Kairos 98, dokument 4/99
Kongregace pro nauku víry vydala dokument pod názvem
Professio fidei (Vyznání víry). Jeho obsah byl teologicky připraven papežským
listem Ad tuendam fidem. S Vyznáním víry mají vyslovit souhlas určené skupiny
členů církve, především teologové. Předkládá se též k podpisu vybraným
jednotlivcům, přičemž závisí na církevních představených, komu a při jaké příležitosti
jej k podpisu předloží. Jádrem tohoto dokumentu je nicejskocařihradské vyznání
víry: toto starobylé a úctyhodné vyznání však nestačí. Doprovázejí je čtyři
věty, které vyvolávají u těch, jimž jsou předkládány, značné rozpaky.
Víra se v dokumentu chápe jako souhlas s jednotlivými tezemi
a s jejich souhrnem. Věřit znamená uznávat jako pravdivá lidmi formulovaná
tvrzení. Nejde tedy především o víru jako osobní vztah, o obrácení k Bohu skrze
Ježíše Krista v Duchu svatém, o důvěru v něj doprovázenou nadějí a láskou. Víra
se objektivizuje a zvěcňuje.
Jednotlivé teze překládá k věření církev. Je namístě otázka komu.
Pokud věřícím, pak předkládáme cosi k věření sami sobě. Přitom jde zčásti o
věci staré, které tak jako tak bývají vyznávány při mnoha příležitostech, a
zčásti o sporné přídavky, které by jistě všeobecného souhlasu křesťanů nedošly.
Pokud se větě má rozumět tak, že skutečná církev už nejsme my všichni věřící,
nýbrž jen papež a členové římské kurie, pak se tímto pojetím vracíme před druhý
vatikánský koncil. Církev se v předkoncilní teologii rovněž rozdělovala na
učící (která něco předkládá k věření) a slyšící (jež je povinna uposlechnout).
Otevřen zůstává starý problém, kdo předkládá
něco k věření učitelským autoritám. Mají vlastní, nám ostatním skrytý přístup k
božímu zjevení? Pokud se konečně teze předkládají k věření dosud nevěřícím, je
to též posun směrem k zvěcnění víry. Dosud se nevěřícím církev pokoušela hlásat
radostnou zvěst, v níž mohli poznat obohacení vlastního života, nikoli pouze
nedostatečně vysvětlené „pravdy" víry.
V textu označeném jako Vyznání víry se prohlašuje souhlas se
třemi druhy tezí. Jde o (1) vše, co v sobě obsahuje Boží slovo zapsané či
tradované a co církev předkládá k věření jako božsky zjevené; (2) v celku i
jednotlivě vše, co církev definitivně předkládá o nauce víry či mravů; (3) vše,
co vyhlašuje papež nebo biskupské kolegium při uplatňování autentického
magisteria, i když to nezamýšlí prohlašovat za definitivní (srov. KKP, kniha
III, kán. 753).
Nad těmito požadavky vzniká několik závažných otázek. Lze o
nauce víry předkládat něco, co není Bohem zjeveno? Nepatří snad papež do
biskupského kolegia? Kterých tezí magisteria se přidržet a ke kterým lnout
zbožnou poslušností intelektu a vůle, když některé teze z různých dob jsou mezi
sebou ve zjevném rozporu?
Hlavní důvod, proč považujeme za svou povinnost na tento
dokument kriticky upozornit, leží však jinde. Považujeme za velmi smutné, že
souhlasem se podmiňuje možnost odborně a pedagogicky pracovat v teologii a
někdy i možnost plně vykonávat kněžskou službu. Nesnadné otázky víry, která nemůže
být nikdy pouze naukou, ale je též cestou,
se řeší administrativně. Případné existenční ohrožení nesouhlasících je nikdy
nemůže přesvědčit o pravdě, může vést pouze k pokrytectví. Jsme v poměrně
krátkém čase svědky již druhého rozhodnutí církevních autorit, u kterého se
dostává do sporu svědomí jednotlivých věřících s vyžadovanou poslušností, jež
má údajně prospět jednotě církve. První takovým krokem bylo rozhodnutí o podmínečném
svěcení (sub conditione) některých kněží tzv. skryté církve, druhým je dnes
vyžadované složení Vyznání víry. Máme vážné pochybnosti, že se dá tímto
způsobem opravdové jednotě prospět.
V katolickém prostředí se často mluví o spolupráci
učitelských autorit a teologů. Povinným souhlasem s novým dokumentem
partnerství končí a nastupuje totální vláda magisteria nad teologií. Kdyby se
teologové opravdu podřídili, znamenalo by to vážné ohrožení teologie jako
akademické disciplíny: bez nutné badatelské svobody by jí hrozilo, že
zdegeneruje v ideologii. Někteří teologové odmítají dokument kongregace
akceptovat. Zdá se, že v některých zemích se pro odpor místních biskupských
konferencí Římu vůbec nepodaří dokument prosadit. Někteří teologové i u nás
soukromě vyslovují zásadní nesouhlas s tímto Vyznáním víry, ale formálně se
zřejmě podřídí. Zachovají si možnost veřejně působit, ale ohrozí to jejich hodnověrnost.
Tato situace nápadně připomíná období tzv. modernistické krize na počátku
století, o níž jsme předpokládali, že ji definitivně a pozitivně překonal druhý
vatikánský koncil.
Signatáři tohoto dokumentu vyzývají k obraně svobody
teologického bádání a vyučování v římskokatolické církvi. Bez této svobody
nemůže teologie věrně sloužit osvobozující boží pravdě. Teologové a další
eventuálně postižení nebudou svobodni, budou-li se administrativnímu nátlaku
pasivně podvolovat. Svobodu jim, jako všem ostatním, daroval Stvořitel a
Vykupitel. Mají ji ve vlastních rukou a nesou za ni před Bohem a před lidmi odpovědnost.
Jiří Hanuš, Brožíkova 10, Brno; Hana Holcnerová,
Ježkova 7, Brno; Jan Spousta, Brigádníků 11, Praha ; Ivan Štampach; Jan Vybíral
Poslední komentáře