty, obrázky, růžence, žehnané a spojené se
všemi druhy odpustků, medailonky, roztomilé přívěsky a šperky",
protože tyto předměty staví obdarované, příbuzné, přátele a
zvláště novorozené děti „pod ochranu Mariinu".
Tím, že průvodce dávaly jmenované předměty do souvislosti
s ochrannou mocí poutního místa, přispívaly
k institucionalizaci nových forem obchodního ruchu a k jejich
spojení s náboženskými aktivitami poutníka, modlícího se
na posvátném místě za své blízké.
Místní
podnikatelé vynalézali i nové metody, jak dělat mezi rostoucí
klientelou poutníků, tj. potenciálními zákazníky, reklamu svému
zboží a službám. Museli učit poutníky, kteří zůstávali na
místě jen několik dní, utratit peníze rychle - i kdyby to mělo
být jen za jediný určitý produkt. K vychvalování zboží a
služeb využívali cestovních průvodců, pohlednic a speciálního
magazínu poutního místa jménem Journal de la Grotte. Aby
dostali masově vyráběné náboženské artikly na trh, přebírali
marketingové strategie pařížských obchodních domů. Tak např.
Maison Puccini oznamoval, že jsou schopni vyrobit přes deset
tisíc exemplářů sošek světců a Panny Marie v různých
velikostech, a nabízel své zboží pomocí pohlednice, na níž
byla vidět nekonečná řada úplně stejných soch.
To byla reklama, jejíž účinek vycházel z obrazu: Pohled na
takové množství dával poutníkům jistotu, že každý z nich
může získat náboženský upomínkový předmět a po návratu
domů si s jeho pomocí osvěžit prožitek z cesty.
V době, kdy se zrodilo reprodukovatelné náboženské umění
(tzv. Saint-Sulpice-Stil),
bylo toto masové zboží obdařeno aurou a legitimitou oficiální
náboženské ikonografie, protože i nejmenší soška z obchodu
se suvenýry byla identická se zobrazeními v kostelích.
Malinké sošky Panny Marie Lurdské (Notre-Dame de Lourdes) byly
skutečně identickými kopiemi sochy v jeskyni.
Tato reklamní
logika se používala i u zcela nových devocionálií. Náboženský
velkoobchod jako Alliance catolique se chlubil nejen tím, že
dokáže vyrobit obrovské množství tradičních výrobků, jako
byly medailonky a růžence, nýbrž nabízel i sortiment nového
náboženského zboží, označovaného jako „fantastické
novinky". K těmto novým výrobkům patřily kovové tácky,
držáky na ubrousky a pokovované stojánky - všechny
s vyraženými obrázky poutního kostela, jeskyně a
Bernadettina vidění -, které bylo možno koupit za jeden až dva
franky. Snad nejpodivnější z nových výrobků, které se
prodávaly pouze v Lurdech, byly pastilles de Lourdes -
kosočtvercové cucavé bonbóny z cukru a svaté vody
z jeskyně. Firma F. Valette, jejich výrobce, vychvalovala své
pastilky jako zázrak moderní vědy a průmyslu, který ulehčuje
katolíkům přístup k léčivým silám poutního místa.
Takovou rétoriku používala v reklamních brožurách už
v roce 1888; bonbony vyrobené v její továrně měly
znamenat novou a lepší možnost, jak si přivézt lurdskou vodu
s sebou domů. Pastilky byly výhodnou a moderní
alternativou k vodě - byly lehké, zabalené v krabici,
aby se daly snadno transportovat, a nadto lákavě ozdobené obrázkem
pramene a baziliky. Brožura kromě toho poutníky ujišťovala, že
továrna stojí v blízkosti jeskyně, čímž snad mělo být
podpořeno tvrzení, že jedna jediná kapka vody - tolik
obsahovala každá pastilka - je tak účinná, že „léčí
tělesné i duševní neduhy". Kdo koupil tyto kosočtvercové
sladkosti, měl navíc možnost „přivézt přátelům a příbuzným
doma naprosto autentické vzpomínky na pouť, jíž zúčastnit se
bylo dopřáno toliko privilegovaným". Neboť, jak zní
elegantní formulace z brožury: „Ne každý se může dostat
k vodám pramene [...], avšak vody pramene se mohou dostat ke
každému."
Tak jako
obchodníci s náboženskými předměty přebírali moderní
reklamní strategie běžné v Paříži, napodobovali lurdští
podnikatelé i formy zábavy, jež byly v hlavním městě právě
populární. Koncem 19. století nabízela poutníkům celá řada
místních atrakcí - různá dioramata, panoramata a kabinety
voskových figur - možnost setkat se s Bernadettou a Pannou
Marií. Průvodce po Lurdech vychvalovaly tyto pozoruhodnosti
stejnými slovy jako pařížští podnikatelé své atrakce:
Dioramata a kabinety voskových figur zobrazují historická dějiště
a osoby s neuvěřitelnou věrností a tak přibližují
poutníkům „autentický" historický okamžik. Za pouhých
padesát centimů mělo masové publikum příležitost prožít
takové momenty mimořádné intenzity. V jednom průvodci se
tvrdí, že diorama v Lurdech reprodukuje první lurdské
zjevení „věrně až do posledního detailu, takže by člověk
uvěřil, že je svědkem oné zázračné události a skutečně
vidí, jak svatá Panna hovoří k Bernadettě".
Když pak inzeráty na tyto atrakce otiskl i Journal de la Grotte,
zdálo se, že tím tento druh lidové zábavy dostal pečeť
oficiálního schválení.
Poutnické praktiky a náboženská
zkušenost
Obchod se
sakrálním zbožím a atrakcemi vedl přirozeně k tomu, že
lurdští poutníci v těchto věcech viděli důležitou
součást prožitku celé poutě. Jak ale reagovala na tato reklamní
tvrzení cílová skupina věřících? Odhadnout jejich recepci, což
bývá beztak vždy těžký úkol, lze o to obtížněji, že
poutníci a prostí lidé zanechali jen zřídka písemné vzpomínky
na pouť. Avšak i těch několik dokladů, které máme k dispozici
(anekdotické příběhy a zveřejněná osobní líčení),
naznačují, že lurdští poutníci přijímali tyto nové
náboženské zážitky ochotně. Tato vnímavost je zřetelná ve
zveřejněných memoárech Madeleine D. Z jejího osobního
vyprávění vysvítá, že masově vyráběné náboženské
předměty mohly poskytovat poutníkům značné a radostné duchovní
vzrušení. Popis její první návštěvy Lurdské jeskyně se např.
nese zcela ve znamení shledání s něčím známým: „Je
vidět socha Panenky Marie Lurdské, tak jak ji mám doma na komodě,
jenom o hodně větší." Poklekne, políbí zem a modlí se
s pohledem upřeným na sochu. Na této zprávě je nápadné,
že Madeleine při spatření skalní jeskyně, v níž se Panna
zjevila Bernadettě, okamžitě pomyslí na svoji sošku Panny Marie,
na niž je zvyklá hledět při modlení. Je zřejmé, že tato
figurka dávala Madeleine silný pocit sounáležitosti s poutním
místem.
Přirozeně
používali katoličtí věřící odedávna hmotné předměty a
vstupovali s nimi do interakce, aby se cítili být nablízku
svatým, Panně Marii a Bohu. Modlit se růženec nebo nosit škapulíř
jsou jen dvě z četných praktik, které používali katoličtí
laici k navázání vztahu s Bohem bez pomoci duchovních.
A podobně kupovali už od středověku zbožní poutníci na poutním
místě malou medaili, svatý obrázek nebo amulet jako vzpomínku na
náboženskou cestu a jako něco svatého, co by mohli mít stále u
sebe. Lurdští poutníci se v tom nijak nelišili. I oni se
opírali o zprostředkovací moc hmotných předmětů, s jejichž
pomocí budovali svůj vztah k duchovnímu světu. Chtěla bych
zdůraznit, že masová výroba a nové druhy suvenýrů neznamenaly
nutně oslabení tohoto vztahu, naopak, v případě mnoha
katolíků jej dokonce posilovaly. Na poutních místech se např.
prodávaly cenově výhodné votivní svíce, takže mnozí poutníci
si mohli dovolit nákup devocionálií umožňujících účast na
světelných procesích. Díky masové výrobě cenově výhodných
sošek lurdské madony je kupovalo stále více katolíků, aby si
vzali kousek aury poutního místa s sebou domů a podobně jako
Madeleine D. upevnili spojení mezi vzdáleným poutním místem a
svým každodenním životem. V tomto směru masová výroba
nejen zvýšila používání hmotných objektů při praktikování
katolické zbožnosti, nýbrž spojením novosti a uklidňujícího
zvyku přispěla k tomu, že poutnictví a každodenní zbožnost
splynuly v intenzivní náboženskou zkušenost.
Snad ještě
lepším příkladem toho, jak snadno věřící návštěvníci,
zvláště poutnice, zahrnuli nové výrobky do zbožných úkonů na
svatém místě, je používání masově vyráběných pohlednic.
Mnohé ženy, píšící pohlednice z Lurd, přisuzovaly tomuto
modernímu komunikačnímu prostředku náboženský význam.
Posílaly příbuzným a přátelům doma slova modlitby a
důvěry, a tak vynalezly nový způsob, jak poskytovat druhým
náboženskou útěchu a prohloubit vlastní praktikování
pobožnosti na poutním místě. I když sdělení, která poutníci
psali na pohlednice, nevykazují žádné schéma, většinou měla
adresátovi vnukat naději a ujistit ho, že se na něho v Lurdech
myslelo. Mnozí poutníci napsali jen jednu dvě řádky; oblíbené
byly věty: „V modlitbách s Tebou" nebo „Myslela jsem
v Lurdech na Vás". Řada pisatelů podávala nicméně delší
zprávu a často přitom zdůrazňovali, jak svědomitě se modlí za
druhé. Pohlednice z roku 1913 ukazuje poutníky modlící se u
jeskyně růženec: „Milá Madame Lainé, myslím na Vás.
Nezapomínám zde na nikoho a zvláště se modlím za Vás a za Vaše
blízké." Na jiné pohlednici píše poutnice jménem Madeleine do
Paříže panu Pitrovi s chotí: „U paty jeskyně, kde
stoupají k nebi vroucí modlitby za Vás a všechny Vaše
tužby, myslím na Vás všechny s hlubokou oddaností."
Takové zprávy, odesílané poštou, umožňovaly lurdským
poutníkům sdílet chvíle modliteb a pobožnosti s přáteli a
příbuznými doma.
Psaní pohlednic se stalo pro tisíce zbožných žen pevným
rituálem, který měl podněcovat fantazii těch věřících, kteří
nemohli posvátné místo sami vidět, dotknout se ho a vstoupit
s ním do interakce.
Mariánská
zbožnost v Lurdech byla tedy těsně svázána s moderním
obchodním ruchem. V podstatě je i dlouhá existence tohoto
mariánského poutního místa (ve srovnání s celou řadou
jiných) důkazem, že se podařilo praxi katolického poutnictví
spojit s rostoucí komerční kulturou ve Francii 19. století.
Lurdy nejen žijí - těší se stálému rozkvětu a každý rok
přilákají přibližně pět miliónů návštěvníků z celého
světa. Poutní čtvrť i město dodnes používají inovativní
technologie a obchodní praktiky, které kdysi z Lurd udělaly
cíl pro masy poutníků. Dnes např. mohou věřící posílat na
poutní místo e-maily, které se pak tisknou a vyvěšují v jeskyni
před sochou Panny Marie Lurdské.
Marketingové strategie a nové technologie, mezitím neoddělitelně
spojené se zážitkem moderní mariánské pouti, poskytly tedy
katolíkům nové prostředky k vyjádření víry a nadto jim
pomáhají upevnit spirituální vztah k Panně Marii.
V tomto směru
umožnila kultura devocionálií vzniklá v Lurdech víře i
církvi samé, aby zůstaly důležitou, významnou a vzrušující
součástí moderního života. Komerční charakter Lurd nebyl nikdy
příznakem povrchnosti nebo zániku „autentické" spirituality.
Materiální stránka poutní praxe slouží i dnes uspokojování
náboženských potřeb - a to způsobem, který má co říct
moderní společnosti.
Autorka
Susanne
K. Kaufmanová je mimořádnou profesorkou dějin na Loyolově
universitě v Chicagu. Její zájem patří moderním sociálním
a kulturním dějinám Evropy, dějinám náboženství a lidové
kultury a dějinám žen a otázkám pohlaví. Vydala mj.: Consuming
Visions: Mass Culture and the Lourdes Shrine (Ithaka, NY 2005).
Adresa: Loyola Universita Chicage, Department of History, Crown
Center, 6525 North Sheridan Road, Chicago, Illinois 60626, USA.
E-mail: skaufma@luc.edu.
Z Concilia 4/2008 přeložila Helena Medková
Ke
křesťanskému poutnictví v období před novověkem viz
William A. Christian Jr., Apparitions in Late Medieval and
Renaissance Spain, Princeton 1981 a Donald C. Finucane, Miracles
and Pilgrims: Popular Beliefs in Medieval England, Londýn 1977.
Viz
např. Philippe Boutry a Michel Cinquin, Deux Pèlerinages au
XIXe siècle: Ars et Paray-le-Monial, Paříž 1980; Ruth
Harris, Lourde: Body and Spirit in the Secular Age, Londýn
1999; a Thomas A. Kselman, Miracles and Prophecies in
Nineteenth-Century France, New Brunswick, NJ 1983.
Podrobnosti
k Bernadettiným viděním, hospodářskému rozvoji poutního místa
a dějinám celofrancouzských poutí do Lurd obsahuje 1.
kapitola mé knihy Consuming Visions.
Abbé
Martin, Guide de Lourdes et ses environs à l'usage des
pèlerins, Saumur 1893, 3 a Bernard Dauberive, Lourdes
et ses environs, Poitiers 1896, 88.
J.
Couret, Guide-Almanach de Notre-Dame de Lourdes, Bordeaux
1900, 44-45.
Pohlednice
je součástí sbírky, uložené v „Archives de l'Œuvre de la
Grotte" (dále jen AG), archivu poutního místa Lurdy.
Pojem
„Saint-Sulpice-Art" se týká masově vyráběných náboženských
předmětů a obrazů prodávaných v pařížské čtvrti
kolem kostela Saint-Sulpice.
K
„fantastickým novinkám" Aliance Catholique viz
Cantiques de Lourdes, Offerts par les Magasins de l'Alliance
Catholique, Lourdes 1911 (?), 11. K reklamní brožuře o
lurdských pastilkách viz AG, 7P3, Affaire vente d'eau de la
grotte (1879-1888), Dossier 1.
Martin,
Guide de Lourdes et ses environs, op. cit., 37.
Journal
de la Grotte uveřejňoval v letech 1899-1902 inzeráty na
lurdské panorama v každém čísle.
Madeleine
D., Mon Pèlerinage de Lourdes, Blois 1912, 3.
Katalog
pohlednic z Lurd, vydaných v letech 1900-1914 viz René
Laurentin, Lourdes: Cartes postales d'hier, Paris 1979.
Všechny
citáty pocházejí ze soukromé sbírky lurdských pohlednic
patřící autorce článku.
K
informacím o dnešních návštěvnících poutního místa viz
oficiální webové stránky www.lourdes-france.org.
K modlitbám zasílaným do Lurd e-mailem viz „Des addresses
pour prier, envoyer des mails au mur des Lamentations ou faire une
cyberretraite...", Le Monde, 9./10. 7. 2000, 8
Poslední komentáře